Po letech zase probdělá noc. Aneb když vaše dítě sužuje nemoc a spolu s ní horečky a bolest

Je poměrně klidná, prosincová noc. Hlavou mi probíhají sny jak na běžícím páse, nevím o sobě. Hluboké noční ticho tu a tam zvenčí naruší zvuk projíždějících aut po silnici, kterou máme přímo pod okny. Na to jsem si už za ta léta zvykla, to mě nevzbudí. Najednou ale můj sluch vyruší něco jiného. Moment, vždyť je to dětský pláč. Vzlykot mého syna z vedlejšího pokoje! V mžiku je mi jasné, že tuhle noc už nedospím…

Dříve to bylo běžné. Byla jsem zvyklá na to, že mi malé plačící miminko nedopřeje víc než dvě hodiny souvislého spánku. Někdy jsem ani nestihla zabrat a už k synovi vstávala znovu. Stávalo se, že mě vyčerpání přemohlo natolik, že jsem si to chtěla zjednodušit a vzala ho k sobě do postele. Moje blízkost ho nakonec vždy poměrně rychle uklidnila a společně jsme usnuli. 

To už je ale pár let zpátky. Vašíkovi je šest let, chodí do školy. Naše soužití je mnohem snadnější než tenkrát. Bylo to kouzelné období, to ano. Jeho roztomilost a bezbrannost mě dostávaly každodenně do kolen. Teď, když je skoro samostatná jednotka, si to ale užívám daleko víc. Už dokáže přesně vyjádřit své potřeby. Říct si, když má žízeň nebo hlad. Postěžovat si, když mu něco vadí. Nejraději mám naše společné večery, když spolu ležíme v jeho malé posteli, kam se tak tak vlezeme, a před spaním si povídáme. Jeho dětský bezelstný pohled na svět je jako brána do pohádky. 

I večer, který předcházel této noci, byl takový. Nebyl ani náznak, že by něco mělo být jinak. Leželi jsme k sobě přitulení a povídali si. Vašík má moc rád, když mu vyprávím o svém dětství. Příhody, které jsou již více než dvacet let staré. Asi by mě bývalo nenapadlo, že ho to bude zajímat. Nejraději si nechává vyprávět o tom, jak jsme spolu s bratrem trávili prázdniny u babičky a dědy na chalupě. I dnes si jeden takový příběh vyžádal, a tak jsem jeho přání vyhověla.

„Dobrou noc, koťátko moje,“ zakončila jsem svůj projev. Sotva Vašík zabral, pohladila jsem ho, v tu chvíli ještě po vlažném čele, zhasla lampičku ve tvaru houby a odebrala se do své, přece jen pohodlnější postele. Čekaly mě necelé čtyři hodiny nerušeného spánku. To bych ještě před několika lety považovala za naprostý luxus. Dnes mě to ale vyvedlo z míry. Nejdřív přišel pláč, pak i prosebné volání: „Mami, maminko!“ Vyrazila jsem z postele jako ze startovací čáry závodu v běhu na sto metrů. Po otevření dveří jeho pokoje a rozsvícení lampy se mi naskytla nepěkný pohled. Vašík se kroutil v postýlce jako žížala. Jeho rudé tváře a čelo naznačovaly, že teplota jeho tělíčka se poměrně významně vychýlila z normy. A teploměr to potvrdil: 39,5 °C. Tak to už tu dlouho nebylo, pomyslela jsem si.

„Maminko, mně je zima,“ posteskl si Vašík a svoje ruce natahoval po objetí. To při nemoci dělá pokaždé. Potřebuje cítit, že tu pro něj jsem. Obejmu ho. Tělíčko mu hoří. Navzdory tomu, že on se cítí, jako by ho ponořili do kádě s ledem. Učebnicová zimnice. Pak si také stěžuje na bolest v krku. Po pohledu do ústní dutiny pochopím. Mandle má nateklé a osázené hnisavými hrudkami. Chudáček malej. Ráno s ním musím k doktorce. Tohle bude nejspíš na antibiotika. Do té doby mu chci alespoň ulevit od bolestí a horečky. Otevírám proto domácí lékárničku, kde na mne vykoukne oranžovo-modro-bílá krabička s nápisem Inflanor. Málem bych zapomněla! Před pár týdny, když jsem dokupovala zásoby v lékárně – vždy totiž musím být vybavena pro případ nouze – jsem si všimla tohoto sirupu. Ono se mu tedy odborně říká suspenze a podle všeho je to novinka na léčbu horečky a bolesti u dětí. Se sirupy máme dlouhodobě dobré zkušenosti, a tak jsem rozhodla Inflanor koupit. A teď se hodí.

Snažím se vzpomenout na to, jak se lék užívá. Jak to jen bylo? Určen je od tří měsíců věku do dvanácti let. V hlavě mi taky utkvěla malinová chuť a účinná látka, kterou je ibuprofen. Dál si ale už nic nevybavím, a tak znovu pročítám pokyny na boku krabičky, později pro jistotu také příbalový leták. Aha, musím lahvičku protřepat, neotáčet dnem vzhůru. Beru do ruky přiloženou stříkačku. Nabírám pět mililitrů, Vašík má totiž 22 kilo. „Otevři pusu, broučku,“ prosím ho. Vašík sice neochotně, ale spolupracuje a otvírá ústa. Chápu ho, musí to hodně bolet. Ačkoliv nejsem doktor, tak odhaduji, že ho přepadla angína. Dávku sirupu mu vstříknu nadvakrát do úst. S bolestivou grimasou polkne a stihne ještě pochválit malinovou příchuť. Pak už ale přivře oči a vidím, že usíná. Nic jiného si ani nepřeju, než aby těch pár hodin do rána, kdy ho vezmu k doktorce, mohl nerušeně spát – bez bolestí a horečky.

Každá máma to zná. Tu bezmoc, když se dívá na nemocné dítě, které sužuje bolest, horečka nebo jiné neduhy. Často se naštěstí nejedná o nic závažného, ale přesto nás to vykolejí. Naší přirozenou snahou je dětem ulevit a každá z nás na to má své osvědčené postupy. Proto vždy sahám po osvědčených lécích. Inflanor se po této mé zkušenosti zařadil mezi výběr léčiv, které – pokud to bude nutné – budu opakovaně používat a ráda jej doporučím dál.

K dostání je v kamenných i online lékárnách, a to ve dvou provedeních: silnější a slabší variantě. Zatímco slabší varianta obsahuje 20 miligramů účinné látky na jeden mililitr, silnější varianta má na stejný objem dvakrát více, tedy 40 miligramů účinné látky. Což znamená, že jí stačí podat poloviční množství. Tu jsem Vašíkovi podala i já a doufám, že to zas delší dobu nebude potřeba. Ale ani tak se nemusím bát, že by se suspenze nějak „zkazila“. Jak jsem se totiž dočetla v příbalovém letáku, vydrží celý rok od prvního otevření. 

Tak kéž by i Vašíkovo zdraví!

Inflanor® je přípravek k vnitřnímu užití. Obsahuje ibuprofen. Čtěte pečlivě příbalovou informaci.

zdroj foto: Zentiva