Vše začlo listopadem. Objevili jsme, tehdy ještě s přítelem, dvě čárky na těhotenském testu. Oba jsme byli naprosto šťastní, že budeme rodiči.

V prosinci jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. 

1.4. jsme svoji lásku potvrdili snubním prstýnkem. Byla to svatba snů, i přesto, že jsem byla těhotná, v šestém měsíci. 

Doma se začalo pro miminko vše chystat, postýlka, kočárek, převalovací pult... moc jsme se těšili, až přijde brouček na svět.

5.7.2017 jsme měli podle ultrazvuku oficiální termín porodu. 3.7. Jsem byla v 8 hodin na kontrole v porodnici, lékař mi provedl Hamiltona, na základě mých slov, že bych už chtěla začít rodit. Bylo mi řečeno, že na porod to připravené ještě úplně není, i přesto, že jsem měla od čtvrtka slušné poslíčky. Po zákroku mi bylo pěkně mizerně, chtělo se mi zvracet, šílená tupá bolest břicha, únava.. šla jsem si na chvilku lehnout, abych bolest zaspala. Probudila jsem se v 11 hodin dopoledne. Začaly mi pravidelné kontrakce po 10 minutách. Byla jsem nervózní, že trvají celý den, chvilkama o 2 minuty delší, chvilkama kratší. Večer jsme se s manželem domluvili, že si následující den vezme dovolenu, tedy 4.7.. a ještě, že tak udělal. Večer po desáté jsme si šli lehnout, s tím, že buď mi probudí bolesti a pro jistotu pojedeme do porodnice, nebo prostě nic nebude. Už jsem si připadala s prominutím jak debil, zbláznila jsem celou rodinu, že prostě nevím, ale že to asi už na nás jde. A taky že jo. V noci mě budily silné křeče do břicha, no silné, to jsem ještě zdaleka nevěděla, co znamená silné křeče a vůbec, co znamená slovo kontrakce. 😂

Po jedné hodině ráno jsem šla zkusit sprchu, která zkrátila intervaly kontrakcí na 3-5 minut. Tak jsme jeli, hlavně z důvodu pozitivního streptokoka ve stěru. V porodnici nás přijaly strašně milé sestřičky, hned ze mě opadl stres a takový ten pocit, jestli to náhodou nejsou zase poslíčci. Protože nebyly 😊 kontrakce se zkrátily do intervalu po třech minutách. Čím dál tím více byly nesnesitelnější a při každé z nich jsem nadávala, že to není možné. Po radě kamarádky, že chůzí i při kontrakci urychlím otevírání a celkově porod, jsem v pokoji nachodila snad desetikilometry. 😄

První várka antibiotik byla kolem 4 hodiny, tudíž další jsem dostala v 8 hodin. 

V půl sedmé ráno při kontrakci ve mě luplo a začala odtékat plodová voda. Následně mnohem silnější kontrakce, které jsem se snažila rozhánět sprchou, zapírala jsem se o co jsem mohla. Nechala jsem si dát klystýr, který k mému údivu byl v tu chvíli docela i příjemný. Hlavně urychlil můj porod, řekla bych. No bohužel i tak byl porod neskutečně dlouhý, pořád jsem kontrolovala hodiny, byla jsem vyřízená, unavená a modlila se, ať už to skončí. 

Po deváté hodině přišly šílené, ale opravdu už ty šílené kontrakce, bolesti. Jako nezkušená prvorodička jsem je neuměla samozřejmě udýchat. A nezvládla bych to asi ani jako zkušená desetirodička. Pořád jsem měla tlak, pořád jsem tlačila miminko ven, i když mi to bylo zakázáno, já to prostě nemohla nijak ovlivnit. 

Nakonec mi tedy zlaté asistentky řekly, ať to nechám volně, prodýchám co půjde a jestli mi to nutí tlačit, tak ať tlačím. Měly strach, že se potrhám, což mě bylo v tu chvíli úplně jedno, potřebovala jsem hned dostat malého ze sebe ven. Po několika kontrakcích, při kterých jsem omdlívala, se konečně začala protlačovat hlavička. Lékař mi bohužel musel nastřihnout, aby se povedlo malého protlačit. Nakonec se povedlo v 9:42 hodin. Tady už si můžete spočítat, že můj porod trval asi 22 hodin od prvních pravidelných kontrakcí. 

V podstatě jsem při porodu zažila vše, z čeho jsem měla strach a co jsem nechtěla, naštěstí ale jen s jednou injekcí na bolest do svalu. Už chápu, že dneska hodně žen preferuje císaře, i přesto, že vůbec není nutný. 

Když jsem viděla ten malý uplakaný uzlíček, začala jsem brečet. Můj manžel brečel taky, bylo to neskutečně ulevující, dojemné. Ty nejhorší bolesti byly za mnou, to nejkrásnější, bonding, přede mnou. Malého jsem dostala hned po porodu na hrudník, poté ho sestřičky přeměřily, zatímco já porodila placentu. Ta už šla téměř sama. Ale velký vliv měl i můj porodník. Hned jsem dostala prcka na sebe, v červené huňaté dece, no bylo to kouzelné. Nemohla jsem se vynadívat, bylo mi úplně jedno, že mi porodník šije nástřih, to bylo už jen pár štípnutí (ale teď večer, když to přišlo pořádně k sobe, s kombinací asi 3 vytlačených hemeroidů, je to pro mě pomalu další nepříjemná kontrakce). 

Po dvou hodinách od porodu jsem byla i s mrňouskem prevezena na nadstandart, který jsem vyžadovala, hlavně proto, aby tu se mnou mohl manžel být klidně celý den. Porod jsme s manželem téměř detailně rozebraly, shodli se, že to by nejhorší zážitek pro oba, s nejkrásnějším koncem. Na miminko se nemůžeme vynadívat. Já ho celý den chovala, prostě jsem musela. Ihned jsem mu odpustila všechny probdělé noci, strie a samozřejmě i porodní bolesti, vždyť pro něj to bylo určitě ještě náročnější. 

Dnešní první noc, ač je mi to líto, si ho nechávám hlídat sestřičkou. Bohužel jsem ho dnes nezvládla ani přebalit, neudržím se na nohou. Ale zítra to snad vše napravím a budu fungovat jako opravdová máma.

Můj manžel je pro mě bůh. Trávil se mnou úplně všechny chvilky porodu, po porodu, na pokoji šestinedělí.. to co dnes viděl a zažil, by nezvládl asi žádný chlap. Pro mě byl šílenou oporou, potřebovala jsem vědět, že tam je, i když měl několikrát na mále, ani jednou neodešel. Prožíval se mnou každou kontrakci, všechnu bolest i konečné pocity štěstí. Jsem šťastná, že ho mám po svém boku. Jsme rodina. Krásná rodina. A já děkuju, že mám takové štěstí, milujícího manžela a zdravé miminko.