Heeej, co blbneš, nesněž!

    Chtěla bych sedět při teplé letní noci na dece, pít víno, něco dobrého zakousnout a válet se v trávě. Samo že ne sama a samo že hned 🙂)

    popisek
    12. led 2011    Čtené 0x

    Vzpomínka na druhý porod...

    Ahoj holky, tak jsem si našla chvilku v každodenním shonu, převráceném, totálně vzhůru nohama a zavzpomínám na svůj druhý porod... 

    2.října jsem měla nástup v Domažlické porodnici, kam mě plačící, nevyspalou a ustrašenou odvezl David a ten samý den mě ještě čekal zátěžový test (po příjmu a prohlédnutí lékařem, který mi sdělil, že malej má už docela málo plodovky a je cca 4 kg velký, otevřená na špičku prstu. Musím říct, že se mi po tom oxytocinu docela rozbíhaly pěkné kontrakce, ale podle personálu - malé, ještě.
    Nepříjemné na tom bylo, že jsem musela celou dobu ( cca asi dvě - tři hodiny) ležet na monitorech. A ještě než mi správně zavedli kanylu, propíchaly mi zbytečně ruku na třech místech, auuu.. Pak mi dali oběd, kterej jsem zdlábla na příjmu, protože neměli volné ani jedno místo. Ale co.. Od rána jsem trpěla pěkně hlady, protože jsem nesměla jíst, kvůli krevním testům..
    Když jsem konečně dostala postel a seznámila se se spoluobývající Andreou, která měla na pokoji už malinké miminko a spoustu návštěv, dala jsem se tiše zase do pláče... 

    Vyčerpaná k smrti, s obavami ze zítřejšího rána jsem se snažila usnout, ale Matyášek pořád plakal, na to, že se narodil mamince o 3 týdny dřív a byl mu jen 1 den, křičel, že se spát prostě nedalo, byl k neutišení...
    Tak jsem si šla k sestřičkám pro prášek na spaní. Na pokoji jsem ho zapila vodou a šla na záchod, kde jsem zjistila, že mi utíká plodová voda.  Přesně tak to v mém životě chodí, prostě naschvál a v nejvíc nevhodnej okamžik, že? 
    Prášek začal působit a já se cítila trošku malátná.  Ale šlo se na porodní sál, tam jsem od půlnoci ležela, průběžně nás monitorovali a pouštěli mi do žil antibiotika. Spát se na tom porodním křesle moc nedalo, navíc už jsem cítila zesilující kontrakce..
    Ráno v 6,30 přišla mladá a krásná mudr a řekla mi, že by pro mě měla návrh, že mě nebudou trápit a dá mi půl vyvolávací tablety, aby se to rozjelo rychleji. Souhlasila jsem.
    Chvíli po zavedení se dostavily KONTRAKCE, ty pravé porodní..
    Lezla jsem po stropě a byla jsem tam úplně sama, bolelo mě v kříži, tak jsem se rozhodla využít tamní sprchu, ale k mému údivu byla nějak porouchaná, snad vlivem vodního kamene, a tak tekl jen takovej čůrek, který mi sotva stékal po břiše.
    Občas, asi po půlhodinách mě chodili kontrolovat a já je pokaždé prosila o epidurál, prý je ale ještě brzo. (Přitom mě nikdo vnitřně nekontroloval..) Bolelo to strašně moc a pořád to sílilo, dělalo se mi špatně, na omdlení a měla jsem šílené sucho v puse. Jediné, co jsem tam měla k pití byl horkej čaj. Blééé... 

    V osm ráno přišla nějaká mladinká praktikantka, že mi udělá klistýr, bylo to děsný, neměla jsem totiž žádné přestávky mezi kontrakcemi, snad jen na pár vteřin, takže jsem se kroutila v polosedě na tom křesle, zatímco ona se nažila do mě napustit tu vodu, nějak se jí to pořád nedařilo, to už jsem myslela, že ji zabiju. 
    Nakonec do mě nalila alespoň půl té nádoby a já se odebrala na záchod, kde ...ehmmm...
    Po vyprázdnění jsem už nemohla ani chodit, jen jsem klečela ve sprše pod pramínkem teplé vody a brečela bolestí, spíš tedy skučela a naříkala, na slzy nebylo sil...A pořád jsem se držela mezi nohama, měla jsem pocit, že už snad rodím, že to není možné.. Najedenou jsem začala silně krvácet, bylo to po podlaze a docela dost..
    Zazvonila jsem na porodní asistentku, která když přišla, koukala na mě, jako co zase hysterčim, tak jsem jí ukázala krevní mapy na zemi a gestem v křečích naznačila, že už to nedám... 
    Strčila do mě ruce a řekla: "Žádnej epidurál, za 15 min je miminko na světě." Byla jsem plně otevřená.
    Nechali by mě tam skoro porodit samotnou, kdybych nezazvonila, tak nevím.... 
    Tu se náhle rozeběhl kolem mě pěknej šrumec, já jsem už neměla vůbec síluu, celá jsem se klepala a fňukala, že už nemůžu, že se bojim a že nechciiii rodit...
    Nejhorší bylo, než se objevila hlavička, to bylo na několikrát a pořád to nějak nešlo, ale jak vykoukla, šlo to skoro samo, pořád jsem ale brečela, skučela, že už nemůžu...
    Vyjelo tělíčko a ten teplej pocit, ta úleva, to štěstí, které se rozléhalo po porodním sále, kde jsem až dosud zažila tolik bolesti... Na to nikdy nezapomenu, bylo to krásné. Koukala jsem se na Daníčka, když ho vážili. Měl 4kg přesně a 52 cm. Tmavé vlásky a byl krásnej. Zapoměla jsem poslouchat dění kolem..
    Na další malé zatlačení se odloučila placenta a mě dali mého miláčka do náruče, díval se na mě a já cítila jeho bezmeznou důvěru, křehkost, se kterou mi vstoupil do života, aby jej naplnil... 
    Porodní asistentka mi podala telefon a já do něj po chvilce krátkého vyzvánění, ještě celá rozechvělá a udýchaná vyslovila: " Už se narodil, přijeď zanáma!"
    David byl evidentně velmi zaskočen, protože takhle rychlej spád nečekal a když mě mudr zašila, porodní asistentka mě převlékla do čisté košilky, přijel a mě bylo zase do pláče, teď již ale radostí. Nic mě nebolelo, jen mi byla trochu zima, kterou však ten příval lásky a teplé ponožky, rychle odzbrojily...

    Tak jsme rodiče, mého druhorozeného dítka, které po porodu ještě několik hodin tak zvláštně bručelo, jako medvídek. Ptala jsem se, co to má být a dětská sestřička mě ujistila, že to přestane. Bylo to rozkošné..

    Když jsem rodila poprvé, měla jsem epidurál a vyvolávanej porod, kterej trval 7 hod. od prvních bolestí, ale díky epi jsem měla spoustu sil na samotnej porod, necítila jsem se unavená.
    Teď jsem napůl rodila sama a napůl mi pomohli. Během necelých dvou hodin jsem se zcela otevřela porodu... Ale na samotnej porod jsem už neměla sílu.
    Přesto jsem porodila, zvládla jsem to, čeho jsem se tolik bála a ve svých 24. letech jsem maminkou Daníčka, kterej je strašně hodnej. Za jeden jedinej jeho andělskej úsměv stojí každá bolest světa. Jsem šťastná.
    Každý den vidím, jak se v něm zrcadlí naše láska...