Čtyři roky

Zítra je to čtyři roky. Čtyři roky, kdy jsem dvojnásobnou mámou na plný úvazek, i když se Maty narodil už v únoru. Před čtyřmi lety jsem k tobě nastoupila do nemocice s jasným cílem. Nevzdat to, starat se o tebe a být s tebou. Doma jsem měla a mám naštěstí oporu v úžasném chlapovi, který se skutečně může pyšnit tím, že je Táta s velkým T. 

Když jsem k Matymu nastupovala, informace z nemocice zněly jasně. Naučím se krmit pegem, starat se o okolí, podívám se na výměnu tracheostomické kanyly, naučím se měnit krytí a límeček a hurá domů...Ale omyl. Z 10 dní byl měsíc a to přesně. Domu jsme šli až 10.7 2015 🙂 Jaké to krásné datum 🙂 Ošetřující lékař si pamatoval, že jsme si povídali o tom, že 10.7 máme výročí svatby a on mi chtěl dopřát ten nej dárek. Pustil nás domů. 

Před pár dny jsem měla sentimentální náladu a procházela moje kz pospátku a koukala, co všechno vlastně máme za sebou. Kolik jsem toho už vytěsnila a jak důležité je si to občas připomenou. Ten čas tak neúprostně letí a neuděláte s tím nic. Ze dne na den jsme měli doma z obýváku jip provoz, ale ani to nás nezastavilo. Chodili jsme ven, byť s těžkou odsávačkou a spoustou dalších krámů nutných, kdyby něco, ale nic se nestalo. 

Už v nemocici mě vedli sestřičky a pan doktor Papež k tomu, abych si důvěřovala a jednala citem. Jendou se mě nějaký doktor na něco ptal a já řekla, že nevím, že ho znají víc než já. Bylo to někdy po zavedení trachči. Sestřička co tam byla mě zastavila, zastavila doktora a řekla mi krásnou větu, kterou jsem se řídila celou dobu. Omyl, vy ho znáte víc, než si myslíte. Jste spolu propojení a krásně se doplňujete. Všechno zvádnete...

Jaké bylo mé překvapení, že měla pravdu. Řídila a řídím se tím vlastně stále. I když se všechno kazí, i když to není vždycky růžové, zalité duhou a třpitkama, nikdy bych to nevzdala. Než jsem nastupovala, dr se mě ptal, jestli si budeme chtít Matyho vzít domů. Chvilku jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ale on to myslel vážně. Doma jsme si jasně řekli, už když se narodil, že to nevzdáme i kdyby měl mít vážné postižení, bude s námi doma. Je to jednou naše dítě a protože není dokonalé, odložit ho nám přišlo nemyslytelné. (tohle není odsouzení všech těch, co péči nezvládalí a cítí se sami a vyčerpaní, většině pečujících se obrátí život vzhůru nohama během vteřin a nikdo nemá právo soudit jejich rozhodnutí)

A tak se blížila doba, kdy jsme šli domů, doma natěšená Anetka, kterou jsem měsíc neviděla. Bylo to hrozné, naštěstí tu má tatínka a babičky. Po příchodu domů jsme se sžívali, ale bylo jasné, že to dáme. Velkou oporu jsem našla i tady na MK. Je tu a bylo tu hodně těch, co nás podporovali a drží nám palce stále a já si toho nesmírně vážím.

Měsíce plynuly, spolu s tím i různé překážky, sem tam přímo sparťan race, jindy plavání přes La Manche🙂 Ono se ale snáz běží a plave, pokud se máte o koho opřít.

Jsem nesmírně vděčná, že tu s námi byla moje milovaná babička, která nedávno zemřela. Milovala naše děti tak moc...a tak moc mi pomáhala a to nejen slovem, pohlazením, ale i finančně. Ona finanční situace většiny pečujících není vůbec růžová a bez pomoci by to fakt možné nebylo. Bohužel nám ji vzala rakovina.

Čas ukázal i spoustu jiných věcí. A to třeba to, na koho se můžeme spolehnout a pro koho nic moc neznamenáme. O to smutnější to je, když je to člen blízké rodiny. 

Ty čtyři roky nás vážně hodně naučily. Věřit si, nevzdávat se a být trpělivý. Tohle jsou ty nejdůležitější věci. Dnes už Matýsek chodí do školky, za pár dní půjde naposledy tento rok. Čekají nás další vyšetření v celkové anestézii a možná i další zákroky. Tohle všechno se stane během pár týdnů. Bereme to tak jak to je, i když vím, že budu sedět před sálem a nervózně koukat na dlažbu a počítat spáry (jo, strašná zábava...bohužel v tu chvíli nejsem schopná myslet normálně). Ale jo, asi si zajdu pro kávu a vrátím se zase před ty prosklené dveře...

Věřím, že tohle všechno nás někam vede a za ty roky mi ukázalo mou cestu. Začala jsem pracovat na částečný úvazek v neziskovce Klarapomaha.cz , která pomáhá pečujícím. Jsem jim k dispozici ve dne v noci. Na telefonu, e-mailem či k nim jedu. Jsem jim ramenem k vyplakání, pomocnou silou s birokracií. Díky Kláře jsem si zvětšila vzdělání a udělala kurz pracovníka v sociálních službách. V rámci kurzu jsem měla i praxi, která mě zase něco dalšího naučila.

Vážím si každého našeho dne, kdy můžeme být všichni spolu. Užívám si ty dny, kdy vypadá všechno ok, protože vím, že zítra může být všechno jinak. 

Takže co si přeji? Přeji si mít šťasntné a spokojené děti a trochu toho pomyslného klidu...i když to bych nemohla být blázen a pořídit si československého vlčáka 😀