Čtvrté miminko. Ano nebo ne? Kdysi dávno jsme si s mužem řekli, že on chce děti tři a já pět. Ta čtyřka byla pěkný kompromis a časem se mi vlastně víc zalíbila představa sudého počtu dětí. Pak přišel nápad, že si teda pořídíme jedno miminko v každém ročním období 😀

První dvě dcery jsou narozené v zimě 2013 a v létě 2015, třetí, syn, se nám narodil na jaře 2018, takže čtvrté dítě musí být prostě taky kluk a navíc podzimní. 😀 Takže mistr plánovač (tedy já) spočítal, že podle čínského kalendáře musíme miminko počít v lednu. Další šance až příští rok. A že kdyby ani tehdy mimčo nepřišlo, tak zůstaneme u naší silné trojky a hotovo. Díky STM jsem napjatě sledovala výkyvy teploty každý den 😀 Hurá, 4.ledna ovulace....napětí…a 15.ledna menstruace. Bylo to zklamání. Ale já když něco naplánuju, tak prostě i dvakrát za měsíc zaovuluju. A tak se 29.ledna uvolnilo druhé vajíčko a na Valentýna našel manžel v krabici snídaňových müsli namísto hračky pozitivní těhotenský test.

Takže čtvrté a poslední plánované těhotenství. Byla jsem připravena si vše pořádně užít, vyzkoušet, co jsem ještě nezkusila, koupit, co jsem kdy pro miminko chtěla.

Na gynekologii jsem plánovala jít poprvé až v 11tt na krev a ve 14tt na screening a první poradnu. Hned na prvním velkém ultrazvuku jsme si nechali napsat na kartičku pohlaví miminka a doma ji společně otevřeli. Podle přání a plánů se k nám chystal chlapeček, brácha Albert Edvin. Na první poradně jsem zažila hnusné a hulvátské chování od lékaře. Naštěstí se mi podařilo přejít k empatické paní doktorce a potom už šlo vše hladce. Placentu jsem měla vepředu stejně jako u druhého těhotenství a miminko se k ní na ultrazvuku vždy tulilo. Jediné co jsme v závěru těhotenství hlídali byla právě placenta, která byla tentokrát nízko, jen 3 cm od vnitřní branky. Gynekoložka mě viděla naposledy v 35 týdnu těhotenství a dál už vše nechala na mě a PA.

Konečně jsem si dopřávala pravidelné těhotenské poradny u soukromé PA. Na poslední poradny jsem jezdila i s dětmi a porodní asistentka je nechávala poslouchat dopplerem srdíčko miminka. Úžasný zážitek pro děti i pro nás. Bylo krásné vidět jejich dojaté reakce. Chodila jsem na fyzioterapii pro těhotné a snažila jsem si to udělat pěkný. Vzhledem k naší zajímavé a silné zkušenosti z lotosového porodu syna jsem se rozhodla zapracovat na svém placentovém traumatu. Ušila jsem si svoji “náhradní” placentu a zhruba dva měsíce jsem ji měla vždy poblíž. Pak najednou přišel pocit, že jsem její přítomnosti nasycena. Placentu jsem si naposledy pomazlila, s díky se rozloučila a pohřbila ji na zahradě pod svůj strom. 

Před porodem jsem si dopřála hned dva předporodní rituály. První proběhl v naší komunitní lesní školce a škole. Byl v údolí u řeky, malovali jsme placentové omalovánky, četli oblíbenou porodní pohádku a děti mi pomalovaly úplně celé břicho voskovkami.

Druhý rituál, pro Ženy, byl u kamarádky doma. S hennou, první napářkou, masáží, splétáním vlasů, dobrým jídlem a pitím, povídáním a úžasným bytím a malováním modliteb k porodu. Bylo to velice silné a krásné. Manžel mi předem ručně pomaloval krásnou porodní svíci, kterou jsme zapálily během rituálu, během porodu, po odpojení miminka od placenty, při slavnostním přivítání miminka a pohřbu placenty. Teď ji zapálíme na Edvinovy první narozeniny a pak na další a další významné dny jeho života.

Součástí příprav na porod bylo i nazdobit náš dům porodními kartičkami a modlitbami od kamarádek z rituálu, krystaly a dary. Vše bylo připravené, porodní koš se vším potřebným nachystán, úkoly rozdány, vše naplánováno.

Závěr mého čtvrtého těhotenství už pro mě byl dost fyzicky náročný. Fňukala jsem každý den. Vůbec jsem se netěšila na večer, až si budu muset jít lehnout do postele, ale vše ostatní probíhalo podle plánu a tak, jak mělo. Hodně mě překvapil veliký strach, dokonce až nechuť k porodu. Rodit děti pro mě byla vždy radost a oblíbená činnost, takže mě nepříjemné pocity, které se mi s nadcházejícím porodem objevily, hodně vylekaly. Třetí porod byl opravdu hodně náročný a nějak to na mě padalo, ale zase jsem se nedala. Nechala jsem si namíchat Bachovy esence na míru, využívala úžasné vůně porodního olejíčku od kamarádky, zašla na uvolnění svalů pánevního dna. A těšení na porod a příchod miminka se zase objevilo, já byla šťastná a připravená. 

A teď konečně - POROD. 

Nejsem klidný člověk a tak jsem po předchozích zkušenostech věděla, že potřebuju být u porodu aktivní a mít to prostě veselé. Takže plán zněl jasně. Bude to “diskotéka”. Chtěla jsem tančit, zpívat a blbnout s dětmi. Chtěla jsem mít porod na fotkách a ideálně i na videu. Přála jsem si sama sebe vidět rodit, protože když se to děje, jsem tam, ale zároveň jsem i úplně jinde. Chtěla jsem, aby se mnou tentokrát mohl být intenzivně manžel a nemusel řešit děti a věci kolem. Potřebovala jsem jeho sílu. Vyšlo mi všechno! Díky půjčené kameře mám video, na které se docela pravidelně dívám a stále mě fascinuje ten pohled na rodící sebe samu a to dokonalé maličké miminko. Díky kamarádce, která kývla na hlídání dětí a focení mám úžasné, opravdu úžasné fotky. Dovezla i svoji dceru, která byla u porodu poprvé a tak u nás bylo zase o kousek veseleji. A hlavně díky mé PA, která je za ty roky už mojí opravdu dobrou kamarádkou, jsem si mohla čtvrtý porod užít naprosto dokonale. 

Tři ze čtyř svých děti jsem porodila v 39+6tt. V případě čtvrtého porodu to vycházelo na krásné datum 20.10.2020. I mimčo celou dobu říkalo, že tento den přijde na svět. Manžel už měl pár dní dovolenou a byl připraven. Na mě ale na poslední chvíli skočil nějaký bacil a já se bála, abych s plným nosem porod vůbec udýchala. Taky jsem byla zklamaná, že si asi neužiju vůni plodové vody a miminka.

V 5 ráno jsem ucítila ten známý pocit. První slabé kontrakce, dvě za hodinu. Spala jsem dál, vstala jsem až po 9 hodině ráno. Potom už jsem začala mít stahy pravidelnější co 5-10 minut, ale stále slabé, takže jsem uvařila dýňovo-čočkovou polévku, něco trošku poklidila a šla si dát koupel. Když jsem kolem 12:30 vylezla z vany, přišla první silnější kontrakce. Byla jsem zrovna v koupelně na podložce u vany, když jsem ucítila jemné lupnutí a vyteklo ze mě trošku krve (od toho okamžiku jsem už krvácet nepřestala). Manžel zrovna volal s PA, takže rovnou vyjela k nám. Když potom dorazila kamarádka s dcerou, měla jsem zrovna (stejně jako u třetího porodu) křeče v dlaních. Ty se mi divně narovnávaly a stáčely. Bylo to hodně nepříjemné a Ilča mi moc pomohla, když mi ruce namasírovala. Pak jsem zasedla nad hrnec s porodní napářkou a bylo mi skvěle. Už jsem ale měla potřebu v kontrakci někoho objímat a mačkat, už to mělo tu správnou sílu. Muž pustil dle plánu Coldplay a já si vše užívala. Kolem 14 hodiny dojela i porodní asistentka, zkontrolovala ozvy miminka a já tu měla kompletní porodní dream team - manžela, kamarádku Ilonu, PA a 4 děti (druhorozená dcera během dopoledne odjela ke kamarádům na hlídání, protože nechtěla být u porodu; O to radši se teď dívá na video z něj). 

Celou dobu jsem plánovala, že chci trávit porod u kamen a hořícího ohně, takže tam jsem si udělala napařovací koutek a připravila matraci k porodu. Manžel přikládal a přikládal dokud mi nebylo dost teplo. Pro všechny kolem to byla spíš sauna 🙂 Když jsem vstala z napářky, vlastně jsem už asi nikam moc nechodila. Byla jsem na čtyřech na matraci, vrškem těla opřená o velký míč a manžel mě držel pevně za ruce, líbal mě a hladil po ramenou a krku, jak jsem si přála. Bylo to úžasné spojení a sdílení té obrovské síly, co sunula naše miminko na svět. Nebyla jsem v tom sama ♥️ PA mi masírovala bez přestání záda, zadek, boky a stehna, bylo to skvělé. Ilona lítala kolem dětí, štelovala kameru a fotila. Mezi tím se nevím přesně v kolik stihly stavit ještě kamarádka a maceška, to už jsem ale skoro nevnímala.

Děti byli úžasné. Dvouletý syn mě chodil hladit. Vždy, když na mě položil dlaně a řekl, že mě má rád, cítila jsem obrovský příval síly. Když přišel stah a já začala zvučet, tak odběhl nebo si zacpal uši. Chodíval taky číhat na miminko, dřepl si za mě a díval se jestli už mimčo leze ven 🙂 Moje dcera a dcera Ilony, Timejka a Timejka spolu hrály hry, tančily na gauči, zacpávaly si uši a vše různě vtipně komentovaly (což jsem zjistila až díky videu). Podle záznamu jsme ještě zhruba hodinu před porodem miminka všichni společně zpívali a pohupovali se v rytmu hudby. Bylo to moc fajn a přesně takové, jak jsem si přála. Když už jsem opravdu hodně křičela, můj dvouletý syn začal plakat….říkal něco, co znělo jako “......, …..., maminkaaa!”, všichni ho uklidňovali a ujišťovali, že je to v pořádku, že to maminka vše zvládá. Podle videa jsem pak zjistila, že celou dobu neplakal “maminka” ale “Já chci Plamínka.”. Chtěl pustit svoji oblíbenou pohádku. Tak tohle mě opravdu pobavilo.

Můj oblíbený moment při porodu je exploze plodové vody. Tolik příjemná věc (vždy je to u mě tak 30-45 minut před narozením miminka), ta úžasná úleva. Tentokrát mi z pusy vyjela úžasná hláška, kterou si budu asi navždy pamatovat 😀 “Orgáč, boží, krásná práce” 😀 Jako matka už vím, že když se nepochválím sama, nikdo jiný to neudělá. Párkrát nádech a výdech a pak hlásím “Kafe, kafe, kafe…!”. Nechávám se od PA ujišťovat, že to mimčo fakt vyleze ještě dneska (mé docela dlouhé porody se s každým dalším mají tendenci ještě prodlužovat. Takže v hlavě rekapituluju 11,20, 26 hodin. Uf. Kolik to asi bude tentokrát…?). Všichni utírají podlahu a já rodím dál. Cítím miminko, jak se v břiše hýbe. Krvácím v kontrakcích víc a víc. Přejde pár vln a najednou cítím, že už leze ven hlavička. Pálí to stejně jako u druhorozené dcery, ten pocit! Tak úžasný a děsivý zároveň, užívám si ho, přestože je pro mě tak moc intenzivní, vím, že brzo skončí. PA mi na hráz přikládá horký pytlíček bylin z porodní napářky. Všechny mé děti na svět vyletěly během jedné kontrakce. Přála jsem si ten okamžik užít déle a tentokrát mi to vychází. Miminku se nejdřív narodí hlavička spolu s pořádnou sprškou krve. Je venku a já ji hladím, PA otírá obličej miminka od krve. Další kontrakce a miminko se otáčí. Vždy mám úplně akorát odpočinku abych vše zvládla. Posílám manžela, ať se jde podívat, jak to “tam” vypadá. S další vlnou jdou ven ramínka a miminko zůstává ještě nožičkama uvnitř. PA mě nabádá ať zatlačím, ale já nechci. Nakonec to ale udělám. A je to... Na světě je to nejkrásnější miminko. PA odmotá pupečník a podá mi ho, mého chlapečka. Je 16:29 a porod tak trval přibližně 11 hodin. Jsem šťastná. Počtvrté se pro mě zastavil svět a já spatřila tu dokonalost, svoje miminko. Od prvního pohledu jsem věděla, že je to Edvin, tohle jméno budeme používat. Celou místnost zaplaví radost a posvátná úcta k tomu uzlíčku co právě začal plakat. Všichni se usmívají a podkládají mě čistými podložkami, protože vše je dost promáčené a červené. Já se potutelně usmívám a kontroluju, jestli opravdu držím kluka. Jo, je to chlap 😀 Děti vítají a okukují miminko. Manžel je totálně dojatý, já jsem šťastná, všichni přítomní se několikrát líbáme a objímáme. PA mi podává brýle, které si s radostí nasazuji a konečně vidím nového heboučkého syna ostře. Znovu hlásím, že bych si dala kafe. Přesouvají mě ke gauči abych se mohla opřít. Tam se s miminkem mazlíme a okukujeme. Po nějakém čase se přesunu nahoru na gauč. Miminko se vydatně nakojí a mezi tím pospává. 

Všichni si dáváme něco k jídlu a pití. Já se začínám cítit slabá, PA mi měří tlak, dává mi Floradix. Dala bych si placentový koktejl, ale placenta ne a ne se narodit. Ve stoje nebo ve dřepu mám pocit, že se neunesu. Chci se ale narovnat, ať gravitace placentě pomůže. Volíme tedy napařovací židličku. Je to dobrý nápad, mě se dobře sedí, miminko mi leží na nohách a Timea a Timea vleže na zemi vyhlížejí, jestli už placenta leze ven. Nakonec asi 3 hodiny po porodu, už za tmy, se placenta narodí. Nejdřív ji chvilku nemůžeme vymotat z napařovací židličky, ale když se podaří, tak miminko podávám k prvnímu pochování tatínkovi i s miskou s placentou. Já si jdu lehnout. Začala se mi motat hlava a znovu mi brní ruce a obličej. PA mě kontroluje a já mám velkou radost, že i na počtvrté jsem porodila miminko bez poranění. Teď je na řadě kontrola placenty, děti vše s nadšením sledují. Placenta vyšla celá, necháváme ji spojenou s miminkem. Mám na ni speciálně připravený proutěný, na rituálu ozdobený košík. Poprosíme Edvina o kousek placenty pro mě na zotavenou po porodu a PA mi jde chystat koktejl. Ten mi během chvilky moc pomáhá a já se odvážím za další dvě hodiny přesunout do sprchy. Mezi tím si má nejstarší, tehdy sedmiletá dcera, dává miminko na svůj holý hrudník a mazlí se spolu. Pak už uleháme v ložnici, kde probíhá kontrola miminka. Vše je v pořádku a zjišťujeme, že miminko váží 3540g. Kolem deváté večerní už doma, po celodenním ruchu, panuje posvátný klid a mír.

Přibližně 24 hodin necháváme placentu jen tak vysychat. Za ten čas je pupečník už úplně seschlý a placenta taky o hodně zmenšila svůj objem. Přichází tak na řadu druhý z připravených košíčků, ten je menší a lépe se přenáší. S dětmi hned ráno vytahujeme připravenou směs bylin a jílu a placentu jimi zasypáváme a balíme do čistých plen. Druhý den po porodu se vrací od kamarádky mladší dcera Alice a vítá nového brášku. Třetí den po porodu spolu se všemi dětmi opět opečováváme placentu jílem a bylinkami. Odpoledne přijíždí PA, ke které jsem chodila v těhotenství na poradny, jde miminku odebrat krev z patičky. Edvin odběr opravdu celý prospal, dokonce během něj držel v ruce svoji pupeční šňůru. Při večerní péči o placentu ji už nedáváme do košíčku, ale jen do ranečku z látkové plenky, v noci se mi tak mnohem lépe manipuluje s miminkem. Čtvrtý den po porodu, když se Edvin ráno probudil byl už od své placenty odpojený. 24.10.2020 kolem 6 hodiny ráno se Lotosově narodil. Pro mě je to vždy velice silný moment. Tentokrát jsem placentu nechtěla dávat do mrazničky, ale po vzoru kamarádky jsem se ji rozhodla prostě dosušit a vložila ji na kovové mřížce do horní části našich kachlových kamen. A tak skončil můj poslední porod.

Ještě teď se s tím nedokážu pořádně sžít, z nostalgie nám lednici stále zdobí ultrazvukové fotky Edvina a jsem zvědavá, jak dlouho tam ještě budou. 

Šestinedělí bylo opět dokonalé. Manžel byl doma a pečoval o nás jak nejlépe dokázal. Každá předem pozvaná návštěva přivezla jídlo na další den či dva. Vše plynulo tak krásně, že za těch 6 týdnů muž vařil špagety s omáčkou jen dvakrát.

Hned na jaře jsme potom s rodinou a přáteli udělali pro Edvina rituál Poupátko, kdy se miminko vítá na světě. Edvin tak má své čtyři sudičky, které mu za živel Země, Ohně, Vody a Vzduchu požehnali do života. Já, ač je to už rok, jsem se zatím ke svému poporodnímu rituálu, zavírání kostí, ještě nedostala. Ale už se na něj moc těším. Snad už tuto zimu a bude to krásné, tím jsem si jistá.

A jaký byl první rok Edvinovi po boku? Pro mě fyzicky náročný, mé tělo mi dává jasně najevo, že už je unavené a potřebuje odpočinek. Edvin je úžasné, veselé a usměvavé miminko. Spinká nejlíp z dětí, bříško ho nebolelo nikdy a dokonce se na spánek nechal i sem tam položit. Teď už chodí, žvatlá a hlavně bere sourozencům úplně všechno a snaží se to sníst. Holčičky jsou velké pečovatelky a Artur se dělí o auta. Tohle je ta největší radost, co může člověka v životě potkat. Moci pozorovat svoje děti jak si hrají, mazlí se, pečují o sebe navzájem a spolupracují.

Jsem neskonale vděčná za svoji rodinu a za vše co mě děti každým dnem učí. Moc se těším na vše, co nás ještě čeká.

Petra, Ladislav, Anna Timea, Alice Medea, Artur Ladislav a Albert Edvin.

Na třetí miminko jsem se moc těšila. Můj druhý porod byl v docela dobrodružných podmínkách, a tak jsem se radovala, že si užiju třetí porod v pohodlí již opraveného domu. Několik týdnů před termínem jsem měla celý dům nazdobený červenými papírovými srdíčky, porodními kartičkami, v koupelně připravené rudé krabice s věcmi k porodu, speciální olejíčky a čerstvé růže, ke kterým jsem chtěla během porodu čichat. Byla jsem domluvená s kamarádkou, která přijde hlídat děti, aby se muž mohl věnovat jenom mně. Domluvila jsem si i kamarádku fotografku, která mi ten magický moment měla vyfotit. (Z předešlých porodů mám, bohužel, většinou jen tmavé rozmazané fotky.) Od další kamarádky jsem měla půjčenou kameru, abych se mohla v klidu podívat na detaily porodu, až z té hormonální porodní jízdy „vystřízlivím“. …Jak zjistíte, všechno bylo jinak 🙂

Miminko k nám přišlo plánovaně a vědomě. Pár měsíců před početím jsme s manželem měli partnersky hodně nároční období, ale krizi jsme překonali, protože láska přece vždy zvítězí. Rodina z třetího přírůstku moc nadšená nejdříve nebyla, ale nějak už si zvykli a tuší, že s plozením dětí ještě nekončíme 🙂

Jednoho krásného dne na konci léta jsem si při cestě za kamarádkou na laktační poradenství uvědomila, že jsem opravdu těhotná. Prostě jen tak. Pár dní na to jsem si udělala první těhotenský test, který byl pozitivní. Asi týden jsem si tuto krásnou zprávu nechávala jen pro sebe a s miminkem se vítala. Byl to magický čas. Potom jsem novinku oznámila manželovi a holčičkám. S oznámením širší rodině jsem chtěla vydržet do 12tt, ale holčičky to vzali po svém a na písku poslali zprávu do světa 🙂 Že to bude brácha Artur, bylo jisté už dávno, protože o něm holky mluvily ještě před jeho početím.

Těhotenství jsem si moc užívala. Především díky skvělému kolektivu v práci, kam jsem se na pár hodin v týdnu přesně na rok vrátila. Kolegyně o mě pečovaly celé těhotenství, nosily zákusky, vařily obědy, pekly dobroty... Když jsem se už nemohla ohnout, ohýbaly se za mě. Nakonec mi uspořádaly nádherný předporodní rituál. Tak moc opečovávaná a hýčkaná jsem nikdy v životě nebyla. Miminko dostalo nádhernou placentovou, s láskou pletenou deku z toho nejjemnějšího merina a spoustu dalších krásných dárečků. Dcerám se povídání a fotky z rituálu tak líbily, že jsme pak v lesní školce, kam chodí, udělali předporodní rituál pro děti. Povídali jsme o porodech, zpívali, malovali na břicho, četli porodní pohádku, prostě krásný den. Stejně jako se ženami, jsme si i s dětmi udělali společně rudý náramek, který nás energeticky až do porodu spojoval a po porodu jsme jej všichni přestřihli.

Těhotenské prohlídky jsem si se svojí skvělou gynekoložkou opět naplánovala tak, jak mi vyhovovalo. Vyšetření, která jsem nechtěla, jsem odmítla a ona to respektovala. Už jenom to, že jsem počkala a na gynekologii přišla poprvé až kolem 10tt bylo pro mě mnohem příjemnější, než tam běhat hned od potvrzení těhotenství na testu. U přechozích dvou těhotenství jsme si vždy pohlaví nechali říct hned ve 12tt. Teď jsem to chtěla jinak. Jenže čekat až do porodu bych nevydržela 😀 Takže mi kolegyně v práci vyrobila krásnou kartičku, kam mi paní doktorka napsala pohlaví miminka a v klidu domova jsme společně obálku otevřeli. Byl to úžasný moment, který budu mít navždy v paměti. Manžela, který vytřeštil oči a nevěřícně přečetl „KLUK“ a následné všeobecné veselí. Další a poslední ultrazvuk ve 20tt potvrdil zdravého chlapečka a já začala nakupovat po předchozích záplavách růžové (ač jsem se jí dost dlouho bránila) klučičí oblečení.

Termín porodu se blížil. Manžel pracoval poslední měsíc, potom plánoval „porodní volno“. Po porodu pak nastupoval do nové práce. Společně, celá rodina, jsme si užili krásný tradiční průvod městem na „čarodějnice“, poseděli u ohně a den na to, na první máj, mi začala odcházet hlenová zátka s krví. Takto to pokračovalo i další den, kdy jsem byla na poslední kontrole u své gynekoložky. I další dny stále odcházela zátka a krev. Dva dny před porodem přijel truhlář namontovat dveřní zárubně. Dveře byly to poslední, co nám chybělo, a já si je přála mít na místě, abych případně během porodu nebudila děti. Přála jsem si také nerodit v noci. Mohla bych tak jít spát po porodu já a také by to nerozhodilo spaní celé rodině (hlavně holkám). Úklid po zásahu truhláře mi dal dost zabrat. Uklízela jsem a vysávala celý dům.

Je pátek, 4. května. Už od rána je krve více, než předchozí dny. Manžel je poslední den v práci, má odpolední. Truhlář přijel usadit dveře (zase uklízím celý dům a zase mi to dává dost zabrat). Jen se zaklapnou dveře za truhlářem, přichází první kontrakce. Je 19 hodin večer. Jsem šťastná, že miminko počkalo na dveře, jak jsem si přála. Ve 20 hodin se stavuje strejda opravit ještě šuplíky na přebalovacím pultu. Dělám jakoby nic. Ve 21:30 nahmatávám ještě zbytek čípku. Kontrakce, zdá se, nabírají na síle. Ve 23 hodin je manžel doma. Koukáme na seriály a hovíme si v koupelně, zatímco holky spí v ložnici. Kontrakce různě sílí a slábnou a mně se nelíbí, že se v tom nemůžu vyznat. Ve 2 ráno začnu krvácet více a kontrakce jsou co 5 minut. Píšu PA, že se něco začíná dít, píšu fotografce, kamarádce, píšu sestře. Zdá se, že se vše pěkně rozjíždí. ...Ale po nějaké době se kontrakce sníží, mám třeba jen dvě za hodinu a tak ve 4 ráno jdeme spát. Jsem trošku zklamaná a unavená.

V 6 ráno kontrakce zase najíždějí, slabé a nepravidelné. Já si vůbec nejsem jistá co se to děje. Tohle z předchozích porodů neznám. Jak to jednou začalo, prostě se to jen stupňovalo a sílilo. V 7 ráno má miminko škytavku. Vím, že mu je dobře, kontrakce mám tak tři za hodinu. Odvolávám fotografku, aby tu s námi nestrávila ještě třeba dva dny. Stále částečně nevěřím tomu, že se to pořádně rozběhne a porodím. Během dne si stíhám ostříhat nehty na nohách a unaveně popocházím domem. Čichám k růžím, zpíváme s dětmi při kontrakcích. Kolem 12 hodiny odchází polední kus hlenové zátky a kontrakce nabírají opět na síle. Domlouvám dědečka s babičkou, aby vzali holky koupat do bazénu, ať můžu spát. Stejně mi to nakonec nejde.

V 16 hodin už kontrakce vyžadují mou pozornost. Píšu si s PA, a ta už raději jede k nám. Uvnitř si nahmatám měkký balónek z plodových obalů a plodové vody. Je zatím úplně nahoře. Někdy kolem 17 hodiny přijíždí porodní asistentka a kolem 18 hodiny se mi vrací spokojené děti z hlídání. Pro mě už jsou kontrakce náročnější a náročnější. Měním polohy, jsem střídavě ve vaně, na zemi, na gauči. Nepomáhá nic. Starší dcera Timea mi dává pusu, hladí mě, polévá mi záda vodou. Ten její milý úsměv mi moc pomáhá. Divně mi brní obličej, v dlaních mám jakousi křeč a skoro je nemohu ovládat, jak jsou napjaté a zkroucené. Jediné co mi pomůže, je držet za ruce svého muže. Najednou mám pocit, jakoby část té energie převzal on a vše je snesitelnější. Je se mnou ale jenom pár minut a odchází se starat o děti. Kamarádce, která měla přijít pečovat o děti, nevolal. Plánoval, že je uspí a bude se mi věnovat v závěru porodu.

Poslední hodinu a půl už opravdu nemůžu. Prosím miminko ať už vyleze. Prosím PA, ať do mě strčí obě ruce a vytáhne ho za uši ven. Mám totiž kontrakce, jaké jsem dosud nikdy nepocítila. Říkám tomu „kombokontrakce“ 🙂 Mám jednu dlouhou silnou kontrakci, ve které jsou tři další kratší kontrakce, které jsou ovšem opravdu hodně, hodně silné. Asi půl hodiny před narozením miminka mi mladší Alice skočí do vany, já vylezu ven. Potom se naposledy vracím do vany. Začíná být tma. Už skoro nemůžu mluvit a jen křičím, že už nechci a prosím miminko, ať vyleze. Během jedné kombokontrakce mi praská voda a já to jen stěží dokážu říct PA. Říkám něco jako „prasklo to“. Je to úleva. Kontrakce trvá a trvá. Sahám si mezi nohy a cítím, že hlavička leze ven. Snažím se napřímit, ale nejde mi to. Ani nohy mě nějak neposlouchají (asi jsem si je přeseděla). A tak je těmi ohnutými dlaněmi v křeči lovím a přesouvám do vhodné polohy. Zpětně mi to přijde docela komické. Když se mi to podaří a napřímím tělo, přichází další mega silná kontrakce v té jedné stále trvající. Mám pocit, že se trhám na kusy, ale během chvilky hlásím „hlava je venku“. Přichází úžasná úleva a já hladím hlavičku miminka. Je měkkoučká a na dotek je to takový mechový polštářek. Při té stejné kontrakci vyleze i tělíčko, které jednou rukou jistím já a druhou rukou porodní asistentka. Je 5. května 2018, 20:46 hodin a narodil se nám Artur Ladislav. Manžel a holčičky stojí vedle vany a vítají miminko. Já se opírám o vanu a pokládám si miminko na prsa. Mé první miminko, které nemá omotanou šňůru kolem krku. Vítáme se. Vůbec netuším, jak dlouho to trvá. Když se podívám na muže, je úplně dojatý a slzy má na krajíčku. Třetí porod si prý užil ze všech nejvíce, protože už to měl natrénované a ničeho se nebál.

Po nějakém čase lezeme z vany ven a sedáme si v koupelně na podlahu. Opírám se o skříňku. Všichni obdivujeme miminko, koukáme, jestli to je opravdu chlapeček a dcery stále dokola kontrolují, jestli pupečník už dotepal. K našemu velkému překvapení pupeční šňůra tepe ještě hodinu po porodu. Placenta se narodí asi dvě hodiny po porodu a má na sobě něco, co nazýváme „korunou“. Je krásná. Necháváme ji u miminka. Nikdo nic nestříhá. Až se bude chtít placenty pustit, pustí se. Porodní asistentka kontroluje, zda jsem se při porodu poranila. Do třetice všeho dobrého se mi podařilo porodit doma miminko bez jakéhokoliv poranění. A ač byl tento porod pro mě fyzicky nejvíc náročný a ze všech nejdelší, po porodu je mi úplně nejlépe ze všech tří.

Artur hodně pláče, což zažívám taky poprvé. Holčičky po porodu neplakaly. Alička už je hodně unavená a tak ji manžel během chvilky uspí a vrací se k nám. Miminko se brzy po porodu nakojí, já se osprchuji a mezi tím se Artur vítá s tatínkem. Timejka vše kontroluje a u všeho nadšeně asistuje a na všechno se ptá. Potom Artura zvážíme a porodní asistentka ho prohlédne. Manžel omývá placentu, já držím miminko a Timejka se mazlí s porodí asistentkou a povídají si o tom, jak se narodila ona, a že ona u toho nemohla být, protože měla zrovna sama čerstvě narozené miminko. A že až bude velká a bude čekat svoje miminko, může jí taky přijet pomoci, až bude rodit. Další nezapomenutelný moment tohoto dne 🙂

Pak už Timejku posíláme spát. Je něco kolem půlnoci. Musíme ji trošku přesvědčovat, že teď už se opravdu nic moc zajímavého dít nebude. Přesouváme se do obýváku a všichni si dáváme jídlo. Artur stále poplakává a tak s ním asi až do 4 hodin do rána sedím na gauči a nemohu se vynadívat na tu nádheru. Manžel už spí taky, PA odjela domů.

Každý den se věnujeme péči o placentu. Zasypáváme ji bylinkami a vysoušíme. Po porodu je pro nás partnersky takové nějaké náročnější období. Nemůžeme se sladit, ač se všichni snažíme dělat maximum, aby nám bylo krásně. Čtvrtý den po porodu kolem poledne se Artur budí a já jej jdu nakojit a přebalit. Když ho odkryji, zjišťuji, že se odpojil od placenty. Oči mi zaplaví slzy a nejednou jako by doma někdo vyvětral. Jako by se stalo nějaké kouzlo. Najednou také chápu, proč mi miminko celé těhotenství říkalo, že se narodí 9. 5. kolem poledne...protože tehdy se náš princ na provázku narodil lotosově a tehdy porod Artura Ladislava skončil.

Celé šestinedělí jsme nádherně opečovávaní a já jsem neuvěřitelně vděčná. Za rodinu i všechny přátelé, které kolem sebe máme. Pomáhají mi se vším. Přede dveřmi se mi pravidelně objevuje uvařené jídlo, napečené buchty. Návštěvy chodí pro holky a berou je ven, vozí je do školky a přiváží zpět. Jsem za to vše nesmírně vděčná, i za to, že mohu mít šestinedělí, jak má být. Jediné, co mi tu idylku trochu překazilo, byly neštovice, které holčičky dostaly. Přesně poslední den šestinedělí se udělaly první pupínky i Arturovi. Naštěstí měly neštovice u všech tří dětí mírný průběh.

V červenci jsme udělali pro Artura rituál Poupátko. Přivítání na světě se spoustou přátel a s rodinou. Bylo to úžasné. Na zahradě jsme utvořili kruh, veliký kruh přes celou zahradu. Sešlo se nás 60. Zpívali jsme, jedli, pili a radovali se. Artur dostal krásné dárečky a přání do vínku od Bohyň větru, ohně, vzduchu a země. Po rituálu jsme poděkovali jeho placentě a navrátili ji Matce Zemi. Pohřbili jsme ji pod jinan, který dostal Artur darem od svého strýčka.

Teď už má Artur jeden rok. Je to úžasný kluk. Na hlavě má stále jeden pramen tmavých dlouhých vlásků, se kterými se narodil. Jsem moc ráda, že můžeme sledovat, jak roste a učí se, že můžeme objevovat to, jaký je a jak se mění. Ač po porodu jako jediný plakal, je asi nejklidnějším miminkem (od doby, co ho netrápí bříško).

Třetí těhotenství a porod mě naučilo především přijímat. Přijímat lásku a péči, kterou jsem dostávala během celého těhotenství. Přijímat průběh porodu, který pro mě byl zatím nejnáročnější a nejdelší ze všech tří porodů. Muži mého života, jak manžel, tak syn, mě totiž učí, že si prostě vše udělají po svém 🙂 Poprvé jsem po porodu prohlásila, že znovu už nikdy rodit nechci... vydrželo mi to asi dva týdny a teď už všichni plánujeme bráchu, Alberta 😀

Petra, Ladislav, Anna Timea, Alice Medea a Artur Ladislav

Nad druhým miminkem jsem začala přemýšlet, když prvorozené dcerce byl přibližně rok a půl. Jenže to nebylo jen tak. Dceru jsem kojila zcela podle jejích potřeb a stále jsem od porodu neměla menstruaci. Otěhotnění tedy nebylo možné (měřila jsem BT a věděla jsem, že nemám ani ovulaci). Po nějaké době jsem začala zkoušet pít bylinkové čaje na podporu cyklu a užívat tinktury. Až jsme si nakonec s kamarádkou, která řešila stejnou situaci, objednaly australské květové esence. Menstruaci jsem stejně nedostala. Jak jsem později zjistila, z první ovulace jsem rovnou otěhotněla 🙂 Početí miminka bylo vědomé. Věděla jsem, že je s námi, a že pokud se s manželem právě teď pomilujeme, otěhotním. Po nějaké době jsem si udělala těhotenský test a znovu jsem zažila ten úžasný hřejivý pocit při pohledu na druhou čárku testu. Manžel byl nadšený, dcera také. Byl listopad. Přišlo k nám miminko a my jsme začali řešit koupi domu, který se nám líbil. Cítila jsem, že pro druhé dítě potřebuji mít rodný dům... Chtěla jsem zapustit kořeny, mít kde pohřbít placenty dětí. Rodný dům pro mě byl velice zásadní.

Celé těhotenství probíhalo zcela bez komplikací, stejně jako to první. Akorát jsem již přesně věděla, co chci a co nechci. Na pravidelných gynekologických prohlídkách jsem odmítla ještě více vyšetření než u prvního těhotenství. Přesto mě lékařka stále vítala s úsměvem a já jsem jí za to velice vděčná. Věděla jsem, že chci zase rodit doma a bylo pro mě důležité, aby na to byla připravená i naše první dcerka a nebyla vyděšená. V rámci této „předporodní přípravy“, mě Timejka doprovázela na všechna vyšetření a na každou poradnu. Pustila jsem jí videa z pár pěkných porodů na internetu a vše jí, úměrně jejímu věku, vysvětlila. Věděla, co se u nás doma bude dít a že děti nenosí čáp 🙂 (když se jí narodila sestřička, měla dva a půl roku).

Během těhotenství jsme řešili hlavně dům a jeho rekonstrukci. Veškeré plánování a zařizování jsem měla na starost já. Bylo to náročné. Ze sto let starého domu zůstaly jen obvodové zdi. Vše se dělalo znovu. A jak už to bývá, rekonstrukce nešla zcela podle plánu. V květnu jsme museli vyklidit náš pronajatý byt, dům však nebyl obyvatelný. A tak jsme se uchýlili k tchýni. Tam jsem ale rodit nechtěla a ani nemohla. Tak jsme se nakonec slavnostně přestěhovali do domečku, kde nebyla koupelna, záchod, podlaha ani strop, pouze jeden stavební kohoutek se studenou vodu a kadibouda na dvorku... Jediné co fungovalo, byla elektřina. Na podlahách byl pouze štěrk a OSB desky pod nábytkem... Bylo léto, tak to nějak šlo. Byli jsme spolu a konečně ve svém. A co bylo hlavní, měla jsem pro druhé miminko tolik vysněný Rodný dům.Třetí noc v domě jsem ve 4 hodiny ráno začala cítit slabé kontrakce po 15-20 minutách. Manželovi jsem řekla, že už se asi něco začíná dít, ale ať jde normálně do práce. My jsme se starší dcerkou Timeou začaly den jako každý jiný. Šly jsme na nákup - pro kamarádku dřevěného koníka, pak do zdravé výživy (kde jsem si u kontrakce poprvé přidřepla) a vyřídit po městě takové ty běžné věci. Pak jsme šly domů. Když přišel manžel ve dvě hodiny z práce, šli jsme společně na oběd k mojí babičce. Na zpáteční cestě jsme se potkali s tchýní a já už se sem tam v kontrakci opírala o kočárek. Po obědě si Timejku odvezli moji rodiče na koupačku k nim do bazénu. Já jsem doma chodila po zahradě sem a tam, opírala se o stromy, o Zem, o lešení. Blížila se bouřka a kontrakce byly silnější a silnější. Po nějakém čase jsem měla chuť na teplou vanu. Šla jsem ke kamarádce, která bydlí kousek od nás a napustila si vanu u ní. Kontrakce ve vaně na 40 minut úplně přestaly a já odpočívala a trošku znejistila co se to děje. Potom už kontrakce začaly přicházet každých 3-5 minut a už jsem se jim musela více věnovat. Ve vaně jsem se samovyšetřila a odhadla, že jsem otevřená tak na 3-4 cm. Během mé koupele jel manžel k další kamarádce vypůjčit vařič, abychom měli kde ohřát vodu. Měla jsem doma dokonce přichystaný porodní bazének, ale ten jsme, vzhledem ke stavu rekonstrukce, ani nevytáhli z krabice. Po koupeli mě manžel vyzvedl. Od kamarádky mimo vařiče přivezl ještě termosku s úžasným čajem, skleničku medu a oříšků, abych měla dost energie. Bylo to milé překvapení. Po cestě domů už mě musel podepírat. Kontrakce už měly sílu. Doma jsme společně ještě rychle vybalili nějaké věci pro miminko. Ve 21 hodin nám prarodiče vrátili vykoupanou, nakrmenou a spokojenou Timejku. Timča mi během kontrakcí lezla po zádech, což mi moc pomáhalo na křížové bolesti, které jsem tentokrát měla. Podávala mi jídlo a pití a jednu dobu jsme si všichni tři i s manželem dokonce zpívali. Když jsem nebyla na všech čtyřech na posteli, opírala jsem se vestoje o postýlku a přitom ze mě začala odcházet krev. Timejka seděla za mnou na zemi, dívala se a hlásila každou kapku krve „kap, kap, kap“. Bavilo ji to docela dlouho. Krve se nebála, věděla, že k porodu patří.

Porodní asistentka přijela kolem 22 hodiny a byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Během porodu jsem se i díky její „neviditelnosti“ dokázala úžasně ponořit do sebe. Mnohem více, než u prvního porodu. Nepřála jsem si během porodu žádné vnitřní vyšetření, pokud to nebude nezbytně nutné. U prvního porodu mě vnitřní vyšetřování bolelo a bylo nepříjemné. Porodní asistentka mé přání respektovala a tak jsem mohla v klidu nerušeně rodit opravdu podle toho, jak jsem potřebovala. Dcerka už byla v tu dobu dost unavená a manžel se jí snažil marně uspat v nosítku, v kočárku, nic nefungovalo. Když jsem začala víc křičet, trošku se lekla a rozplakala. Manžel s ní odešel stranou a vysvětlil jí co se děje a že je vše v pořádku. Vrátili se zpět asi 20 minut před porodem miminka. Chvilku po tom, co mi praskla plodová voda. No…ona vlastně nepraskla, doslova explodovala a rovnou na porodní asistentku 🙂 Všichni jsme se chvilku smáli a utírali podlahu. Prasknutí plodové vody jsem tentokrát vnímala úplně jinak než u prvního porodu. Tenkrát to příjemné nebylo. Zato teď jsem při prasknutí vody měla úžasný, až orgasmický stav. Doteď na to ráda vzpomínám 😀 Tentokrát jsem u porodu měla mezi kontrakcemi delší prodlevu na odpočinek. Tělo fungovalo dokonale a přesně tak, abych vše v pohodě zvládla. Dcera ne a ne usnout. Byla a je stále zvyklá usínat u kojení, na což jsem já opravdu neměla ani pomyšlení. Podle slov PA vím, že Timejka chtěla stále prsíčko a že jsme jí říkali, že teď ne. Že si dají potom společně s miminkem. Já už jsem ale byla myšlenkami jinde a toto si nevybavuji.

V závěru porodu jsem cítila každý kousek těla miminka, jak se mnou sunul na svět. Bylo to úžasné propojení. Už jsem nestála, ale byla jsem na zemi v nohách postele v dřepu s jednou nohou opřenou do kleku. Během závěrečných kontrakcí jsem porodní asistentku pevně držela kolem ramen a mačkala jí vší silou. Po porodu jsem se jí za to omlouvala, byla totiž sama pár týdnů před porodem. Tentokrát jsem při prořezávání hlavičky cítila mírné pálení (u prvního porodu jsem nic takového necítila). Miminko jsem hladila po hlavičce a vítala je. Cítila jsem rodící se ramínka a potom už to šlo ráz na ráz. Miminko jsem chytila a porodní asistentka mi pomáhala ji přidržovat, otočit a odmotat pupeční šňůru, abych si maličkou mohla položit na břicho. Miminko bylo úžasné, teplé, voňavé a nádherné. Následovala chvíle, kdy se Vesmír zastavil, a my jsme se vítali a mazlili. Timejka byla, a rok po porodu stále je, ze sestřičky unešená.

Tak se nám 24. července před půlnocí ve znamení Lva narodila ve svém Rodném domě Alice Medea. Byla celá od krve a měla na sobě hodně mázku. Pusou jsem jí odsála krev z nosu a pusinky. Všichni jsme stále osahávali pupečník, jestli ještě tepe nebo už ne. (Od té doby Timejka hladí pupečník i na fotkách.) Její reakce bezprostředně po narození sestřičky byla úžasná. Předvedla nám fascinující „sesterský seznamovací tanec“. Lítala jak víla sem a tam, tu políbit ručičku, tady pohladit nožičku, semhle si přivonět a jaké má miminko vlásky. Bylo to úžasné, dojemné a nezapomenutelné. Alička se asi za hodinu sama doplazila k prsu a sama se přisála. Bylo úžasné ji při tom pozorovat. Jak je to malinké křehké tělíčko neuvěřitelně silné a přesně ví, co má dělat. Placenta odešla asi za hodinu a půl od porodu. Já už jsem byla trošku nervózní, tak jsem se zkusila zvednout z postele a popojít s miminkem v náručí do vedlejšího pokoje. Tam jsem placentu ve dřepu porodila. Byla celá a úplně v pořádku. Pořádně jsem si ji prohlédla a manžel potom přeřízl pupečník svým nožem. S PA pak udělali její obtisk na památku. Timejka usnula někdy před porodem placenty. Porodní asistentka mě zkontrolovala. Znovu se mi podařilo porodit děťátko bez sebemenšího poranění (tentokrát jsem vůbec nestihla cvičit s Epinem. A to měla Alice ještě o 1,5cm větší obvod hlavičky, než Timea. Příroda je prostě skvělá 😀).

Nakonec porodní asistentka prohlédla a zvážila miminko, mně pomohla umýt se v lavoru s troškou teplé vody (přece jen jsme využili ten půjčený vařič). Pak se s námi rozloučila a odjela. Byla to úžasná noc plná vůně plodové vody a novorozeňátka. Měla jsem před porodem trošku strach z toho, jak bude reagovat starší dcera. Ta ale vše zvládla skvěle, zcela přirozeně. Vždyť nakonec rození k životu prostě patří a děti to stejně přirozeně vnímají. Jen mé tělo mě překvapilo. Druhý porod byl pro mě přímo až zvířecí. Cítila jsem se v závěru porodu jako matka lvice rodící malou lví princeznu. Bylo to úžasné. Byl to můj porod od začátku až do konce. Přesně tak jak to mé tělo umí a potřebuje, tak jak to umí a potřebuje má dcera. Byla jsem mimo své tělo a přitom ho cítila jako nikdy dřív. To napojení a přitom vědomé nevědomí, byl úžasně silný zážitek.

Pár hodin po porodu se holčičky společně poprvé nakojily. Pro mě to byl nezapomenutelný okamžik. Timejka byla najednou tak veliká. Stále se u společného kojení mazlí, dotýkají, drží za ruce a hladí. Tandemové kojení je krásné, i když někdy náročné. Každopádně bych neměnila.

Pár dní po porodu přijela porodní asistentka na kontrolu a přivezla nám zpracovanou placentu do kapsliček, placentovou tinkturu a usušený pupečník ve tvaru srdíčka, na kterém jde krásně vidět uzlík, který tam Alička měla. Je to krásná památka.

…

Dnes je to přesně rok. Dům je opravený, vše potřebné nám funguje a my si užíváme život ve čtyřech. Holky si spolu hrají, nosí se a kojí se, mají krásný vztah. Když vzpomínám na porod, na to jak jsme se museli jezdit sprchovat a prát prádlo k rodičům a babičkám, tak mi až teď dochází, jak náročné to vše bylo. Tak pro nás všechny doufám, že teď už bude jenom líp a třetí porod si užijeme již v komfortu, který nám náš domeček konečně poskytuje.

Pro případnou inspiraci vkládám svůj porodní plán, chystaný na ambulantní porod se soukromou porodní asistentkou. Porodní plán zůstal nakonec nevyužitý a děťátko vylezlo na svět doma 🙂

P O R O D N Í   P L Á N

Dobrý den,

předkládám Vám svůj porodní plán, který zároveň považujte za formu informovaného souhlasu či nesouhlasu s poskytnutím zdravotních služeb a zdravotní péčí ve smyslu § 34 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen zákon o zdravotních službách) a to v případě, že nenastanou život ohrožující komplikace v průběhu porodu.

Mého manžela ....................., nar. ............. a porodní asistentku ............................, považujte za osobu určenou pacientem ve smyslu § 31 písm. b) zákona o zdravotních službách, která je oprávněna klást doplňující otázky vztahující se ke zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám.

Zároveň ve smyslu § 32 a § 33 zákona o zdravotních službách určuji mého manžela .........................., nar. ................... a porodní asistentku ............................ jako osoby které mohou být informovány o mém zdravotním stavu a mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o mně vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k mému zdravotnímu stavu.

Porod považuji za přirozenou součást svého života, důvěřuji vlastnímu tělu a taktéž svému miminku, které porod řídí. Proto chci postupovat podle svých pocitů, vlastním tempem a bez zásahů. Při porodu upřednostňuji soukromí jenom za přítomnosti mého manžela a porodní asistentky, tlumené světlo a klid.

Zcela si uvědomuji, že mohou nastat situace, kdy tento plán nemůže být uskutečněn, přesto ocením Vaši snahu o jeho dodržení. Prosím personál, abych byla předem informována já případně manžel o veškerých prováděných vyšetřeních, zákrocích a jejich výsledcích, o možných alternativách a aby mi byl ponechán čas se rozhodnout. Také jsem si vědoma toho, že během porodu mohu různé věci vnímat jinak než nyní, když svůj plán sestavuji. Věřím, že nebude problém se v konkrétní situaci s lékařem, porodní asistentkou či ošetřujícím personálem domluvit.

Děkuji Vám předem za veškerou odbornou pomoc, podporu a trpělivost.

V .................................., dne ....................................

........................................................

                 podpis

NÁSLEDUJÍ VLASTNÍ PORODNÍ PŘÁNÍ

1. doba porodní

• Chtěla bych být informovaná o všech diagnostických i léčebných zákrocích mých i miminka před jejich provedením.
• Ráda bych, aby byl můj manžel přítomen u všech fází porodu.
• V případě nutnosti císařského řezu si přeji manžela i u této operace a poté umístění manžela s dítětem na nadstandardním pokoji a umožnění bondingu.
• Nepřeji si preventivně napíchnout žílu.
• Nepřeji si zákaz jídla a pití po celou dobu porodu.
• Upřednostňuji vedení porodu porodní asistentkou za co nejmenší účasti dalšího personálu, lékařů.
• Nepřeji si u porodu přítomnost studentů.
• Upřednostňuji nelékové metody tlumení bolesti (teplá voda, masáž, relaxační pomůcky,...).
• Uvítala bych nadstandardní porodní pokoj s možností porodu do vody.
• Klystýr po předchozí dohodě jako úlevu při kontrakcích.
• Nepřeji si uměle vyvolávat porod, ani ho urychlovat (oxytocinem, amniotomií), pokud nenastane ohrožení mě nebo dítěte.
• Nepřeji si být omezována v pohybu z důvodu monitorování na kardiotokografu.
• Přeji si co nejmenší počet vyšetření.

2. doba porodní

• Nepřeji si provedení epiziotomie (prováděna masáž hráze pomocí přístroje EPI-NO).
• Přeji si ochranu hráze přikládáním mokrých a teplých obkladů.
• Prosím o možnost svobodné volby polohy ke tlačení.
• Preferuji tlumené osvětlení při vypuzení dítěte.
• Ráda bych sama zachytila miminko, případně by jej rád zachytil manžel.
• Přeji si dítě přikrýt do námi připravených osušek.

3. doba porodní

• Trvám na bezprostředním přiložení miminka na břicho a jeho neoddělování, pokud to nebude možné prosím o co nejdřívější přiložení děťátka na hrudník otce.
• Všechna potřebná vyšetření novorozence provádět na těle matky.
• Přeji si dodržet zásady bondingu.
• Přeji si, aby se placenta odloučila přirozeně bez podání léků.
• Pupečník si přeji nechat zkolabovat a až poté nechat manžela jej přestřihnout.
• Placentu a pupečník bych si ráda ponechala.
• Nepřeji si měření miminka a vážění nejdříve 2 hodiny po porodu.
• Přeji si ambulantní porod, tedy odchod matky a novorozence z porodnice co nejdříve to bude možné.
• Přeji si miminko po porodu neumývat, pouze osušit do námi připravených osušek a nepoužívat žádnou kojeneckou kosmetiku.
• Kanavit prosím podat v kapkách.
• Označení miminka po porodu provést pouze náramkem, nikoli popisováním.

........................................................

                   podpis

K porodnímu plánu jsem přikládala: oddací list, prohlášení o jménu dítěte, kopie zpráv z vyšetření které jsem podstoupila v těhotenství a kopii těhotenské průkazky (protože originál jsem si chtěla nechat na památku).

Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod.  Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější.  Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu.  Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce.  V autě mi začali veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty "pozpěvovala" pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček.  Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích "tančila" ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.

Bylo před 22tou hodinou, když jsem si rychle napouštěla vanu, než přestane téct teplá voda. Libuška mi dělala společnost. Zdálo se mi, že kontrakce jsou stále stejně silné a pravidelné. Měla jsem potřebu pořád chodit sem a tam, poskakovat, pohupovat se a pojídat strouhanou mrkev. Jednou jsem si na výzvu Libušky zkusila jít lehnout a odpočinout si, ale prostě to nešlo. Na odpočívání mým tělem proudila moc velká energie. Měla jsem pocit, že mohu všechno, že jsem silná, veselá a plná elánu. Cítila jsem obrovskou sílu, mohla jsem otočit Zemí, vše bylo možné a já rodila. Tak to šlo stále dokola. Lítala jsem po bytě, každou chvilku jsem se zastavila, opřela se o Libušku nebo o manžela. Halekala jsem, co mi dech stačil, abych se mohla uvolnit a otevřít své tělo proudu energie, který mnou procházel a sunul děťátko na svět. Nic mě nebolelo, necítila jsem žádné nutkání na tlačení, vše šlo samo. Voda mi praskla, až když jsem byla otevřená asi na 8 cm. Když už porod opravdu běžel na plné obrátky a kontrakce už si žádaly mé soustředění, Libuška kontrolovala, jak se otevírám a v tom poslala manžela pro baterku. Když se udivený s baterkou vrátil, posvítila do mě a tak byl tatínek první, kdo viděl vlásky našeho miminka (ještě týden před porodem mě ujišťoval, že by přece jen raději stál u mé hlavy). Před druhou hodinou Libuška opět kontrolovala, jak porod postupuje. Ležela jsem už nahá na gauči, protože mi začalo být najednou velké teplo. Byla jsem podložená spoustou polštářů a zničehonic jsem cítila, že okamžitě musím na zem na čtyři.  Přišla velká kontrakce. Když jsem si sáhla mezi nohy, ucítila jsem hlavičku, jak se dere na svět. Jen jsem se jedním pohybem otočila zpět na gauč se slovy, "ona už je tady". Poprvé za celý porod jsem zatlačila a v tom se narodila hlavička a chvilku po ní, na druhé zatlačení i tělíčko. Byly přesně 2 hodiny ráno. Libuška mi hned dceru položila na břicho a já se okamžitě zamilovala. Láska na první dotek, na první přičichnutí, na první pohled. Nepopsatelný pocit. Kdo to nezažil, stěží pochopí. Pamatuji si, že jako první mě uchvátili dceřiny ouška. Tak malé a tak dokonale nádherné. A ta neuvěřitelná vůně co naplnila celý náš byt, byla fantastická. Bylo úžasné moci dcerku přivítat v přítmí, v klidu a tichu, v milující náruči maminky a tatínka. Zhruba během 5ti minut se  narodila i placenta. Libuška mě zkontrolovala a k radosti všech jsem neměla nikde ani škrábnutí. Poté manžel přestřihl pupečník a šel spolu s Libuškou zkontrolovat placentu a plodové obaly do kuchyně. Já s Timuškou jsme se stále jen mazlily. Během první hodiny se dcerka přisála a spokojeně usnula. Dvě hodiny po porodu jsem volala babičce a nejbližší rodině, že Timuška už je na světě. Babička spolu s mým tatínkem a jeho manželkou přišli dcerku přivítat asi 3 hodiny po porodu. Ve stejný čas odjela Libuška zimní nocí domů. Byl to úžasný uzdravující pohled vidět čerstvého dědečka chovat svoji první vnučku pouhé tři hodiny po porodu. Zážitek to byl o to silnější, když mě, jako svou prvorozenou dceru poprvé držel v náručí až jako měsíční miminko (podle tehdejších postupů jsem musela být v kojeneckém ústavu). Kolem šesté hodiny ranní jsme už zůstali v bytě sami tři - nová rodina. Byl to krásný pocit. Všichni jsme leželi v posteli a hleděli na ten maličký zázrak. Za posledních 48 hodin jsem spala jen 2 hodiny, porodila dítě, a přesto jsem únavu nepociťovala.

Asi 3 dny po porodu jsme od Libušky dostali nádherné vlastnoručně malované obrazy s krásným věnováním. Jeden pro nás, jeden pro rodiče a jeden s Andělem pro miminko. Tímto bych naší skvělé porodní babičce Libušce za vše ještě jednou ráda poděkovala.

Další zajímavý zážitek na mě čekal tři čtvrtě roku po porodu. Byla jsem u své gynekoložky na pravidelné preventivní prohlídce. Doktorka mě vnitřně prohlížela a najednou se mě zeptala: vy jste rodila císařem, že? Než jsem stihla odpovědět, už mi na břiše hledala jizvu a pak na mě nevěřícně koukala, když žádnou nenašla. To už jsem jí stihla připomenout, že jsem rodila doma (okamžitě si vzpomněla na můj krásný ručně psaný záznam o porodu, který jsem dostala od Libušky). Paní doktorka mi začala vysvětlovat, jak vypadá čípek před porodem a jak po porodu a že na tom mém vůbec není poznat, že jsem rodila. Nevím, jestli to je k něčemu dobré, ale potěšilo mě to. Když se ženské tělo neruší a nechá v klidu rodit, umí zázraky.

Dnes už máme doma roční domarozenou, neočkovanou, výhradně nošenou, látkovanou a bezplenkovanou, kojenou a vegansky stravovanou, znakující, s námi spící, zdravou, spokojenou a milovanou holčičku. Za celý první rok jejího života jsme bez sebe nebyly déle než dvě hodiny. Každý den nás učí něčemu novému a společně tak den po dni rosteme jako nový celek, jako nová rodina jako kontinuum.

Na závěr bych chtěla vyjádřit Ivaně poděkování za její práci, za to, že je tak silná a vytrvalá.  A taky bych ráda popřála všem nám ženám, abychom všechny měly možnost svůj porod nejen přežít, ale opravdu si jej plně prožít a užít.

Petra, Ladislav a Anna Timea