Soužití více generací může být pro děti prospěšné, pokud zvládnete názorové rozdíly, říká psycholog. Jak nastavit pravidla?

Mnohogenerační soužití bylo v rodinách dříve velmi běžné, řešila se jím nedostupnost vlastního bydlení. Nyní, u našich generací, je to spíše rarita, která se udržuje zejména na menších městech a vesnicích. 

Společné soužití několika generací rodiny pod jednou střechou je věky prověřené. Pokud v rodině nechochází ke konfliktům, je podle psychologa a manželského poradce Luciana Kantora, který na toto téma poskytl rozhovor Českému rozhlasu, generační soužití pro děti spíše přínosem.

Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem podle Kantora hlavně možnost pozorovat rozdílnost několika generačních názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to pak možnost naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc.

Společné soužití prarodičů, rodičů a dětí je generacemi prověřené

V minulých dobách, kdy pravděpodobnost získání vlastního bydlení, zejména v éře socialismu, byla na úrovni dostupnosti tropického ovoce a hygienických potřeb, bylo společné soužití několika generací pod jednou střechou často jediným východiskem. Mladé rodiny, často čekající na přidělení vlastního bytu, žily v jednom domě či dokonce bytě s rodiči dlouhé roky. Společně tak vychovávali narozené děti, dělili se o kuchyně, koupelny. Sdílení společného prostoru s sebou přinášelo výhody a samozřejmě i konflikty.

Dnes již tento trend pomalu vymírá. Mladé páry dnes díky možnostem nejprve budují vlastní bydlení a až později rozšiřují svou rodinu. Společné soužití v jednom domě tak přetrvává spíše u rodin, kde se z generace na generaci předávají volné prostory v rodinných domech.

Konflikty, které vznikají ze společného soužití několika dospělých lidí rozdílného věku a jejich dětí, s sebou samozřejmě přinášejí mnoho úskalí. Pokud ale všechny potíže vycházejí jen z občasného nesouladu a dohadů o prostor, je to pochopitelný důsledek.

Jestliže zároveň v rodině funguje komunikace a v domácnosti převládá pohoda a soulad, může být takové soužití pro dítě spíše přínosem.

„Společné soužití má obrovskou výhodu, která spočívá v různosti pohledů při výchově dětí. Na vlastní oči vidí, jak se na svět dívají rozdílné generace. A pokud to doopravdy funguje, učí se naslouchat harmonii různých hlasů. Pokud se rodina nehádá, dítě se naučí vnímat různé vzory,“ říká terapeut Kantor.

Setkávání různých vzorů v životě dítěte je proces

Pokud žijí rodiče s dítětem sami a s prarodiči se, byť často, navštěvují, opravdové setkání s dalším názorovým vzorem dítě zažije až po nástupu do školky. Děti, jež žijí s prarodiči a rodiči pod jednou střechou, mají možnost vnímat rozdílnost názorů a životního stylu intenzivněji. Ačkoli třeba každá rodina žije v jiném patře, dítě vnímá domov uceleně v obou bytech.

Na rozdíl od návštěv u prarodičů, kteří bydlí jinde, tak nepociťuje rozdílnost prostoru a doma se cítí i tam, kde bydlí babička s dědečkem. Pokud se v takovém domě rodina denně setkává, povídá si, řeší společná témata, dítě je k takovému soužití citlivé. Rozdílnost ve výchově dítěte z pohledu starší a mladší generace se pak více stírá, dítě může čerpat z názorů obou rodin. A právě rozdílnost názorů na výchovu potomka může mezi generacemi přinášet potíže, které harmonii společného soužití ničí.

Konflikty ve společném soužití musíte umět dělit na malicherné a zásadní

Stěžejním předpokladem pro to, aby mohly dvě rodiny rozdílných generací žít pod jednou střechou a zároveň u toho společnými silami vychovávat děti, je komunikace.

Rodiny se musí dohodnout nejen na pravidlech užívání společného majetku, ale také na mantinelech. Společné soužití v jednom domě přináší častý kontakt. V době, kdy je někdo z rodiny osamocený, má čas a chuť se setkat, nemusí být stejně naladěný někdo další, kdo v domě bydlí. Pro harmonické soužití je tak třeba dobře naslouchat, naladit se na ostatní obyvatele domu.

Oproti situaci, kdy rodina bydlí sama, je to pak pro všechny výzva – každý se musí naučit soužití s více lidmi, než kdyby žil sám se svým partnerem a dětmi. Ani pro dospělé, ani pro děti pak tato schopnost vcítit se do více lidí najednou a respektovat je nemusí být na škodu. V běžném životě je k nezaplacení a v případě soužití pod jednou střechou je to nutnost.

„Největší problém v komunikaci generací, a zvláště těch, které spolu žijí pod jednou střechou, je to, že lidi neposlouchají, co ten druhý říká. Vytváří si vlastní úsudky a dohady, hledají ve slovech útok na vlastní osobu. Tak dochází k nedorozumění – lidé se nedokážou dohodnout. Souvisí to s uspěchanou dobou. Lidé mají potřebu reagovat ihned. Nedávají si čas trávit informace, ale rovnou přechází ke konfliktu,“

říká Lucian Kantor.

I v těchto otázkách je pak třeba nastavit pravidla, která budou dodržovat obě rodiny. Pro dítě, jež se pohybuje mezi oběma generacemi rodičů, pak bude jednodušší se v zásadách obou rodin orientovat.

Spory o stravování dětí 

Častým střetem zájmu je výživa dětí. Dnešní mladé rodiny se stravují jinak, maminky více dbají na zdravější potraviny a pití. Naproti tomu mnoho babiček má stále tendence dítěti přilepšovat, zejména cukrovinkami. Stejně rozdílné názory mohou panovat ve všech možných dalších oblastech a vést ke konfliktu.

Rozdílnost názorů ve výchově se může projevit v otázkách, kdy má chodit dítě spát, jak se má oblékat. Nevyžádané rady ohledně způsobů výchovy pak působí jen potíže, které dopadají na dospělé i děti.

Zabránit těmto věcem můžete ve společném soužití velmi jednoduše – otevřenou komunikací se svými rodiči či s rodiči partnera. Věcným a jasným rozhovorem, při němž bude zásadní roli hrát respekt. A pokud se odehrává rozhovor o tom, jak se bude dítě vychovávat, respekt by měl náležet zejména rodičům dítěte.

Prarodiče dítěte by zde měli vyjádřit svůj názor, rodičům vnoučátka poradit, nasměrovat je, rozhodující slovo by ale mělo vždy patřit rodičům. To přispěje nejen k vzájemné harmonii rodin, ale také zejména k tomu, že dítě nebude vnímat podrývání autority svých rodičů ze strany babičky a dědy.

Pokud se tedy ve vaší rodině odehrávají dohady o tom, jakým způsobem by se měla výchova dítěte vyvíjet, dohadujte se tak v době, kdy dítě nebude přítomno. To, že dítě ví, kdo rozhoduje a určuje pravidla hry, mu dává pocit jistoty. Pokud se tedy nedohadujete o banalitách, ale máte skutečný střet zájmů, rozhodujte o něm v době, kdy jste sami.

Role dospělých pod jednou střechou jsou pro ladění harmonie důležité

Pokud sama žijete ve společné domácnosti několika generací, určitě víte, že důležitý podíl na harmonizaci těchto vztahů má to, jaké příbuzenské vztahy mezi sebou máte.

Jiná bude role maminky, která se do domu nastěhovala, jinak se cítí tatínek dítěte, jenž je v domě cizí a žije spolu s rodiči své ženy.

I když jsou vztahy obou rodin přátelské, je vždy trochu v nevýhodě ten, kdo se do domu nastěhoval a pomohl vytvořit novou mladou rodinu. Ten partner, který je potomkem starších rodičů a prarodičů dítěte, mívá větší pocit domova a pohody. Přeci jen ten, kdo je v domě cizí, cítí nadvládu názoru lidí, kteří tento domov budovali ještě před tím, než se do něj nastěhoval on. A to se stává zejména v případech, kdy dům, ve kterém rodina žije, patří rodičům ženy – matky dítěte.

O vztahu zeťů a tchyní existuje nespočet vtipů ilustrujících atmosféru, která v tomto vztahu často panuje. Muž, jenž žije v takové domácnosti, si je často vědom, že pokud dojde k neshodě mezi ním a jeho ženou, jeho žena to má jen pár kroků k tomu, aby se uchýlila k mamince. Pokud by se konflikty mezi mladými rodiči ventilovaly směrem ke tchyni pravidelně, vztah mladého páru se bude narušovat. A to zejména proto, že muž, který se do rodiny „přiženil“, nikdy nebude mít v domě takovou oporu, jakou má jeho partnerka.

Naprosto stejný konflikt lze ale očekávat, jestliže se do rodiny naopak přistěhuje mladá žena, partnerka syna, jehož rodiče dům vybudovali. V domě jsou již starší generací nastavená pravidla, která většinou určila matka syna.

Podle psychologa Kantora je pak řešením závažných názorových střetů dodržování vzájemného prostoru a intimity jednotlivých rodin. Je třeba se s partnerem domluvit, kdy budou mladí partneři opravdu o samotě a kdy v jejich domácnosti budou vládnout pravidla, která určili jen oni dva.

„Již před samotným počátkem společného soužití je dobré, aby si žena, která se do domu stěhuje, vyjednala se svým partnerem nějaká základní pravidla, jak oni uzavřou své vlastní hranice. Jak se budou zavírat dveře, kdy se budou zavírat dveře – mladá rodina si musí vytvořit takovou svoji buňku. Každá rodinná buňka musí mít svůj prostor, možnost zmizet do svého vlastního světa, kde vládnou jejich vlastní pravidla.“

Chybou je pak podle Kantora situace, kdy nově příchozí člen do domácnosti má vizi, že změní pravidla ve společném prostoru. Například, když se žena, která se do domu nastěhuje a vytváří tam novou rodinu, snaží změnit chod kuchyně či zahrady nastavený starší generací, aniž by předtím vedla společný rozhovor.

„Zde se místo slov ‚já to budu dělat takhle‘ musí volit ‚navrhuji, abychom to dělali takhle‘, nebo ‚Proč myslíš, že by se to mělo dělat takhle?‘. Každý má svou osobnost, ale nátlakem se nevytvoří nic jiného než další konflikty. Pokud se tedy budeme bavit například o modelu rozhodování, co se bude jíst k večeři, zatímco starší matka nabízí svíčkovou a mladší matka zdravější stravu, je potom třeba, aby se ženy dohodly, vzájemně se o sebe zajímaly. Jedině tak si mohou vyjít vstříc,“ říká ke konfliktu názorů o sdíleném prostoru Lucian Kantor.

Konflikty, které nemají řešení, mohou vést k totálnímu rozkladu obou rodin

Pokud společné soužití přináší konflikty, které fatálně zasahují do obou rodin a života dětí, je třeba je řešit komplexně a ihned, říká terapeut Kantor. Upozorňuje tak na určité procento rodin, jež spolu nejsou schopny žít pod jednou střechou, neboť jejich konflikty přerůstají do situace, kdy společné soužití přestává být možné.

Taková situace, kdy jsou dvě generace v rozporu, má nejhorší vliv právě na děti. Jestliže je vaše dítě zvyklé žít v dvougeneračním domě a vnímá-li svůj domov uceleně, tedy v obou bytech rodičů a prarodičů, nemá kam uniknout od dusna, které konfliktem vzniká.

Přesně v těchto chvílích je třeba těžit z benefitů, jež společné soužití přináší. Předávání rozdílných názorů na různé aspekty života je to, čeho si na společném soužití musíte vážit. Pokud se však zároveň nedokážete dohodnout, narůstající dusno vám bude škodit.

Řešení velkých, závažných konfliktů, které soužití brání úplně, pak můžete hledat v poradnách, které nabízejí vztahové a partnerské terapie.

Existují i situace, kdy se společné soužití neosvědčí vůbec, a nabízí se pouze řešení, že se rodiny rozdělí. Pokud je jádro problému v tom, že někdo z rodiny necítí, že má svůj osobní prostor nebo autoritu, je odstěhování se ze společného hnízda čin, který může rodinné vztahy uzdravit.

Takové rozhodnutí, které předchází velké válce generací, pak je těžké prosadit směrem k partnerovi, který se utlačovaný necítí – často to bývá ten, který je potomkem starší generace žijící ve společném domě. Pokud ale chce zachránit svou vlastní, nově vzniklou rodinu, musí se rozhodnout, které vztahy chce upřednostnit.

K takovým konfliktům podle Kantora dochází hlavně u párů, které si nikdy nevyzkoušely společné soužití o samotě. Pokud si pár, který nějakou dobu žije sám, zvykne si na sebe navzájem, vybuduje si vlastní pravidla a pak se teprve nastěhuje k některým z rodičů, je pravděpodobnost, že soužití bude bezkonfliktní, vyšší.

„Určitě je lepší si nejdřív zvyknout a určit pravidla soužití takzvaně na malém písečku a teprve potom to rozšiřovat. Začátek vztahu by měl být všeobecně svobodný, pokud má pár další přihlížející oči, může cítit, že mantinely jejich žití nastavuje ještě někdo další. To vede k tomu, že se nechováme přirozeně.“

Přírůstek do rodiny

Stejná potíž může přijít v okamžiku, kdy se do rodiny narodí dítě. Zatímco maminka by si ráda na svou novou roli a na novou funkčnost rodiny zvykala sama s partnerem, přítomnost babičky, tedy tchyně nebo její vlastní matky, ji může směrovat tam, kam ona sama nechce.

I zde je pak v první řadě potřeba nastavit mantinely, určit dobu, kdy jsou dveře zavřené, kdy je každá rodina sama ve svém prostoru. Samotné rodičovství je velkou zkouškou schopností se přizpůsobit a domluvit. Je to těžké v páru a je to mnohem těžší, pokud do soužití páru a jejich nového miminka přichází navíc záplava emocí a pokynů z další strany.

Pracujte na vzájemném pochopení

Moudrost starší generace je dobré využít; zkušenosti a nadhled, které věk přináší, jsou dobrou inspirací i v novém rodičovství. Ten, kdo chce moudrost přijímat, musí mít trpělivost, pochopení, schopnost si vybírat, které informace přijme za své a které se mu nelíbí. Ten, kdo moudrost dává, musí cítit zejména respekt k tomu, komu chce radit. Jinak se z rady stává příkaz.

Pokud takovéto vyvážení mezi generacemi, které spolu sdílí domácnost, nefunguje automaticky, je potřeba na něm pracovat. Jedině tak bude mít společné soužití efekt nejen pro vás, ale i pro vaše děti.

Zdroj:

dvojka.rozhlas.cz