1. Stalo se to loňského léta

Každý má svůj příběh, a každý je jedinečný. Zde je ten můj „a-budeme-tři“…

Nejsem příliš sociálně-síťovo sdílecí typ. O to víc si to vynahrazuju v běžném životě, kdy se z každého problému doslova vykecám a každou malou radost prostě někomu musím říct. Nikdy mě nelákalo psát si blog, za to mi přišla přitažlivá představa spisovatelky s psacím strojem, která píše dechberoucí příběhy na chatě v lesích u praskajícího ohně a šálku čaje. Že bych už byla starší generace? Možná…

Pořád jsem si obraz píšící sebe nechávala zasunutý někde v koutku mysli a říkala si, že třeba jednou možná na mateřský… začnu konečně psát. Jen tak, pro radost. A k tomu se naučím nějaký nový jazyk, zkusím být kreativní a vymýšlet hry a bojovky pro svá dítka a prostě ten čas využijeme pro všechna naše přání. Vím, že jsem naivní a že budu ráda, když jakž takž uklidím, vyvenčím psa a zabezpečím prckovi aspoň spánek a jídlo, ale…nechte mi tu imaginární myšlenku ještě chvíli 🙂

I proto jsem si řekla, nač čekat na mateřskou, zkusme to hned! Sice nejsem v lesích, ale uprostřed zamrzlé Prahy a místo ohně mi tu praskají jen wafky, ale co…když příležitost dělá zloděje, proč ne náhlý nápad spisovatele 🙂?

A než se propracuju k vykreslení postav svých nevím-ještě-o-čem příběhů, zkusím psát o něčem, co prožívám – hádáte správně, je to těhotenství! A kam jinam než na Koníka, kterého znám ze své pracovní zkušenosti.

Hezky pěkně ale od začátku.

Všechny mé kamarádky už mají děti (často už i ty druhé) nějakou chvíli a já jsem mezitím závislá na cestování a svém psovi. Ne náhodou se často říká bezdětným párům se psem, že si chlupáčem nahrazují dítě. I když bych to před pár měsíci nepřiznala a všechny tyhle názory vydatně komentovala, něco na tom asi bude. I se psem se řeší hlavně to, zda dostatečně spí, žere a v jakým skupenství jsou hovínka 🙂 A taky jak čtyřnohýho zabavit, aby nebyl protivný. Volný čas tak trávím venku v pohodlných botách s věčně zablácenou bundou. A nechci předjímat, ale tuším, že s prckem to nebude úplně jiný, jen to už nebude třeba pouze bláto 🙂

Stalo se to loňského léta. Tím „to“ mám na mysli přerod v našich hlavách, že vlastně „proč ne“. Proč bychom teda nemohli mít kromě psa i dítě a proč to teda nezkusit. Nazvali jsme to obdobím „volný průběh“.

Protože mi už není dvacet, a protože jsem poměrně dlouho brala antikoncepci, měla jsem z toho všeho trochu obavy. Každá menstruace tak probíhala s „achjo“ pocity a strach rostl. Snažila jsem si vše moc nepřipouštět, přesto věrná mému plánovacímu já jsem si stáhla mobilní aplikaci, zadala „chci-mít-dítě“ mód a zjišťovala, kdy že to vlastně mám plodné dny. Trocha racionality a obrovská dávka štěstí a netrvalo dlouho a mohla jsem svému psovi říct: „bude nás o jednoho víc“. Nikdo jiný nebyl zrovna doma 🙂

No, co vám mám povídat, vrhla na mě pohled „fajn, ale tak nemusíme tak jančit a můžeme jít ven, ne“. Hned za rohem jsem potkala sousedku, která okamžitě okomentovala můj vzhled a se slovy, že jsem určitě těhotná pokračovala v chůzi. Proč si zkrátka dělat těhotenské testy, když máte sousedy 🙂?

Vše jsem prozatím popřela a začala vymýšlet, jak to řeknu partnerovi. Ale o tom zase třeba příště. Přeci si své básnické střevo nevyčerpám hned napoprvé 🙂