Fyzické tresty jsou neefektivní, i když lidsky jim rozumím, říká dětský psycholog

Naši prarodiče často říkávali, že je „škoda každé rány, která padne vedle“. Určitě každá z vás tuto větu zná – s fyzickými tresty se setkala drtivá většina dětí vychovávaných v minulých generacích.

Zdroj: Nejsport.cz

Zdroj fotografií: Hojdavak

Zdroj fotografií: DALL-e

Zdroj fotografií: DALL-e

Psycholog Václav Mertin v rozhovoru pro DVTV v souvislosti s tímto notoricky známým pořekadlem upozorňuje také na to, že v éře dětství a dospělosti našich prarodičů bylo i poměrně běžné a společensky přijatelné, když se fyzickým trestem „vychovávaly“ i dospělé ženy, které podle jejich mužů nebyly dostatečně ukázněné.

Poukazuje tak na to, že se trend fyzických trestů u nás postupně mírnil, a dnes naštěstí není běžné ani už tak tolerované, aby děti byly trestány fyzicky. V rozhovoru ale upozorňuje na to, že obrovský šrám na duši může zanechat i trest, který se nedotýká fyzického těla dítěte – trest slovní.

A jak to máte doma vy? Myslíte si, že když dáte dítěti na zadek, vyřeší to daný problém? Víte, že vypěnit je lidské a učit se ovládat je ctnost, která k rodičovství patří?

Trestáme svoje děti proto, že jsme byli sami vychovávány násilím?

V rozhovoru pana doktora Mertina v DVTV je zmíněn výzkum společnosti Nielsen z října letošního roku pro organizaci Liga otevřených mužů, který ukazuje, že až ve ⅔ českých domácností je běžné, že děti občas dostanou pohlavek nebo takzvaně na zadek.

„V mojí praxi se s tím často setkávám a musím s čísly z průzkumu souhlasit. Mnoho rodičů argumentuje tím, že ‚dítě má plínu, vždyť to ani necítí‘, dávat dítěti na zadek je naprosto běžné a společensky přijatelné. Rodiče mi často říkají – vy psychologové, vy z toho děláte drama, ono mu to neublíží, i já jsem jako dítě dostával na zadek, přežil jsem to a je ze mě normální dospělý. Já tento názor úplně nezastávám. Jistě, děti přežijí všechno –  rozvody rodičů, někdy musí přežít i smrt vlastních rodičů. Ale my jako rodiče přece nechceme, aby to dítě přežilo. My se přece snažíme, aby bylo vše v nejlepším zájmu dítěte, aby vše, co děláme, mu prospívalo. A tohle přece není ve prospěch dítěte,“ říká v rozhovoru doktor Mertin a dotýká se tak společenské normy, kterou v Čechách zřejmě stále máme – bít vlastní děti je v pořádku, my jsme jako děti byli také biti.

Rovnice, kdy se ke svým dětem chováme stejně, jako naši rodiče nebo prarodiče k nám, je potom v tomto kontextu důsledek. Pokud i vy občas používáte fyzický trest jako nástroj nápravy nějakého nežádoucího chování svého dítěte, možná se také opíráte o skutečnost, že jste i vy jako děti byli biti.

Jestliže si ale na tyto věci pamatujete, pokud si dokážete přesně vybavit několik desítek let staré vzpomínky, kdy jste byli fyzicky trestáni, zamyslete se nad tím. Chápali jste jako děti, že fyzický trest je důsledek vašeho chování? Jak jste se cítili po tom, co vás některý z rodičů takto potrestal?

Až si tyto otázky zodpovíte, zeptejte se sami sebe, jestli chcete, aby tyto pocity měly i vaše děti, a také na to, zda má vlastně fyzický trest na chování vašeho dítěte nějaký pozitivní efekt – i to můžete vyčíst ze svých vzpomínek.

„Nemyslím si, že by existovala situace, kdy by měl fyzický trest výchovný smysl. Je to výraz určitého zoufalství rodičů, ke kterému by měli rodiče přistupovat tak, že budou hledat alternativy trestu a sami se budou učit na sobě pracovat, aby je nepřemáhal vztek nebo touha po rychlém řešení situace,“ říká doktor Mertin.

Výbuchy emocí, nekontrolovatelný hněv a vystřelující ruka  

Samostatnou kapitolou jsou pak fyzické tresty, k nimž se uchýlíme ve chvílích, kdy sami nejsme schopni ovládat své emoce. Jsou to chvíle, kdy nás naše dítě tak dráždí, že se nedokážeme ovládat. Někdo reaguje tak že křičí, pláče, někdo podvědomně reaguje tak, že mu vystřelí ruka. Často potom takového kompulzivního jednání litujeme, čin se však již stal.

„Včera jsem poprvé uhodila svou dceru. Telefonovala jsem s nemocnou matkou, vařila jsem oběd, utírala jsem zbytky jídla ze stolečku mladšího syna. Ačkoli jsem dceři padesátkrát řekla, ať do té přesnídávky tu panenku nematlá a přestane mi křičet do ucha, neposlechla mě. Když mi máma v telefonu musela potřetí opakovat větu a já ji přes jekot neslyšela, neudržela jsem se, dceři jsem dala facku a vší silou jsem jí rvala panenku z ruky a následně ji přes celý byt hodila až do koupelny. Neulevilo se mi a je mi to líto,“ píše maminka Martina v diskuzi na Modrém koníku, kde se probírají fyzické tresty.

V takových situacích, zvláště pokud je vaše dítě nebo vy sami takové povahy, že k nim dochází často, je důležité zejména a v první řadě kontrolovat emoce své a pak teprve se snažit krotit nežádoucí emoce a chování toho, koho chceme soudit a trestat.

K tomuto tématu doktor Mertin říká: „Nemohu tvrdit, že tomuto vzorci chování lidsky nerozumím, samozřejmě že rozumím. Představte si, že máte doma tři nebo i pět dětí. Je večer, vy musíte vařit večeři, do toho je potřeba dodělat úkoly, připravit věci na druhý den. Děti se něčeho dožadují, dělají binec, řvou a rvou se. V těchto chvílích rozumím tomu, že máma vypění a někoho plácne. A je potom pravděpodobnější, že máma, která se uchýlí k plácnutí, byla jako malá taky z těchto důvodů bita. A je to více pravděpodobné i proto, že před těmi třiceti, čtyřiceti lety, když byla máma malá, bylo naprosto běžnou součástí výchovy používání fyzických trestů. Dříve, i když měly děti z domácího samosoudu jelita, nikdo se nad tím nepozastavoval. A proto možná ani my nic jiného neumíme, než vypěnit a řešit svoje emoční potíže v dané chvíli fyzicky.“

Jaký mají fyzické tresty účinky?

Podle doktora Mertina se fyzické tresty míjí účinkem, a to zvláště z podstaty fyzického trestu a jeho dopadu na dítě. Pokud si sama vzpomenete na chvíli, kdy jste byla fyzicky trestána, možná si uvědomíte, že si pamatuje fyzický trest, zlobu rodiče, ale nepamatujete si důvod, kvůli kterému jste byla potrestána, a možná jste ho nechápala ani v době, kdy se to stalo.

Jediné, co si dítě z fyzického trestu nejčastěji odnese, je pocit, že rodič, který ho uhodil, získal momentální nadvládu. „Dítě vnímá své rodiče, prarodiče nebo i učitele jako své vzory. A své vzory se v životě snaží napodobovat, protože si myslí, že jejich vzor konal vždy bezchybně, nejlépe. Pokud se tedy na dítě usmíváme, byť systematicky, dítě si toto chování pravděpodobně osvojí. Pokud ale jako děti dostáváme často na zadek, toto chování budeme opakovat – každý umí plácnout,“ popisuje doktor Mertin mechanismus, který si děti z fyzických trestů odnášejí.

Dodává ale, že způsob, jakým dítě přijímá premisu, že je za svoje činy fyzicky trestáno, je velmi individuální. „Některé děti si nesou pocit z fyzického trestu celý život, jiné mu nepřikládají žádnou váhu. Každý jsme jinak odolný, jinak reagujeme, záleží i na dané situaci. A také na míře. Když dám dítěti na zadek jednou za rok, nebo obden, dopad na náš vztah bude samozřejmě rozdílný. Ale pořád to podle mého jen potvrzuje mé přesvědčení, že používání fyzických trestů se míjí účinkem.“

Rozdíl v dopadech fyzického trestu je závislý také na věku dítěte

Pokud se k tělesnému trestu uchýlíme, dopad našeho chování se mění také v závislosti na věku dítěte. A to jak z hlediska efektivity (zda jsme plácnutím dostatečně potrestali a napravili nežádoucí chování dítěte), tak i  z pohledu emočního dopadu (jaký pocit si z toho naše dítě odnáší v danou chvíli i do budoucna).

„Malé děti paradoxně více snesou fyzický trest než dospívající. Pro malé děti je plácnutí prostředek, který ony samy ke komunikaci používají – když je na vás batolátko naštvané, co udělá? Taky vás plácne, kopne nebo štípne. Ale třeba pro třináctiletého bude mít plácnutí mnohem větší význam. Pro takhle velké dítě je to už potupa, ponížení.“

To může být odpověď i pro ty rodiče, kteří fyzický trest považují jen za automatické vystřelení ruky a svého činu potom velmi litují, i když třeba takto selhali několikrát.

Pokud vám vystřelila ruka na dítě staré třeba 2–4 roky, podle doktora Mertina je to mnohdy efektivnější prostředek než sáhodlouhé vysvětlování a domlouvání. Zvlášť pokud se jedná o nápravu chování podobného rázu, jako když dítě například, byť ve hře, ubližuje zvířeti, sourozenci nebo něco ničí a nedokáže ani na několikáté upozornění poslechnout.

U dětí staršího věku nejspíše přistupujete k fyzickému trestu při eskalaci nějakého problému nebo při hádce. Fyzický trest je potom vnímán jako projev převahy, výsledek vaší snahy dítě za každou cenu přemoci. Takový fyzický trest bude mít na dítě mnohem větší vliv, protože pocity ponížení, odstrčení, ale i pocit vlastní nedůležitosti při výměně názorů se do paměti dítěte zapíšou více než plácnutí v důsledku nervů pocuchaných nežádoucím chováním. Doktor Mertin uvádí, že takové plácnutí z nervového vypětí je obhajitelné, na rozdíl od uhození, které přichází uváženě jako samotné potrestání.

Za zcela nepřijatelné, co se týče zásahu do života dítěte, pak považuje tresty, které nejsou pouhým plácnutím, ale déle trvajícím aktem trestání, jako je přivazování ke stolu, nucení k sezení v rohu či stříhání vlasů. Déle se odehrávající trestání má dynamický vývoj, plán a provází je velké emoce včetně hysterického pláče, často i na obou stranách. Takové situace si děti mohou pamatovat celý život a také je vnímají jako traumatizující.

Je fyzický trest vůbec účinný?

Podle zmíněné studie amerických pediatrů z roku 2014, kteří zkoumali velký počet dětí a jejich rodičů, jsou účinky fyzického trestu přechodné. Výsledky průzkumu ukazují, že po uplynutí deseti minut 73 % dětí pokračuje v chování, za které byly fyzicky potrestány.

Zvláště pokud je trestání časté, dítě nebere takový trest vážně.

Problém je podle doktora Mertina obzvláště v situacích, kdy dítě nepochopí, proč bylo potrestáno. Dítě dělá něco, co pro něj má nějakou hodnotu, láká ho to. Trest ze strany rodiče pak vnímá hlavně jako výraz jeho nesouhlasu s danou činností. Pokud o tom tedy dítě bude více přemýšlet, vezme si z takové události pouze ponaučení, že příště to bude muset udělat lépe, rafinovaněji – tedy tak, aby si toho rodiče nevšimli. Obava z fyzického trestu pak tedy u dítěte jen vyvolá úvahu, že když bude lhát nebo podvádět, dosáhne svého, ale nebude potrestáno.

Když trestáme slovně, neznamená to, že nemůžeme ublížit

Určitě si vybavíte situace ze svého dětství i z etapy, kdy jste sama rodičem, v nichž se místo fyzického uhození použijí slova. Pokud sama máte takovou vzpomínku, a je jedno, z jaké strany k vám přišla, zda vám slovně ublížili rodiče, prarodiče, učitel nebo partner, jistě sama víte, že i pouhá slova dokážou zanechat velký šrám na duši.

To, že dítě plácnete v afektu nebo řeknete ošklivá slova, je pochopitelné. Pokud to ale v záchvatu emocí přeženete a potomkovi něco vyčítáte či negativně hodnotíte důležité body jeho života, jedná se o vaše velké selhání, ze kterého se i ve vlastním zájmu musíte dostat.

„Z tohoto pohledu je afektované plácnutí jakkoli starého dítěte menším prohřeškem. Než abych dítě urážel, shazoval, abych ho ponižoval – a my často zlehčujeme to, co říkáme –, je pořád lepší drobný fyzický trest. Slovní výtka velkých rozměrů přímo narušuje naše pouto. Vy tím dáte dítěti přímo najevo, že odmítáte jeho lásku. Zvlášť pokud se k tomu přidají takové ty pasivně-agresivní metody – tichá domácnost, nevezmu tě za ruku, protože zlobíš –, to už je lepší plácnutí,“ říká k tomuto tématu doktor Mertin.

Pokud proto v afektu nebo hádce začnete vyjmenovávat všechny negativní vlastnosti dítěte, vyjmenujete všechno, co na něm nemáte ráda, vyobrazíte jeho chování jako naprosto nežádoucí ve všech směrech, dítě váš názor přijme jako fakt. A jak jste si nejspíš všimla, přijímat negativní názory je mnohem jednodušší než přijímat komplimenty.

Když někdo ocení vaši práci nebo krásu, možná se zmůžete na poděkování a dalších několik dní budete ve své hlavě hledat důvody, proč se dotyčný plete. Ve své práci najdete několik chyb, slíbíte si větší efektivitu, v případě narážky na svou krásu určitě objevíte nějaké místo na svém těle, které nemáte ráda. Ohodnotí-li vás někdo negativně, něco vám vyčte, znehodnotí vaší práci nebo zjev, budete možná plakat. Budete se tím užírat rozhodně déle a intenzivněji než pochvalou.

Stejný mechanismus funguje v hlavičce vašeho dítěte, a to bez ohledu na věk. Pro něj budete až do dospělosti výhradní modlou, někým, koho uctívá a jehož názory považuje za božské. Pokud se tedy vyslovíte negativně na jeho adresu, a to ještě navíc v afektu, takže řeknete spoustu věcí, které si možná ve skutečnosti nemyslíte, navíc strašným, vyčítavým tónem, může se stát, že vaše vyřknuté hodnocení přijme dítě za své. A potom je velmi těžké takto přijatou informaci v hlavičce dítěte dekódovat a napravovat.

Jak tedy na nežádoucí chování dětí reagovat, zejména ve vypjatých situacích?

Jsou situace, kdy se nedokážete ovládnout, a je to velmi pochopitelné. Pokud máte sama nějaké osobní potíže, jste unavená, vyčerpaná, k tomu se staráte o domácnost, večeři pro rodinu a dítě vás zlobí, je to jen otázka okamžiku, zlomku chvíle, kdy vypěníte. A jen málokdo se může pochlubit tím, že k takovým chvílím v jeho životě, nejen v souvislosti s dětmi, nedochází.

Pokud takovým situacím chcete úplně předcházet, musíte si osvojit nějakou metodu, která vás dokáže uvolnit a eskalaci nervů zabránit. Někomu pomáhá počítání do deseti, někdo odchází z místnosti. Při těchto metodách je stále zapotřebí ctít zásadu, že nesmíte nikomu ubližovat, a to ani sobě. Takže i když bude možná skvělé, že v sobě vztek zadusíte a nevylejete si ho na dítěti, nezapomínejte také na to, že dusit se hněvem nemůžete stále a potlačená zloba ve vás stejně jednou vybouchne. Neprojeví-li se to pak ještě větším výbuchem hněvu, odrazí se to zcela jistě na vašem zdraví.

Jestliže takové situace u vás nastávají často, popřemýšlejte, zda nevyhledat někoho, kdo vám s jejich zvládáním pomůže. Možná by vám postačila tematicky vhodná kniha, možná sezení s odborníkem. Pokud si ale vážíte sama sebe a také svého vztahu s dětmi a jejich pohody, investujte do nápravy svůj čas.

Ohledně nervových eskalací zastává doktor Mertin názor, že rodič musí být silnější než dítě. Musí vydržet víc. A nikdy si nesmí brát chování svého dítěte ve vypjatých situacích osobně. Dospělý má rozum a zkušenosti, což je jeho velká výhoda oproti dítěti, takže by měl konflikty zvládat lépe a neměl by emocím podléhat v takové míře jako jeho děti.

I pro případ konfliktu jsou zde okamžitá řešení, při kterých se obejdete bez bití a ostrých slov

„Samozřejmě v každé rodině, v každém vztahu jednou za čas, různě často, přichází chvíle, kdy se obvykle dlouhodobější napětí zhmotní v konflikt. Zkuste v této chvíli zlobící dítě prostě jen chytit. Chyťte ho do náručí, tím mu zabráníte v pokračování v činnosti, se kterou nesouhlasíte. Klidně si ho posaďte na klín a pevně ho držte. Máte nad situací nadvládu, řešíte ji, ale nemusíte být násilní. Rodič ale v takové chvíli musí vyhrát, musí být silnější. I pokud dítě nebo vy oba křičíte, pláčete, vy musíte být ten, který toho unese víc. Podobně funguje i mechanismus, kdy dítě zvednete a držíte ho ve vzduchu. Dítě se uklidní, ztratí sílu a konflikt upadá.“

Pokud se dítě brání, začne se také snažit o převahu nad vámi a vaše znemožnění, je na čase nasadit do boje vysvětlování a zklidňování situace pomocí autority. Vysvětlete dítěti, že se to nedělá, že ani vy mu takové věci, které si nepřeje, neděláte, dejte mu najevo, že vás jeho chování zraňuje.

Pro předcházení konfliktu můžete používat pozitivní motivaci. Máte-li stále stejnou potíž, kvůli které se hádáte nebo dostáváte do konfliktu, předcházejte jí pozitivně.

„Mám rád, když si tu uklízíš, to je hezké. Líbí se mi, když si takhle hezky hraješ a neboucháš s tím. Jsi moc hodný, že jsi mě nechal pracovat, už to mám hotové a teď si můžeme hrát spolu.“

Metoda založená na chválení, navíc odměněná tím nejlepším, co dítěti můžete dát – úplnou pozorností, je skvělý prostředek, jak si doma vyjít vzájemně vstříc. Doktor Mertin v tomto ohledu míní, že přemírou chvály dítě nerozmazlíme a s názory, že lze dítě jednoduše rozmazlit, nesouhlasí. Věří zejména v přirozené vytváření vztahu, které je vyvážené a patří do něj pochvala i přiměřená výtka či trest. Připomíná, že je rozdíl mezi tím, kdy chválíme vrozené vlastnosti dítěte či jeho získané dovednosti.

To, že chválíme inteligenci dítěte, je spíše konstatování, dítě se tak narodilo, je to jeho rys. To, že dítě oceníme za to, že se dneska dobře chovalo při čekání, je pochvala, kterou si bude pamatovat. Zpracuje ji tak, jak by mělo, a taková pochvala bude účinně fungovat.

Zdroj:

video.aktualne.cz