O tom, že jednoho dne budu mít miminko jsem snila už jako malá holčička, hrála jsem si na maminku a moje panenky byly moje děti. Myslela jsem si, že je mi souzeno být matkou a to je byl i můj životní cíl.

Ale co život nechtěl.... V pubertě se dostavil šok.... Velmi často mě bolívalo břicho, a to vedlo k mnoha vyšetření, doktoři nevěděli co se mnou tak si mě přehazovali jako horkou bramboru. Jednoho dne, díky ultrazvukovému vyšetření přišli na to že v břiše mám něco co by tam být nemělo, tak mě poslali na velké gyn. vyšetření pod nárkozou a zjistili že v břiše mi nic nepřebýva nýbrž chybí.

Po probuzení z narkózy mi doktoři sdělili že nemám dělohu, že trpím vrozenou genetickou vadou a že nikdy nemůžu mít vlastní dítě. Bylo to hrozné a těžké, vždyť jediné po čem jsem v životě toužila bylo dítě a teď mi jen tak řeknou že ho mít nemůžu. Bylo těžké s tím žít a před kamarádama se tvářit že je vše v pořádku ale já byla strašně nešťastná a hodně nocí jsem kvůli tomu probrečela. Ale nic se nedalo dělat život šel dál...

Dlouho dobu jsem tento problém nějak neřešila. Začala jsem to řešit a hledat různá řešení až když jsem potkala svého přítele a věděla jsem že s ním bych dítě chtěla. Hledala jsem na internetu různé možnosti, a jediná dostupná možnost byla náhradní matka, tj. žena která by odnosila moje dítě. Jenže nepsané pravidlo je, že ženy které chcou být náhradními matky si za to berou né malé peníze a ty já neměla a jelikož platím já i můj partner hypotéku tak by nám na to ani nikdo nepůjčil. Takže se to muselo řešit jinak...

Naštěstí mám užasnou rodinu a tak mi nabídla má sestra a má mamka že to pro mě udělají. Přemýšlela jsem nad sestrou, jenže ta nemá žádné svoje dítě a já nechtěla aby první dítě které by porodila musela dát mě. Takže to zbylo na mamku. V době kdy jsme to začali řešit bylo mamce 46let,a i tak vůbec neváhala a šla do toho. Několikrát jsem jí říkala ať si to dobře rozmyslí, že se nebudu zlobit když to nebude chtít udělat, že na ní nechci tlačit, ale ona si to nerozmyslela, řekla bych že už byla pár let připravena na to že to udělá. Musím ještě podotknou, že mamka má tři dcery (25, 23, 6 let)

Domluvily jsme si s mamkou chůzku v centru léčby neplodnosti a tam jsem se setkaly s doktorem a celé to probrali a on s tím souhlasil že do toho půjdeme. Takže začalo pravidelné chození k doktorovi a hormonální léčba, píchaní njekcí a nakonec odběr vajíček, odebrali mi kolem 20 vajíček a z toho se jim podařilo udělat 13 embryí. Na první pokus jsme dávali jen jedno embryo, nechtěli jsme riskovat dvojčata, což už by byla na mamčin věk moc velká zátěž. a nastalo 14 dní čekání na výsledek, po uplynutí této doby jsme volali na kliniku a tam nám bohužel oznámili že to nevyšlo. Mezitím jsem ještě zkončila po oběru vajíček v nemocnici s torzi jednoho vaječníku, který mi museli nakonec vzít.

Jelikož byl zrovna předvánoční čas tak jsme si řekli, že druhý pokus necháme až na nový rok. Nastal čas na pokus číslo 2 , doktor nám řekl že by bylo lepší zkusit dvě embryia, že je větší pravděpodobnost aby se chytlo aspoň to jedno. Po dlouhém zavžování jsme nakonec rozhodly tak jak doktor říkal a nechaly jsme dát dvě embrya. a opět 14 dní čekání ...

Po 14 dnech jsme byly u sestry na návštěvě a připravovaly jsme se na to, že budeme volat, ale měly jsme strach vůbec se nám do toho nechtělo, měly jsme strach že zase řeknou to co předtím. Tak jsme měli položený telefon na stole a jen se na něj bezmocně dívaly a neodvažovaly jsme se volat. Když v tom najednou začal telefon zvonit a volalo neznáme číslo, tak to mamka zvedla a šla telefonovat, a najednou jsme se sestrou slyšely jak mamka volá nadšeně do telefonu VÁŽNĚ? OPRAVDU? JÉÉ MOC VÁM DĚKUJEME ZA SKVĚLOU ZPRAVU, a my už věděly že nám volali z kliniky, mamka přišla za náma do pokoje a plakala štěstím ono to vyšlo, ČEKALY JSME MIMINKO!!

Na všechny kontroly jsem chodila s mamkou, skoro všechen volný čas jsem byla sní, pomáhala jí s čím se dalo. Bylo to dlouhých 9 měsíců, sledování jak moje miminko roste a né v mojem břiše, jak mamku kope a já to necítím, pokaždé když jsem si sáhla na břicho tak přestal kopat, jinak všechny ostatní kdo si na něj šahli kopal. Strašně jsem se těšila až se narodí a bude konočně u mě. Všechny kontroly a vyšetření dopadly dobře, všechno bylo v pořádku,a naše miminečko si vesele rostlo, a čím bylo větší tím víc mamku trápilo. Na posledním screeningu nám konečně řekli pohlaví a bylo jasno že budeme mít malého fotbalistu, který se v břiše ani na chvilku nezastavil.

Měsíc a půl před porodem jsem se s přítelem vzali, což bylo nutné aby po porodu vše probíhalo tak jak by mělo. U nás se zákony na náhradní mateřství nevztahují, a proto platí že matkou je žena ktará dítě porodila a bohužel né biologická matka a z toho důvodu je třeba dítě potom adoptovat.

Porod jsme si naplánovali na 19.9.2014, jelikož jsme se rozhodly že se bude rodit omocí císařského řezu. U porodu jsme byla já i manžel, bylo to hodně emotivní když jsem poprvé uviděla malého a když jse ho měla poprvé na rukách a šla ho ukázat jeho babičce, která mi ho odnosila a díky které mám svoje dítě. V porodnici jsme si s mamkou domluvily společný pokoj a o malého jsem se už starala já. Moc hezky se k nám v porodnici chovali, ještě se tam nikdo nesetkal s takovým případem tak všichni byli na nás zvědaví. Po 4 dnech v nemocnici jsem si mojeho malého prince Erika odnesla domů a dnes už má skoro 12.týdnů a je naprosto úžasný<3

TÍMTO DĚKUJI MOJÍ SKVĚLÉ MAMINCE, ŽE DÍKY NÍ MÁM TO NEJVĚTŠÍ STĚSTÍ NA SVĚTĚ. MÁM TĚ MOC RÁDA :-*