Jak lotosový Artur Ladislav do vany připlul

Na třetí miminko jsem se moc těšila. Můj druhý porod byl v docela dobrodružných podmínkách, a tak jsem se radovala, že si užiju třetí porod v pohodlí již opraveného domu. Několik týdnů před termínem jsem měla celý dům nazdobený červenými papírovými srdíčky, porodními kartičkami, v koupelně připravené rudé krabice s věcmi k porodu, speciální olejíčky a čerstvé růže, ke kterým jsem chtěla během porodu čichat. Byla jsem domluvená s kamarádkou, která přijde hlídat děti, aby se muž mohl věnovat jenom mně. Domluvila jsem si i kamarádku fotografku, která mi ten magický moment měla vyfotit. (Z předešlých porodů mám, bohužel, většinou jen tmavé rozmazané fotky.) Od další kamarádky jsem měla půjčenou kameru, abych se mohla v klidu podívat na detaily porodu, až z té hormonální porodní jízdy „vystřízlivím“. …Jak zjistíte, všechno bylo jinak 🙂

Miminko k nám přišlo plánovaně a vědomě. Pár měsíců před početím jsme s manželem měli partnersky hodně nároční období, ale krizi jsme překonali, protože láska přece vždy zvítězí. Rodina z třetího přírůstku moc nadšená nejdříve nebyla, ale nějak už si zvykli a tuší, že s plozením dětí ještě nekončíme 🙂

Jednoho krásného dne na konci léta jsem si při cestě za kamarádkou na laktační poradenství uvědomila, že jsem opravdu těhotná. Prostě jen tak. Pár dní na to jsem si udělala první těhotenský test, který byl pozitivní. Asi týden jsem si tuto krásnou zprávu nechávala jen pro sebe a s miminkem se vítala. Byl to magický čas. Potom jsem novinku oznámila manželovi a holčičkám. S oznámením širší rodině jsem chtěla vydržet do 12tt, ale holčičky to vzali po svém a na písku poslali zprávu do světa 🙂 Že to bude brácha Artur, bylo jisté už dávno, protože o něm holky mluvily ještě před jeho početím.

Těhotenství jsem si moc užívala. Především díky skvělému kolektivu v práci, kam jsem se na pár hodin v týdnu přesně na rok vrátila. Kolegyně o mě pečovaly celé těhotenství, nosily zákusky, vařily obědy, pekly dobroty... Když jsem se už nemohla ohnout, ohýbaly se za mě. Nakonec mi uspořádaly nádherný předporodní rituál. Tak moc opečovávaná a hýčkaná jsem nikdy v životě nebyla. Miminko dostalo nádhernou placentovou, s láskou pletenou deku z toho nejjemnějšího merina a spoustu dalších krásných dárečků. Dcerám se povídání a fotky z rituálu tak líbily, že jsme pak v lesní školce, kam chodí, udělali předporodní rituál pro děti. Povídali jsme o porodech, zpívali, malovali na břicho, četli porodní pohádku, prostě krásný den. Stejně jako se ženami, jsme si i s dětmi udělali společně rudý náramek, který nás energeticky až do porodu spojoval a po porodu jsme jej všichni přestřihli.

Těhotenské prohlídky jsem si se svojí skvělou gynekoložkou opět naplánovala tak, jak mi vyhovovalo. Vyšetření, která jsem nechtěla, jsem odmítla a ona to respektovala. Už jenom to, že jsem počkala a na gynekologii přišla poprvé až kolem 10tt bylo pro mě mnohem příjemnější, než tam běhat hned od potvrzení těhotenství na testu. U přechozích dvou těhotenství jsme si vždy pohlaví nechali říct hned ve 12tt. Teď jsem to chtěla jinak. Jenže čekat až do porodu bych nevydržela 😀 Takže mi kolegyně v práci vyrobila krásnou kartičku, kam mi paní doktorka napsala pohlaví miminka a v klidu domova jsme společně obálku otevřeli. Byl to úžasný moment, který budu mít navždy v paměti. Manžela, který vytřeštil oči a nevěřícně přečetl „KLUK“ a následné všeobecné veselí. Další a poslední ultrazvuk ve 20tt potvrdil zdravého chlapečka a já začala nakupovat po předchozích záplavách růžové (ač jsem se jí dost dlouho bránila) klučičí oblečení.

Termín porodu se blížil. Manžel pracoval poslední měsíc, potom plánoval „porodní volno“. Po porodu pak nastupoval do nové práce. Společně, celá rodina, jsme si užili krásný tradiční průvod městem na „čarodějnice“, poseděli u ohně a den na to, na první máj, mi začala odcházet hlenová zátka s krví. Takto to pokračovalo i další den, kdy jsem byla na poslední kontrole u své gynekoložky. I další dny stále odcházela zátka a krev. Dva dny před porodem přijel truhlář namontovat dveřní zárubně. Dveře byly to poslední, co nám chybělo, a já si je přála mít na místě, abych případně během porodu nebudila děti. Přála jsem si také nerodit v noci. Mohla bych tak jít spát po porodu já a také by to nerozhodilo spaní celé rodině (hlavně holkám). Úklid po zásahu truhláře mi dal dost zabrat. Uklízela jsem a vysávala celý dům.

Je pátek, 4. května. Už od rána je krve více, než předchozí dny. Manžel je poslední den v práci, má odpolední. Truhlář přijel usadit dveře (zase uklízím celý dům a zase mi to dává dost zabrat). Jen se zaklapnou dveře za truhlářem, přichází první kontrakce. Je 19 hodin večer. Jsem šťastná, že miminko počkalo na dveře, jak jsem si přála. Ve 20 hodin se stavuje strejda opravit ještě šuplíky na přebalovacím pultu. Dělám jakoby nic. Ve 21:30 nahmatávám ještě zbytek čípku. Kontrakce, zdá se, nabírají na síle. Ve 23 hodin je manžel doma. Koukáme na seriály a hovíme si v koupelně, zatímco holky spí v ložnici. Kontrakce různě sílí a slábnou a mně se nelíbí, že se v tom nemůžu vyznat. Ve 2 ráno začnu krvácet více a kontrakce jsou co 5 minut. Píšu PA, že se něco začíná dít, píšu fotografce, kamarádce, píšu sestře. Zdá se, že se vše pěkně rozjíždí. ...Ale po nějaké době se kontrakce sníží, mám třeba jen dvě za hodinu a tak ve 4 ráno jdeme spát. Jsem trošku zklamaná a unavená.

V 6 ráno kontrakce zase najíždějí, slabé a nepravidelné. Já si vůbec nejsem jistá co se to děje. Tohle z předchozích porodů neznám. Jak to jednou začalo, prostě se to jen stupňovalo a sílilo. V 7 ráno má miminko škytavku. Vím, že mu je dobře, kontrakce mám tak tři za hodinu. Odvolávám fotografku, aby tu s námi nestrávila ještě třeba dva dny. Stále částečně nevěřím tomu, že se to pořádně rozběhne a porodím. Během dne si stíhám ostříhat nehty na nohách a unaveně popocházím domem. Čichám k růžím, zpíváme s dětmi při kontrakcích. Kolem 12 hodiny odchází polední kus hlenové zátky a kontrakce nabírají opět na síle. Domlouvám dědečka s babičkou, aby vzali holky koupat do bazénu, ať můžu spát. Stejně mi to nakonec nejde.

V 16 hodin už kontrakce vyžadují mou pozornost. Píšu si s PA, a ta už raději jede k nám. Uvnitř si nahmatám měkký balónek z plodových obalů a plodové vody. Je zatím úplně nahoře. Někdy kolem 17 hodiny přijíždí porodní asistentka a kolem 18 hodiny se mi vrací spokojené děti z hlídání. Pro mě už jsou kontrakce náročnější a náročnější. Měním polohy, jsem střídavě ve vaně, na zemi, na gauči. Nepomáhá nic. Starší dcera Timea mi dává pusu, hladí mě, polévá mi záda vodou. Ten její milý úsměv mi moc pomáhá. Divně mi brní obličej, v dlaních mám jakousi křeč a skoro je nemohu ovládat, jak jsou napjaté a zkroucené. Jediné co mi pomůže, je držet za ruce svého muže. Najednou mám pocit, jakoby část té energie převzal on a vše je snesitelnější. Je se mnou ale jenom pár minut a odchází se starat o děti. Kamarádce, která měla přijít pečovat o děti, nevolal. Plánoval, že je uspí a bude se mi věnovat v závěru porodu.

Poslední hodinu a půl už opravdu nemůžu. Prosím miminko ať už vyleze. Prosím PA, ať do mě strčí obě ruce a vytáhne ho za uši ven. Mám totiž kontrakce, jaké jsem dosud nikdy nepocítila. Říkám tomu „kombokontrakce“ 🙂 Mám jednu dlouhou silnou kontrakci, ve které jsou tři další kratší kontrakce, které jsou ovšem opravdu hodně, hodně silné. Asi půl hodiny před narozením miminka mi mladší Alice skočí do vany, já vylezu ven. Potom se naposledy vracím do vany. Začíná být tma. Už skoro nemůžu mluvit a jen křičím, že už nechci a prosím miminko, ať vyleze. Během jedné kombokontrakce mi praská voda a já to jen stěží dokážu říct PA. Říkám něco jako „prasklo to“. Je to úleva. Kontrakce trvá a trvá. Sahám si mezi nohy a cítím, že hlavička leze ven. Snažím se napřímit, ale nejde mi to. Ani nohy mě nějak neposlouchají (asi jsem si je přeseděla). A tak je těmi ohnutými dlaněmi v křeči lovím a přesouvám do vhodné polohy. Zpětně mi to přijde docela komické. Když se mi to podaří a napřímím tělo, přichází další mega silná kontrakce v té jedné stále trvající. Mám pocit, že se trhám na kusy, ale během chvilky hlásím „hlava je venku“. Přichází úžasná úleva a já hladím hlavičku miminka. Je měkkoučká a na dotek je to takový mechový polštářek. Při té stejné kontrakci vyleze i tělíčko, které jednou rukou jistím já a druhou rukou porodní asistentka. Je 5. května 2018, 20:46 hodin a narodil se nám Artur Ladislav. Manžel a holčičky stojí vedle vany a vítají miminko. Já se opírám o vanu a pokládám si miminko na prsa. Mé první miminko, které nemá omotanou šňůru kolem krku. Vítáme se. Vůbec netuším, jak dlouho to trvá. Když se podívám na muže, je úplně dojatý a slzy má na krajíčku. Třetí porod si prý užil ze všech nejvíce, protože už to měl natrénované a ničeho se nebál.

Po nějakém čase lezeme z vany ven a sedáme si v koupelně na podlahu. Opírám se o skříňku. Všichni obdivujeme miminko, koukáme, jestli to je opravdu chlapeček a dcery stále dokola kontrolují, jestli pupečník už dotepal. K našemu velkému překvapení pupeční šňůra tepe ještě hodinu po porodu. Placenta se narodí asi dvě hodiny po porodu a má na sobě něco, co nazýváme „korunou“. Je krásná. Necháváme ji u miminka. Nikdo nic nestříhá. Až se bude chtít placenty pustit, pustí se. Porodní asistentka kontroluje, zda jsem se při porodu poranila. Do třetice všeho dobrého se mi podařilo porodit doma miminko bez jakéhokoliv poranění. A ač byl tento porod pro mě fyzicky nejvíc náročný a ze všech nejdelší, po porodu je mi úplně nejlépe ze všech tří.

Artur hodně pláče, což zažívám taky poprvé. Holčičky po porodu neplakaly. Alička už je hodně unavená a tak ji manžel během chvilky uspí a vrací se k nám. Miminko se brzy po porodu nakojí, já se osprchuji a mezi tím se Artur vítá s tatínkem. Timejka vše kontroluje a u všeho nadšeně asistuje a na všechno se ptá. Potom Artura zvážíme a porodní asistentka ho prohlédne. Manžel omývá placentu, já držím miminko a Timejka se mazlí s porodí asistentkou a povídají si o tom, jak se narodila ona, a že ona u toho nemohla být, protože měla zrovna sama čerstvě narozené miminko. A že až bude velká a bude čekat svoje miminko, může jí taky přijet pomoci, až bude rodit. Další nezapomenutelný moment tohoto dne 🙂

Pak už Timejku posíláme spát. Je něco kolem půlnoci. Musíme ji trošku přesvědčovat, že teď už se opravdu nic moc zajímavého dít nebude. Přesouváme se do obýváku a všichni si dáváme jídlo. Artur stále poplakává a tak s ním asi až do 4 hodin do rána sedím na gauči a nemohu se vynadívat na tu nádheru. Manžel už spí taky, PA odjela domů.

Každý den se věnujeme péči o placentu. Zasypáváme ji bylinkami a vysoušíme. Po porodu je pro nás partnersky takové nějaké náročnější období. Nemůžeme se sladit, ač se všichni snažíme dělat maximum, aby nám bylo krásně. Čtvrtý den po porodu kolem poledne se Artur budí a já jej jdu nakojit a přebalit. Když ho odkryji, zjišťuji, že se odpojil od placenty. Oči mi zaplaví slzy a nejednou jako by doma někdo vyvětral. Jako by se stalo nějaké kouzlo. Najednou také chápu, proč mi miminko celé těhotenství říkalo, že se narodí 9. 5. kolem poledne...protože tehdy se náš princ na provázku narodil lotosově a tehdy porod Artura Ladislava skončil.

Celé šestinedělí jsme nádherně opečovávaní a já jsem neuvěřitelně vděčná. Za rodinu i všechny přátelé, které kolem sebe máme. Pomáhají mi se vším. Přede dveřmi se mi pravidelně objevuje uvařené jídlo, napečené buchty. Návštěvy chodí pro holky a berou je ven, vozí je do školky a přiváží zpět. Jsem za to vše nesmírně vděčná, i za to, že mohu mít šestinedělí, jak má být. Jediné, co mi tu idylku trochu překazilo, byly neštovice, které holčičky dostaly. Přesně poslední den šestinedělí se udělaly první pupínky i Arturovi. Naštěstí měly neštovice u všech tří dětí mírný průběh.

V červenci jsme udělali pro Artura rituál Poupátko. Přivítání na světě se spoustou přátel a s rodinou. Bylo to úžasné. Na zahradě jsme utvořili kruh, veliký kruh přes celou zahradu. Sešlo se nás 60. Zpívali jsme, jedli, pili a radovali se. Artur dostal krásné dárečky a přání do vínku od Bohyň větru, ohně, vzduchu a země. Po rituálu jsme poděkovali jeho placentě a navrátili ji Matce Zemi. Pohřbili jsme ji pod jinan, který dostal Artur darem od svého strýčka.

Teď už má Artur jeden rok. Je to úžasný kluk. Na hlavě má stále jeden pramen tmavých dlouhých vlásků, se kterými se narodil. Jsem moc ráda, že můžeme sledovat, jak roste a učí se, že můžeme objevovat to, jaký je a jak se mění. Ač po porodu jako jediný plakal, je asi nejklidnějším miminkem (od doby, co ho netrápí bříško).

Třetí těhotenství a porod mě naučilo především přijímat. Přijímat lásku a péči, kterou jsem dostávala během celého těhotenství. Přijímat průběh porodu, který pro mě byl zatím nejnáročnější a nejdelší ze všech tří porodů. Muži mého života, jak manžel, tak syn, mě totiž učí, že si prostě vše udělají po svém 🙂 Poprvé jsem po porodu prohlásila, že znovu už nikdy rodit nechci... vydrželo mi to asi dva týdny a teď už všichni plánujeme bráchu, Alberta 😀

Petra, Ladislav, Anna Timea, Alice Medea a Artur Ladislav