Nečekala jsem že se mi to stane podruhé.... Řikala sem si že jsem mladá že když už jsem teda otěhotnela tak to musí vyjít. Samozřejme neměla jsem to lehke co si budeme povídat pamatuju si den meho prvního potratu, od té doby co mi minulí rok gynekolog oznámil že jsem těhotna sem se necítila dobře s přítelem sme si řekli že to zvládneme takže sme se těšili první rána byla když mi gynekolók řekl že hcg je malé a že na soně nic nevidí dvakrát týdne mi brali krev trvalo to 2 měsíce celou dobu mě bolelo břicho ale tak jako by nebylo něco v pořádku. Pak sem se jedno ráno přesneji 20.záři 2018 vzbudila a nic mě nebolelo cítila sem se tak krásne jela sem ofpoledne do města zaplatit nájem cestou domu v autobuse sem videla všude krev začala jsem brečet tak to bolelo ale ne fizicky ale psichycky... Volala sem přitelovi nastesti ten den nesel do práce že potrácím ať zajistí odvoz do nemocnice přijela sem domů osprchovala sem se a tehdy prišla ta nejvetší rána viděla sem jak ze mě vse vypadlo... Brečela sem řvala sem jakto že nejaké feťačky mají děti a mě se to nepovedlo... Pomohl mi čas. Jak se říká čas hojí rány. Ale život hází klacky pod nohy. Po osmi měsících sem našla dvě čárky přítel dítě nechtěl po mesíci hádek řek že to dáme a držel mě.... Celou dobu těhotenství sme rostli a rostli sme rychleji miminko bylo akční mělo srdečni akci byla jsem na poslednim sonu 10+3 a srdícko bilo jako zvon... A pak hrozná rána strašna podpásovka pak sem cítila jen bolest... 9.5.2019 měla sem mit svůj první screening těsila sem se chtěla sem svoji malou lásku vidět... Tak mi oznámili že miminko odpovída 11 tydnu a že jim je to líto ale není tam srdeční akce měla sem být 12+4 celou cestu sem jen brecela tak strašne to bolelo nenáviděla sem se, říkala sem si co jsem to za ženu když nedonosim dítě... Nikdy sem takovou bolest necítila. Milovala sem to ditě a miluju ho pořád. Teď v pondělí sem měla kyretáž. Je to možná divné ale když sem se probudila cítila sem se lépe pořád to bolí a nejhorší je že nikdo Vám nikdy neřekne že udělat a donosit zdravé dítě je tak strašne těžké, a nikdo Vám neřekne co dělat když přijdeme o dítě nikdo Vás neupozorní jak to bolí a hlavně Vám nikdo neřekne jak dlouho trvá doba toho psychického léčení... Bude mi teprve 22 a už sem přišla o dvě miminka a popravdě? Bojím se otěhotnět proto sem se rozhodla si nechat zavést nitrodělozní tělísko... Pár let se budu bát otěhotnět protože vím že bych další špatné zprávy nezvládla proto se Vás ptám... Co dělat když přijdeme o dítě?
Drž se ❤️ tohle stojí vždycky za ho... Já jsem přišla o miminko kvůli mimodeloznimu, poté jsem zůstala skoro neplodna... Snažila jsem si To nepripoustet, i když jsem se nemohla skoro hnout, musela jsem do práce, abych se nezblaznila. Za dva měsíce jsem otehotnela a až do konce jsem se bála,aby to dobře dopadlo, bála jsem se radovat. A dopadlo to dobře, celé těhotenství i porod v pořádku. Jestli o miminko stojíte, zacla bych brát listovku a miminko si cestu najde 🙂 Když jsem tam brecela po operaci, tak mi doktor řekl, že to mám brát z té lepší stránky, že jsem otehotnela prirozene, což není v dnešní době samozrejme. 🙂
Já jsem bojovník, nečekala bych, až mi bude 30, zkoušela bych to dál a dál, jednou to musí vyjít. Nitroděložní tělísko není řešení. Šla bych na genetiku. Přihlásila bych se do kurzu břišních tanců, tělo se rozhýbe tak, že otěhotní i ty, co dítě nechtěly. 🙂
Ja mam genetickou vadu... A pritel ted dite nechce takze nemam na viber
@rebekabebe ja už o nej přišla 4x.Je mi 28 let,veškeré vysetreni naopak v poradku,a mimi žádné.
Pomůže jen čas.
Nic vic,nic míň.
Je to ale hrozna vec... Proc nekdo kdo dite chce tak dite mit nemuze a nekdo komu je to dite uplne ukradeni tak jich ma hodne
Začni psát komentář...
Mám za sebou ukončení při VVV ve 22+0 (do té doby všechno v pořádku a pak se zhroutil svět, chyba lékařů na prvním screeningu neodhalili) a následně zamlklý potrat v 8+4...... Do třetice se povedlo a už mi leží v náručí 5 mesicni, předčasně narozená, dcerka. Ale popravdě, podařilo se až když jsem si řekla, že už to snad ani nechci..... Zaměřila se na něco jiného a i když už jsem byla těhotná, brala jsem to tak, že pokud s námi to miminko chce být, bude, nehledě na to, jestli se budu hlídat a válet doma nebo budu normálně aktivně žít..... Chce to sílu a mít něco, na co se zaměřit.... U mě to bylo focení (jako fotograf) a jízda na koni.