Dneska jsou tomu dva měsíce, co se mi narodil můj Kubíček a tak už je nejvyšší čas všechno sepsat, dokud si to ještě jakž takž pamatuju.

Jelikož to měl být druhý porod a navíc jen dva roky po tom prvním, všichni včetně mě předpokládali, že by "to" mohlo přijít o trochu dřív. Takže od nějakého 37. tt jsem byla jak na trní, připravena, že každou chvíli mi praskne voda a pojede se. No tak to jsem se teda šeredně spletla a čekal mě ještě víc než měsíc utrpení 😀. Když jsem byla den před termínem v poradně, domluvila jsem si termín na vyvolání (to jsem měla být 40 + 6), ale pořád jsem ještě doufala, že porodím sama. No ten týden byl nekonečnej a nakonec jsem opravdu ve čtvrtek 24.9. dopoledne nastoupila do porodnice. K mému obrovskému zklamání mi tam řekli, že s vyvoláváním se začne až druhý den ráno, takže jsem tam byla celý ten den před úplně zbytečně. Byla jsem hrozně naštvaná, ale na druhou stranu jsem si aspoň před tim výkonem pořádně odpočinula 🙂. Na monitoru jsem měla slabé kontrakce, otevřená na 2 cm, pořád si mysleli, že se mi porod rozjede ještě přes noc sám, ale já už tohle měla minimálně 14 dní a nic, takže jsem ani nedoufala.

25.9.2015, půl 7 ráno, ještě poslední selfie s bříškem a jde se na to 🙂. V 7 mi pan doktor zavedl tabletku (myslím, že snad jen 1/3). Do půl hodinky jsem začala mít slabší pravidelné kontrakce. Pořád jsem čekala, kdy jako přijde ta opravdová bolest a ono furt nic, až jsem si připadala divně, že jsem pořád tak vysmátá 😀. Kolem půl 9 jsem šla na sál a volala manželovi, ať pomalu dorazí, ale fakt pomalu, protože mi zatim ještě nic neni, takže to bude určitě ještě na sto let. PA mi udělala přípravu a musím říct, že jsem byla fakt ráda za klystýr v takový pohodičce, protože u prvního porodu jsem si tu hodinku na záchodě opravdu protrpěla v nesnesilených kontrakcích. Vylezla jsem ze sprchy a akorát přicházel manžel. Kontrakce lehce zesílily, ale pořád těžká pohoda, až jsem si říkala, že snad porodím fakt bezbolestně. No haha 😀.

Obrat o 360 stupňů nastal, když mi PA píchla vodu. Samotná tahle akce byla dost bolestivá, protože jsem měla prý hrozně houževnatý vak blan a prostě jí to nešlo protrhnout, tak se ve mě šťourala bůhví jak dlouho. No a pak to přišlo. Asi do pěti minut nastaly brutální kontrakce, nejdřív po 2 minutách, pak po minutě a pak už snad bez přestávky. Najednou jsem byla úplně v koncích. To, co mi pomáhalo při prvním porodu teď vůbec nefungovalo a já nevěděla, jak si ulevit. Jediný, co mi pomáhalo, alespoň psychicky, bylo, že jsem s při každý kontrakci představovala, jak miminko klesá a říkala jsem si, že se musím uvolnit a pustit ho níž do porodních cest. Sprcha nepomáhala, tam jsem se akorát málem zhroutila a když jsem vylezla, manžel se mě úplně lekl jak jsem prý byla mrtvolně zeleno-šedivá 😀. Mezi kontrakcemi jsem měla čas akorát tak prosit o nějaký drogy 🙂. Epidural nepřicházel v úvahu, to by se nestihlo. Během hodinky jsem se ze 2 prstů posunula na 8, byl to neuvěřitelnej fofr. Dali mi teda nějaký čípky, pak ještě injekci do zadku a nakonec mi ještě doktorka opíchala čípek. Přišlo mi, že na bolest to moc nepomáhalo, ale kontrakce byly trochu kratší a možná malilinko snesitelnější. Najednou se všechno tak nějak zrychlilo, PA s doktorkou si začly vše chystat, rozsvítilo se světlo atd. a já si říkala, co blbnou, určitě to bude ještě nějakou dobu trvat. No a pak přišel ten divnej tlak a já říkám, že už musím tlačit. Nááááádech a tlačím. Je to úleva, že do tý hnusný kontrakce můžu aspoň zatlačit, je to o něco lepší pocit. Doktorka říká, že už vidí vlásky. Já jí nevěřím a ptám se, jestli jako fakt, že jsem přeci teprve jednou zatlačila. Zatlačila jsem podruhé a hned bez přestávky potřetí. Myslela jsem, že exploduju, pak přišlo rupnutí a strašná úleva. Kubík byl venku! V 10:58, necelou hodinku a půl od píchnutí vody, tedy od první skutečný kontrakce. Neuvěřitelný! První, co mi prolítlo hlavou, když jsem ho uviděla, bylo, ježiš marja ten teda nemá pod 4 kg 😀 (odhad byl 3700 g). No taky že ne, měl 4050 g a 52 cm a byl tak strašně krásnej. Hned mi ho položili na hrudník a já plakala štěstím. Tuhle chvíli jsem si představovala snad milionkrát, protože s prvním synem mi to nebylo dopřáno a syna mi přinesli až zabaleného (do teď nevím proč). Pak mi Kubíčka na chvilku vzali, trochu ho otřeli, dali čepku a zase mi ho vrátili. Hned se krásně přisál a byl úplně klidnej. Po dvou hodinkách jsem se šla osprchovat a šupky dupky na pokoj, kde mi spoubydlící ani nevěřila, že jsem teď porodila, když jsem si před ní normálně sedla na židli. Byla jsem sice dost potrhaná, ale oproti šití nástřihu bylo tohle daleko míň bolestivý.

Abych to shrnula. Porod neuvěřitelná rychlovka, ale jako ta hodinka a půl kontrakcí stála za to. Už tu bolest nikdy nechci zažít 😀. A tlačení? Až na pár vteřin zoufalství a pocitu na vybuchnutí vlastně pohoda a hlavně rychlovka. K tomu všemu skvělý manžel a úžasné prostředí a personál Mělnické porodnice. Podtrženo sečteno - nádherný, bezproblémový porod, který bych vlastně přála každé mamince. Bez epiduralu, bez nástřihu. Měla jsem jen pár přání, která mi byla splněna - dotepat pupečník a ihned miminko na břicho. Kubíčka jsem si pak daleko víc užívala, pořád jsem ho měla u sebe, mazlila ho, pusinkovala. Bylo to úžasný. A jsem moc moc ráda, že jsem si tímhle zážitkem vykompenzovala trauma z prvního porodu a už si ho nechci ničím zkazit. A proto byl tenhle porod POSLEDNÍ.

Všechno to začalo po Vánocích v roce 2013. Dozvěděla jsem se tu nejkrásnější zprávu, která může ženu za život potkat - byla jsem v tom. Ještě před objevením dvou čárek na testu jsem něco tušila a samozřejmě jsem hledala všemožné informace a diskuze na internetu. O stránkách Modrý koník (MK) jsem věděla již z dřívějška, kdy jsme plánovali svatbu a hodně často jsem pročítala "beremko". Tentokrát jsem ale byla strašně ráda a pyšná na to, že už na MK i já skutečně patřím a začala jsem se tu lépe orientovat, pročítat fotoblogy ostatních uživatelek a těšit se až sem i já budu dávat fotky svého rostoucího bříška a později miminka.
Vyplnila jsem si profil a automaticky se zařadila do skupiny nastávajících maminek, které měly termín ve stejném měsíci jako já - Zářijovky 2013. Tenkrát mně to ani nenapadlo, ale už je to více jak rok, co se tahle skupinka pro mě stala něco mezi věrnou kamarádkou, vrbou, rádkyní i společnicí. Jsem první mezi svými kamarádkami, kdo má miminko, takže jsem v podstatě neměla ani nikoho, s kým bych tyhle starosti a radosti spojené s těhotenstvím, mohla probírat. Téměř každý den jsme s holkama z této skupinky řešily každou maličkost, týkající se zrovna té fáze, ve které jsme právě byly a postupně se z nás aktivních uživatelek stávaly něco jako virtuální kamarádky. Pokaždé, když jsem potřebovala poradit, povzbudit nebo si jen tak postěžovat, vždy byla na MK nějaká dobrá duše, která pomohla a poradila.
Líbí se mi, že tu pořád nacházím spoustu inspirace a dobrých rad, které se netýkají jen miminek, ale také všedního i nevšedního života maminek. 
Jak už jsem psala, je to už víc jak rok. Teď mám už 7 měsíčního prcka, proběhlo už pár srazů mně blízkých maminek i jejich miminek a určitě nebyly poslední. Jsem opravdu ráda, že jsem celé těhotenství a teď i mateřství prožívala a prožívám s koníkem. Se synem jsme neměli úplně jednoduchý start, protože měl nějaké zdravotní problémy. Nesmírně mi podpora holek z MK pomáhala to zvládnout a nakonec jsem i díky nim přišla na řešení synova problému...
Na závěr bych chtěla vyjádřit velký dík za tuhle "maminkovskou integraci". Nejednou jsem byla svědkem, jak si ženy, které se třeba vůbec neznají, dokáží doopravdy pomoci. Třeba tak, že vytvoří skupinku určenou jen k jednomu účelu, a rodině, která přišla při požáru o vše, pošlou oblečení a různé jiné věci. To mi vyrazilo dech.

Bylo 9.9.2013. Koník hlásil tři nuly a já měla termín porodu. Nic se nedělo. Od rána mi bylo skvěle, udělala jsem lívance, něco jsem doma poklidila, prostě normální den. Večer jsem ulehla do postele s noťasem na klíně a puštěnou televizí jako téměř každý večer. Honza jel ke kamarádovi slavit jeho narozeniny. Shodli jsme se na tom, že dneska se určitě nic dít nebude a kdyby, bude na telefonu.

Na Facebooku jsem si se švagrovou a známou psala a stěžovala si, jak to čekání je hrozný, že budu určitě minimálně do října těhotná atd. Byla jsem už fakt naštvaná, to břicho mě otravovalo, připadala jsem si už hrozně. Najednou jsem vstala na záchod a ucítila jsem to mnohým matkám tolik známé "lupnutí" a už to ze mě teklo jak z kohoutku. Začala jsem chvilku přešlapovat, pak jsem se strašně smála a letěla do sprchy. Umyla jsem si vlasy (to abych byla u porodu krásná 😀 ) a zavolala Honzovi, ať přijede. Mezi tím s ručníkem mezi nohama jsem celá nervózní lítala po bytě a dobalovala tašku. Honza tu byl asi za pět minut, přivezl ho z oslavy kamarád s tím, že nás hodí do porodnice, nedá se tam moc parkovat. No a tak jsme vyrazili.

Na příjmu jsme byli něco málo před desátou večer. Natočili mi monitor, prohlédli - byla jsem na dva prsty, ale čípek ještě 1,5 cm ☹. K mému smutku poslali Honzu domů a mě na předpokoj, kde mi bylo doporučeno spát a HLAVNĚ nepočítat intervaly mezi kontrakcemi, prý budou tak po půl hodině, po dvaceti minutách, nepravidelný....ale ať se tím nerozrušuju. Tak jsem zalehla, poslala známým smsky že už to přichází a najednou první kontrakce, která mě teda hodně překvapila svou silou. Za chvíli další...a další..Nedalo mi to a začla jsem počítat intervaly, protože tohle rozhodně nebylo víc než pět minut. No abych to zkrátila, od jedenácti do jedné jsem prodýchávala na pokoji jak pejsek jednu kontra za druhou, byly po 5, po 3, po 2 minutách a bolely jak to prase. Sprcha a hopsání na balónu vůbec nepomáhalo. Jediný, jak jsem mohla být bylo s pokrčenými koleny v předklonu drtíce jednou rukou madlo u postele a druhou rukou polštář.

Šla jsem na chodbu pro pomoc a sestra když mě viděla tak mě hnala hned na kozu, že na to mrknem. Sláva, byla jsem na 4 prsty a sestra prohlásila, že můžem jít na přípravu. Ta hodina v koupelně byla jak zlej sen....kombinace vyprazdňování se po klystýru a každý dvě minuty silná kontrakce je málem stála umyvadlo, který jsem div nevyrvala ze zdi 😀 

Pak už mě nahnali na porodní box, odkud jsem zavolala Honzovi, ať dorazí. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Mezitím že mi bodnou epidurál. No to byla taky lahoda. Pan anesteziolog může být rád, že má ještě všechny zuby. Jeho slova "to prostě musíte nějak vydržet" když jsem hlásila, že přichází kontrakce, tak aby mi neprobodl páteř, mě doháněla k šílenství. Píchal mi ho nadvakrát, bolelo to jako prase, ale ta úleva, co přišla za odměnu, byla slastná jak oáza na poušti 😀 V tom přijel Honza a já byla vysmátá jak lečo, skoro nic mě nebolelo, bylo to fajn.  Teď jsem moc ráda, že přišel v tuhle chvíli a neviděl to, co se se mnou dělo před tím. Dvě hodinky pod drogama rovnalo se dva prsty zadarmo. Super. Pak jsem dostala další dávku, ale najednou se nějak zastavily kontrakce, tak jsem dostala oxytocin a to se teprve rozjela paráda. 

Kontrakce začaly být zase dost silný, ale už to bylo úplně jiný než na začátku. Tentokrát to byl už ten správnej tlak na pánev a konečník, myslela jsem, že mě to tam dole prostě roztrhá. Pan doktor mi pak ještě trochu prošťoural vak blan, aby to pořádně ruplo, a odtekl ten zbytek vody a miminko mohlo pořádně až dolů a ručně mi odhrnul branku. Se slzami v očích jsem ho prosila, ať už toho nechá, přišlo mi, že má tu ruku snad až u mě v krku 😀. No a najednou říká, že při další kontrakci mám tlačit. Cože??? Jako takhle najednou? No tak teda jo! V tu ránu se kolem mě začalo hemžit spoustu lidí, přinesly světlo a různý věci, celý se to tam hemžilo a ten box se najednou změnil k nepoznání. Začala jsem tedy tlačit. Prý nechte tu kontrakci rozjet a pak začněte tlačit jako na velkou....no jenže já jí dycky nechala rozjet asi až moc a pak tlačila když kontra už odeznívala. Sakra, všehno špatně, nešlo mi to.. Aspoň mi to tak připadalo, ale všichni mě povzbuzovali, že je to supr. K mému udivení, jak miminko postupovalo níž a níž, tak nebyla mezi kontrakcemi vůbec žádná úleva! Spodek jsem měla na prasknutí a myslela jsem, že to prostě nedám. Navíc jsem jim tam začala z toho tlačení omdlívat, tak mi dali kyslík. Pořád jsem říkala "já omdlívám, co mám dělat???!!" 😀 

Po nekonečně dlouhé době (asi 10 minut) doktor zvolal, že už vidí hlavičku. A za chvilku zvolal, že zase zalezla. Ha ha, já to moc dobře cítila. V tu chvíli jsem to fakt už chtěla zabalit, to není fér. Člověk se tu tak dře a ona ta hlava zase zaleze. No tak znovu. Zatlačila jsem z plných sil, pak bez přestávky ještě jednou, ucítila jsem šmik a hlavička byla venku. "A teď ramínka maminko! Naposledy!" Naposledy, tak jo...nádech a de se na to. Přes strašnou bolest, která mi velela zatlačit to dítko radši zpátky, zabalit to tam a říct všem že na to kašlu a du domu, tak jsem zatlačila......

Přesně v 9:20, 10.9.2013 jsem přes hvězdičky a mžitky ped očima uviděla upatlanou modrou šišatou hlavičku, někdě pod ní skrčený fialový tělíčko a Honzu jak má slzy na krajíčku. Myslela jsem, že tímhle okamžikem všechna bolest zmizí...bohužel se tak nestalo a já byla v tu chvíli šťastná, že mi toho uzlíčka nedali hned a šli ho nejdřív s Honzou změřit, zvážit, ošetřit a takový ty věci. Mezi tím jsem porodila placentu (ta byla teda mega obří) a začalo se šít. Za chvilku utichl pláč  a přišel Honza s modrym uzlíčkem plnym toho našeho miminka. Všude jsem slyšla jen slova údivu a obdivu "Je to pořádný kus, chlapeček 4100 g a 53 cm, máte krásné zdravé miminko!"  Položili mi ho do náruče a s Honzou jsme si užívali první chvilky ve třech. Bylo to nádherný, i když ve svých představách jsem si myslela, že se budu cítit úplně jinak. Myslela jsem, že bolest najednou pomine v záplavě těch nových krásných pocitů. Ale nějak ne a ne se tenhle pocit dostavit. Do teď, když na to myslím, je mi to hrozně líto a mám slzy v očích. Jednak z toho hroznýho zážitku, na který asi jen tak nezapomenu a jednak z toho, že jsem necítila hned od začátku to, co jsem měla v představách....

Ale pak to přišlo. Když mi bylo trochu lépe a Vojtu mi přivezli na pokoj, ucítila jsem najednou ten správný pocit. Neskutečný štěstí a záplavu lásky, že mě to málem porazilo. A od té doby se to každým dnem, každou minutou jenom stupňuje a už asi nikdy nepřestane...!

Na závěr bych chtěla říct, že jsem rodila u Apolináře a můžu tuto porodnici všem jenom doporučit. Všechen personál, od uklízeček po doktory, prostě všichni byli skvělí. Nikdo tam nebyl nepříjemný a všichni měli pochopení (jen ten anesteziolog to přehnal, ale on to tak nemyslel, chlap no 😀 ) Takže v tomto směru paráda.

A ještě na úúúúplný závěr - můj manžel mi po porodu vyznal lásku tak krásným způsobem. Řekl mi, že si nikdy nedovedl představit, jaký to pro něj bude nádherný zážitek, že já budu tak statečná a skvělá a že si mě teď strašně váží. A to viděl opravdu všechno. Měnil pode mnou ty podložky, viděl, jak mě doktor šije. A vůbec ho to nijak neodradilo. Naopak, už se nemůže dočkat, až bude po šestinedělí ;)

Děkuji za přečtení článku 🙂