Pomoc, já se z toho svýho dítěte zblázním! Aneb jak přežít období vzdoru?

"Během svého dvacetiměsíčního působení v roli matky jsem si asi milionkrát pokládala otázky typu: Je možné, že období vzdoru začalo tak brzy? Co proboha dělám špatně? Vyroste z moji holčičky rozmazlený spratek? Co mám dělat? Proč právě já?"

Období vzdoru je právem považováno za strašáka všech rodičů. Pojďme se tedy společně pokusit najít odpovědi na výše zmíněné otázky.

Období vzdoru - kdy ho čekat?

Období vzdoru je dle odborné literatury zcela normální a dokonce žádoucí období ve vývoji dítěte. Obvykle k němu dochází mezi 18. měsícem až 5. rokem s tím, že jeho vrchol nastává mezi 2. a 3. rokem.

V této době dochází ke vzniku vlastního já dítěte, dítě začíná rozlišovat své potřeby od svých tužeb, začíná se prosazovat, používat já chci, já nechci, já sám, hledá si rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

V období vzdoru se u dítěte i několikrát za den dostavují záchvaty pláče či fňukání, výbuchy hněvu, trucování, vzdor. Je důležité mít na paměti, že se nejedná obvykle o projevy špatného charakteru, mocenský boj, nepřátelství vůči rodičům, nebo důsledek chybné výchovy.

Nervová soustava vašeho dítěte se teprve vyvíjí, nemá zatím dostatečné schopnosti regulovat své emoce a řešit pro něj tak stresující situace, kdy není vyhověno jeho tužbám a potřebám. Proto snadno sklouzne k instinktivnímu zkratovitému jednání.

Jak to řešit?

Kdyby někdo dokázal vymyslet univerzální manuál na řešení období vzdoru u dětí, stal by se z něho přes noc nejbohatší člověk na světě.

Jak moudře podotkla blahova_andrea: "Každé dítě je jiné, každý rodič, rodina je jiná. Všude funguje něco jiného, něco jiného vyhovuje.  Nejlepší je asi praktikovat tak nějak od všeho něco, podle situace a možností. Jako u všeho. Nic se nemá přehánět a já se utěšuju tím, že je to fakt jen období a že to nějak přežijeme a že to přejde."

Naštěstí existuje spoustu zkušenějších maminek, které sdílely své tipy a rady, jak si se vzdorovitým dítkem poradit. Třeba najdete něco, co bude fungovat i na to vaše.

Velmi podrobně radí maminka dvou dětí sarkar: "Je mi blízká výchova ve stylu respektovat a být respektován, takže to řeším několika způsoby:

1. Když to není až tak hrozné, si k ní dřepnu a popíšu její pocity - Např. 'Ty jsi naštvaná, protože jsi chtěla to a to, viď?' A někdy už to stačí, že se uklidní, případně někdy přidám vysvětlení, proč to tak nešlo a nabídnu alternativu.

2. Když se vzteká hodně a potřebuju, aby se trochu vzpamatovala a začala mě vnímat, tak se začnu jakoby vztekat taky - doma se klidně začnu válet po podlaze a mlátit do podlahy a ukňouraným hlasem říkat 'Já chci, chci to teď hned' a tak pořád dokola. To jí většinou vyvede z konceptu, takže přestane a když se uklidní, tak jí znovu vysvětlím, proč to nejde.

3. Zamyslím se nad tím problémem, jestli nejsem jeho příčinou já a moje předsudky, zvyklosti, lenost apod. - třeba u oblékání se vzteká, že ji nechci nechat obléknout samotnou a pak zapřemýšlím a uvědomím si - proč by se, sakryš, nemohla obléct sama? Pokud zrovna nepospícháme, tak ať si ty kalhoty klidně nasadí obráceně, ona pak přijde na to, že jí to nejde a řekne si o pomoc.

Některé věci opravdu nejdou povolit, tak to se snažím najít alternativu. Třeba tuhle chtěla hned po snídani sladkost, řekla jsem, že jí je nedám, aby ji nebolelo bříško, tak začala vyvádět. Ale vysvětlila jsem, že jí to dám v tolik a tolik hodin (ukázala jsem jí, kde bude ta ručička) a ona se uklidnila. Tohle ale platí za předpokladu, že ti to dítě věří, protože pokud si zvykne, že rodič dohody neplní, tak to nezabere. Já, co slíbím, to splním a nikdy nelžu.

4. Ignorování občas taky používám, ale málo a spíš když jsme třeba někde mimo domov. Asi se lekne, že ji maminka nechce a pak je vidět, že pláče, už ne kvůli tomu původnímu problému, ale kvůli tomu, že ji odmítám, chodí za mnou, chce chovat, volá mami..."

Jiní rodiče aplikují úspěšně ignorování a nechají děti vyvztekat. Například marketamiclova poradila: "Neustupovat. Ti malí prckové si moc dobře uvědomují, co se dá vyřvat a jak ta mamča stejně povolí. My osobně necháváme malou, ať si řve. Sice mi to trhá uši a někdy srdce, ale musím vydržet. A ono to pomáhá. Teď když se začne vztekat nebo si vymýšlet různé věci a začne řvát, tak to už trvá čím dál tím míň. Začíná si uvědomovat, že si to tím řvaním prostě nevyřve. Ale je to fakt o vytrvalosti rodičů."

Někteří radí řešit to radikálněji: "Období vzdoru je velice náročné. Na začátku jsme se ho snažili zvládat v klidu - ale ten náš malý prďola přitvrzoval a přitvrzoval, až jsme byli ve fázi zralé na psychiatrickou léčebnu. Poradila jsem se a zkusila neustupovat, trvat na svém a když neuposlechne, dát na zadek a klidně i před lidma. Nevěřila jsem, že to zabere, ale zabralo - a ten náš malý zlobivec se uklidnil," svěřila se jedna z koníkovek. K tomu jiná uživatelka dodává: "Už mě napadá jen studená sprcha. Pamatuji si, že moje ségra měla podobné chování asi ve 2,5 letech a máma nevěděla co s ní, tak šla pod sprchu a zabralo to."

Proti takto drastickým praktikám se však spousta maminek ohrazuje. Jedna z nich píše: "Vždyť je to úplně normální vývojová fáze v tomhle věku, navíc v tom může hrát roli i strach z příchodu sourozenců. Místo bití a studené sprchy zkuste spíš 'uznat pocity' - 'vím, že jsi teď naštvaná protože...' a hlavně víc tulte a mazlete, ať neztratí jistotu, že ji máte ráda. Může to trvat třeba i rok, dva, ale přejde to stejně samo, jako to přišlo. Zase to bude šikovná a rozumná holčička."

Mám pocit, že se z toho zblázním!

"Jsem z toho opravdu vyčerpaná. Jsou dny, kdy od chvíle, co otevře ráno oči, do večera, kdy je zase zavře, spolu kvůli všemu bojujeme. Někdy je to opravdu ubíjející a já mám chuť skočit z balkónu. Jediné, čím se uklidňuji, je to, že v tom nejsem sama a že to jednou musí skončit."

Je pár věcí, které pomáhají tyhle pocity zmírnit:.

• dejte si horkou relaxační sprchu nebo si napusťte vanu
• jednou začas si dopřejte skleničku vína
• pusťte si oddechový film nebo si přečtěte pár kapitol v oblíbené knížce
• někomu se vypovídejte (manžel, kamarádka, maminky na Modrém koníku)
• aspoň na pár hodin si vyrazte sama bez dítěte (kamkoliv: nákupy, masáž, káva s kamarádkou atd.)
• zacvičte si. Ať už relaxační jóga nebo divočejší zumba, případně si zabušte do boxovacího pytle. Prostě vyplavte endorfiny.

Období vzdoru prostě bude nějaký čas trvat a jediné, co můžete ovlivnit, je vaše psychika a vaše reakce.

Neberte si období vzdoru osobně, dítě vás miluje bezpodmínečně a nedělá vám to naschvál. Snažte se taky nezabývat tím, co si o vás myslí ostatní. Ačkoliv jste matka, nemusíte mít řešení na každou situaci, takže až bude dítě zase vyvádět někde na veřejnosti, netrapte se tím, jestli na vás někdo kouká. Pohoršené pohledy, protáčení očí. Určitě to znáte taky. Ale upřímně, po bitvě je každý generál a nejlépe se radí, jak vychovávat cizí děti! Takže se snažte ty reakce okolí v tu chvíli prostě ignorovat.

A v neposlední řadě je nutné neobviňovat sebe samu. Není to vaše chyba - odborníci tvrdí, že období vzdoru nijak nesouvisí se špatnou výchovou. I ty nejlepší super mámy si tím někdy musí projít. Své dítě milujete a děláte to nejlepší, co uznáte za vhodné.

Ve fóru píše viki788: "Holky klid, máme čtyři děti a takové chování je opravdu úplně normální! Vždyť to jsou ještě taková větší mimina, tam se ještě moc vychovávat nedá. To se časem zklidní, budou mít nové zájmy, budou umět víc věcí, přijde školka, škola. Opravdu to nijak extra neřešte, to je prostě přirozený vývoj, vaše děti jsou zcela v pořádku, normální a zdravé! Přece nechcete, aby bobci seděli někde ustrašení v koutě."

Mateřství není vždy jen procházka růžovým sadem, většinu času je to boj, ale žádné (ani to sebehorší) období netrvá věčně. Tak hlavu vzhůru, BUDE LÍP!

Co pomáhá vám? Jaké finty a metody zabírají na vaše děti? Podělte se s námi v diskuzi!

Zdroj informací:

Dvou roční prcek a dennodenní peklo

Jak zvládnout vzdorovité období

Jak jdete na prcky když zlobí

Období vzdoru - jak řešíte