Moje cesta k miminku

Přečetla jsem už spousty článků tady na koníkovi a došla jsem k závěru, že občasné vypsání nějakého příběhu může pomoct k duševní pohodě, proto bych se s vámi chtěla podělit o mou cestu k těhotenství.

Koncem prázdnin budeme s manželem slavit 5 let od našeho seznámení a jen za pár dní 1. rok od svatby, zároveň se nám koncem prázdnin narodí syn, takže nás tento podzim čeká pár celkem důležitých milníků.

Ale od začátku, s manželem jsme se seznámili na internetové seznamce, při prvním rande nás dělilo 60 km a manžel nelitoval benzínu a snažil se za mnou jezdit co nejčastěji, případně já k němu, ale brzo nám to přestalo stačit, takže sestěhování bylo na spadnutí. Věděla jsem celkem brzo, že manžel je TEN, který se jednou stane otcem mých dětí, a jelikož jsem z velké rodiny, mám silné rodinné vazby, po dětech jsem vždy toužila. Takže ani debata o vysazení antikoncepce na sebe nenechala dlouho čekat a v tu dobu jsme sice o svatbě nemluvili, já jsem ji dokonce ani nepovažovala za nutnou, domluvili jsme se, že když otěhotním, vezmeme se.

Sestěhovali jsme se, já si hledala práci, musela jsem obměnit lékaře, protože jezdit z Brna do Třebíče kvůli lékařům se mi nechtělo, a vysadila jsem antikoncepci. Nedělala jsem si s tím hlavu, věděla jsem, že chvíli trvá než se tělo po anti vzpamatuje, přesto mi to nedalo a trochu jsem se bála vzhledem k nepravidelnému a nikdy neupravenému menstruačnímu cyklu. Ale věděla jsem, že to prostě potrvá. No a tady to začalo...první menstruaci po vysazení jsem dostala až skoro po třech měsících a prakticky se nedalo počítat s nějakým cyklem. Dala jsem si další tři měsíce, během kterých byla jedna menstruace a poté jsem navštívila gynekoložku. Ta po vyšetření řekla, že nevidí nic co by bylo v nepořádku, že je ještě brzy něco řešit, doporučila kapky gynex, inofolic kyselinu listovou, případně nějaké bylinky a my doma prostě pokračovali. Jezdili jsme na výlety, chodili na akce a čím víc nám utíkal čas, tím víc na nás hlavně příbuzenstvo začalo tlačit, kdy že si pořídíme tu rodinu.

Za další rok marných snah, nulového menstruačního cyklu, neschopnosti dobrat se vůbec plodných dní, jsem začala o sobě pochybovat. Věděla jsem, že problém mám já, vyčítala jsem si, že nejsem schopná počít, už mi to prostě začalo lézt na mozek :D Záchvaty pláče tišil manžel (tehdy tedy ještě jen jako přítel), nespočítám kolikrát jsem mu skončila na klíně v objetí nebo kolikrát měl umazané triko od řasenky. Další věc, která mě trápila, že jsem nechala všechny kamarádky i rodinu v bývalém bydlišti a v současném jsem byla prakticky sama, vzhledem ke své velmi introvertní povaze, nenavazuji vztahy lehce, a možnost tohle vše probrat s nějakou kamarádkou mi velmi chyběla. Přišel čas další kontroly na gynekologii a už i paní doktorka uznala, že by mi mohla nechat udělat alespoň hormonální profil a dle toho se rozhodnout jak budeme postupovat dál. Tady už končila legrace, protože mám syndrom bílého pláště a každého nového lékaře strašně špatně snáším, k tomu připočítejme přímo panický strach z injekčních jehel a injekcí všeoběcně. Ale zatnula jsem zuby, nechala jsem si odebrat pár zkumavek krve a čekala na výsledky. Verdikt zněl: zvýšená hladina prolaktinu, objednejte se na endokrinologii a výsledky nám doneste, domluvíme se na dalším postupu. Absolvovala jsem prohlídku na endokrinologii + další krevní testy, ty ale dopadly všechny v normě, ani po pečlivé prohlídce paní doktorka neshledala nic neobvyklého a poslala mě zpátky na gyndu s tím, že není potřeba mě trápit ještě docházením na endokrinologii.

V té době moje doktorka na gyndě odešla na mateřskou a k mému štěstí ji zastupovala jiná, která pracuje na CAR. Nejdřív znovu potvrdila, že u běžné prohlídky nenachází nic neobyvklého a že mě pošle už přímo na CAR na další podrobnější krevní testy, na test průchodnosti vejcovodů a partnera na spermiogram. Tady jsem se bála, že tam nebude chtít jít nebo mi třeba začne ty problémy vyčítat, ale naopak vzal papír, hned se objednal a šel. Mě samotnou to hodně trápilo, vyčítala jsem si, že nejsem žena, že jsem určitě v minulosti udělala něco, co ty problémy zapříčilo a aby moje nervy neměly klid, v práci začala těhotnět jedna kolegyně za druhou. Sotva jedna odešla na mateřskou, pár týdnu na to přišla další, že je v tom. A já pořád nic, s cyklem, který nefungoval a nulovou ovulací. Absolvovala jsem vyšetření na CAR, výsledky se tvářily dobře, zásoba vajíček veliká (aby ne, když jsem neovulovala a nemělo co dozrávat), průchodnost vyšla ne úplně průkazně, a partner měl tolik životaschopných spermií, že by mohl podarovat spoustu dalších žen. A tak jsem si dala další pauzu od lékařů s tím, že se zkusím hodit do pohody a třeba se to pohne, ostatně tuhle radu jsem slýchala od všech a pořád ,,musíš se uklidnit, ty to moc prožíváš, nesmíš na to myslet, dělej víc koníčků" a tak dále a dále.

Kamarádka mě přemluvila na navštívení paní věnující se čínské medicíně, ta mi dala jakési odporné bylinky a dělala mi akupunktury, no jak mám žaludek, který snese snad vše, tady jsem narazila, buď jsem ten odvar nemohla vůbec pozřít a když už jsem ho vypila, tak téměř vzápětí jsem ho zase vyzvracela, takže s čínskou medicínou jsem skončila. Sama už jsem měla naordinovány bylinky jako maliník a šalvěj, pila jsem to denně, stále jsem do sebe ládovala gynex i inofolic a stále jsem se modlila, abych dostala menstruaci. Ukecala jsem partnera na pořízení psa, kterému bych se mohla věnovat a třeba tím méně myslet na snahy, a nakonec vyslyšela i kolegyni, která mi doporučovala homeopatii. A prostě nic, moje tělo si stále dělalo co chtělo, menstruace nulová, ovulace nulová, nervy na prasknutí, každá další těhotná žena ve mě vyvolávala záchvaty pláče, kdy jsem jen dokázala sedět a říkat si ,,proč já?? proč já, která celý život šlape v brázdě, nevybočuje, pracuje a vše platí a stíhá včas, proč nemůžu mít to co chci? Proč každá (pardon) ,,smažka" rodí děti jako na běžícím páse, mnohdy je ani nechce nebo nemůže uživit, a já, já která bych i to jedno jediné milovala a poskytla mu vše, ho mít nemůžu?" Mé nervy byly permanentně našponované, na partnera jsem nesmyslně vyjížděla, pak jsem se mu v pláči omlouvala, pobízela ho aby si našel jinou ,,nerozbitou" ženu. 

Až nějak partnerovi došly také nervy a vytasil se na mě se zásnubním prstýnkem 🙂 Že když nám nejde to miminko, tak bychom mohli pořadí otočit a nejprve se vzít, že by mi chtěl dát nějakou životní jistotu a že mě miluje i přes to všechno. To byl srpen 2017, svatbu jsme naplánovali na červenec 2018 a já se vrhla do příprav svatby, miminko jsem odsunula na vedlejší kolej a dělala jsem si naděje, že se třeba zadaří a budu se už vdávat těhotná. Nakonec se tak nestalo, přesto jsme měli nádhernou svatbu, kterou jsem si beze zbytku užila v nádherných šatech, byla jsem sama se sebou spokojená a bylo to na mě vidět. Po svatbě jsme byli na pár dní na dovolené.

No a pak to na mě prostě přišlo, koncem roku mi mělo být 30, smířila jsem se s tím, že přirozeně prostě neotěhotním a naklusala jsem si to na podzim na gyndu pro informace, zda potřebuji nějaké doporučení a nebo si můžu jen tak dojít na CAR říct, že chci IVF. Shodou okolností se vrátila moje původní lékařka a ta co ji zastupovala, sama odešla na mateřskou :D Tady jsem teda trochu narazila, paní doktorka mi IVF velmi vymlouvala, že mám psychický blok, že se nejdřív musím srovnat a že IVF určitě nebude úspěšné, jen si vyplýtvám možnosti hrazení pojišťovnou. Místo aby mě pomohla, tak mě opět totálně rozhodila, doma jsem celé odpoledne zase probrečela a pak přišel zlom, vnitřně jsem cítila, že je prostě čas, že opravdu potřebuji pomoct. Manžel mi řekl, že stojí za každým rozhodnutím a ve všem mě podpoří, že podstoupí všechno co se mu řekně a že se nemám bát, že to zvládneme. Na přelomu září/října 2018 jsem vybírala zbytek dovolené, takže jsem se vydala na CAR ,,na blint" jen tak pro info. Jako znamení shůry jsem brala to, že mě od ráno bolelo v podbřišku a byla jsem si jistá, že přijde menses. Na CARu mě vzala milá paní doktorka, kartu už jsem tam měla, a podle karty mi doporučila rovnou komlet IVF, vše mi detailně vysvětlila a řekla mi, že mám dojít 1. den cyklu, dostanu hormonální injekce a půjdeme do toho. Ještě než jsem odešla, odskočila jsem si na WC, tam jsem zjistila, že už krvácím, došla jsem zpátky k sestřičkám, řekla jsem jim to a pak už to šlo ráz na ráz. Během chvíle mi vydali injekce, léky, detailní rozpis a vysvětlily jak si aplikovat injekce a já odcházela domů se strachem, jak si zvládnu píchat injekce :( 

Další den jsem měla píchat první, stála jsem u stolu, injekci nachystanou, triko vyhrnuté, ale ruce se mi klepali tak, že jsem nebyla schopná si to píchnout. Manžel už připravený, že mi to píchne on, ale nechtěla jsem, věděla jsem, že se to musí píchat pravidelně, a že se taky může někdy zdržet v práci nebo odejít do hospody, a že bude lepší když to překonám a píchnu si to sama. Pomohlo pár panáků ferneta, první injekce byla píchlá a já pyšná, že jsem to dala. Pak už mi to šlo, ne že bych se v tom vyžívala, ale dávala jsem to. Po pár dnech se přidala ještě jiná injekce, tu jsem si zvládla píchnout i v Praze v divadle v přestávce muzikálu :D Tak jsem došla k prvnímu UTZ, kde zjišťovali jak to zraje a kdy by mohl být odběr. Od začátku jsem měla nízké dávky hormonů, paní doktorka se bála hyperstimulačního syndromu vaječníků, ale i ty nízké dávky stačily, vajíčka zrály rovnoměrně v obou vaječnících a já měla jen slabé bolesti v podbřišku. Přesto jsem byla v pracovní neschopnosti, ptž pracuji fyzicky a manipuluji s těžkými břemeny, tak aby se vyloučily komplikace, měla jsem nařízený klid. Manžel mě opečovával, vařil mi, nosil různé lakominy. Přesto, že jsem se obávala, jak na moje nervy zapůsobí hormony, moje nálady se právě spíš srovnaly, konečně jsem měla pocit, že se něco děje a že jsem se rozhodla správně. Přišel den odběru vajíček, měla jsem jít po narkózu, manžel měl odevzdat sperma a poté jsme měli mít konzultaci s lékaři a embryologem o možnostech oplodnění. Nakonec ze mě vytáhli 12 životachopných vajíček 🙂 6 jsme jich nechali napíchnout přímo spermií a 6 jich oplodnili klasickou metodou nalít dohromady do zkumavky a nechat. Všechny se spojily. I embryolog se divil, že takovou shodu vidí málokdy, ovulovat normálně, tak zřejmě nemáme s manželem vůbec problém. Odešli jsme domů, že si mám za 2 dny zavolat, jak to s vajíčky vypadá. Jak jsme postupně volali, nějaká už embrya se přestala vyvíjet a nakonec jsme měli 5 krásných embryí, nachystaných na tranfer. 

Přišel tranfer, dostala jsem jedno embryo zpátky, zbytek zamrazili. Čekalo mě 14 dní čekání, braní utrogestanu a naděje, že ta malá fazolka se udrží. No den před krevními testy mě začalo silně bolet břicho a tak nějak vnitřně jsem věděla, že se bohužel neudržela. Což ostatně testy poté potvrdili, a já začala silně krvácet. Ukáplo mi pár slziček, ale už mnohem méně než kdy předtím, protože jsem věděla, že co nejdřív půjdu na další pokus. Vrátila jsem se do práce, a 11. den cyklu jsem opět klusala na UTZ, aby se podívali jak mi roste sliznice a zda bude možné udělat další transfer. Přišla další rána, sliznice je nízká, a nemůžou mi nasadit léky, jelikož by stejně nestihla vyrůst do správné velikosti a že musíme počkat do dalšího cyklu, budu potřebovat hormony na růst sliznice, naštěstí pro mě už ve formě tabletek. Odešla jsem s domluvou, že to nechají na mě, bála jsem se, že menstruace další měsíc bez pomoci nedorazí a než se jí dočkám, bude zase půl rok pryč, ale paní doktorka mi řekla, že je to na mě, že když menstruace nedojde, tak podle rozhodnutí mám dojít na injekci. Odnesla jsem si tedy rovnou i léky s rozpisem jak a kolik jich brát, a v případě nasazení léků zase 10. den cyklu na UTZ. Zásah shůry mě opět ujistil, že jdu správnou cestou, protože menstruace přišla. Nasadila jsem léky, brala je pečlivě, pak jsem klusala na UTZ, kde k mojí radosti bylo vidět, že sliznice roste velmi dobře a že k transferu budu moct jít. A tak jsem 17.12.2018, 11 dní před 30tými narozeninami naběhla na transfer. V ruce několik talismanů a s modlitbou k prababičce v nebi, aby mi trochu pomohla, jsem si nechala dát další embryo a odešla jsem domů. Opět v PN jsem prožila svátky v klidu, bez honičky, bez alkoholu jsem oslavila i kulatiny a na to co se děje v děloze jsem se snažila myslet co nejméně. Na krev jsem měla dojí 31.12. Ale den dopředu jsem to už nevydržela a udělala jsem test, DVĚ čárky, na testu byli dvě čárky a mě tekly slzy když jsem test mlčky a uplakaná ukazovala manželovi. A bylo to tam, druhý den těhotenství potvrdily i krevní testy a vše zapadlo na své místo 🙂

A tak jsem dnes tady na koníkovi, v 31tt, za pár dní oslavíme rok od svatby, ale to nejdůležitější nás čeká koncem léta. Porod a odměna za trnitou cestu k vytouženému dítěti. Jo, těším se až si malého pochovám, zároveň se bojím porodu a toho, že nezvládnu být matka 🙂 přesto jsem rozhodnutá nevzdat se a být dobrou matkou.

Snad tento článek dodá odvahu těm, které bojují s podobným problémem a nebo se najdou ty, které prošli podobným scénářem 🙂