Bylo nebylo, v zemi zvané Lipa land objevily se spolu s piráty, princeznami, kouzelnými postavičkami, mimozemšťany, astronauty i roboty dvě děti Anetka a Matěj.

Do tajemství země Lipa Land (jinak zvané Aplikace na Android) je přenesla kouzelná ikonka na telefonech spolu s jejich maminkou. Maminka začarovala a nastavila jim kouzelnou zemi tak, aby se jim v ní tuze líbilo. Anetka dostala ikonku A a byla nastavena jako 7letá holčička a Matěj dostal ikonku M a byl nastaven jako 4letý chlapeček.

Večer mu maminka pustila pohádku o pirátech. Spolu s malou pirátkou se přenesl do tajemné země a i s maminkou usnul ... No jo, i na maminky Lipa Land funguje  

Z pohledu mámy: Po kliknutí na ikonku aplikace - kouzelné země Lipa Land se dostanete na základní obrazovku, kde vás již navede na jednotlivé složky. Rozdělení je jednoduché, přehledné a lehce ovladatelné i malému dítěti díky ikonkám. Líbí se mi to, jak jsou jednotlivé složky v aplikaci krásně propojené mezi sebou. Intuitivně navazují a jsou poutavé. Vždy nadete rozdělení do jednotlivých okruhů a to ve všech oddílech aplikace. Anetce se líbí Království, Piráti, Vesmír. U Matyho vedou jednoznačně piráti a velkoměsto. A to ve všech záložkách.

U audio knížek se mi líbí, jakým poutavým způsobem jsou namluvené. Jen bych ocenila, kdyby u informací knížky nebyl jen autor, ale i ten, co předčítá. A malou výtku - předčítají jen muži. Poutavě, hezky, ale i tak bych tam uvítala i ženský hlas.

Audio knížky jsou v možnosti číst a poslouchat. Při posouchání vám nabídne kolik kapitol chcete poslouchat. Každá kapitola se stahuje zvlášť, což muže chvilku trvat. Aplikaci jsem testovala na wifi doma a v nemocnici a neměla jsem problém se stahováním. Nedokážu posoudit rychlost stahování u internetu přes data.

Zítra je to čtyři roky. Čtyři roky, kdy jsem dvojnásobnou mámou na plný úvazek, i když se Maty narodil už v únoru. Před čtyřmi lety jsem k tobě nastoupila do nemocice s jasným cílem. Nevzdat to, starat se o tebe a být s tebou. Doma jsem měla a mám naštěstí oporu v úžasném chlapovi, který se skutečně může pyšnit tím, že je Táta s velkým T. 

Když jsem k Matymu nastupovala, informace z nemocice zněly jasně. Naučím se krmit pegem, starat se o okolí, podívám se na výměnu tracheostomické kanyly, naučím se měnit krytí a límeček a hurá domů...Ale omyl. Z 10 dní byl měsíc a to přesně. Domu jsme šli až 10.7 2015 Jaké to krásné datum Ošetřující lékař si pamatoval, že jsme si povídali o tom, že 10.7 máme výročí svatby a on mi chtěl dopřát ten nej dárek. Pustil nás domů. 

Před pár dny jsem měla sentimentální náladu a procházela moje kz pospátku a koukala, co všechno vlastně máme za sebou. Kolik jsem toho už vytěsnila a jak důležité je si to občas připomenou. Ten čas tak neúprostně letí a neuděláte s tím nic. Ze dne na den jsme měli doma z obýváku jip provoz, ale ani to nás nezastavilo. Chodili jsme ven, byť s těžkou odsávačkou a spoustou dalších krámů nutných, kdyby něco, ale nic se nestalo. 

Už v nemocici mě vedli sestřičky a pan doktor Papež k tomu, abych si důvěřovala a jednala citem. Jendou se mě nějaký doktor na něco ptal a já řekla, že nevím, že ho znají víc než já. Bylo to někdy po zavedení trachči. Sestřička co tam byla mě zastavila, zastavila doktora a řekla mi krásnou větu, kterou jsem se řídila celou dobu. Omyl, vy ho znáte víc, než si myslíte. Jste spolu propojení a krásně se doplňujete. Všechno zvádnete...

Jaké bylo mé překvapení, že měla pravdu. Řídila a řídím se tím vlastně stále. I když se všechno kazí, i když to není vždycky růžové, zalité duhou a třpitkama, nikdy bych to nevzdala. Než jsem nastupovala, dr se mě ptal, jestli si budeme chtít Matyho vzít domů. Chvilku jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ale on to myslel vážně. Doma jsme si jasně řekli, už když se narodil, že to nevzdáme i kdyby měl mít vážné postižení, bude s námi doma. Je to jednou naše dítě a protože není dokonalé, odložit ho nám přišlo nemyslytelné. (tohle není odsouzení všech těch, co péči nezvládalí a cítí se sami a vyčerpaní, většině pečujících se obrátí život vzhůru nohama během vteřin a nikdo nemá právo soudit jejich rozhodnutí)

A tak se blížila doba, kdy jsme šli domů, doma natěšená Anetka, kterou jsem měsíc neviděla. Bylo to hrozné, naštěstí tu má tatínka a babičky. Po příchodu domů jsme se sžívali, ale bylo jasné, že to dáme. Velkou oporu jsem našla i tady na MK. Je tu a bylo tu hodně těch, co nás podporovali a drží nám palce stále a já si toho nesmírně vážím.

Když jsem dostala zprávu, že nás koník a Igráček vybrali do testování, byla jsem nadšená a vubec jsem tomu nemohla věřit. Radost v naší domácnosti byla vážně velká. Manžel se těšil, že se podívá, jak se Igráček změnil od jeho dětských let. Anetka se těšila a ptala, jestli tam bude i něco pro ni a Maty se těšil na "dájek"

V den, kdy měl balíček dorazit jsem byla strašně nervózní. No ano, nazveme to přesně... Natěšená víc jak ty děti Všichni měli smé igráčky už doma a u nás stále nic. Postupem času jsem již ztrácela naději a nevěřila, že se ten den dočkáme. V tu chvíli mi zvonil telefon a na druhé straně sluchátka se ozvalo: "Dobrý den, paní Hejdová. Vezu vám balík. Budu u vás během 5 minut." Hurááá, balík je na cestě!

Zrovna jsem věsila prádlo, když v tom... Jistě to znáte... Pošťák zvoní dvakrát... V našem případě tedy pošťák nakukuje přes branku na dvakrát 

Dočkali jsme se. Máme doma Igráčka. U branky byla první Anetka, v závěsu měla tatínka, psa a Matýska. Pan doručovatel se smál a říká," mám tu pro vás balíček, uneseš ho?" A naše Anetka se na něj usměje a slaďoučkým hlasem, kterým by se dal mazat chleba prohlásila:" Se vsaď"  

Velikost balíku nás hodně překvapila. Byl opravdu OBROVSKÝ! Anetce domů pomohl tatínek s Matýskem. Anet a Maty pištěli nadšením tak, že všechna divoká zvířata z přilehlého lesa vzala dozaječích, pes pro jistotu zůstal na zahradě a kočky zmateně opouštěli obývací prostory našeho domu.

Musím říct, že jsem měla krásně vymyšleno, jak budeme postupně vybalovat. Jak jim budu dávkovat každou věc a jak to všechno krásně zdokumentuju.... Jooooo, omyl, Hejdová, omyl. Ještě jsem se nestihla pořádně vyzout a už slyším manžela a děti" Anetko, uhni, já to otevřu nožem" A: "Božííí" Maty: "wow" ... a sakryš, sakryš... Mé plány vzaly za své. Pořádně nestíhám ani fotit vytahování všeho z balíku, se zvukových projevů nadšených dětí... A tatínka se mi dělají mžitky před očima a klepe se mi čočka foťáku v mobilu.

Dneska je tak krásně a mě není moc dobře. Bojuju sama se sebou. S vyčerpáním, únavou, nerozitou a strachem. Bojuju ale pro tebe, pro nás všechny. Dnes je to přesně tři roky, kdy jsme se dozvěděli, že nebudeme mít květnového chlapečka, ale únorového. Že budeš maličkatý, odkázaný na pomoc druhých a hlavně, že nás čeká nesmírně těžký a namáhavý boj. A to jsme ještě nevěděli, jak moc namáhavý a těžký bude. 

Čas letí svým tempem a já musím říct, že je to až kruté. Místo užívání si mateřských povinností, muchlání krásného voňavého miminka jsem věděla, že to tak nebude. Když jsem ležela na porodním sále a modlila se, aby jsi to přežil, aby jsi neumřel u mě, abys měl šanci žít...kolem mě se za ty dva dny narodilo tolik dětí. Poslouchala jsem pláč miminek a šťastných rodičů a věděla, že u nás to tak nebude. Já jen doufala, že budeš vážit o pár gramů víc, že se budeš rvát o život a nedáš se. 

V tuhle chvíli jsem už věděla, že je něco špatně. Čekala jsem v nemocnici na chodbě před porodním sálem a rychlou, aby mě převezli do Olomouce, kde jsi se měl narodit. V tuto chvíli jsem cítila nesmírný strach, nepopsatelnou boles a hrůzu z následujících dní, týdnů a měsíců. Dodnes si pamatuju slzy, které mi nekontrolovatelně tekly z očí. Bezmoc.

Je až děsivé, že i když to jsou tři roky, cítím to, jako by to bylo dnes. Jako bych to prožívala znovu. Narodil jsi se 23,2 2015 v 10:33 Zvládl jsi ty dva dny. Já na tebe mluvila, celou dobu jsem se snažila věřit ti. Zvláštní, když ses narodil, ani jsem si nepřipouštěla, že by jsi to už neměl zvládnout. Ty dlouhé měsíce v nemocici, dlouhé měsíce odloučení, strachu ze zvonícího telefonu. Ze dne na den jsem byla mámou nedonošeňátka, které bylo tak maličké a bezbranné...a to jsme ještě neměli ani tušení, jak komplikovaná tvá cesta domů bude. 

Teprve začal tvůj a vlastně náš boj. Máš toho za sebou už tolik. Hromady operací, vyšetření, komplikací...a taky jsi nás hodně naučil. Naučil jsi nás trpělivosti. Naučil jsi nás neplánovat věci dopředu. Žít okamžikem. Naučil jsi nás, co znamená rodina. Ukázal jsi nám, že ne všichni dokáží pochopit, co prožíváme. Bohužel se to týká i některých členů rodiny. Naučil jsi nás milovat bez výhrad a ukázal nám, jaké máme štěstí, že se máme. 

Občas jsem přemýšlela, jestli jsem nemohla udělat něco jinak. Jestli jsem neměla v něčem být důraznější...ne, už to nedělám. Naučila jsem se neotáčet se s výčitkami, ale snažit se vytěžit to dobré. Ty jsi mi dal další smysl mého života. Dal jsi mi elán a chuť pomáhat dalším. A ano, vlastně i díky tobě a obrovské podpore naší rodiny (táty a ségry) jsi mi dal další pohled na svět a moje další směřování. 

Kdyz se "to" stalo, převrátilo nám to životy vzhůru nohama.Už bojujeme společně téměř dva a půl roku. Jednou si ale u uvědomíte, ze se chováte trochu jinak, tak nějak automaticky...někdy bez emocí,jindy extrémně přehnaně. Že máte stavy,které nejsou normální. Pokud někdo nekdy mel panickou ataku,tak ví,o čem píšu. 

Přišlo to ke mě pomalu. Pomalu me to uvnitř užírá a já mam vlastně pocit, že nemám právo něco cítit. 

Co se Maty narodil, žiju ve strachu a hrůze. Nemohu plánovat ani tyden dopředu,natož měsíce. A panika mě přepadá poměrně často. Přidaly se k ní výčitky, že nejsem dobrá máma, žena..že jsem nedokázala donosit syna, že zdravotní potíže má kvuli mě..že jsem dovolila peg a zavinila tak tracheotomii...že že že...a tak bych mohla pokračovat dál...

Já se bojím i pokroků,protože čekám nějakou ránu... 

Vlastně se asi nejvíc bojím sama sebe a toho co bude.Uvědomila jsem si, vlastně i diky skvěle paní psycholožce, že se nejvíc bojím toho,vo bude,až mě nebude potřeba...bojím se toho, že zo nezvládnu a moje tělo mi to dá sežrat...bojím se dívat dopředu,bojím se ... Vlastně se bojím normálního života.

A proto jsem se rozhodla pracovat na sobě s psycholožkou, která mi naslouchá a vede. Zatím bez medikace,snad svou postraumatickou stresovou poruchu zvládnu!

Když jsme vyhráli testování, byla jsem nesmírně nadšená a natěšená  Jojo, radost u nás byla veliká. Po doručení balíčku jsem ho nedočkavě rozbalila, ale podrobné zkoumání jsem musela odložit na dobu "po uspání Hadů"  Poté, co se mi to konečně podařilo... Tedy to uspání, jsem si udělala zaslouženou kávičku. Myslím, že tady každá matka rozumí, vypít si horkou kávu bez toho,aniž bych slyšela "mamiiii" a něco si v klidu přečíst je naprostý luxus.

Tak jsem si sedla na gauč, třikrát se z hluboka nadechla a začala studovat návod. Po důkladné přípravě, jsem si nachystala svého nového miláčka na další den. Příprava spočívala v umytí nadob a spánku... Toho mého

Druhý den ráno jsem zajistila, že došlo ovocné piré, tak teda jo. Je načase testovat. Podala jsem si pár jablek, oloupala, zbavila jadřinců, nakrájela a nasypala do nádoby. Do vnitřního zásobníku na vodu, jsem nalila potřebné množství, to zjistíte v přiloženém barevném navodu (tady je škoda, že je pouze v angličtině) a šlo se věc.

Po vyčerpání vody se zásobníku, přestane napařovat, což je fajn, protože není nutné úplně hlídat stav. Kolik vody je uvnitř vidíte z boku přístroje na rysce, která po zapnutí do elektriky svítí. Teď k samotnemu napařování. Překvapilo mě, jakou krásnou barvu a vůní jablka stále mají.

Byla jsem opravdu překvapená a to vážně hodně. A přišel čas na mixování. Toho docílíte pouhým přetočením knoflíků. V tom je mašinka fakt jednoduchá. Mixování jde hladce, sama si otáčením volím jak moc chci na hrubo. Piré bylo opravdu hladké, voňavé a barvu mělo krásnou. Nic hnědého fujtajblového. Další zkouška byla koktejl z jahod a banánů. Mňamka, kterou ovšem prťavec absolutně nedocenil! Mlsoň!!! Ovšem mě chutlan moc, stejně tak i Anetce. Ovšem Mates aspoň pózoval

Vidíte tu příšerku? 

Většina z vás, nás už dobře zná. Maty toho už má za sebou opravdu požehnaně. Včera, ještě před operací k nám zavítala mudr. Vokurková. A ten den přišla ještě jednou. Nebudu se rozepisovat o tom, že mléko na noc není dobré...ano, já to vim,ale vzhledem k tomu, že musíme nabírat na váze,je to momentálně jediná volba. Přes den toho moc nesní. Jenže tady máme hned několik problémů. Pokud se mu budou kazit zoubky,nebudeme moct začít s tvarováním čelistí...tady přijde na řadu ortodentista...zubní hygienista...dentista ... (doufám,že se nebude bát zubaře) ... a možná i stomatochirurgie a plastika čelistí.

Další problém se stává z Matyho palce v puse Potíž je, že ho tam má opravdu hodně.Naštěstí ho necumla. Jenze si ním jakoby vytahuje vrchní čelist.

A hlavní problém je jeho velký kořen jazyka, díky kterému má potíže s polykáním kousků. A tady nám pomůže další z dlouhé řady odborníků. Na tento problém budeme mít dva. Pres řeč paní logopedku Čefalínovou, která mi pomohla hodně ujasnit si další kroky. Přivedla mi ji jako odborníka paní primářka. Pomůže nám rozpohybovat jazyk, posílit čelist, otevírat pusu...a ruku v ruce ještě s mgr Kejikovou vyřešit problém s příjmem stravy. 

Díky všem těmto lidem se snad posuneme dál. Dnes jsem Matymu koupila první pomůcku - hrnecek od Aventu, hrneček,který mu snad pomůže naučit se pít jinak, než z lahviček start cup od mam, protože potřebujeme vysunovat spodní čelist a rty. A ono mu to šlo!

Nakonec jsem si vše musela srovnat v hlavě.A že mi to dalo zabrat, protože s unaveným hladovým chlapem a unavenou nevyspanou matkou to trvalo trochu déle. 

Ano, vím,že máme problém. Vím že ten blok je hlavně fyzický a naučením kousat a pracovat s jazykem se to upraví a je mi jasné, ze tohle bude hlavne náš boj. Matyho a můj.