Tři dlaně a Theodor

Příběh s tímto nadpisem je delší, protože je na tisíce slov a vět, které bych do onoho článku chtěla vložit.  A proto jsem se rozhodla ho napsat ve více částech.   Příběh, sahající do daleké minulosti, přecházející v přítomnost a hledici na budoucnost. 

                                         I.  

  Je všeobecně známo, že dvě dlaně se v jednu spojí a kráčí spolu cestou života napříč všemu a všem. Každý má na světě někoho, kdo je jeho chybějícím článkem k dokonalosti. Někoho, s kým to všechno dává smysl a víte, že jste tu správně.  A někdy k tomu clovek prostě potřebuje tri dlaně, z toho jedna je mou.
  Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý.  Bylo mi patnáct, byla jsem mladá, život poznavajici, neohrozena a taky už druhým rokem zadaná.  Ano, svého partnera jsem poznala, když mi bylo třináct let. Začalo to ve virtuálním světě v podobě žádosti o přátelství na sociální síti.  Psali jsme si hodiny, dny, týdny a měsíce, než jsme se odvazili poznat jeden druhého osobně.  On byl o čtyři roky starší, na první pohled sympaťák a když jsme se poprvé viděli, přišlo nám, jako bysme se znali roky. I přes veškeré pochyby tahle láska vydržela přes pět let. Víte, ono to nebylo vždycky růžový, ale zpátky na začátek. 
  Patnáctý rok života byl můj klíčový.  Vždycky jsem byla ta, co děti nechce. K čemu tolik trápení a omezování samu sebe? Mráz, sníh a náledí na cestě do školy probudilo dřímající monstrum v mém těle, kdy jsem na okamžik skončila na vozíčku, s dlouhou léčbou a diagnózou, jejíž součástí bylo i to, že bude problém donosit děti a jestli vůbec. Čím déle budu děti chtít, tím hůře na to tělo bude reagovat.  Bylo to jako blesk z čistého nebe, když se u mě probudila obrovská touha po dětech.  Začala jsem prehodnocovat celý svůj život a měnit priority. Vojtěch, kluk ze sociální sítě, byl moje podpora a věřil tam, kde já už to vzdala. I přesto, že naše láska byla nerozvazna, neuprimna a zranitelná, mysleli jsme si, že je to navždy.  Každý dělá chyby. Někdo malé, někdo větší. Tak tomu bylo i v našem vztahu.
   Od šestnácti jsem nežila s rodiči, takže pro mě všechno bylo jednoduší. Svá rozhodnutí jsem nemusela nikomu vysvětlovat, ani si je obhajovat, byla to má zodpovědnost.  Vojtěch byl student, žijící s rodiči, kteří v něm stále viděli malého kluka a podle toho se i chovali. Jako s dítětem zacházeli i se mnou. Spoustu věcí jsem neviděla, bohužel ani tu nejdůležitější - pupeční šňůru, která je spojovala a kterou ještě neodstrihli.  Vyhovovalo to tak jim, i jemu.