Nezvratný osud, aneb jak předvídat nepředvídatelné

Život s dětmi je jako jízda na kolotoči. Je to opravdu velká zábava, ale čas od času se z toho může zatočit hlava. Někdy si připadám jako ve filmu Nezvratný osud. Děti na bruslích? Vidím zlomenou nohu. Děti na kole, před očima se mi zjeví odřené koleno. Kluzká dlažba u bazénu ve mně evokuje rozbitou hlavu. Dovádění na prolézačkách? Vidím zlomenou ruku nebo vyražený dech. Možná si řeknete: „Ta žena není normální.” Přiznám se, že si to říkám někdy i já. Sem tam mám pocit, že je jen neustále upozorňuji: „Neběhej nebo spadneš, nelez tam, protože si ublížíš”. No je to prostě důsledek života s mými dětmi.

V momentě, kdy už znal lékař na pohotovosti křestní jméno mé dcery dříve, než jsem mu podala průkaz pojištěnce, věděla jsem, že je ten pravý čas přemýšlet o dobrém pojištění. Poprvé jsme tam byli s naraženou ručičkou, ze které se vyklula prasklá loketní kost. Podruhé se zatlučenými plastovými zoubky z princeznovské korunky v čele. Ano, přesně ty zoubky, které jsou na korunce proto, aby lépe držela ve vláscích, se po nárazu o zeď při náruživém tanci odlomily, a zabily do čela jako hřebíky. Nic vážného, stačilo nařezat, pinzetou vyjmout „hřebíky“ a zašít. Potřetí si slečna přibouchla malíček do dveří auta. Se zlomeným prstem jsme chodili na kontrolu ještě dva měsíce. A tak dále... Znáte to určitě taky.

A to je jen takový běžný nudný každodenní život. Ta každodenní jízda na kolotoči zvaném rodičovství. Pokaždé, když ze mě opadl prvotní šok, řekla jsem si, že vždyť takto děti rostou. Jednoduše to k dětství patří. Naštěstí, žádné velké tragédie se u nás nekonaly, ani v našem okolí. Až jednou...

Cesta za posledním sněhem, nebo jak se poučit z chyb druhých

V našich končinách už bylo jaro, ale výše položené kopce ještě lákaly vytrvalé lyžaře užít si poslední dny na svazích. Pracovní povinnosti mi nedovolili jít, ale manžel si vybavil volno a naši starší, tehdy ještě předškolačku, vzal na otočku na lyžování. Přidal se i kamarád, jehož dcerka byla, shodou okolností, spolužačkou ze školky naší dcerky. Výlet byl super. Užili si ho, hodně smíchu, horká čokoláda v bufetu a den bez mého lamentování: „Dávej si pozor, jinak...“. Celý den mě zásobovali fotkami. Těšila jsem se, že si to jednoduše užívají.

Zazvonil telefon... Muž vystrašeným hlasem mi říká, přijedeme pozdě, malá Janka spadla, musíme jít do nemocnice. V první sobecké vteřině mi odlehlo, že se nic nestalo mé dceři. Zahanbená jsem však později trnula a čekala na zprávy, jak na tom naše malá kamarádka je. Nedopadlo to dobře. Měla roztříštěnou zlomeninu nohy.

Úrazem nic nekončí

Spustil se kolotoč – pobyt v nemocnici, nekonečné návštěvy lékařů a ještě delší maraton rehabilitací. Nekonečné týdny doma zanechaly stopy nejen na pracovním vztahu zaměstnavatele k rodičům, řekněme si upřímně, kdo chce, aby mu zaměstnanec vypadl na tak dlouhou dobu. A odrazilo se to také na finančním rozpočtu rodiny. Tehdy jsem o životním pojištění začala uvažovat opět a tentokrát to dotáhla do konce. Uvědomila jsem si, že ať už jde o vážné zranění nebo nemoc dítěte, léčba často vyžaduje nemalé finanční prostředky. Někomu dokáží s péčí pomoci prarodiče nebo jiná blízká rodina, ale pokud je po ruce nemáme, zůstáváme s dítětem my sami. Příjem rodiny se citelně sníží a vyžaduje-li léčba několik týdnů či měsíců, jsme nuceni sahat na rezervy. Pokud je nemáme, teprve tehdy začíná legrace.

Jak vám pojištění pomůže, když život nehraje fér?

Dobré pojištění pomůže s financemi při úrazu. Důležité je, aby pojišťovna nečekala na doléčení a peníze vyplatila ihned po nahlášení a doložení úrazu. Generali Česká pojišťovna v rámci pojištění Můj život, nabízí pomoc s financemi při úrazu, kompenzaci v případě, že je zotavování delší a hradí takové potřebné doléčení v lázních a léčebnách. Peníze nejsou všechno, ale s jejich pomocí se všechno zvládá tak nějak snadněji.

Článek vyšel s podporou Generali Česká pojišťovna