Už je to týden kdy jsem šla na normální kontrolu ve 20tt. Myslela jsem si sama že něco není v pořádku, ale všichni mě uklidňovali že je ještě maličká na to abych cítili pohyby. Pohyby jsem cítila naposledy cca v 18tt. 

Po hodině a půl čekání na kontrolu jsem se konečně dostala na lehátko a čekala, po pár minutách ticha a ježdění ultrazvukem po břichu mi doktor řekl tu nejhoší větu.. Nenašel srdíčko, ta chvíle nejde vůbec popsat. Musela jsem ještě ten den do nemocnice.

Celou cestu do nemocnice jsme s přítelem mlčeli, ani jeden jsme nechápali proč se nám to stalo. Bohužel v nemocnici nám potvrdili že naše miminko už je 2 týdny mrtvé. Navečer mi zavedli tabletky na změkčení hrdla. 

Druhý den mě kolem 10 odvedli na porodní sál a že budeme čekat. Na kontrole se doktorka naposledy ujistila že je to tak, vytáhla mi tabletky a zavedla vyvolávací tabletu. A už mi zbývalo jen čekat jestli se něco začne dít. Mezitím mi dali ještě antibiotika proti zánětu. Nejhorší moment toho dne bylo když tam zrovna paní rodila, celé jsem to probrečela a furt nevěřila tomu že se to děje zrovna nám.

Bohužel pro mě se ten den nic nedělo, kromě menších bolestí které během dne přestaly. Druhý den ráno mi zavedli další tabletu a pokud i přesto se nic nebude dít tak že kolem 10 dostanu kapačky na vyvolání. Předtím než zamnou dojel přítel mě museli dát na jiný pokoj jelikož tam zrovna měli dva porody. Ten pocit byl šílený, představa toho že zase uslyším další miminka byla šílená. Potom co přítel dojel mi PA dala kapačky, a během půl hodiny začali bolesti. Dostala jsem upozornění že mi bude možná špatně, nakonec jsem skončila na záchodě a musela jít na velkou. Kolem 13 hodiny už mě přesunuli zase zpátky, když jsem se tam vracela tak mi bylo hrozně, akorát pokoj doklidli po mamince co tam rodila.

Potom šlo všechno rychle, střídala jsem sprchu a postel kde jsem stále dostávala vyvolávačku. Ve sprše jsem byla několikrát, naštěstí mi pomáhala. Po 15 hodině mě došla zkontrolovat PA jak to vypadá, bylo nám řečené že než jí skončí směna tak budu mít hotovo. Nevím zda mě to v hlavě přecvaklo ale během chvilky jsem začala rodit. Na 2 zatlačení byla malá venku, jak ze mě vyletěla tak to tak škublo až jsem nadskočila. Čekala jsem jestli začne plakat ale nezačala. Bylo mi hrozně ale zbývala ještě placenta, tu jsem naštěstí zvládla taky vytlačit sama. Potom mě zkontrolovala doktorka, naštěstí jsem to celé zvládla sama a nebyla nutná narkóza. 

Náš andílek se narodil ve středu 5.4.2017 v 15.40 měla 17 cm a vážila 230 gramů, PA nám řekla že to vypadá na nešťastnou náhodu kdy se nám omotala na 3x pupeční šňůrou, ale ještě se uvidí co patologie. Na památku máme její otisk ručičky a nožičky.

       Začínám si i vyčítat že už tolik nebrečím, brečím každným dnem o něco míň. Možná to bude těma práškama na nervi. Přítel mi i dnes řekl že jsem se možná s tím smířila. Naštěstí tu máme naší Elišku, ta mě zaměstnává natolik že na andílka nemám tolik času ani myslet. 

        Furt si říkám proč zrovna my. Když jsem před týdnem vycházela z ordinace doktora tak tam byla holčina těhotenskou průkazku v ruce a v druhé ruce cigáro. Jak jsem se rozběhla k příteli a viděla jí tam kouřit myslela jsem že jí jednu střelim. My v tu chvíli přišli o miminko a ona si neváží toho co nosí pod srdcem.. 

4.května jdu na kontrolu, a doufám že mi doktor řekne že je vše v pořádku a že do půl roku se můžeme začít snažit o dalši miminko. Už teď vím že na sebe budu dávat víc pozor.. 

Napsala jsem to tak nějak ve zkratce, potřebovala jsem to ze sebe dostat. A tato varianta se mi zdála celkem dobrá.