Tak konečně mám chvíli sepsat, co nás potkalo.. Bylo 22. října 2018, a my se s partnerem těšili na 3D ultrazvuk, že konečně uvidíme jak vypadá a komu je nejvíc podobné to naše zlato.. Do této chvíle celé těhotenství probíhalo bez problémů, obě předchozí screeningová vyšetření vždy dopadla na jedničku a nic nenasvědčovalo tomu, že by něco nemělo být v pořádku.. 

Když si nás pozvala paní doktorka dovnitř, tak už při prvním nějakém měření se jí nezdálo množství plodové vody, tak si vyžádala ještě názor pana doktora, který normálně pracuje v nemocnici U Apolináře. Mezi tím nám vytvářela krásné fotky, i když chvíli malý dělal drahoty.. No musím říct, že díky tomu množství vody máme nádherný fotky, poslední kterou nám paní doktorka chytila byla, jak se na nás malý usmívá, asi už tehdy nám chtěl naznačit, že všechno bude v pořádku Pan doktor opravdu potvrdil větší množství vody, které k mému týdnu těhotenství vůbec nesedělo.. Hned si nás vzal do vedlejší místnosti, kde nám udělal 3 screeningové vyšetření.. Krásně nám zase popisoval, co kde má, co je v pořádku, musím říct, že to na mě v tu chvíli působilo, jako by povídal pohádku... Takže když přišel na ten problém, který nám hned popisoval a vysvětloval, tak jsem ani já, ani partner hned nepochopili, že je to špatně, spíš to na nás působilo, že to tak má být.. Tak tedy k problému.. Hezky na ultrazvuku nám ukázal, jak malý polyká plodovou vodu, jak teče do žaludku, dál do duodena (dvanáctníku) a dál už nepokračovala, ale bylo krásně vidět, že se vrací zpět do žaludku, který byl kvůli tomu větší.. Ultrazvuk ukázal tzv. Double bubble - místo tenkého dvanáctníku byla jedna bublina a že žaludku druhá.. Všechno to pak vzalo rychlý spád... Hned z Hloubětína nás poslali na Karlovo náměstí, kde na nás čekala paní doktorka z genetiky.. Kde jsme spolu probrali možné i nemožné nemoci v rámci obou našich rodin.. Protože jsme se dozvěděli, že tato vývojová vada je ve většině případů přidružená vada. Tedy malému hrozil Downův syndrom a další vady srdce.. Panem doktorem nám byl doporučen odběr plodové vody, ke kterému se paní doktorka tedy moc neklonila, protože výsledky z prvního screeningu jsem měla riziko 1:13500. Srdíčko a všechny ostatní orgány měl malý v pořádku a pro můj vlastní klid jsem se rozhodla, že odběr plodové vody podstoupím. Hned ve středu mě objednali v nemocnici U Apolináře, kde mi zákrok provedl pan doktor ze screeningového centra.. Co se týče mě, tak jsem pondělí i úterý probrečela, protože jsem se strašně o malého bála, kdyby se potvrdila jiná a větší vada, tak jsem si nedovedla představit, že bych ho musela porodit, protože jsme byli s partnerem za jedno, že by jsme těhotenství ukončili.. Partner mi byl od začátku velkou oporou, a když jsem se v úterý málem složila, jak jsem samu sebe vynervovala, tak se chtěl balit z práce a přijet za mnou.. To už jsem ale seděla skoro na balkóně, zabalená v dece a musela zhluboka rozdýchávat.. Ve středu mě doprovázel na zákrok, který byl tedy dost rychlý a můžu to opravdu přirovnat k odběru krve z ruky.. Dokonce bych řekla, že to ten doktor uměl napíchnout líp, než nějaká sestra, kam chodím normálně na odběr krve.. Pan doktor i sestry byli moc milí a srandičkami mi situaci dost ulehčili.. Vodu jsem měla krásně čirou a zákrok proběhl rychle a o první část výsledků jsem si mohla volat už ve čtvrtek.. Takže jen přežít noc a vydržet asi do 10 dopoledne.. Byla to naše nejdelší noc.. Bylo to mnohem horší, než když jsme podzim předchozího roku čekali, jestli nám potvrdí mimoděložní těhotenství.. Tady už šlo totiž o naše skutečné miminko, o malou kopii svého táty, o fotbalistu, který mi dělal v břiše bubliny a dokázal šťoucat na několika místech najednou. Tolik jsme se báli.. Ale jsem vděčná, že mám vedle sebe skutečného chlapa, mojí oporu, mojí lásku.. A spolu zvládneme všechno. Druhý den jsem si volala sama o výsledky, doktorka nevolala, což bylo dobré znamení, protože kdyby volala, tak víme, že je něco hodně špatně.. Konečně když jsem se dovolala, a doktorka našla výsledky, tak mi spadl ten největší kámen ze srdce.. Malý je jinak v pořádku, pak čekat ještě měsíc na zbylé výsledky.. Ale těch už jsme se nemuseli bát, protože tyto vady nejsou běžně přidružené k malého vývojové vadě.. Od pondělí jsme si toho s partnerem o vadě dost načetli, já si pro svůj klid sepsala 2 stránky A4 otázek, protože hned v sobotu jsme měli domluvenou schůzku v Motole s paní doktorkou z dětské chirurgie.. Měli jsme opravdu štěstí, že všechno vzalo tak rychlý spád.. V sobotu nás paní doktorka více uklidnila, vlastně nám neřekla nic nového - všechno už jsme měli načtené.. Co jsme se tedy dozvěděli.. 

* Hrozí nám předčasný porod. 

* Malý se musí narodit nejpozději do 37tt, protože by jinak byla placenta moc slabá na jeho vypuzení. 

* Malého čeká nejpozději do 24 hodin po porodu operace. 

* Dle jeho stavu ho budeme moct mít po porodu chvíli u sebe. 

* Jeho operace nelze dělat lapasroskopicky. Musí mu otevřít bříško a bude mít jizvu nad pupíčkem od boku do půlky bříška. 

* Jizvu šijí plastickým stehem, takže mu zbude jen tenká linka. 

* V nemocnici bude nejméně měsíc. 

* Pro doktory je to zcela banální operace. 

* 3 dny před propuštěním domů mě přijmou k malému. 

* Kdykoli za malým můžeme přijít. 

* Bude mít výživu do žíly. 

* Moje mlíčko bude mít v sondě vedenou za operované místo, aby se mu operovaná část stihla zahojit. 

* Teprve po porodu malého vyšetří, aby zjistili, zda má jen zúžení nebo úplně uzavřený přechod z dvanáctníku do tenkého střeva. 

* Vyšetření se provádí tak, že dostane 5 ml kontrastní látky, a poté mu udělají ultrazvuk a dle toho se rozhodne, jak se zákrok provede. 

Tak s paní doktorkou jsme si hezky popovídali, a dozvěděli jsme se, vše co jsme potřebovali. Paní doktorka nám hned v pondělí domluvila další kontrolu v Motole hned ve čtvrtek následujícího týdne, bylo 1. listopadu, kde nám potvrdili, co už jsme věděli.. Zaregistrovali mě u nich k porodu, místo původního Podolí, kde jsem byla registrovaná.. Ale pro mě určitě lepší, protože mi malého po porodu nikam nemuseli převážet.. A od teď už jsem chodila na kontroly sem. 

Listopad utekl, a přišel prosinec.. Kde jsem si užívala bříška a toho, že moc nepřibírám, rostlo mi jen bříško.. Naplánovala jsem si tolik pečení.. Poslední týden v listopadu, jsem pekla se ségrou, a v pondělí 3. prosince s kamarádkou.. No měla jsem toho v plánu víc.. Ale malému se zachtělo ven o dost dřív.. Jak píši ve článku o porodu, rozhodl se už ve středu 5.12., kdy si vypustil téměř celý bazén, zbylo mu jen trochu kolem hlavičky a pak nějaké bublinky kolem nohou 😁 no naše štěstí se nakonec narodilo až v sobotu 8. prosince ve 20:59.

Malého jsme měli hned po porodu u sebe asi 15 minut, měl ukázkové apgar skóre 9-10-10. Takže jsme si ho mohli alespoň chvíli užít, než si ho odvezli doktoři z chirurgie. Mě čekalo ještě čištění, protože mi zůstal kousek placenty v děloze. Poté mě ve 12 převezli na rizikové oddělení, za to jsem moc ráda, protože jsem nemusela na oddělení šestinedělí koukat na maminky s miminky. Teď zpátky k malému. 

Druhý den, se při vyšetření zjistilo, že má jen zúžení a normálně během noci kakal smolku. V neděli přesně 12 hodin po porodu šel malý na operaci. Všechno proběhlo v pořádku, malý to snášel moc dobře, mnohem líp než my. V neděli ho viděl jen partner, já měla po porodu a následném čištění dělohy měla dost nízký tlak a měla jsem co dělat, abych došla do sprchy. Malého jsem viděla alespoň na fotce.. Taková malá žabička, tolik hadiček.. 😢 Čekal nás měsíc, aby se s tím malý popral, ale den po dni se zlepšoval.. Já se díky jedné starší sestře z rizikového oddělení rozkojila a tak jsem mu nosila první mlezivo po prvních kapičkách, přes malé ampulky až po plné lahvičky.. Pamatuji si, jak mu prvními kapičkami vytírala sestra papulu.. Ten malej človíček jí tu štětičku chňapl a začal usilovně cucat.. 😍 Nikdy nezapomenu na první pohled do jeho vyhřívací kukaně, na první pohlazení, na první chycení mého prstu, na první mazlení, první přebalení té jeho mini prdelky, první koupání, první pokusy o kojení.. Byly dny kdy dělal skokové pokroky, kdy mu zvyšovali ml mého mléka, a pak dny kdy mu ho zase snižovali, kdy měli podezření na zánět v jeho tělíčku, který se naštěstí nepotvrdil. Užívali jsme si dny, kdy mu postupně snižovali hadičky.. Jestli si dobře pamatuji, bylo jich pět.. Jako poslední mu vyndali hadičku, kterou vytahovali zbytky plodové vody, a která pak sloužila jako pojistka, když nevypil požadované množství mléka, tak se dokrmil přes sondu přímo do bříška.. Týden před propuštěním, přesně 1.1.2019, mě k malému přijali. Po dlouhých 3 týdnech.. Tolik jsem se na ten okamžik těšila. Ale ještě nás čekal týden, kdy jsme se učili kojit, bohužel to bojkotoval, a kdykoli viděl prso, tak začal strašně plakat.. Nakonec jsme to s malým dělaly tak, že jsme krmily přes malíček stříkačkou.. Protože aby nás propustili, musel vypít 50 ml mléka při každém krmení. Což se nám povedlo a den před jeho 1 měsícem, nás propustili konečně domů. 

S partnerem jsme byli překvapení, kolik dětí se na dětské JIP točí, nikdy by mě nenapadlo, že je tolik vývojových vad se kterými se mohou děti narodit, co všechno musí zvládnout. 

Naše velké díky patří všem pracovníkům z dětské JIP, kde ležel nás malý. Všichni nám byli velkou oporou, mohli jsme se ptát na cokoli, mohli jsme volat v kteroukoliv hodinu, klidně o půlnoci. Jsou to velcí profíci, sama bych se nedokázala koukat, operovat nebo zasahovat u takto malých miminek. Smekám před nimi. 

Také moc děkuji mému muži, mému partnerovi, mojí opoře, byl tu vždy pro mě, pro nás, ani jednou nezaváhal, ani jednou mi nedal znát, že se bojí, vždy byl pozitivní a věřil, že vše bude dobré, když docházeli slova, tak mě obejmul. I když vím, že musel umírat strachy, zvlášť když nás vezl do porodnice o téměř 8 týdnů dříve. Je to chlap s velkým CH. A nejlepší táta pod sluncem 😍❤️. 

Dneska má malý 4 měsíce, na bříšku má tenoulinkou čárku, nemá žádné problémy, je plně kojený, má velký apetit, operace vše vyřešila.. Jediné co musí absolvovat, je větší množství kontrol, kvůli předčasnému narození. Také jsme začali cvičit, aby si malý posílil rovnoměrně břišní svaly. Je to potřeba, protože pravou stranu používal víc, protože to pro něj bylo snazší, když tam měl porušené svaly kvůli operaci. Má tejpu na bříšku, a cvičení mu hodně pomáhá. 

Kdokoli ho vidí, ani nepozná, co má za sebou. Je to naše sluníčko.

Snad jsem na nic nezapomněla, i když spousta informací mi už za tu dobu splývá a na spoustu z uvedeného jsem si musela rozpomenout.

Jsem ráda, že jsem se dostala k sepsání našeho příběhu. Sama bych byla ráda, kdybych se vloni k nějakému příběhu dostala. 

Držíme palce všem, kteří se dozvědí, že jejich miminko má tuto vadu. Ráda zodpovím otázky, které se této vady týkají. 

O miminko jsme se s partnerem snažili od podzimu loňského roku. Na první pokus to skončilo mimoděložním těhotenstvím, které bylo ukončeno laparoskopicky. Po několika měsících, kdy jsem všechno potřebovala vstřebat a zpracovat, a když jsem to přijala a uzavřela, že to tak mělo být, tak se nám zadařilo.. Čekali jsme naše vytoužené miminko. Těhotenství probíhalo bez větších problémů, když pominu první tři měsíce, kdy jsem měla celodenní žaludek na vodě a pocit celodenní kocoviny. Ale když jsem prvně viděla na ultrazvuku tu malou fazolku a jak jí bilo srdíčko, dopředu jsem vše odpustila 🙂. Těšila jsem se na každý ultrazvuk a na každý pokrok toho našeho zázraku. Mimochodem dodnes máme všechny ultrazvuky na lednici 😀. Prcek nám dělal radost, jak krásně rostl. Když jsme šli s partnerem na první screening, oba jsme se nemohli dočkat, partner při pohledu na obrazovku ztratil řeč, kromě těhotenského testu, pár malých fotek z ultrazvuku a mých větších prsou bylo tohle potvrzení, že se u mě v břiše opravdu něco děje. Screening jsme měli v úterý a o víkend nás čekala velká oznámení našim rodičům.. Připravila jsem pro obě strany dopis od miminka, mým rodičům dárek - dárkovou krabici s věcmi "babička a dědeček", a přítelovým rodičům jsme na zahradu odvezli krabice s právě koupeným kočárkem (vím, na někoho brzy, ale když ten můj vysněný kočárek byl zlevněný o 5 tisíc, a tak neber to 🙂). Krabice jsme jim naaranžovali na chatě v obýváku a opřeli o ně dopis od miminka. Nemusím říkat, že jsme oboje rodiče dostali, protože do té doby jsme nedali ani náznakem vědět, že se něco děje, a na pravidelné otázky každý měsíc, zda už, jsem odpovídala, nee jsem to zase dostala - nějak jsme si museli připravit půdu pro překvapení, když po mimoděložním těhotenství už všichni tušili, že se o miminko snažíme 🙂. Nastal 14tt a s partnerem jsme oba vysedávali u pc, on v práci a já doma, a čekali jsme na 8 hodinu ranní, aby jsme stihli registraci ve vybrané porodnici. Já se snažila o registraci do Podolí a on měl za úkol náhradní řešení, kdyby Podolí nevyšlo, a registroval mě k Apolináři. Padla 8 hodina a mě se podařilo na poprvé zaregistrovat k Podolí, hned druhý den jsem jela pro potvrzení do průkazky. Byla jsem šťastná, do Podolí to máme kousek a těšila jsem se na soukromí a krásný porod v Podolí. 

V dalších týdnech jsem dál docházela na kontroly, až přišel test na cukrovku, kterého jsem se bála, protože do této doby jsem musela ráno sníst alespoň pár piškotů nebo bílého rohlíku (ano měla jsem opravdu vyváženou stravu, díky žaludku na vodě 😂). Dost jsem se bála hnusného cosi, co musím vypít a nevyzvracet, aby mohl test proběhnout. Těch příběhů od kamarádek, co jsem slyšela a na diskuzích, co jsem si přečetla... Ale k mému překvapení má můj gynekolog výborné pití, není tolik sladké a chuťově mi to připomínalo vybublinkovanou mirindu. Ta 200ml lahvička mi byla málo, opravdu moc dobré. Tohle by měli nabízet všem těhotným. Výsledek jsem měla také skvělý (hodnoty 4,5 - 6,5 - 5,4). Hurá žádná cukrovka 🙂. V 16tt jsem se dozvěděla, kdože mi to v bříšku roste.. Neumím si to vysvětlit, ale ještě před těhotenstvím, jsem měla pocit a byla přesvědčená, že až se zadaří, tak to bude chlapeček.. 

Partner byl naopak přesvědčený že to bude holčička, a tak mě zvyklal, že jsem zkoušela výpočty podle stáří krve a já nevím jakých dalších zaručených testů, že jsem uvěřila, že to opravdu bude holčička, naše Terezka.. Když jsem se bavila se svým gynekologem, že to tedy chceme vědět, a že partner je přesvědčený, že udělal holčičku.. Tak se pan doktor pobavil a na jeho hlášku nezapomenu - takovou holku, co by měla tohle mezi nohama, tu jsem ještě neviděl 😂. (Vlastně pobodnou hlášku měla i paní doktorka na druhém screeningu, kde se nám ten náš chlap krásně ukázal, ta fotka pindíka je bezkonkurenční 😂). Po ultrazvuku, jsem jela koupit modrý obleček, který si pak partner rozbalil. "On je to kluk, jo?" A tím začalo dohadování o jménu, protože každé které jeden z nás navrhl se druhému nelíbilo... Vlastně až do 28tt jsme vůbec nevěděli, jak se bude jmenovat. Ale to předbíhám.. Jako prvorodička jsem se těšila, až mě prvně ten náš kluk kopne, nebo až ucítím, jak se pohne.. To jsem prvně ucítila kolem 20tt, vím trochu později, ale vzhledem k placentě uložené na přední straně dělohy to nemohlo být jinak.. Ve 21tt nás čekal druhý screening, kde se nám ten náš kluk ukázal v celé své kráse, jak jsem psala výš.. Byl krásný, takový malý skoro hotový človíček, naše miminko.. Po této kontrole, kde opět vše dopadlo dobře, a malý byl v pořádku, jsem se dala do zařizování pokojíčku a jeho garderoby (dneska mu tady leží víc věcí, než kolik máme s partnerem dohromady 😂). Ve screeningovém centru jsem se hned objednala na 3D ultrazvuk, na který jsme došli s partnerem ve 26tt. Moc jsme se na něj těšili, až uvidíme komu je vlastně podobný. Bylo pondělí 22.10.2018. Ultrazvuk probíhal dobře, až do chvíle, kdy se paní doktorce nezdálo velké množství plodové vody (měla jsem malé bříško, tak mě to dost zarazilo).. Přišel se na to podívat i pan doktor, který to potvrdil, a hned po 3D ultrazvuku (že kterého máme úžasné fotky, díky množství vody), jsme přešli do druhých dveří, kde nám udělal další screening. Kde bohužel přišel na to, proč náš prcek má v bříšku už teď velký bazén.. Netušili jsme, že s nadměrným množstvím plodové vody se spojují vývojové vady.. Podle doktora měl náš prcek, naše malé miminko, buď zúžení nebo neprůchozí část z dvanáctníku do střev, odborně se tomu říká Atrézie duodena, a s tím spojený ukazatel double-bouble, tedy zvětšený žaludek a dvanáctník. Pan doktor to do té doby popisoval a mluvil klidně a věčně, že nám ani nedošlo, že je něco špatně.. Hned po screeningu, začal mluvit o genetice, a vyloučení jiných vad, protože jak jsme se dozvěděli, Atrézie duodena je přidružená vývojová vada, a nejčastěji se spojuje s vadou srdce (která se nepotvrdila) a s Downovým syndromem (který nám ale první screening vyloučil), a také o tom, že se musíme přeregistrovat k porodu do Motola, kde maličkého budou hned po porodu operovat, aby mu bříško spravili.. Oba jsme byli s partnerem zničení, smutní a moc jsme se o miminko báli. Nechápali jsme, že z doteď bezproblémového těhotenství a zdravého miminka, se může něco takhle podělat a nedokázali jsme si představit, že tak malý drobeček bude muset na operaci, hned jak vykoukne na svět.. 

Hned po tomto zjištění, nám zajistili konzultaci na Karlově náměstí na genetice, kam jsme ihned vyrazili. Čekala na nás milá paní doktorka, se kterou jsme prošli možné a nemožné rodinné dědičné nemoci. Na nic jsme nepřišli a vzhledem k dobrým výsledkům z 1 screeningu, nás ani nechtěla poslat na odběr plodové vody, o kterém mluvil pan doktor v centru.. Bylo to na nás, jak se rozhodneme... Nakonec pro náš a hlavně nejvíc pro svůj klid jsem se rozhodla podstoupit odběr, kam mě hned ve středu 24.10.2018 objednali. Vše proběhlo v pořádku, odběr dělal pan doktor, který nás vyšetřoval v pondělí, probíhalo to v klidné, příjemné a přátelské atmosféře v nemocnici U Apolináře. Po tomto zákroku jsem dva dny ležela doma v klidu. Druhý den jsem si volala pro předběžné výsledky (vyloučení Downova a Edwardsova syndromu), které byly naštěstí negativní. Spadl nám tak velký kámen ze srdce.. Druhá část testu byla až za další týden, naštěstí také bez nálezu. Díky rodinné známé jsme měli ještě tento týden v sobotu 27.10.18 schůzku v Motole na dětské chirurgii s paní doktorkou, která nám dopodrobna vysvětlila co nás a malého čeká.. Spoustu informací jsme si ale s partnerem dopředu našli.. Ale byli jsme rádi za sezení s paní doktorkou, protože nás docela uklidnila, že vada kterou malý má, je snadno operovatelná a pro chirurgy je to rutinní operace srovnatelná s operací slepého střeva, že malý bude mít jen jizvičku na bříšku. Musím říct, že nás to oba úplně uklidnilo, alespoň do porodu 🙂. Dále nám paní doktorka zařídila vyšetření u kolegy v Motole (1.11.2018), kde mě rovnou přeregistrovali. Od 26tt co víme o malého vadě, také počítáme, že nebudu rodit ve 40tt, ale že mi hrozí předčasný porod pro množství vody a nebo vyvolání ve 37tt. Přemlouvala jsem malého, že musíme vydržet alespoň do vánoc, kdy budeme ve 36tt, nebo do Silvestra, kdy by po půlnoci přišel na svět s ohňostrojem, a že se musí otočit hlavičkou dolů, aby jsme mohli rodit přirozeně, a vyhnuli se sekci.. Alespoň v jednom mě prcek poslechl.. Byl krásně hlavičkou dole, krásně prospíval.. Ale.. Bylo 5.12.2018 a mě bylo celý den divně, byla jsem unavená, bolely mě zada, celý den lítala na velkou, a nejlépe mi bylo v leže (aktuálně jsem byla 32+3tt). No a ve 21:00 hodin když jsem si šla napustit vanu, a jen jsem si na chvíli odběhla do obýváku, aby se mi partner podíval na břicho, na které jsem si už pořádně neviděla, jestli na něm nemám vyrážku.. No jen se otočil a než stačil říct, že na něm nic nemám, tak ze mě vyjelo několik kapek, jen jsem si instinktivně strčila ruce mezi nohy a na vtipnou otázku partnera, jestli jsem se počůrala, odpověděla s očima na vrch hlavy, že tohle jsem já nebyla, ale malý.. Rychle na záchod, kde ještě vytékala trochu voda, to už partner běhal po bytě, rychle se oblékl, vzal už připravenou tašku do porodnice, přihodil nabíječku a další nezbytnosti.. Já se mezitím osprchovala, oblékla a vyrazili jsme k autu. Můžu říct, že cesta byla docela sranda, z Hodkoviček na Praze 4 jsme byli v Motole za 9 minut, kromě cesty po kolejích na Radlické si moc cestu ani nepamatuju, řešila jsem se známou, že dá na sály vědět, že jedeme.. Ve zkratce jsem ani netušila kolik té vody v břiše mám.. Ale vytopila jsem auto, a od auta jsem dělala cestičku až k sálům, kde jsem udělala potopu i na vyšetřovně, následně i na lehátku při točení monitoru a naposledy jsem si vytopila postel na pokoji.. Partner pak našel cestu k autu podle loužiček na zemi 😂. Při točení monitoru jsem dostala první kortikosteroidy na dozrání plic, první antibiotika a kapačku magnesia, které se ukázalo jako slabé, na zastavení porodu, tak mi ho vyměnili za gynipral, který už porod opravdu zastavil. Měla jsem klid na lůžku, kapačku gynipralu a antibiotik a každých 12 hodin injekci kortikosteroidů.. Povedlo se, a v pátek jsem dostala 4 injekci a v sobotu ráno dokapal gynipral. Měla jsem i to štěstí, že se mi nezačala odlučovat placenta, jinak by nám hrozil akutní císař.. Nic z černých předpovědí doktorů se nevyplnilo. A po 12 hodině se už začalo něco tam dole dít, i když kontrakce to nebyly, ale v 15 hodin po tom co už sem tam nějaká kontrakce dorazila a dole byl i nález, jsem se mohla přesunout na box, partner dorazil v 16 hodin, kdy už jsem měla za sebou klystýr.. Od příchodu partnera to vzalo rychlý spád.. Nejlépe mi bylo pod sprchou, kde jsem si při každé kontrakcí představovala, jak malý sestupuje a já se otevírám jako poupě růže.. To mi spolu s dýcháním a s legráckami partnera pomohlo se každou hodinu otevřít o 1-2 cm.. Vtipné bylo, že nikdo z rodičů, že jsme v porodnici, nevěděl.. A když mi psala partnerova maminka, co děláme.. Tak jsem ze sprchy instruovala, až napíše, že odpočíváme a koukáme se na televizi. No nebudu lhát do teď byl porod procházka růžovou zahradou, když přišel konec, nepomáhala už ani sprcha, a to už jsem skučela a měla pocit na tlačení.. To mohlo být asi kolem půl 9 večer.. Kvůli sledování malého jsem si bohužel nemohla vybrat polohu k tlačení, a musela být na zádech s nohami ve vzduchu, což mi vůbec nevyhovovalo, protože jsem se nemohla pořádně zapřít, a nebýt partnera, který mi podpíral záda a nakonec i malého kosmetického nástřihu (malý nemohl být dlouho v porodních cestách, kvůli nedonošenosti), tak bych ho asi nevytlačila.. Nakonec se ten náš cvrček podíval na svět ve 20:59 v sobotu 8.12.2018 ve 32+6tt. Sám dýchal a apgar skóre měl 9-10-10, a nebyl ani tak malý, jak si mysleli - měl krásných 2050g a 43 cm. Mohli jsme si ho poňuchat a užít asi 20 minut, něž si ho odvezli na dětskou chirurgii, kde po 12 hodinách od porodu podstoupil potřebnou operaci, ale to je na jiný příběh. 😊 Když si malého odvezli, tak mě museli ještě uspat a vyčistit dělohu od kousků placenty (to se prý stává při předčasném porodu).. Díky tomu jsem necítila ani zašití. Po zákroku se ke mě mohl vrátit na 2 hodiny partner a to jsme teprve dávali všem vědět, že už jsme 3 - s fotkou a krátkou zprávou kuk, překvapení.. Myslím, že takový překvápko už se nám nikdy nepovede 😂 I přes komplikace malého, a jeho měsíčního pobytu na dětské Jip, budu na těhotenství a porod vzpomínat s úsměvem. Bylo to opravdu nejkrásnější období, a doteď se občas přistihnu, jak si hladím bříško.. Teprve za 5 dní se měl malý narodit, a už od 8 ledna nám spinká doma v postýlce ❤️. Nakonec po tom všem musím říct, že jsem ráda, že jsem musela rodit v Motole, protože tam jsou samí profíci a skvělé porodní asistentky. Tímto bych chtěla poděkovat všem ze sálů, následně i z rizikového oddělení, kde jsem ležela po porodu (zde jmenovitě sestřičce Broně, díky její radě se mi rozjela laktace a já mohla malému po troškách nosit odstříkané mlezivo a následně z domova i mléko a díky tomu je teď malý plně kojený) a nakonec jedno velké díky patří i oddělení novorozenecké JIP, kde se mi o malého krásně staraly všechny sestřičky i doktorky. Všichni jsou to velcí profíci. Jsem ráda, že jsem se dostala sepsání mých vzpomínek, nerada bych některou z nich zapomněla ❤️.