První co musím zmínit před samotným začátkem mého příběhu je, že teď když už konečně mohu porovnat dva porody, byl jeden hrozný a druhý krásný, než sem rodila dceru byla sem přesvědčená, že porod se synem byl krásný a vesměs vím, že je to dobře, protože sem se nebála a naopak se na druhý porod těšila. Termín porodu byl 18. 12. 2018, k tomuto datu se ani nedostaneme. Byla neděle 9. 12 a mě večer začali neskutečné, pravidelné bolesti, nepomáhala sprcha, nic. Po konzultaci se setrou v porodnici, sem měla čekat, jestli se to zhorší, trvalo to celou noc a ráno všechny bolesti odešli. Odpoledne to ale začalo, ťřes, zimnice, teplota 38,5, cítila sem se ale dobře, opět sem volala do nemocnice a tam mi řekli, že se mám přijet ukázat. Po všech možných vyšetřeních zjistili, že mám pyelonefritidu (zkrátka zánět), přijali mě a dávali kapačky s antibiotiky, bylo mi hrozně, doma syn, se kterým sem nikdy nebyla odloučena víc jak na den, věděla sem, že se má dobře, ale stejně. Na chodbě samá maminka s mimčem a já jak idiot stále 2v1. Ve středu přišel verdikt, že infekce se neléčí a bylo by lepší porod vyvolat a následně mě léčit dál už samostatně. Indukce tedy připravena na 14. 12. Hysterie začala, ne ani tak na venek, ale uvnitř sem měla šílený strach, měla sem načteno a po zkušenostech z okolí a všemožných příběhů, že je to nejhorší, vyvolávané,

že to v mnoha případech končí sekcí. No a já? S porodním přáním se mi vzdaloval sen o krásném porodu. 

V předvečer porodu, sem si řekla o tabletu na spaní, abych aspoň měla trochu energie, jinak bych samou nervozitou neusla, v 6 hodin ráno budíček, pásy, přechod na předporodní pokoj. Zarazilo mě, že nedostanu ani najíst, takže sem si vyžádala housku, koukali na mě jak na cvoka, že jíst nemůžu, ale já přece nebudu rodit hladová! 7:00 zavedena první tableta, 30 minut ležení, bolesti začali defakto hned, mírné, snadno prodýchávající, následně 20 minut pásy a volný pohyb. 9:00 zavedena další tableta, bolesti se začali stupňovat a už šli v leže dost těžko prodýchat. Opět 30 minut ležení, 20 minut pásy, po pásech se mě sestra zeptala jakou chci přípravu na porod, nechápala sem, takže to je celé? Rodím? Ano, rodíte. Dali mi klystýr a šla jsem na porodní box. 11:00 Bolesti docela šly, dali se prodýchat tak nějak hezky, zanedlouho dorazil přítel, celou dobu mi byl obrovskou oporou, podával mi pití, pomáhal, přesouval, držel, ale co nejvíce... mlčel a mazlil se se mnou, hladil a věřil mi. Po prasknutí vody, sem se naložila do vany, to bylo hodně příjemný, teplá voda mi obrovsky pomáhala, ovšem, neotevírala sem se. Zanedlouho přišla lékařka, že bychom kdyžtak zkusili oxytocin, odmítla sem a to velmi striktně. Řekla, že teda ještě počkáme, ale že za hodinku už ho pokud bude nález stejný zkrátka dáme. Kontrakce začali být už šílené a snad co půl minuty, bylo asi 13:00 a já stále na 2-3 prsty, myslela sem, že to nikdy neskončí, zanedlouho už sem si řekla o něco na bolest do svalu, když ale přišla sestra s jehlou ke mě, odmítla sem to, s tím, že to ještě vydržím. Vydržela sem, po všech možných polohách, ukrutných bolestech otevřená konečně aspoň na 5 cm, zanedlouho ale přišlo to ukrutné nutkání tlačit, bylo brzo a já začala panikařit, křičela sem a prosila, že chci říznout, PA mě uklidňovala, konějšila, uklidnila sem se, moje panika trvala sice jen asi 2 minuty, ale do dnes se za ni velmi stydím, mohla sem si to odpustit. Začala sem být hrozně unavená, malátná a zoufalá. Nevydržela sem a řekla si o něco silného na bolest, PA mi teda dala velikou infuzi s nízkou dávkou opiátů, která mě měla jen uvolnit, ale neutlumit. Kapala chvilku, dvě kontrakce, 8 cm a hurá! Musím říct, že když mi oznámila, že sem otevřená na 8, vyvalila sem oči, najednou sem úplně ožila a zvolala, že teď už je mi to jedno, že teď už zvládnu všechno. Lékařka přišla, nohy nahoru, chytnout a tlačit, samotné tlačení bylo najednou tak jednoduchý, zatlačila sem jednou, hlavička venku, podruhé a byla tu. Naše dcera Anna, 3360 g. a 49 cm. Já bez natržení. Skvělý porod. Nechali nás všechny 3 samotné, proběhl bonding, celé porodní přání mi splnili do puntíku, bylo to skvělé. Přisála se po hodině bondingu a do konce druhé hodiny se mě nepustila. Spala se mnou celou noc v posteli přidundlá k tělu a já už druhý den měla aspoň mléko 🙂 Byla to ohromná jízda! 

Moje první těhotenství probíhalo asi tak, jako dnes probíhá zhruba u většiny prvorodiček. Těšíte se, ale zároveň máte strach z každého vyšetření. Vše co Vám je řečeno a doporučeno hltáte a snažíte se vše dodržovat do posledního detailu. Hlídáte si co jíst, co nejíst, pít a nepít. Četla sem nejrůznější články jaký bude porod, na co se mám připravit, co budu muset jíst po porodu, čemu se budu muset vyhýbat, zkrátka a dobře sem si mozek nakrmila nejrůznějšími informacemi a zahltila se tak euforií těšení a zároveň obrovského strachu. Nechodila sem ale na žádná cvičení, prohlídky porodnice a ani sem necvičila s aniballem, tohle pro mě byly věci zcela zbytečné. 

Jako prvorodičku mě samozřejmě zajímala ale  otázka, jestli vůbec poznám až budu rodit a ze všech stran jen předčítala, že to stoprocentně poznám. 

Když přišli první poslíčci, byla sem vystrašená, nevěděla sem co se děje a neváhala sem a raději jela do nemocnice. Po vysvětlení, že jde jen o poslíčky, sem se cítila jako naprostý idiot, ale byla sem klidná, nic se neděje. 

Když přišlo období přenášení, četla sem nejrůznější rady a pomoci na to jak vyvolat porod a kromě porodního “koktejlu” sem vyzkoušela opravdu vše. Nezabíralo nic a já se tedy smířila s tím, že si miminko řekne samo, ovšem po provedení dvou Hamiltonů už sem si zoufala, že nechci vyvolávaný porod. 

22.7 jsem měla v porodnici další kontrolu, termín porodu 12.7 byl už ta tam a já se zkrátka už dozvěděla ortel že termín vyvolání bude 27.4. 

Druhý den mě ve 3:30 vzbudili šílené bolesti břicha a já naivka opět jela do porodnice a odcházela s tím, že to jsou opět jen poslíčci. Celá zoufalá, že když tohle jsou poslíčci, tak porod nemůžu přežít. Bolesti přetrvávali, pravidelně každých pět minut celý den. ANO! Celý den. Prodýchávala sem poslíčky na naší chatce na zahradě, v bazénu, byla sem vyčerpaná, unavená a v 19:30 večer už zoufalá. Šla sem tedy domů dát si horkou sprchu s tím, že už to snad přestane. Bolest se náhle zvýšila, šla jsem znovu ven na čerstvý vzduch, když sem se podívala na čas telefonu, všimla sem si, že bolesti jsou najednou po dvou minutách. Všichni kolem mě (maminka, tatínek i partner) mě začali přemlouvat,

že se znovu pojede na kontrolu do nemocnice, striktně sem odmítla s tím, že jen opět budu vyhozená domů. 

Po půl hodině přemlouvání sem si řekla, že tedy pojedeme a že si zkrátka vydupu zůstat tam. Po přijetí na box, sem si lehla a zoufale čekala na to co mi lékařka řekne. Podívala se na mě a řekla “rodíte, převléknete se a dáme Vám něco na bolest”. Dokonalá věta, konečně! 

Dali mi košilku, zkontrolovali mimčo, dali mi analgetika do žíly. 

Po podání klystýru mi bylo hezky, konečně se člověk po 9 měsících vyprázdní. Osprchovala sem se, sestra mi donesla balón a tak sem si seděla a skákala na balónu, což musím říct, že mi ohromně pomáhalo. Každou kontrakci sem si zavřela oči a říkala si, že za chvilku bude po všem, že o zvládnu, že sem šikovná a že to zvládám. Nevím proč, ale ohromně mi takováhle sugesce pomáhala. 

Kolem 21:30 mi píchli vodu, což už teda začalo dost nabírat obrátky, zanedlouho sem měla velké nutkání tlačit, ale po kontrole mi bylo sděleno, že sem málo otevřená a že bych se jen roztrhala. 

Do půl jedné sem to pořád tak nějak zvládala, ale pak už sem opravdu chtěla tlačit, číslo osm bylo tu noc utrpení, na devíti centimentrech už sem konečně slyšela, že jdeme na to. 

Poslední půl hodina byla muka, křičela sem bolestí, nevěděla sem jak mám tlačit a až když sem na sestru křičela, že si roztrhnu pr*el, řekla mi, že tlačím správně. Najednou vše probíhalo hrozně rychle, přiběhla lékařka, kdy už hlavička byla venku, skoro ani nestačila Vojtíška chytnout. Roztrhaná sem naštěstí nebyla, pouze vnější kosmetické trhlinky. 

Doktorka mě nakonec ani nevím za co pochválila, že sem si vedla dobře. 

Vojtíška mi ihned po vyndání dali na břicho, přisál se skoro ihned. Musím říct, že sem slýchávala často slova, že ta bolest po vytlačení dítěte ihned skončí, neuměla sem si to představit, ale byla to pravda, bolesti ustanou jak lusknutím prstu. 

Vojtíšek se narodil neděli v 1:00 s krásnými 51 centimetry a 3420 gramy. 

Upřímně musím podoknout, že sem byla ráda,  že mi ho po přisátí vzali, přinesli mi ho pak ještě v na chvilku v zavinovačce, ale byla sem natolik vyčerpaná, že sem už chtěla spát a neměla sem ani pomyšlení na mazlení, nebo bonding. 

Když se na porod kouknu zpětně musím říct, že autosugesce mi pomáhala opravdu nejvíc. Nakonec si dnes říkám, že to nebylo nic hrozného, opravdu záleží na tom jak se k porodu přistupuje.

V prosinci 2018 budu rodit Vojtíškovi sestřičku a neskutečně se na ten akt a vůbec samotný porod těším.