Já holka odjakživa divoká, bezprostředná, komunikativní a obklopena přáteli. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, žila rok v Anglii, procetovala Turecko během měsíce s krosnou na zádech, z Paříže jela stopem do Amsterdamu atd. Měla za sebou pár vztahů, ale pořád to nebylo ono, přála jsem si jednou mít 4 kluky, krásný domek a stejně divokého partnera. Vymetla jsem kdejakou párty a byla spíše s klukama než s holkama, ty mi připadaly jako slepice. Jednou jsem si se svým nejlepším kamarádem vyjela na snowboard a jel s námi aj ON, teda Hajdík, vpohodě týpek, znala jsem ho od vidění a z vyprávění. Zajímavé, že i přes mnoho společných kamarádů jsme se nikdy nikde (na žádné akci) nepotkali. Z jednoho dne ježdění na svahu bylo pět dní spíše prokalených, i když jsme stihli ještě běžky. Kocovina byla pak nárámná pro oba dva. No a tak jsme to pak spolu zkusili (teda prej sem ho uhnala), nevěřím !!! Byl vtipný, pěkný, akční, divoký, ohleduplný, věrný a strááášně žárlivý 🙂, ale každý má svoje mouchy. V té době jsem hledala nějaké bydlení, protože jsem stále bydlela v krcálku se svým bývalým přítelem (už přes rok jsme byli jen kamarádi a prostě spolu bydleli, možná divné, ale klapalo to). Tak jsme si s Ajdou (jak sem toho svého idola přezdívala) pronajali byt. Bylo to fajn, občas hádky a scény, ale to je to, co můj život potřebuje. A ejhle najednou mě bolelo břicho, tak sem šla k doktorovi a že prej zánět močáku, tak nasadil antibiotika, po týdnu kontrola. Došla jsem s tím, že sem strašně unavená, že sem nebyla schopná jít ani do práce a otázka: Můžete být těhotná? (vzhledem k mé antikocepci "Mě se to stát nemůže"), jsem odpověděla že můžu.  Ani mě to nijak nešokovalo, co už, vždycky jsem si rychle zvykala na změny, dokonce je i vyhledávala. Doktor mě ještě podrobněji vyšetřoval a zjistil, že mám cystu, tak se mě hned zeptal, jestli to dítě  vůbec chci (dost blbá otázka, která mě zarazila a zmrazila), prej když cysta praskne potratím, když ju půjdu operovat potratím. S tím jsem odcházela domů. Přítel těhotenství vzal v klidu, spíš nás strašila ta cysta. Ale týden se s týdnem sešel a byla jsem ve 12-náctém týdnu (cysta už nebyla rizikem), načase oznámit to rodině. Jen podotýkám, že jsem první tři měsíce trávila ve společnosti své nejlepší kámošky záchodové mísy, sem zvracela a zvracela. Když jsem mojí mamce oznámili, že za ty potíže nemůže cysta, ale jakýsi tvoreček plakala a kopla do sebe dva velké panáky slivky (což normálně nepije). Ve druhém trimestru bylo mé tělo klidné a já čekala na Filípka (byla jsem si jistá, že to bude kluk), samozřejmě Ajda chtěl hoklu, jen proto že já kluka. Nadešel den D, kdy nám měli potvrdit, že čekáme zdravého chlapečka. A doktorka, že vidí stoprocentní kačenku, Ajda jásal a já byla v šoku a aj slza ukápla (jen prvotní rekace, pak už jsem si zvykla a Emily se omluvila, že jsem ji 4 měsíce říkala Filipe🙂. Bylo mi odpuštěno. A tak šel čas, bříško jsem měla malé, užívala si první pohyby, milovala chvíle, kdy Ajda na malou mluvil atd. (to zná každá matka). V 7-mém měsíci jsem ještě na dva týdny ležela v nemocnici (zánět ledvin, zkrácený čípek), hrozil předčasný porod. Termín jsem měla 13.3 2013 (krásné datum), ale 10.3 to zas byl rok, co sem se poznala s Ajdou (ano otěhotněla jsem 3 měsíce po seznámení), 15.3 měl brácha nározky.....ale pořád nic ..... tak naplánovaný vyvolávaný porod na 25.3 2013. Já frajerka největší jsem se na porod těšila, na to, že to sice bude bolet, ale bude to zážitek. Jajajajajaj......byl to horor ☹ Ještě den před vyvolávačkou jsme svařovali víno, dali horkou vanu a sex, ale ani náznak, že by se malé chtělo ven. Tak nastal den D 🙂 Jela jsem do porodnice, docela vklidu. V 9 hod. zavedení tabletky, to jsme ještě s přítelem blbli a vtipkovali, v 11 zavedení druhé, píchlá voda, klystýr nějaké injekce, vůbec sem nevěděla, co mi dávají a co se mnou dělají (a to sem měla v porodním plánu jasně dané, že chci vědět vše, co mi budou dávat). Měla jsem kapačky s antibiotiky, protože jsem měla streptokoka, to je jediné, co vím. A pak to začalo: jedna kontrakce za druhou a strašně bolestivé a dlouhé na všechny úlevové polohy naučené z kurzu sem rázem zapomněla, jen sem to protrpěla. Prosila sem o epidural (v plánu sem měla napsané: dle situace, teď sem žadonila o trojnásobnou dávku). Tak mi ho teda píchli (STOP to byla chyba). Píchli ho špatně a píchali znova, tomu sem nevěnovala pozornost. Zabral jen asi na půl hoďky ☹ A pak ta bolest, myslím, že mě nominovali na hysterku roku. Řvala sem po doktorech, že jsou sadisti, že sem si to rozmyslela, že už žádné dítě nechci, kousla sem Ajdu, byla sprostá. Porodní asistentka teda nic moc, jen: neřvěte, se vyčerpáte, miminko potřebuje bolest (bych uvítala trošku jiný přístup). Doktor mlaďoch (tak zralý, že bych  s ním šla na kafe nebo na pivo) byl fajný. No a malá se sekla na 8 cm a já tlačila tři hodiny, přetáčeli mě na bok a mučili mě, dva doktoři mi pak tlačili na břicho. Ajda musel průběžně odcházet, nedával ten můj řev. A pořád tlačte, tlačte, tlačte...a já sakra už mě rozřežte ja už Vám na to se..  A pak šup lup, měla sem u sebe nádherné miminečko (3,6 kilo .... já že:cože???? Kde sem ju v tom břiše měla). Ajda si vzal malou a já dostala zimnici, pak sem omdlévala a pak masivně krvácela. No a bonus byl pak ten blbě píchlý epidural, mi to ještě na sále vysvětlovali, že teď potřebuju klid, že můžu dostat šílené bolesti hlavy. To je fakt rada nadrady, porodit dítě a mít klid na lůžku. No a na sále sem byla ještě 7 hodin a hlídali mi tlak, vedle rodila borka, co ani nepípla (to sem asi měla za trest abych viděla nebo spíš slyšela, jak se má rodit). Jinak ty bolesti hlavy sem samozřejmě chytla, takže mi znova píchali páteř po třech dnech po porodu a dávali tam nějakou krvavou zátku. Emily sem měla u sebe přes noc až pátý den. A aby to nebylo málo po propuštění z nemocnice sem začala zas krvácet, ale naštěstí zabraly prášky a nemusela sem na zákrok. Ale když tak koukám na ten náš zázrak, podstoupila bych to všechno ještě třeba tisíckrát.....Miluju ji a Ajdu, jsou můj svět a můj život. A Emily je nejkrásnější změna v mém životě.