Kdykoli někde zmíním, že se moje děti učí v domácím vzděláváním, jednou z nejčastějších reakcí – a po covidových lockdownech obzvlášť – je nějaká variace na: Páni, na to bych neměla nervy, mně to stačilo za covidu. Spousta lidí si domácí školu představuje jako z Máši a medvěda, kde medvěd pro Mášu vyrobil dřevěnou lavici a pak střídali předměty a měli i zvonek, který ohlašoval přestávky. A jiní lidé naopak domácí vzdělávání spojují výhradně s unschoolingem a domnívají se, že doma s dětmi nic neděláme. Ani jedno z toho není zrovna typický obraz domácího vzdělávání, ale pro přesnost připusťme, že i tak může domác vzdělávání vypadat. Domácí vzdělávání má totiž tolik podob, kolik rodin se pro něj rozhodlo

- Začnu od té představy, která vychází z toho, jak se doma rodiče s dětmi učili během covidových uzavírek škol. Ano, i tak může domácí škola vypadat. Kmenová škola poskytne veškeré materiály, učebnice, pracovní sešity a časový rozvrh, kdy má být které učivo probráno, při přezkoušení je pak dítě testováno, že zvládlo látku jako jeho spolužáci ve škole. Jediný rozdíl je v tom, že dítě nechodí do školy, ale učí se doma. Jsou rodiny, které v takovémto režimu pracují. Není to ale to, co si většina domškoláků představí pod pojmem domácí vzdělávání, protože jeho smysl není jen  v tom učit se doma, a ne ve škole. Připadá mi, že nejčastěji to takto mají rodiny, které s domácím vzděláváním začínají a pro nedostatek informací se zapíší v kmenové škole, která s domácím vzděláváním nemá zkušenosti. Samozřejmě je výhoda, že lze postupovat částečně indvividuálním tempem podle ptřeb daného dítěte a volit formy práce, které mu vyhovují. Většina rodičů si ale představuje volnost a svobodu mnohem větší. To individuální tempo totiž vidíme ne v řádu hodin či dnů (dnes ti to nejde, zítra to ještě procvičíme), ale mnohem delší. Mojí dceři třeba nešlo čtení, nedařilo se jí spojovat písmenka do slabik. Tak jsme se k němu vrátili až po půl roce, když projevila zájem - a během dvou měsíců přešla z čtení písmenko po písmenku na čtení po slabikách a během pár měsíců četla plynule. V klasické škole by ale v pololetí na čtení pohořela...

Mnoho škol navíc při testování primárně zjišťuje, co dítě neumí a kde má mezery. To, co dítě umí, je bráno jako samozřejmost, však to se přece naučit mělo. Ale to, co neumí, je problém, nesplněná kritéria. Ve svobodném a portfoliovém přezkušování, o kterých budu ještě mluvit, jde naopak o prezentaci toho, co dítě umí, co mu jde, co ho zajímá a baví. Rodič i dítě mají k dispozici rámcové vzdělávácí plány a znají penzum vědomostí dovedností, které má dítě během vzdělávacích cyklů zvládnout, ale nepředstavují pro dítě stres. (nebo tedy alespoň nemají ho představovat).

Takováto podoba vzdělávání je spíše než domácím vzděláváním jakousi variantou individuálního vzdělávacího plná. Ten školy sestavují napříkld pro sportovce nebo dětké herce, kteří se kvůli sportu či práci nemohou plnohodnotně účastit školní docházky.

- Na opačném konci spektra možností domácího vzdělávání je unscholing. K tomu je potřeba říci a) domácí vzdělávání nerovná se usnchooling, b) unscholing je v České republice nelegální, c) unschooling nerovná se, že se dítě neučí a nic nedělá. Je zbytečné, abych do tématu unschoolingu zabředávala hluboce, protože vše má velmi přehledně a pochopitelně sepsáno Zdeňka na https://www.svobodauceni.cz/clanek/jak-delate-ten-unschooling-v-cr/. Tak jen velmi stručně: unschooling vychází z názoru, že život sám je učení a přináší dítěti tolik příležitostí k učení, že není potřeba předkusovat mu jej do podoby předmětů a povinného učiva. Rodiče, kteří takovým způsobem s dětmi fungují, pak mají zkušenost, že děti, kterým je ve vzdělávání dána svoboda, se učí a pracují s velkým zápalem a naprosto samostatně se dokáží naučit vše, co potřebují. Jak jsem již řekla, v ČR je takovýto přístup nelegální, dítě musí být zapsáno v kmenové škole a podstupovat přezkušování - volba školy je ale na rodiči, takže volnost v rámci systému je volná a s jistou mírou schopnosti proplouvat systémem to možné je.

Ale dokonce i unschooling v tom laickém chápání, že dítě nemusí dělat nic, některé rodiny praktikují. Čtu o tom u rodin, v nichž děti do domácího vzdělávání přešly na zákaldě špatných zážitků ze škol. Tak se dítě musí nějdříve zbavit trápení, která si ze školy přineslo, aby se mohlo začít učit svobodně, z vlastního rozhodnutí, radostně. Takové děti opravdu někdy i několik měsíců nedělají vůbec nic. Tedy, "nic", co škla vnímá jako užitečnou vzdělávací činnost. Každému, kdo má děti, je asi jasné, že úplné nic děti dělat nedokáží A užitek pro budoucí život dítěte lze najít v ledasčem, nejen v osvojování si školní látky.

Když jsem v červnu 2016 s Terezkou za ruku poprvé prošla brankou k lesní školce, netušila jsem, že totálně změním náš život na spoustu let dopředu. Lesní pedagogika totiž zcela změnila mé vnímání předškolní výchovy a vzdělávání. Dobrovolně jsme se vyčlenili ze státního systému, zvykli si na jiný přístup, jiné hodnoty i jiné metody. A když děti měly nastoupit do školy, zjistili jsme, že cesta zpět už pro nás nevede.

Proto chci na úvod svého psaní o domácí škole říct, že ji rozhodně nepovažuji za skvělé řešení pro každého. Její plusy jsou vyváženy minusy, náročností, potřebou přizpůsobit celý svůj život. Pro nás to takto přirozeně vyplynulo jako nejlepší možné řešení pro naši rodinu. Chci sdílet, jaké možnosti jsou, jak jinak lze vzdělávat a jak prakticky postupovat. Ale (i když vám to tak možná bude někdy třeba připadat), nechci nic vnucovat, hodnotit nebo soudit jné cesty. Jsem si vědoma i nevýhod a rizik. Budu jen psát o naší cestě.

Dvě moje starší děti v lesní školce formou individuálního vzdělávání absolvovaly povinný předškolní ročník a dva roky už jedeme školní domácí vzdělávání v kombinaci s lesní školou. Cítím se tedy dost plná zkušeností na to, abych o domácím vzdělání psala, ale při všech dotazech prosím myslete na to, že za sebou máme jen první a druhou třídu. Jasně že ve vyšších ročnících bude možná potřeba změnit zpsůob práce. Počítáme s tím. Počítáme i s tím, že domácí vzdělávání nebudeme zvládat trvale a dřív nebo později děti do státní školy přejdou.

Tolik na úvod. Když jsem se rozhodla psát o našem domácím vzděláváním, zeptala jsem se vás, co by vás zajímalo nejvíc. A dostala tolik otázek, že musím začít od nich. Tak tedy:

- Kde člověk vezme ten dar předat a předávat svým dětem cokoli? - Na to bych se mohla zeptat kterékoli maminky. Jak jste děti naučily mluvit? Chodit? Jíst příborem? Utírat si zadeček nebo čistit zuby? Poznávat zvířátka, podepsat se, počítat na prstech? Nebo se to snad děti naučily samy, jen s vaší podporou? Tento dotaz od jeho autorky byl míněn s nadsázkou. Ale hezky ilustruje to, co mi na české škole docela dost vadí: že se tváří, jako kdyby se děti učily jen ve škole a díky škole a ve volném čase pak dělaly ty neužitečné, zbytné věci. Jako kdyby se před nástupem do školy děti nic nenaučily! Jako kdyby osvojit si pravidla her, programovat, točit videa nebo sportovat nebylo užitečné. Jako kdyby bylo potřeba děti nějak nutit, aby se učily a pracovaly, když je jim to naprosto vlastní! Často to pak vede k tomu, že děti vnímají jen volný čas jako ten, kdy mohou dělat to, co je zajímá, a školu jako nudu, povinnost. Čest výjimkám, nechci zobecňovat. Ale kamarádi našich dětí často říkají, že škola je nuda a vyučování je nebaví. Ne jeden předmět, ale celé vyučování. Přitom první a druhá třída, tam se děti učí samé užitečné, praktické a zajímavé věci, od psaní, počítání a čtení až po prvouku. Věci, které ve školce nadšeně hltaly a na které se do školy tolik těšily. Je to právě tohle, co mi dává pocit, že jsme se rozhodli správně a že jsme dětem dali ten nejlepší možný start školního vzdělávání: že se učí samy od sebe a samostatně, nemusím jim ani nic moc předávat, jen je doprovázím, nabízím, pomáhám a občas radím. Ani nutit nemusím, když nechtějí, děláme holt něco jiného. Nejsme vázáni osnovami kmenové školy, na splnění plánu máme tři roky. Takže co se nenaučí teď, k tomu dojdou třeba za rok.

- Co na to rodina, okolí? Setkali jste se i s negativními reakcemi?  - No jasně. Ale téměř vždy plynou z neznalosti a nepochopení, z mýtů a zažitých představ. A také z láskyplných obav o budoucnost človíčka, kterého mají rádi. To je přece pochopitelné. Pomohlo vysvětlení, ale víc pomáhá, že vidí výsledky. Tchyně měla třeba v pololetí první třídy obavy, protože Terezka špatně četla. Ale sama musela uznat, jak moc napřed je v psaní a počítání. A u Davídka je to zase naopak, v polovině první třídy chodil dětem do školky číst po obědě pohádky. To nadšení, s jakým mluví o škole, s jakým se školní práci věnují klidně o prádzninách, je ale přesvědčilo. Ne k souhlasu, ale k uklidnění. Jinak potkávám negativní reakce spíš mezi lidmi, kteří nás neznají. Třeba na Modrém koníku Naše okolí, známí a kamarádi to vnímají spíš pozitivně, vidí, že pro nás je to nejlepší cesta. A hodně kamarádů máme právě z lesní školky, z jejichž dětí se stali spolužáci těch našich.

Do testování jsme se nepouštěli jako žádní vlnoví nováčci. Děti chodí od tří let do lesní školky, i ve vlezlých podzimních plískanicích a mrazech jsou většinu dne venku, takže kvalitní funkční oblečení je naprostá nezbytnost. A protože jich je víc, je pro mě i cena a trvanlivost oblečení zásadní kritérium. Přesto a právě proto jsme poměrně rychle najeli na vlněné oblečení. Cena je sice úplně jinde než u funkčního spodního prádla z Lidlu, ale ve všech ostatních kritériích vlna vítězí. 

Obecné klady a zápory asi znáte, ale shrňme si je:

Výhodami vlněného oblečení (a merino zejména) je

• skvělá termoregulace: v zimě hřeje, v létě chladí,
• ani mokré nestudí: výhoda nejen při sportu, ale i ve "slintacím" období při růstu zoubků,
• antibakteriální, ani po propocení nezapáchá,
• samočistící, není třeba prát po každém použití, ale stačí vyvětrat,
• vhodné pro citlivou pleť, zmírňuje atopické projevy pokožky,
• prodyšné,
• přírodní původ, kompostovatelné,
• nemusí se žehlit.

Nevýhody je ale třeba zvážit také

• vysoká cena,
• jistá kousavost vlněného vlákna,
• náročnější péče, vyžaduje speciální prací program a nedoporučuje se sušení v sušičce,
• nutnost použití speciálních prostředků pro praní s lanolinem,
• náchylnost k sežrání různými breberkami při delším skladování.

Klasický zubní kartáček, nebo elektrický? A když elektrický, tak oscilační, nebo sonický? Mezizubní kartáček, jednosvazkový, zubní nit, nebo flosy? Nebo všechno dohromady? Čistit před jídlem, nebo až po něm? A po každém jídle, nebo jen dvakrát denně? Nezničím si dlouhým čištěním sklovinu?

Zubní hygiena mě baví a zajímá, navíc mám v rodině dědictví v podobě parodontózy, tvoří se mi zubní kámen a naše rodinná zubařka je pořádný ras. Ale taky chodím spát hodně pozdě a někdy místo pořádné péče své zuby jen tak "ošmrdlám". Náš koupelnový arzenál už dlouho pomýšlel na sonickou posilu, takže jsem nad přihláškou do testování neváhala. A když jsem ho vyhrála, tenhle krasavec značky Truelife krásně zaplul do mého aktuálního období seberozmazlování.

Jak se osvědčil?

Obsah balení

Asi jsem článek s výzvou k přihlášení nečetla úplně pečlivě, protože jsem byla dost překvapená, že v balíčku byly hned dva kartáčky. K čemu dva, když díky výměnným hlavám stačí jeden kartáček klidně pro celou rodinu? Pravda ale je, že si večer čistíme s manželem zuby spolu, takže o jeden se musíme střídat, a navíc on si asi nikdy nezapamatuje barvu svého rozlišovače – to svůj černý kartáček si s mým bílým nesplete.

V krabici byly i dvě výměnné hlavy pro oba kartáčky, tedy dvě bílé a dvě černé, nabíječky pro oba kartáčky a cestovní pouzdra. Nikdy dřív mě nenapadlo vzít si elektrický kartáček s sebou třeba na dovolenou. Kartáček mi ale od první dobití vydržel dva a půl týdne bez dobití, takže není důvod ho třeba na týdenní dovolenou nevzít, a to klidně i bez nabíječky. 

Když jsem před rokem psala první příspěvek s hastagem #lassig, bylo to, že za rok budu psát tenhle článek, tak asi jediné, co jsem věděla. Nevěděla jsem, že dělat ambasadorku na Modrém koníku bude takhle prima. Neměla jsem ani tušení, kolik podpory, pochopení i sounáležitosti u vás najdu. Dokonce jsem tehdy, přiznávám, ani neznala celý sortiment Lässig a nedovedla si představit, že propadnu i věcem, které jsem dřív považovala za zbytečné.

Ale stalo se. A byla to pořádná jízda! Když zpětně procházím své příspěvky, ani se mi nechce věřit, kolik se toho za jediný rok událo. A že ty události, bohužel, nebyly vždy jen sladké jako cukrová vata. Jsem za tenhle rok moc ráda a ještě dlouho z něj budu těžit. Moc mě bavilo testovat produkty, psát o nich, vymýšlet pro vás soutěže nebo se vás jen snažit inspirovat.

Ráda bych poděkovala týmu Modrého koníka za to, že jsem tuhle možnost dostala, a za veškerou podporu a součinnost při práci. Velké díky patří i mým kolegyním, ostatním ambasadorkám, na něž jsem se vždy mohla obrátit s prosbou o radu nebo o pomoc – a vždy ji dostala. Ze srdce líbám do Babypointu, který u nás značku Lässig zastupuje a s nímž jsem spolupracovala. Byl to nejlepší spolupráce v mém životě, nic nebyl problém a vše fungovalo na jedničku, byť její závěr bohužel zhatila opatření nouzového režimu a nemožnost otestovat novinky osobně. Asi bych měla poděkovat i Terezce, Davídkovi a Jasmince za ochotnou spolupráci a schvalování jejich fotek, ale jim vždycky stačilo jen říct, že to je "do práce" a že díky tomu mají batůžky a pončíčka

Je mi trochu líto, že se značka Lässig s Modrým koníkem loučí a že já se musím rozloučit s ambasadorováním téhle značky, která mi opravdu hodně přirostla k srdci. Věřím ale, že řada z vás se, snad i mým přičiněním, se značkou neloučí a zachová jí věrnost. Protože tahle značka si to zaslouží, a to vám odpřisáhnu i zítra, až za to už nebudu placena!  

Já se ale rozhodně neloučím: s Modrým koníkem, ani s Lässigem. Tady, na Koníkovi, jsem moc ráda a na tom se nic nezměnilo. A produkty s kolouškem ve znaku se u nás zabydlely natolik, že jich velká spousta zůstala i po skončení testování. O těch úplně nejoblíbenějších jsem sepsala tento článek. A rozhodně budu nadále sledovat i novinky a připravované produkty. Pokud jste na ně také zvědavé, tak vás ještě jednou pozvu do skupinky Lässig pro mámu, pro děti, pro rodinu, protože se o ně ráda i v budoucnu budu dělit. Ve skupince se neostýchejte na mě i v budoucnu obrátit s dotazy na produkty nebo s prosbou  o radu při výběru – dělá mi to radost.

Takže jenom při této příležitosti říkám Sbohem, bude se mi stýskat! A dodávám Ahoj, těším se na všechny nové výzvy, které přinese zítřek!

Hodně z vás se v této době snaží podporovat ty, jejichž podnikání je v ohrožení. A spousta z vás v karanténě potřebuje doplnit knihovničku. Knihkupci potřebují naši podporu, ale prosím, nezapomínejme na nakladatele. Ti v tuhle chvíli tahají za nejkratší provázek a přiznejme si, bez nakladatelů toho v knihkupectvích moc nenakoupíme.
Protože jsem na toto téma dostala několik dotazů, dovolím si delší výklad:

Jak knižní trh funguje 

(lze přeskočit rovnou na můj knižní tip níže).
Absolutní většina knihkupců funguje komisně. To znamená, že knihy, které mají v poličkách, stále patří nakladatelům a stále za ně nedostali nic zaplaceno. A pokud se neprodají dost rychle a knihkupec bude potřebovat místo v poličce, ani nedostanou, knihkupec jim je vrátí. A to klidně i poškozené, vyšisované či zničené jeho vinou. Prostě nezaplatí ani korunu a vrátí je nakladateli.
Knihkupec ani není v přímém kontaktu s nakladatelem, ale odebírá knihy před distributora, s nímž se dělí o zisk. Malý nakladatel nemá jinou možnost, než prodej přes distributora. Knihkupci neberou na sklad, chtějí jen 1-2 výtisky z každého titulu a další až po vyprodání. To se s 50 knihami v portfoliu obsloužit nedá. Distributor tam zaváží knížky všech nakladatelů, takže si může dovolit lidi na dopravu platit.
Ve chvíli, kdy se kniha prodá, knihkupec ji zaeviduje a na konci měsíce nahlásí distributorovi, ten prodeje nahlásí nakladateli a ten vystaví fakturu na svůj podíl z ceny, z malobchodní ceny to bývá kolem 43 %, tedy ani ne půlka. A teď pozor: splatnost faktury je 90-120 dní! Takže za knížku, kterou si koupíte v lednu, dostane nakladatel zaplaceno nejdříve v polovině května, ale klidně až o prázdninách.
A teď klíčové info: distributoři nyní nakladatelům neproplácí faktury. Od začátku nouzového stavu prostě platby nechodí. A vy teď už víte, že to nejsou platby za knihy prodané v době nouzového stavu. Jde stále ještě o platby za předvánoční a těsně povánoční prodeje. A k tomu mohu jen dodat, že před Vánoci se prodá 90 % všech knih za celý rok a nakladatelé na toto období čekají jako na smilování boží. Jistěže se dá argumentovat rizikem podnikání a nutností tvořit si rezervy. Ale na tohle se opravdu připravit nedá.
Možná jste si již všimli, že spousta nakladatelů má teď velmi výhodné akce, slevy, dopravy zdarma. Teď už víte proč. Při nákupu na jejich eshopu totiž dostanou zaplaceno.
Proto moc prosím, podporujte svého nakladatele! Mnozí z nich vydávají tak nádherné knížky, že by nám bez nich bylo smutno. Dokonce i Svojtka už musí propouštět...

A teď už slibované knižní tipy
Nakladatelství Kazda. Neskutečně nádherné, chytré a skvěle zpracované knížky o přírodě. Knížky Petera Wohllebena o lese jsou hlavně pro starší děti, ale neskutečně zaujmou i dospěláka (já dneska málem připálila oběd) a spousta těch informací nadchne i děti. Věděli jste, že stromy se umí bránit před nebezpečím, že spolu komunikují a pomáhají si navzájem?
Copak ze mě bude? vám ukáže životní cykly některých zvířat (třeba věděli jste, že vážka má v křídlech cévy s krví? Průhlednou!)
Kdopak to tu běžel asi využijeme hlavně v zimě, ale stopy v životní velikosti, tomu nešlo odolat.
Baobab je jedno z nej nakladatelství knížek pro děti. Knížky jsou totiž nejen chytré, ale i mega krásné. Tuhle, Rostlinopis, ilustrovala Alžběta Skálová. Umělecké dílo nacpané informacemi o rostlinách!
Albatros zná asi každý. Ale i ono si podporu zaslouží, protože málokteré nakladatelství toho pro dětskou knihu udělalo tolik. Rok v lese a Rok na zahradě s sebou vozíme na chalupu skoro pokaždé, protože nám pomáhají pozorovat proměny v přírodě a obsahují i spoustu námětů na objevné činnosti.
Smart Press je moje srdcovka, protože jsem ho několik let řídila. Ale ty knížky jsou po mém odchodu snad ještě lepší! Tradinář spolunapsala Martina, majitelka nakladatelství, a v hlavě ho měla, co pamatuji. Je to moje oblíbené večerní čtení, když děti usnou. A Pěstujeme ve městě už listuju, když s tím domem a zahradou to teď nevypadá...
Ráda mám ještě již zmiňovaného Svojtku (mimochodem, už jste četli článek majitelky Báry s kódem na 30% slevu? https://www.modrykonik.cz/blog/pr_clanek/article/s-knihou-usmevavou-mamou-snadno-a-rychle-jrf2il/). 

A pak třeba Meander, Běžíliška...

Které je vaše oblíbené? Máte nějaký doporučeníhodný tip? Sem s nimi!
A díky za všechny nakladatele, pokud nakoupíte přímo u nich