Kdykoli někde zmíním, že se moje děti učí v domácím vzděláváním, jednou z nejčastějších reakcí – a po covidových lockdownech obzvlášť – je nějaká variace na: Páni, na to bych neměla nervy, mně to stačilo za covidu. Spousta lidí si domácí školu představuje jako z Máši a medvěda, kde medvěd pro Mášu vyrobil dřevěnou lavici a pak střídali předměty a měli i zvonek, který ohlašoval přestávky. A jiní lidé naopak domácí vzdělávání spojují výhradně s unschoolingem a domnívají se, že doma s dětmi nic neděláme. Ani jedno z toho není zrovna typický obraz domácího vzdělávání, ale pro přesnost připusťme, že i tak může domác vzdělávání vypadat. Domácí vzdělávání má totiž tolik podob, kolik rodin se pro něj rozhodlo 🙂

- Začnu od té představy, která vychází z toho, jak se doma rodiče s dětmi učili během covidových uzavírek škol. Ano, i tak může domácí škola vypadat. Kmenová škola poskytne veškeré materiály, učebnice, pracovní sešity a časový rozvrh, kdy má být které učivo probráno, při přezkoušení je pak dítě testováno, že zvládlo látku jako jeho spolužáci ve škole. Jediný rozdíl je v tom, že dítě nechodí do školy, ale učí se doma. Jsou rodiny, které v takovémto režimu pracují. Není to ale to, co si většina domškoláků představí pod pojmem domácí vzdělávání, protože jeho smysl není jen  v tom učit se doma, a ne ve škole. Připadá mi, že nejčastěji to takto mají rodiny, které s domácím vzděláváním začínají a pro nedostatek informací se zapíší v kmenové škole, která s domácím vzděláváním nemá zkušenosti. Samozřejmě je výhoda, že lze postupovat částečně indvividuálním tempem podle ptřeb daného dítěte a volit formy práce, které mu vyhovují. Většina rodičů si ale představuje volnost a svobodu mnohem větší. To individuální tempo totiž vidíme ne v řádu hodin či dnů (dnes ti to nejde, zítra to ještě procvičíme), ale mnohem delší. Mojí dceři třeba nešlo čtení, nedařilo se jí spojovat písmenka do slabik. Tak jsme se k němu vrátili až po půl roce, když projevila zájem - a během dvou měsíců přešla z čtení písmenko po písmenku na čtení po slabikách a během pár měsíců četla plynule. V klasické škole by ale v pololetí na čtení pohořela...

Mnoho škol navíc při testování primárně zjišťuje, co dítě neumí a kde má mezery. To, co dítě umí, je bráno jako samozřejmost, však to se přece naučit mělo. Ale to, co neumí, je problém, nesplněná kritéria. Ve svobodném a portfoliovém přezkušování, o kterých budu ještě mluvit, jde naopak o prezentaci toho, co dítě umí, co mu jde, co ho zajímá a baví. Rodič i dítě mají k dispozici rámcové vzdělávácí plány a znají penzum vědomostí dovedností, které má dítě během vzdělávacích cyklů zvládnout, ale nepředstavují pro dítě stres. (nebo tedy alespoň nemají ho představovat).

Takováto podoba vzdělávání je spíše než domácím vzděláváním jakousi variantou individuálního vzdělávacího plná. Ten školy sestavují napříkld pro sportovce nebo dětké herce, kteří se kvůli sportu či práci nemohou plnohodnotně účastit školní docházky.

- Na opačném konci spektra možností domácího vzdělávání je unscholing. K tomu je potřeba říci a) domácí vzdělávání nerovná se usnchooling, b) unscholing je v České republice nelegální, c) unschooling nerovná se, že se dítě neučí a nic nedělá. Je zbytečné, abych do tématu unschoolingu zabředávala hluboce, protože vše má velmi přehledně a pochopitelně sepsáno Zdeňka na https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-delate-ten-unschooling-v-cr/. Tak jen velmi stručně: unschooling vychází z názoru, že život sám je učení a přináší dítěti tolik příležitostí k učení, že není potřeba předkusovat mu jej do podoby předmětů a povinného učiva. Rodiče, kteří takovým způsobem s dětmi fungují, pak mají zkušenost, že děti, kterým je ve vzdělávání dána svoboda, se učí a pracují s velkým zápalem a naprosto samostatně se dokáží naučit vše, co potřebují. Jak jsem již řekla, v ČR je takovýto přístup nelegální, dítě musí být zapsáno v kmenové škole a podstupovat přezkušování - volba školy je ale na rodiči, takže volnost v rámci systému je volná a s jistou mírou schopnosti proplouvat systémem to možné je.

Ale dokonce i unschooling v tom laickém chápání, že dítě nemusí dělat nic, některé rodiny praktikují. Čtu o tom u rodin, v nichž děti do domácího vzdělávání přešly na zákaldě špatných zážitků ze škol. Tak se dítě musí nějdříve zbavit trápení, která si ze školy přineslo, aby se mohlo začít učit svobodně, z vlastního rozhodnutí, radostně. Takové děti opravdu někdy i několik měsíců nedělají vůbec nic. Tedy, "nic", co škla vnímá jako užitečnou vzdělávací činnost. Každému, kdo má děti, je asi jasné, že úplné nic děti dělat nedokáží 🙂 A užitek pro budoucí život dítěte lze najít v ledasčem, nejen v osvojování si školní látky.

- Mezi těmito extrémy je ale ještě tolik variant, že je ani nelze v jednom článku popsat. Některé rodiny se s dětmi učí s využitím školních učebnic, ale v čase, rozsahu a pořadí témat, které jim vyhovují. 

Některé rodiny s dětmi pracují projektovým způsobem, tedy věnují se vždy tématu, které probírají a zpracovávají ze všech stran. Téma může navrhnout rodič, dítě, vyplynout z toho, čím rodina žije, lze číst v učebnicích, půjčovat o tématu knihy, sledovat filmy, vyrábět lapbooky, ...

Některé rodiny se zaměřují na prožitky, společně s děti vaří, pečou, jezdí na výlety, chodí do přírody, ukazují, vyprávějí, popisují, čtou, ...

Některé rodiny nabízejí dětem aktivity a jejich výběr nechávají na dítěti, dítě může klidně přeskakovat mezi tématy a aktivitami podle toho, na čem má chuť pracovat.

A některé rodiny nevzdělávají děti samy, ale využívají řady jiných možností - děti učí jejich garant, pokud jím není rodič, nebo  mentor, děti chodí do svobodných nebo komunitních škol, učí se v domškoláckých skupinách, které organizují řadu setkávání s různými tématy, mohou se učit od prarodičů, příbuzných, přátel. Setkala jsem se s názorem, že tohle není domácí vzdělávání, když se děti nevzdělávají doma. Rozsah toho pojmu mže každý vnímat jinak - pro mě je podstatným momentem to, kdo je garantem vzdělávání dětí a kdo za něj nese zodpovědnost. Při návštěvě rejstříkové školy je vzdělavatelem škola a ta také za rozsah a obsah vzdělání dětí nese zodpovědnost. Při domácím vzdělávání je touto zodpovědnou osobou garant. To je často rodič, což je z mého pohledu nejlogičtější a nejpřínosnější řešení: protože ve skutečnosti jsem to právě já, kdo zodpovídá za vzdělání dítěte, za to, že vše bude fungovat v jeho nejlepším zájmu tak, aby bylo dítě připraveno pro reálný dospělý život, ale zároveň mohlo plnohodnotně prožívat i ten dětský. Ale může to být i někdo, komu rodiče dají svou důvěru – to vědomí závazku a zodpovědnosti tam ale zůstává i tak. Mnohdy je to dokonce zcela cizí člověk, napsaný v žádosti o domácí vzdělávání jen formálně, protože rodič nemí vysokoškolské vzdělání.  I tam pak zodpovědnost zůstává primárně rodičům.

- S tématem pojetí domácího vzdělávání pak velmi úzce souvisí i téma přezkušování. I to má totiž obrovské množství podob. Někde děti podstupují přezkušování, testování a zkoušení písemnou či ústní formou. Někde předkládají výstupy své práce (lapbooky, pracovní listy, výrobky). Někde připravují prezentaci, kterou pak musejí obhájit. Někde přezkušování probíhá formou rozhovoru s přezkušujícím, v němž dítě vypráví o tom, na čem pracovalo a co hi zajímá a baví. Někde se přezkušující prostě účastní vzdělávací činnosti dítěte a pozoruje jej při práci. A někde je to dost možá ještě jinak.

Ufff. Chtěla jsem popsat, jak různorodé může být domácí vzdělávání a jak velkou svobodu a volnost při volbě formy vzdělávání pro své dítě v České republice máme. Ale po tomhle soupisu to celé nejspíš bude dost matoucí 🙂

Dost možná to někdo z domškoláckých rodičů vidí jinak. Pro mě je hlavním smyslem domácího vzdělávání možnost zachovat si zodpovědnost za vzdělávání, a tím potažmo i za budoucnost mého dítěte. Ponechat si možnost podporovat u něj hodnoty, které jsou pro mě důležité, u mě je to hlavně radost z práce a vzdělávání, které jsem si sama vybrala, a překonávání překážek a zvládání neúspěchů na cestě k cíli, kam chci dojít sama, ne z nařízení někoho jiného. Naše forma domácího vzdělávání, která zahrnuje i tzv. volnočasové aktivity (jednoduše řečeno život našich dětí) se zatím v tomto duchu ubírá: děti pracují, čelí neúspěchu, podstupují dril, dělají činnosti, které je nebaví, dělají činnosti, které jim připravil někdo jiný – a to všechno s radostí a naplno, protože vidí smysl. Mají možnost říct ne. Kterýkoli den mohou nejít do školy nebo na trénink, o kterékoli práci ve škole mohou říct, že ji dělat nechtějí, a zkrátka ji neudělat. I pro mě je překvapením, jak málo toho využívají.  Ale o tom zase až příště.

P.S.: Opět můžete psát další dotazy, připomínky, vlastbní zkušenosti. Toto není seriozní novinový rozbor tématu, založený na pečlivých rešerších. Je to bez nároku na honorář sepsaný článek založený na mých znalostech a zkušenostech a zkušenostech lidí z domškoláckých skupin, s nimiž jsem v kontaktu. Snažila jsem se jej zpracovat opravdu poctivě, i tak je samozřejmě možné, že někdo má zkušenost zcela jinou. Prosím, berte to jako příležitost k obohacení článku 🙂

Když jsem v červnu 2016 s Terezkou za ruku poprvé prošla brankou k lesní školce, netušila jsem, že totálně změním náš život na spoustu let dopředu. Lesní pedagogika totiž zcela změnila mé vnímání předškolní výchovy a vzdělávání. Dobrovolně jsme se vyčlenili ze státního systému, zvykli si na jiný přístup, jiné hodnoty i jiné metody. A když děti měly nastoupit do školy, zjistili jsme, že cesta zpět už pro nás nevede.

Proto chci na úvod svého psaní o domácí škole říct, že ji rozhodně nepovažuji za skvělé řešení pro každého. Její plusy jsou vyváženy minusy, náročností, potřebou přizpůsobit celý svůj život. Pro nás to takto přirozeně vyplynulo jako nejlepší možné řešení pro naši rodinu. Chci sdílet, jaké možnosti jsou, jak jinak lze vzdělávat a jak prakticky postupovat. Ale (i když vám to tak možná bude někdy třeba připadat), nechci nic vnucovat, hodnotit nebo soudit jné cesty. Jsem si vědoma i nevýhod a rizik. Budu jen psát o naší cestě.

Dvě moje starší děti v lesní školce formou individuálního vzdělávání absolvovaly povinný předškolní ročník a dva roky už jedeme školní domácí vzdělávání v kombinaci s lesní školou. Cítím se tedy dost plná zkušeností na to, abych o domácím vzdělání psala, ale při všech dotazech prosím myslete na to, že za sebou máme jen první a druhou třídu. Jasně že ve vyšších ročnících bude možná potřeba změnit zpsůob práce. Počítáme s tím. Počítáme i s tím, že domácí vzdělávání nebudeme zvládat trvale a dřív nebo později děti do státní školy přejdou.

Tolik na úvod. Když jsem se rozhodla psát o našem domácím vzděláváním, zeptala jsem se vás, co by vás zajímalo nejvíc. A dostala tolik otázek, že musím začít od nich. Tak tedy:

- Kde člověk vezme ten dar předat a předávat svým dětem cokoli? - Na to bych se mohla zeptat kterékoli maminky. Jak jste děti naučily mluvit? Chodit? Jíst příborem? Utírat si zadeček nebo čistit zuby? Poznávat zvířátka, podepsat se, počítat na prstech? Nebo se to snad děti naučily samy, jen s vaší podporou? Tento dotaz od jeho autorky byl míněn s nadsázkou. Ale hezky ilustruje to, co mi na české škole docela dost vadí: že se tváří, jako kdyby se děti učily jen ve škole a díky škole a ve volném čase pak dělaly ty neužitečné, zbytné věci. Jako kdyby se před nástupem do školy děti nic nenaučily! Jako kdyby osvojit si pravidla her, programovat, točit videa nebo sportovat nebylo užitečné. Jako kdyby bylo potřeba děti nějak nutit, aby se učily a pracovaly, když je jim to naprosto vlastní! Často to pak vede k tomu, že děti vnímají jen volný čas jako ten, kdy mohou dělat to, co je zajímá, a školu jako nudu, povinnost. Čest výjimkám, nechci zobecňovat. Ale kamarádi našich dětí často říkají, že škola je nuda a vyučování je nebaví. Ne jeden předmět, ale celé vyučování. Přitom první a druhá třída, tam se děti učí samé užitečné, praktické a zajímavé věci, od psaní, počítání a čtení až po prvouku. Věci, které ve školce nadšeně hltaly a na které se do školy tolik těšily. Je to právě tohle, co mi dává pocit, že jsme se rozhodli správně a že jsme dětem dali ten nejlepší možný start školního vzdělávání: že se učí samy od sebe a samostatně, nemusím jim ani nic moc předávat, jen je doprovázím, nabízím, pomáhám a občas radím. Ani nutit nemusím, když nechtějí, děláme holt něco jiného. Nejsme vázáni osnovami kmenové školy, na splnění plánu máme tři roky. Takže co se nenaučí teď, k tomu dojdou třeba za rok.

- Co na to rodina, okolí? Setkali jste se i s negativními reakcemi?  - No jasně. Ale téměř vždy plynou z neznalosti a nepochopení, z mýtů a zažitých představ. A také z láskyplných obav o budoucnost človíčka, kterého mají rádi. To je přece pochopitelné. Pomohlo vysvětlení, ale víc pomáhá, že vidí výsledky. Tchyně měla třeba v pololetí první třídy obavy, protože Terezka špatně četla. Ale sama musela uznat, jak moc napřed je v psaní a počítání. A u Davídka je to zase naopak, v polovině první třídy chodil dětem do školky číst po obědě pohádky. To nadšení, s jakým mluví o škole, s jakým se školní práci věnují klidně o prádzninách, je ale přesvědčilo. Ne k souhlasu, ale k uklidnění. Jinak potkávám negativní reakce spíš mezi lidmi, kteří nás neznají. Třeba na Modrém koníku 😀 Naše okolí, známí a kamarádi to vnímají spíš pozitivně, vidí, že pro nás je to nejlepší cesta. A hodně kamarádů máme právě z lesní školky, z jejichž dětí se stali spolužáci těch našich.

- Jak si sedíte s ostatními rodiči a ostatními dospělými v té lesní škole? - To je pro mě asi největší bonus lesní školy - sociální bublina, kterou jsem si tam vytvořila. Samozřejmě, že si tam nerozumím se všemi, je tam velmi různorodá skupina lidí z různých sociálních skupin, s různými postoji a názory. Ale sdílíme podobné hodnoty týkající se výchovy dětí a přístupu k nim, což souvisí i s přístupem k lidem a světu kolem sebe. Shodujeme se v tom, jak mají být děti vychovávány a vzdělávány. Našla jsem si tam mezi maminkami kamarádů skvělé kamarádky – a teď, když jsem tam začala i pracovat, i nejlepší pracovní kolektiv, jaký jsem kdy zažila. Podporu, porozumění a vždy nápomocnou ruku.

- Tvůj time management. Běžná organizace dne, témata, o kterých se zrovna děti učí. - Time management se bude přístí rok ještě zdokonalovat, ale už letos mi vyhovoval: V pondělí mám všechny děti doma. Míváme línější ráno, protože o víkendu chodí pozdě spát. Děti si dělají samy snídani nebo naopak společně děláme palačinky nebo vafle a pak se samy pouští do práce pode toho, čím chtějí začít, já zatím poklízím po víkendu. Nejčastěji si berou pracovní sešity z matematiky nebo písanku. K tomu se často vyrojí spousta témat z víkendu: co viděli v televizi, kde jsme byli. Celý víkend se na něco ptají a v pondělí pak máme čas na tom zapracovat, hledáme v knihách, na internetu. Nejmladší, tříletá Jasminka, už to bere za tak běžnou věc, že s nimi u stolu pracuje také, miluje různé pracovní sešity a omalovánky nebo si kreslí. Odpoledne si chystají věci do školy a pak mají oba tréninky.

V úterý jsou všechny tři děti ve školce a škole. Školní program je nastaven na to, že téměř žádné dětí nechodí pravidelně od pondělí do pátku, takže dlouhodobé věci se dělají opravdu dlouhodobě (například násobilka, vyjmenovaná slova a podobně), společné projekty pak zase buď dlouhodobě, nebo naopak tak, aby byly za den hotové. Nejde rozdělat projekt na tři dny, skupinka by ho nemohla dodělat ve stejném složení. 

Já v tento den pracuju na vlastních projektech, dělám si přípravy, věnuji se domácnosti, ale mám i volný čas pro sebe. V úterý také trávím nejvíc času na Modrém koníku 😀 A také je to naše jediné volné odpoledne, takže jsou ve škole děti až do zavíračky, tedy do 16:30, protože tam mají kurz keramiky, a pak ještě jdeme do lesa, k rybníku, na zmrzlinu.

Ve středu jsou starší děti ve škole a já mám doma Jasminku a věnuju se jí. Užívám si, že mám čas jenom pro ni, ale zbývá mi čas i pro sebe a pro péči o domácnost, ona mi s tím moc ráda pomáhá. Odpoledne pak taxikařím děti na tréninky, což je i fajn čas na nákupy, návštěvu knihovny a na hřiště.

Ve čtvrtek jsou zase všechny děti ve školce a škole a já pracuji, celý den jsem průvodkyní v lesní školce. Večer rozvozy na tréninky a dlouhý večer s klidnou večeří, protože v pátek už do školy nemusíme.

V pátek si většinou přispíme, a pak nastává den jen pro nás. Jezdíme na výlety nebo děláme tu "domácí školu" v pravém slova smyslu: vlastní projekty podle zájmu dětí. Děti píšou knihu, pracují na filmu, čtou si nebo dohledávají informace k tomu, co se učily ve škole. Odpoledne často jezdíme na dílničky v IKEA a pak připravujeme domov na víkend: nechce se mi o víkendu prát ani uklízet, takže se to snažíme dělat tak, aby bylo před víkendem všechno hotové. 

O víkendu se snažíme být hlavně spolu. Jezdíme na chalupu, na výlety, ale mnohdy se i jenom tak poflakujeme doma. Můj muž s dětmi rád vaří, vyrábí a opravuje věci nebo si jdou na chvilku zakopat, zpíváme si a vyprávíme. Výhodou domácí školy je, že i tohle je vnímáno jako vzdělávání a rozvoj dětí, i to můžeme dát do portfolia jako školní práci. Nesmějte se a neberte to jako vtip. To je totiž právě ono: zpívat si doma s maminkou není míň než zpívat ve škole podle paní učitelky, hrát na flétnu Queeny není míň užitečné než hrát v hudebce stupnice, číst si časopis o Simpsonech není míň užitečné než louskat Slabikář, vážit mouku a odměřovat mléko není nic jiného než počítání zlomků... Děti se učí stále, neustále, stačí jim v tom nebránit. A pomáhat jim uvědomovat, že se učí, že pracují, že se rozvíjejí a že hledat si vlastní místo a cestu v životě je přesně to, o co nám jde.

Myslím, že je z toho jasné, že klasická práce s osmihodinovou pracovní dobou je s tímhle životním stylem neslučitelná. Ano, je to tak. Je to zásadní omezení, které nám lesní a domácí škola přinesla. Musela jsem se vzdát práce na plný úvazek a rodina přišla o podstatnou část příjmů z mé práce. Kromě úvazku v lesní školce pracuji po chvilkách, po večerech, těžko plánovatelně. Nemohu přijmout zakázku, která má být hotová do dvou dnů. A spousta lidí by neměla možnost to tak dělat.  I pro nás je to omezení. Je to jedno z těch "něco za něco", o kterých jsem psala výše. A také důvod, proč se takovou cestou spousta lidí vydat nemůže. Ale souvisí to s hodnotami a prioritami. Rozhodnutí "dům, nebo lesní škola" pro mě bylo velmi bolestné, po domku se zahradou toužím od dětství. Spousta lidí by mohla, ale jsou pro ně důležitější jiné věci. I to je samozřejmě v pořádku. Přiznám se, že byť svůj život miluju, ten dům spoustě z vás závidím 🙂 Ale přiznat si to, že mezi "nechci" a "nemůžu" je velký rozdíl, je ten úplný začátek. Protože jakmile vím, že chci, hledá se ta cesta mnohem snáz.

Pokračování příště. Těším se na vaše postřehy, připomínky a klidně i další otázky 🙂  

Do testování jsme se nepouštěli jako žádní vlnoví nováčci. Děti chodí od tří let do lesní školky, i ve vlezlých podzimních plískanicích a mrazech jsou většinu dne venku, takže kvalitní funkční oblečení je naprostá nezbytnost. A protože jich je víc, je pro mě i cena a trvanlivost oblečení zásadní kritérium. Přesto a právě proto jsme poměrně rychle najeli na vlněné oblečení. Cena je sice úplně jinde než u funkčního spodního prádla z Lidlu, ale ve všech ostatních kritériích vlna vítězí. 

Obecné klady a zápory asi znáte, ale shrňme si je:

Výhodami vlněného oblečení (a merino zejména) je

• skvělá termoregulace: v zimě hřeje, v létě chladí,
• ani mokré nestudí: výhoda nejen při sportu, ale i ve "slintacím" období při růstu zoubků,
• antibakteriální, ani po propocení nezapáchá,
• samočistící, není třeba prát po každém použití, ale stačí vyvětrat,
• vhodné pro citlivou pleť, zmírňuje atopické projevy pokožky,
• prodyšné,
• přírodní původ, kompostovatelné,
• nemusí se žehlit.

Nevýhody je ale třeba zvážit také

• vysoká cena,
• jistá kousavost vlněného vlákna,
• náročnější péče, vyžaduje speciální prací program a nedoporučuje se sušení v sušičce,
• nutnost použití speciálních prostředků pro praní s lanolinem,
• náchylnost k sežrání různými breberkami při delším skladování.

Za ty roky, po které merino oblečení každoročně vybírám, jsem vyzkoušela mnoho výrobců a modelů a zjistila, že opravdu není merino jako merino. Měli jsme téměř průhlednou lehounkou letní sadu i trička, která šla nosit i místo mikiny, uzounká trička, která se přilepila k tělu i volnější modely, jemňoučkou vlnu s hedvábím i pěknou kousavku. Proto jsem byla hodně zvědavá, jaká bude souprava Crawler.

Výběr sady a velikosti

Crawler má velmi výrazné designy, které díky velkým vzorům a výrazným barvám poznáte na první pohled.  Na své si přijdou kluci i holky. Já hledala unisexový vzor, aby sadu mohli otestovat oba, proto jsem zvolila vzor hor a lesa v tlumené barvě jehličí. Do lesní školy jako dělaný! S výběrem velikosti mi poradili přímo v Crawler, takže jsem nemusela složitě studovat tabulky. Skvělý zákaznický servis! 

Doručení

Doručení zboží proběhlo přím bleskově, druhý den po potrvzení objednávky jsem balíček měla doma. V recyklovaném obalu s povědomými ovečkami jsem našla sadu zeleného vzorovaného trika s dlouhým rukávem a grafitovými lemy dlouhých tmavě grafitových legín. Děti měří 120 centimetrů, dostaly velikost 116-122/128. Díky lemům je oblečení rostoucí, sedí hezky letos, ale vydrží ještě i na příští sezonu. To je vzhledem k výši investice do merino oblečení velké plus, ale zároveň je třeba přiznat, že triko je volnější, než by mělo být.

Součástí balení je i balíček s informacemi o vlně, o firmě Crawler a cedulka s podrobnými instrukcemi pro praní a údržbu.

První vyzkoušení

Vlněné oblečení je, to si přiznejme, na dotek jiné než bavlněné. I když ruka vnímá jemnost, po přiložení na tvář vlákno jemně škrábe. Někomu to vadí víc, někomu míň, ale je potřeba si na to zvyknout. U této sady je to škrabkání úplně jemné a je vyváženo intenzivním dojem naducanosti a hřejivosti, do níž má člověk chuť se zachumlat. Manžel hned prohlásil, že by chtěl takové pyžamo.

Dětem oblečení sedělo hezky, byť Terka má triko spíš jako mikinu (tedy volnější) a musela si ohrnout rukávy, nadšeně se pohádali o právo prvního testování.

Testování v lese

Jak už jsem psala výše, děti chodí do lesní školy, každodenně běhají několik hodin po lese, takže sada byla vystavena lesním podmínkám. I když musím uznat, že počasí nebylo nijak extrémní, v zimě budou nároky vyšší.

Nejvíc jsem se bála o kalhoty. Sezení na kládách, kamenech a válení v mechu je prostě pro kalhoty značná zátěž, bez ohledu na materiál. Zejména na Davidovi tepláky hoří a několikrát ročně ty prodřené, děravé a flekaté měním za nové. V zátěžovém testu prvního týdne vlněné kalhoty obstály bez ztráty kytičky, týden v lese na nich nezanechal žádné stopy a všechny nečistoty stačilo vyprášit. Přestože jsou kalhoty úzké, spíš legíny, vypadaly dobře na obou dětech, na Rézce a Davidovi. Přesto je na běžné nošení dětem dávat zatím nebudu a schovám je jako podvlékačky pod softshelky, až se ochladí. Těším se, že díky nim děti nebudou muset nosit zateplené zimní kalhoty, ve kterých se pohybují ztěžka jako medvídci, ale budou jim stačit softshellky s fleesem.

Triko obstálo dokonale. Po ránu dětem stačila zateplená vesta, dopoledne už běhaly jen v triku. Díky vlastnostem vlny by v něm bylo dobře i na sluníčku odpoledne, ale děti jsou už velké a sluníčko pro ně znamená krátký rukáv, takže se převlékaly, co naplat. K večeru ale rádi zase natáhli triko místo mikiny.

Testování při sportu

Přestože počasí během testování nebylo nijak extrémní, abychom vlastností vlny využili naplno, už bylo dost proměnlivé na to, abych řešila, co Davídkovi obléknout na fotbalový trénink. Při běhání po hřišti se pořádně zpotí, ale už bylo dost chladno na to, abych ho pak mohla nechat vychladnout při střídání v brance. Merino triko se osvědčilo jak při podvlečení pod dres v chladnější pondělí, tak místo mikiny po tréninku.

Testování při praní

Jak už jsem psala výše, merino oblečení není dobré bezmyšlenkovitě vhodit do pračky, ideální je prát naruby v pytlíku na jemné prádlo s programem s nízkým počtem otáček, případně ručně. Vzhledem k tomu, že prádlo nebylo špinavé, zvolila jsem variantu ručního praní a jen jemně pomačkala v umyvadle s lanolinovým pracím práškem, jemně vyždímala a nechala uschnout pěkně rozložené. Překvapila mě rychlost schnutí, do druhého dne bylo sucho a mohli jsme testovat dál.

Testování při spánku

Tečka na závěr testování, když už jsem nevěděla, čemu ještě prádlo vystavit, když vedra ani mrazy zatím nehrozí. Usnuli stejně bleskově jako jindy a probudili se do sluníčkova jako vždy. Nejraději bych tuhle sadu na spaní vyzkoušela sama, ale vzhledem k velikosti mám smůlu. 😀

A jak tedy po otestování hodnotím právě tuto merino sadu značky Crawler?

Plusy jednoznačně převládají!

• neskutečně příjemný, hebký, hřejivý materiál,
• rychle schne, to se o vlně často říct nedá,
• atraktivní vzhled, jedinečný vzor,
• rostoucí velikost, takže sada vydrží dlouho, ale přitom hezky sedí,
• pevnost a odolnost,
• všechna pozitiva vlněného materiálu jednoznačně potvrzena!
• skvělý zákaznický servis, kromě pomoci s výběrem velikosti nabízí i úpravy a přešití,
• možnost dokoupit opravnou sadu nebo nechat oblečení opravit přímo od Crawler,
• česká značka, česká výroba, srdce vlastenecky plesá!

A minusy?

• triko je spíš širší, uvidíme za rok, ale teď ho mají spíš jako mikinu
• děti se o něj dohadují, takže triko z loňska už Rézce stačit nebude a musím dokoupit druhou sadu

Perlička na závěr? Studie z Univerzity v Sydney ukázala, že dospělí lidé, kteří usínali v oblečení z merino vlny, usnuli za 12 minut, zatímco v ostatních materiálech bylo usínání delší (22 minut polyester a 27 minut bavlna). Díky termoregulečním vlastnostem vlny má také člověk hlubší a méně přerušovaný spánek. Tuto vlastnost asi u dětí nevyužiju, naši prcci usínání průměrně do dvou minut, ale vážně uvažuji o pořízení jedné sady pro manžela!  

#test_crawler #recenze #zkusenosti_crawler⁶

Klasický zubní kartáček, nebo elektrický? A když elektrický, tak oscilační, nebo sonický? Mezizubní kartáček, jednosvazkový, zubní nit, nebo flosy? Nebo všechno dohromady? Čistit před jídlem, nebo až po něm? A po každém jídle, nebo jen dvakrát denně? Nezničím si dlouhým čištěním sklovinu?

Zubní hygiena mě baví a zajímá, navíc mám v rodině dědictví v podobě parodontózy, tvoří se mi zubní kámen a naše rodinná zubařka je pořádný ras. Ale taky chodím spát hodně pozdě a někdy místo pořádné péče své zuby jen tak "ošmrdlám". Náš koupelnový arzenál už dlouho pomýšlel na sonickou posilu, takže jsem nad přihláškou do testování neváhala. A když jsem ho vyhrála, tenhle krasavec značky Truelife krásně zaplul do mého aktuálního období seberozmazlování.

Jak se osvědčil?

Obsah balení

Asi jsem článek s výzvou k přihlášení nečetla úplně pečlivě, protože jsem byla dost překvapená, že v balíčku byly hned dva kartáčky. K čemu dva, když díky výměnným hlavám stačí jeden kartáček klidně pro celou rodinu? Pravda ale je, že si večer čistíme s manželem zuby spolu, takže o jeden se musíme střídat, a navíc on si asi nikdy nezapamatuje barvu svého rozlišovače – to svůj černý kartáček si s mým bílým nesplete.

V krabici byly i dvě výměnné hlavy pro oba kartáčky, tedy dvě bílé a dvě černé, nabíječky pro oba kartáčky a cestovní pouzdra. Nikdy dřív mě nenapadlo vzít si elektrický kartáček s sebou třeba na dovolenou. Kartáček mi ale od první dobití vydržel dva a půl týdne bez dobití, takže není důvod ho třeba na týdenní dovolenou nevzít, a to klidně i bez nabíječky. 

Co mi v balení zásadně chybí, je podrobný návod na použití kartáčku. Myslím tím návod, jak správně čistit, jak přikládat, jak rychle posunovat, jaké pohyby kartáčkem provádět. Spustit kartáček nebo překlikat funkce zvládnu i bez návodu, ale jinak jsem byla dost nejistá. Naštěstí se mi podařilo vygooglit několik názorných videí. Odhaduji ale, že spousta lidí čistí špatně – tak jako na reklamních fotografiích – takže by podrobný návod přímo u kartáčku byl k užitku.

Vzhled

Je to prostě kartáček, není moc co popisovat. Ale mně se ten jednoduchý vzhled velmi líbí, je i hodně příjemný do ruky, takže jsem se po vybalení úplně tetelila. Má jediné, kulaté tlačítko, kterým se zapíná, přepíná se mezi funkcemi i se jím vypíná. Čtyři diody, signalizující zvolenou funkci a diodu signalizující potřebu dobití. Trochu nevýhoda je, že kartáček je vhodné zapnout až v puse, aby nenacákal, ale pak už na diody funkce není moc vidět. Naštěstí má každá výrazně jiný zvuk, takže je to problém jen na začátku, než si člověk zvykne.

Funkce

Kartáček má čtyři funkce: Kromě klasického čištění režim Sensitive, který je určen pro citlivé zuby, fetsakramentsky se ale hodí i v prvních dnech používání sonického zubního kartáčku, kdy mi jeho vibrace byly hodně nepříjemné, zejména při kontaktu kartáčku se rty nebo jazykem jsem myslela, že se počůrám. 🙂 Jinak ho příliš nepoužívám. 

Režim Whiten je jakési přeleštění zubů. Žádný bělicí efekt jsem nezaznamenala, ale co vám budu povídat, pokaždé touhle funkcí končím. Jako motivace k prodloužení doby čištění funguje skvěle!

Funkce Massage je určena k masírování dásní, tu jsem tedy moc nepochopila, myslím, že po čištění správnou technikou jsou dásně namasírované až až, ale nejspíš jen nechápu záměr...

Časovač

Časovač má asi každý zubní kartáček. Zvuk či vibrace, která ohlásí půlminutové a dvouminutové intervaly. Jenže tenhle se po dvou minutách vypne! Nemůžu si pomoct, ale děsně mě to štve. Ráda bych si sama rozhodla, jak dlouho si chci čistit zuby, prosím, děkuji! Ulevilo se mi, když jsem z videa zjistila, že se neočekává, že budu mít po těch dvou minutách vyčištěno, ale že znovu zapnu a budu čistit kousací plochy a provádět stírací pohyby. Není to ani kdovíjaký problém, stisknout tlačítko hned vedle prstu. A mnohdy stejně vypnu dřív, abych vyplivla pastu. Ale stejně mě to štve, mně by stačilo zavibrovat.

Příslušenství

Ke kartáčku se dělají tři typy náhradních hlavic (standard, sensitive a whiten) s různými barvami štětin, což mi přijde praktické i při použití kartáčku více členy domácnosti, v multipacku mají navíc hlavice rozlišovače. Zdá se mi, že jejich dokoupení by neměl být problém, mají je u běžných prodejců. Kámen úrazu se ale zdá být u černého kartáčku, černé hlavice "momentálně" skoro nikde nejsou. Snad nebude muset manžel na černé tělo použít bílé hlavice. 😀  

Plusy

+ Cena. Dva kartáčky za cenu jednoho kartáčku jiné značky.

+ Design.

+ Snadné použití. Ovládá se jediným tlačítkem.

+ Dlouhá výdrž baterie.

+ Dva kartáčky v balení včetně cestovního pouzdra.

+++ Pocit perfektně vyčištěných zubů.

Minusy

+ Nestabilita. Kartáček nepotřebuje stát v nabíječce, ale bez ní je dost nestabilní a několikrát mi spadl. Naštěstí je odolný 😀.

+ Automatické vypnutí po dvou minutách. Nesnáším to!

+ Volba funkce až po zapnutí může být nepraktická, s kartáčkem v puse není na diody indikující funkci vidět.

Rozsudek

Tohle testování se prostě povedlo! Musím říct, že první pocity nebyly příjemné, na to vibrující drnčení je opravdu potřeba si zvyknout. Ale hned po prvním použití jsem měla velmi intenzivní pocit perfektně vyčištěných zubů. Po několika použitích se mi dokonce zdá, že při čištění mezizubním kartáčkem jsou mezizubní prostory čistší než dřív.

Kartáček  se mi moc líbí, dobře se drží a jeho použití je opravdu jednoduché. Jen doporučuji vygooglit některé z videí věnovaných správnému použití sonického kartáčku, abyste opravdu využili jeho schopnosti efektivně odstraňovat plak a nešmrdlali si jen sklovinu na plochách zubů.

Pokud přemýšlíte nad pořízením sonického zubního kartáčku, ten od značky Truelife mohu rozhodně doporučit. Nám se moc osvědčil a negativa, která jsem na něm našla, moji radost z jeho používání nezmenšují. V jeho prospěch naopak hraje výhodná cena, což je u prvního sonického kartáčku, kdy nevíte jistě, jestli vám bude vyhovovat, hodně velké plus. Mně tedy vyhovuje moc a v naší koupelně určitě zůstane. Děkuji Modrému koníku za možnost jeho otestování!

#test_truelife2 a #recenze #zkusenosti_truelife

Když jsem před rokem psala první příspěvek s hastagem #lassig, bylo to, že za rok budu psát tenhle článek, tak asi jediné, co jsem věděla. Nevěděla jsem, že dělat ambasadorku na Modrém koníku bude takhle prima. Neměla jsem ani tušení, kolik podpory, pochopení i sounáležitosti u vás najdu. Dokonce jsem tehdy, přiznávám, ani neznala celý sortiment Lässig a nedovedla si představit, že propadnu i věcem, které jsem dřív považovala za zbytečné.

Ale stalo se. A byla to pořádná jízda! Když zpětně procházím své příspěvky, ani se mi nechce věřit, kolik se toho za jediný rok událo. A že ty události, bohužel, nebyly vždy jen sladké jako cukrová vata. Jsem za tenhle rok moc ráda a ještě dlouho z něj budu těžit. Moc mě bavilo testovat produkty, psát o nich, vymýšlet pro vás soutěže nebo se vás jen snažit inspirovat.

Ráda bych poděkovala týmu Modrého koníka za to, že jsem tuhle možnost dostala, a za veškerou podporu a součinnost při práci. Velké díky patří i mým kolegyním, ostatním ambasadorkám, na něž jsem se vždy mohla obrátit s prosbou o radu nebo o pomoc – a vždy ji dostala. Ze srdce líbám do Babypointu, který u nás značku Lässig zastupuje a s nímž jsem spolupracovala. Byl to nejlepší spolupráce v mém životě, nic nebyl problém a vše fungovalo na jedničku, byť její závěr bohužel zhatila opatření nouzového režimu a nemožnost otestovat novinky osobně. Asi bych měla poděkovat i Terezce, Davídkovi a Jasmince za ochotnou spolupráci a schvalování jejich fotek, ale jim vždycky stačilo jen říct, že to je "do práce" a že díky tomu mají batůžky a pončíčka 😀

Je mi trochu líto, že se značka Lässig s Modrým koníkem loučí a že já se musím rozloučit s ambasadorováním téhle značky, která mi opravdu hodně přirostla k srdci. Věřím ale, že řada z vás se, snad i mým přičiněním, se značkou neloučí a zachová jí věrnost. Protože tahle značka si to zaslouží, a to vám odpřisáhnu i zítra, až za to už nebudu placena! 😀  

Já se ale rozhodně neloučím: s Modrým koníkem, ani s Lässigem. Tady, na Koníkovi, jsem moc ráda a na tom se nic nezměnilo. A produkty s kolouškem ve znaku se u nás zabydlely natolik, že jich velká spousta zůstala i po skončení testování. O těch úplně nejoblíbenějších jsem sepsala tento článek. A rozhodně budu nadále sledovat i novinky a připravované produkty. Pokud jste na ně také zvědavé, tak vás ještě jednou pozvu do skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu, protože se o ně ráda i v budoucnu budu dělit. Ve skupince se neostýchejte na mě i v budoucnu obrátit s dotazy na produkty nebo s prosbou  o radu při výběru – dělá mi to radost.

Takže jenom při této příležitosti říkám Sbohem, bude se mi stýskat! A dodávám Ahoj, těším se na všechny nové výzvy, které přinese zítřek!

S láskou

vaše Rebe, Terezka, Davídek a Jasminka a  #lassig

Hodně z vás se v této době snaží podporovat ty, jejichž podnikání je v ohrožení. A spousta z vás v karanténě potřebuje doplnit knihovničku. Knihkupci potřebují naši podporu, ale prosím, nezapomínejme na nakladatele. Ti v tuhle chvíli tahají za nejkratší provázek a přiznejme si, bez nakladatelů toho v knihkupectvích moc nenakoupíme.
Protože jsem na toto téma dostala několik dotazů, dovolím si delší výklad:

Jak knižní trh funguje 

(lze přeskočit rovnou na můj knižní tip níže).
Absolutní většina knihkupců funguje komisně. To znamená, že knihy, které mají v poličkách, stále patří nakladatelům a stále za ně nedostali nic zaplaceno. A pokud se neprodají dost rychle a knihkupec bude potřebovat místo v poličce, ani nedostanou, knihkupec jim je vrátí. A to klidně i poškozené, vyšisované či zničené jeho vinou. Prostě nezaplatí ani korunu a vrátí je nakladateli.
Knihkupec ani není v přímém kontaktu s nakladatelem, ale odebírá knihy před distributora, s nímž se dělí o zisk. Malý nakladatel nemá jinou možnost, než prodej přes distributora. Knihkupci neberou na sklad, chtějí jen 1-2 výtisky z každého titulu a další až po vyprodání. To se s 50 knihami v portfoliu obsloužit nedá. Distributor tam zaváží knížky všech nakladatelů, takže si může dovolit lidi na dopravu platit.
Ve chvíli, kdy se kniha prodá, knihkupec ji zaeviduje a na konci měsíce nahlásí distributorovi, ten prodeje nahlásí nakladateli a ten vystaví fakturu na svůj podíl z ceny, z malobchodní ceny to bývá kolem 43 %, tedy ani ne půlka. A teď pozor: splatnost faktury je 90-120 dní! Takže za knížku, kterou si koupíte v lednu, dostane nakladatel zaplaceno nejdříve v polovině května, ale klidně až o prázdninách.
A teď klíčové info: distributoři nyní nakladatelům neproplácí faktury. Od začátku nouzového stavu prostě platby nechodí. A vy teď už víte, že to nejsou platby za knihy prodané v době nouzového stavu. Jde stále ještě o platby za předvánoční a těsně povánoční prodeje. A k tomu mohu jen dodat, že před Vánoci se prodá 90 % všech knih za celý rok a nakladatelé na toto období čekají jako na smilování boží. Jistěže se dá argumentovat rizikem podnikání a nutností tvořit si rezervy. Ale na tohle se opravdu připravit nedá.
Možná jste si již všimli, že spousta nakladatelů má teď velmi výhodné akce, slevy, dopravy zdarma. Teď už víte proč. Při nákupu na jejich eshopu totiž dostanou zaplaceno.
Proto moc prosím, podporujte svého nakladatele! Mnozí z nich vydávají tak nádherné knížky, že by nám bez nich bylo smutno. Dokonce i Svojtka už musí propouštět...

A teď už slibované knižní tipy
Nakladatelství Kazda. Neskutečně nádherné, chytré a skvěle zpracované knížky o přírodě. Knížky Petera Wohllebena o lese jsou hlavně pro starší děti, ale neskutečně zaujmou i dospěláka (já dneska málem připálila oběd) a spousta těch informací nadchne i děti. Věděli jste, že stromy se umí bránit před nebezpečím, že spolu komunikují a pomáhají si navzájem?
Copak ze mě bude? vám ukáže životní cykly některých zvířat (třeba věděli jste, že vážka má v křídlech cévy s krví? Průhlednou!)
Kdopak to tu běžel asi využijeme hlavně v zimě, ale stopy v životní velikosti, tomu nešlo odolat.
Baobab je jedno z nej nakladatelství knížek pro děti. Knížky jsou totiž nejen chytré, ale i mega krásné. Tuhle, Rostlinopis, ilustrovala Alžběta Skálová. Umělecké dílo nacpané informacemi o rostlinách!
Albatros zná asi každý. Ale i ono si podporu zaslouží, protože málokteré nakladatelství toho pro dětskou knihu udělalo tolik. Rok v lese a Rok na zahradě s sebou vozíme na chalupu skoro pokaždé, protože nám pomáhají pozorovat proměny v přírodě a obsahují i spoustu námětů na objevné činnosti.
Smart Press je moje srdcovka, protože jsem ho několik let řídila. Ale ty knížky jsou po mém odchodu snad ještě lepší! Tradinář spolunapsala Martina, majitelka nakladatelství, a v hlavě ho měla, co pamatuji. Je to moje oblíbené večerní čtení, když děti usnou. A Pěstujeme ve městě už listuju, když s tím domem a zahradou to teď nevypadá...
Ráda mám ještě již zmiňovaného Svojtku (mimochodem, už jste četli článek majitelky Báry s kódem na 30% slevu? https://www.modrykonik.cz/blog/pr_clanek/article/s-knihou-usmevavou-mamou-snadno-a-rychle-jrf2il/). 

A pak třeba Meander, Běžíliška...

Které je vaše oblíbené? Máte nějaký doporučeníhodný tip? Sem s nimi!
A díky za všechny nakladatele, pokud nakoupíte přímo u nich