Zaskočila mě nepřipravenou,jako vždycky,ale tentokrát mi asi něco došlo, konečně?

Že mám epilepsii,jsem zjistila v roce 2008, bylo mi 23 let,studovala jsem vysokou a byla úplně normální, až do toho dne,kdy začal nový semestr. Seděla jsem ve třídě a blikala tam zářivka, to je poslední, co si pamatuju před záchvatem. Pak už jsem jen ležela na zemi a někdo mluvil o Hance a ať jsem v klidu a že už jdou. Nechápala jsem. Bolela mě hlava,ale bylo mi krásně,tak dětsky roztomile šťastně. A pak přišli, saniťáci. Řekli mi, co se stalo. Odvezli, vyšetřili,odkázali na epi poradnu. Tam jsem dostala léky a zjistili jsme,že jsem měla epi už jako dítě. Ve formě absencí. Tenkrát nikoho nenapadlo,že by to mohla být nějaká nemoc. 

Brala jsem léky, dodržovala režim a měla strach. Pak přišla znovu, tentokrát večer. Tehdejší přítel seděl vedle gauče a já cítila,jak ho strašně miluju a jsem zase strašlivě šťastná. Než mi řekl, že jsem měla záchvat.

Další navýšení léků a další záchvat. Vběhla jsem pod auto na přechodu. Probrala jsem se na křižovatce má zemi a zase strašně šťastná,než přijela sanitka a mě došlo, proč se valím na zemi.

Další navýšení léků a poslední záchvat v práci,spadla jsem do skříně na šanony. Hned mi řekli, co se stalo a odvezli mě domů. Cítila jsem se tak trapně!

No a tak jak šel čas,tak jsem začala řešit děti. S přítelem jsme spolu byli asi 3 měsíce,když jsem mu oznámila,že začnu dělat kroky proto,abych v budoucnu mohla mít zdravé děti. Dařilo se mi moc dobře, jeden lék jsme odstranili úplně a druhý snížili na polovinu. Otěhotněla jsem bez problémů a porodila také v pohodě. Bez záchvatu. A za 5 měsíců na novo, druhé těhotenství i porod opět bez problémů. Dnes mám dvě zdravé děti a do minulého týdne jsem neměla záchvat. Bylo to 6 let od posledního.

V úterý ráno jsem vstala a brnělo mě celé tělo. A do Prčic! Dostanu záchvat! Radši jsem si lehla a v duchu si nadávala,ať se uklidním, že já přeci nemám auru a že to je jen nízký tlak. Večer jsem šla cvičit. Vrátila jsem se a jen vím, že jsme se dívali s mužem na seriál. Najednou sedím na zemi, venku tma,proti mě můj táta a je strašně milej. Manžel má něco v ruce,je to fakt pěkný, netuším co to je a proč jde na balkon, ale je mi tak krásně, jednoduše a šťastně. Muž mi podává tu pěknou knížku, co měl v ruce a moc se mi tam líbí nějakej papír,všem jim ho ukazuju,jak je pěknej, nevím co to je. A pak přišli saniťáci. A mě to došlo,měla jsem záchvat! Odvezli mě,dali kapacku a mě už vůbec nebylo tak krásně. Ráno jsem zjistila,že ta pěkná knížka byly moje doklady a ten papír,to byla kartička s datem kontroly u neurologa. Táta mi pak říkal,že měl pocit,že se baví s Eunikou (2,5roku), prý mě dlouho neviděli tak šťastnou.

A pak mi to došlo, k čemu mi ta epilepsie je. Já a asi většina epileptiků se tak moc kontroluji a ovladam, až toho má tělo dost,vypne a najede na to,co mi chybí. Najede na režim demence,všecko smaže a nechá mě,i když jen na pár minut, prožít nádherné okamžiky štěstí a lehkosti býti...