Kýchání, prskání, chrchlání, smrkání nebere konce, ale co už, jsem dospělá. Co teprve ty dvě potvůrky malinký. V Honzíkovi to bublá jak ve starých kamnech a Elinka si užívá teplůtku a kašlíček. Není nic, na co jsme se u těch prcků (o 1,5roku od sebe) těšila víc. Kdy budeme všichni marodit... Na štěstí je to poprvé. Ne nedělám si iluzi, že naposledy, ale zase průprava do školky se hodí. Ale na co se opravdu těším ze všeho nejvíc je, až maminka opravdu jednou opravdu padne do kómatu a bude spát jako šípková růženka třeba 2 dny v kuse... Tak snad už za pár let. Huráááá 🙂)). A jak jste na tom vy? Nemocní a stále pozitivní? 🙂))