Když vyčerpaná matka dosáhne svých hranic

Mezi stažené žaluzie prosvítá světlo pouliční lampy. Neklidně se přetáčím na posteli a snažím se usnout. Po tvářích mi stékají slzy. Zase jednou jsem to nezvládla. Otočím se na bok a dívám se na drobné tělíčko své mladší dcery, která pravidelně odfukuje vedle mě v posteli. Co se vlastně stalo? Proč jsem zase vybuchla? Proč jsem jako máma zase selhala?

Holky stojí v koupelně na malém schůdku, aby dosáhly na umyvadla. Čistí si zuby. Přitom se smějí, blbnou spolu. Trvá jim to tolik, kolik by mně trvalo umýt autobus. Sleduji je a čekám, až přijde řada na mě, abych jim ty jejich perličky mohla dočistit. Během čekání povleču poslední polštář a spokojeně vdechuji vůni čerstvě převlečeného ložního prádla.

Očkem zabloudím do kuchyně a povzdechnu si při pohledu na výbuch, který tam zůstal po vaření večeře, která, mimochodem, dětem nechutnala. Smutek se mísil s frustrací a pořád jsem si kladla otázku, co vymýšlíš? I tak ti snědí maximálně maso s rýží nebo špagety s kečupem. Máš co jsi chtěla!

Oblékání pyžama jim trvá déle než vrstvení sukní dvorní dámy ve středověku. A přitom se stihnou ještě dvakrát pohádat.

Když konečně leží ve svých postelích, mění se na dehydrované filozofy, kteří nutně potřebují na záchod. A tak si vyslechnu všechny filozofické úvahy, příběhy ze školy a školky, které jim přicházejí na mysl zásadně tehdy, když mají jít spát. Každé přinesu ještě sklenici vody a dohlédnu aby si umyly ruce po návštěvě toalety. Do toho zapípá sušička. 

Jako každý večer, ještě zatelefonují svému tatínkovi, který je právě v zahraničí. A všechny filozofické úvahy zopakují i jemu. Když konečně zavřu dveře dětského pokoje, pustím se do úklidu kuchyně. Zvuk mačkání kliky mě vyruší z rutinních úkonů nakládání myčky nádobí. Ona je ještě žíznivá. Prodýchám a podám jí sklenici vody. Uložím ji, přikryji, pohladím a při pohledu na hodinky ji káravě upozorním, že už je pozdě. Než poskládám prádlo v sušičce, zvuk mačkání kliky se ozývá znovu. S pěnou na zubech zakřičím, že ať se neopováží z pokoje vyjít. Zůstalo ticho.

Sedám si k počítači a dodělávám pár věcí do práce, které jsem během dne nestihla. Začínám cítit deficit spánku. Do diáře si zapíšu povinnosti na další den, v mysli se snažím skloubit angličtinu starší, s taneční mladší a jejich společným kroužkem keramiky. Pohledem proběhnu kuchyň, zda je vše uklizeno, okem zabloudím na hodinky a zjišťuji, že je už vlastně zítra. Pro dnešek stačilo.

Zkontroluji, zda jsou zamčené vchodové dveře a jak každý den, než jdu spát, nakouknu do dětského pokoje. Stáhnu jim ke krku vykasaná pyžama a napravím k nohám zkopané přikrývky. V tom ucítím něco mokrého. Posvítím si mobilem a spatřím mokrý flek táhnoucí se přes celou postel mladší dcery. Ona se počůrala. A tak to začalo. Pověstná poslední kapka. Probudila jsem ji, osprchovala, převlékla do čistého pyžama. Vše za doprovodu patřičného kárání, hřešení a citového vydírání, že jí před spaním už nikdy nedovolím pít, jestli si uvědomuje kolik práce mi přidělala. Kolik času mi zabere vyprat nejen povlečení, ale také přikrývku, polštář či potah z matrace. Ospalé oči malé holčičky zalité slzami se na mě dívaly a snažily se pochopit, na jakého tvora se změnila jejich máma. Uložila jsem ji k sobě do ložnice a trucovitě jsem jí nedala pusu. Neodpustila jsem si poznámku, že jestli je to takový problém, jít se vyčůrat, když potřebuje. Vždyť už jí nejsou dva roky. Podívala se na mě a se smutkem v hlase mi řekla: „Já jsem chtěla, ale řekla si, ať se neopovážím vyjít z pokoje a pak jsem usnula.“ Tehdy mi to všechno docvaklo. Silně jsem ji objala a omluvila se za to, co se vlastně stalo. Přitulila jsem se k ní, dokud mi neusnula v mém objetí. Já se neklidně přetáčím na posteli a snažím se usnout. Po tvářích mi stékají slzy. Zase jednou jsem to nezvládla.

Každý z nás už zažil stav, kdy se pocity štěstí, radosti a naplnění střídají s nekončícími povinnostmi, stresem, pocity selhání či frustrace. To je rodičovství. V takových situacích si myslíme, že stačí zatnout zuby, vydržet a ještě přidat. Chceme být přece ty nejlepší mámy, a tak na sebe klademe ještě větší nároky. A to je chyba. Snažit se vyhýbat chybám. Nikdo není dokonalý. Ani my rodiče. Batoh povinností, který si naložíme na svá záda, by měl být jen tak těžký, kolik skutečně zvládneme unést. A když se objeví problémy, měli bychom zvolnit tempo a ne šlápnout na plyn. Zda se nám to líbí, nebo ne. Ať si to uvědomujeme, nebo ne. Rodina je jen tak šťastná, jak je šťastná máma. A tak je nejdůležitější hledat rovnováhu. Jinak všechen ten stres, shon a soustavný tlak může vygradovat v celkové psychické vyčerpání, známé také jako syndrom vyhoření. Stav, kdy se cítíme prázdní, fyzicky a emocionálně unavení, nedokážeme najít v ničem smysl.

Rodičovství je náročná cesta a pod tlakem stresu a povinností často cítíme, jako bychom se na ní ztratili a nedokázali najít ten správný směr. Naše noční událost je jen jedním z mnoha příkladů, kdy vyčerpaná matka dosáhne svých hranic a cítí se na pokraji vyhoření. Vždy jsem chtěla být pohodová máma. Něco jako Lorelai v Gillmore Girls. Místo toho se pod vlivem stresu měním na rozběsněnou tygřici. Uvědomila jsem si, že nic není důležitější, než hledat způsob, jak čelit těmto výzvám rodičovství a překonat je. Nejen pro sebe, ale pro své děti.

Jak zlepšit své duševní zdraví či duševní pohodu?

Pokud byste na internetu hledali rady, jak pečovat o své psychické zdraví, tak jako já, pravděpodobně byste tam našli doporučení, jak začít sportovat, věnovat se svým koníčkům, setkávat se s přáteli, sdílet své pocity s blízkými, mít dostatek spánku, jíst vyváženou stravu bohatou na vitamíny a minerály, či v případě potřeby vyhledat pomoc odborníka. Přiznám se, že mou první reakcí bylo:“Kdy si na to mám najít čas? Kdo udělá dětem snídani, když já si půjdu ráno zaběhat? Kdo bude s nimi dělat úkoly, než já si vyběhnu s kámoškami ven? Kdo uklidí dům, až budu večer sedět u knížky?” A takhle by se dalo hledat stále více důvodů, proč to nejde. I v tomto případě platí, že pomalu dál dojdeš. Pokud chceme změnit své návyky, musíme je zařazovat do svých dnů pozvolna, postupně a nenásilně. Nemusíme změnit všechno hned a najednou.

A tak cvičím, když si děti chvíli hrají s legem. I když nemám celou domácnost jako z katalogu, půjdu dříve spát. Když nemůžu jít já za přítelkyněmi, přijdou ony za mnou. Nedělám nálety na chladničku a nejím jídlo ve stylu, co chladnička dala, ale přemýšlím nad tím, co si položím na talíř už v obchodě. 

Do svého jídelníčku jsem zařadila potraviny, které obsahují vyšší množství hořčíku jako mandle, dýňová, slunečnicová či lněná semínka, špenát i banány. Je totiž dokázáno, že hořčík hraje při zvládání stresu důležitou roli. Nedostatek hořčíku může vyvolat zvýšenou únavu, vyčerpání, svalové křeče, lehčí poruchy spánku, nervozitu, podrážděnost či mírnou úzkost. Pro dostatečné doplnění hořčíku ještě sáhnu po doplňcích stravy. Kombinace hořčíku s vitamínem B6 přispívá ke snížení míry únavy, k normální činnosti nervové soustavy a k normální psychické činnosti. Při dlouhodobém stresu totiž lidský organismus ve velké míře vylučuje hořčík. 

Proto je velmi důležité hořčík doplňovat, především při opakovaných stresových situacích. Vitamín B6 pak zvyšuje vstřebávání hořčíku a sám o sobě přispívá k normální funkci imunitního systému. Mým tipem je proto doplněk stravy Magne B6. Nejedná se o zázračnou pilulku, která okamžitě uleví od stresu. Ovšem během stresu tělo vylučuje hořčík mnohem rychleji, proto je důležité jej pravidelně doplňovat.

10. října si připomínáme Světový den duševního zdraví. Nedávný průzkum u reprezentativního vzorku populace ve věku 18-65 let v České republice ukázal, že pocit vyhoření u sebe v posledním roce pozoroval každý druhý z celkového počtu 1656 respondentů. Zkuste se proto na chvilku zastavit a popřemýšlet nad tím, jak se o to své duševní zdraví starat, aby pro vás bylo rodičovství opět nejkrásnějším obdobím života, nejen nejtěžší životní zkouškou.

Tento článek vyšel s podporou Magne B6

Zdroj fotografií: Redakce