Jsme asi cvoci. Odevšud se na nás valí, co na nás vláda chystá, a že to není nic příjemného. Samé zdražování, ubírání, u nás staví další baráky, ale že by přistavovali i školky, to ne, a my se stejně chystáme pozvat třetí dítě. Nejsem ani 100% zdravá a vím, že doktoři budou pěkně vzteklí, až jim pak jednou řeknu že jsem v tom, důrazně mi říkali už u druhého, že ze zdravotních důvodů je přerušení možné až do 24.tt, s čímž jsem je kopla.

Víte, nejsem nezodpovědná, vím že se musím dětem zachovat "funkční" co nejdýl, ale zkrátka a moudře věřím svému tělu, že pokud na to nebude mít, vyřeší to samo - stejně jako se v sedmém týdnu zbavilo těch dvojčat těsně před Pepínem. Ale prostě vím, že děti mají být tři, že jsou propojené. Skutečně mi nejde o to, abych měla holčičku, jak mi 95% lidí podsouvá, nejsem tak umanutá a je mi jasný, že jestli to holka bude, už jim to nevymluvím. Ale já uvítám se srdcem dokořán i klučíka, přece bych ho nenechala v porodnici... 

Ani nevím proč tady tuhle obhajobu píšu, mám pocit že musím. Dlouho trvalo, než se odhodlal Honza, přece jenom já děti sice vychovávám, ale on vydělává většinu peněz, přestože já se taky snažím a kromě rodičovské domů nosím dalších 8 -10 tisíc měsíčně. Ale nechtěla jsem ho nutit, protože vím, že uživit takovou smečku je přece jen fuška. Vychovat z nich slušný lidi je taky dřina, úplně jiná, ale na druhou stranu k čemu budou slušný lidi, když budou mít hlad a nebudou mít v čem chodit - řečeno s nadsázkou...

Takže Lindo nebo Vítku, klidně přijďte, jen počítejte s tím, že jdete do rodiny, kde se budeme snažit abyste měli vše, co potřebujete, ale rozhodně nebudete mít vše, co budete chtít. Ale o to snad nejde. Čekají na vás dva bráškové, kteří už dlouho vysílají že chtějí mimi, Pepa specifikuje "sesčičku," ale když to bude bráška, taky se zlobit nebude. Jediný z čeho má strach, aby nemusel vracet Martínka 🙂

Připadám si fakt už děsně. Neohrabaná, každou chvíli poslíčkuju (ale vyděsilo mě to jen poprvé, v prvním těhu jsem to totiž vůbec neznala) a mé takřka 20 měsíční batole to absolutně nezajímá,  střídá období kdy je jak sluníčko s obdobím kdy si zkoumá své hranice a možnosti - ano, období vzdoru. Taky mě překvapilo že tak brzo, všude jsem se dočítala že přichází až po druhých narozeninách, někde dokonce až že kolem třetích narozenin... No my musíme mít všechno dřív že.... Uklidňuju se tím, že třeba ta nejhorší vlna do Martínkova narození přejde....

Já vím, nepřejde a navíc se k tomu přidá i žárlení, který budeme muset zvládnout... Už jsme o tom s Honzou taky přemýšleli. Napadlo mě, že  až budou lidi chodit okukovat miminko, tak Pepa je k němu bude vodit, aby neměl pocit odstrčenosti.

Nicméně, jak jsem psala v nadpisu - čím blíž k termínu porodu jsme, tím víc mi připadá, že se ho nikdy nedočkám....