Pohádkování - Eskymák Kvido a jeho dobrodružství

První z mých pohádek z cyklu Pohádkování... 🙂 Pohádka k poslechu i na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qz2Df4sYSfE

Daleko na Severu, v oblasti Severního Pólu, žil, byl malý Eskymák, který se jmenoval Kvido. A ten uměl, tak jako některé děti, pořádně zlobit rodiče. Neposlouchal a neustále se rodičům schovával. Zkrátka s ním šili všichni čerti. To se mu ale jednoho dne stalo osudným. Pojďme si tedy povědět, co se mu vlastně přihodilo.

Kvido si jednoho rána smyslel, že se půjde s tatínkem podívat, jak se chytají ryby. Žadonil po mamince, aby ho pustila.

„ Ale synáčku, na to jsi ještě moc malý. Nemůžeš jít s tatínkem chytat ryby. Ještě by ses někde ztratil. “ vymlouvala mu maminka jeho nápad. Tatínek také nebyl moc nadšený, ale když Kvido jinak nedal, přece jen ho vzal s sebou.

Jakmile dorazili k vodě, kde Eskymáci ryby lovili, začal Kvido objevovat nový svět. Tatínek na něj zpovzdálí volal, ať nechodí nikam daleko, ale Kvido byl Kvido a jeho zvědavost a hlavně neposlušnost mu nedaly, a tak šel dál a dál, až došel na místo, které neznal a cestu zpátky domů si nepamatoval.

„ Maminko! “ volal s pláčem svou maminku. „ Kdybych byl jenom poslouchal tatínka, nemusel jsem se ztratit.“ litoval svého činu.

V tom k němu ale někdo přistoupil. „ Copak tě trápí? “ zeptal se neznámý dětský hlas. Kvido se porozhlédl okolo sebe a spatřil malého ledního medvídka.

„ Ztratil jsem se a nevím, jak se dostanu domů. Úplně jsem zapomněl cestu.“ Medvídek nevěděl, jak mu má pomoci, ale poté jej napadlo, že by mohl jít pro pomoc ke své mamince, lední medvědici. „ Pojď se mnou! Moje maminka ti třeba pomůže. “ řekl medvídek. Kvido měl sice trochu strach, ale nakonec souhlasil a šel. Cesta jim rychle ubíhala, a tak byli brzy v domečku ledních medvědů.

„ Maminko! Maminko! “ volal na svou maminku malý medvídek.

„ Copak trápí moje zlatíčko? “ ptala se máma medvědice.

„ Mne nic, ale tady můj kamarád Kvido nemůže najít cestu domů. Odběhl od tatínka a ztratil se. Pomůžeme mu najít cestu?“ žadonil medvídek.

„ Ráda bych ti pomohla Kvido, ale nevím, jak najít cestu do vaší osady. S lidmi se nestýkám.“ řekla smutně a otočila se na svého malého medvídka. Kvidovi vyhrkly slzy z očí a začal litovat toho, co udělal. Najednou si ale medvědice vzpomněla na polární vlky a řekla: „ Možná vím, kdo by ti mohl pomoci. “

Kvidovi se rozsvítily oči štěstím a poslouchal slova medvědice. „ Polární vlci většinou všechno ví. Jsou to lovci a zdejší krajinu znají moc dobře. Pojď, dovedu tě za nimi a třeba ti pomohou.“ Kvido přikývl a medvědice ho pobídla: „ Pojď, nasedni mi na hřbet. K vlkům je to velký kus cesty a nejspíš by tě brzy bolely nohy. “ Kvido uposlechl, nasedl na její hřbet a vyrazili.

Zatím co se vezl na medvědím hřbetu a obdivoval kožíšek, z něhož sálo teplo, malý medvídek poskakoval vedle své maminky.

Pro Kvida to byl nový zážitek a než se nadál, byl společně s medvědicí a malým medvídkem u vlčí skrýše. „Copak tady hledáte? “ zeptal se vůdce smečky.

„ Tady Kvido, náš lidský kamarád, se ztratil a nemůže najít cestu domů. Myslíte, že byste mu mohli pomoci? “ zeptala se. Vůdce smečky se přísně podíval na Kvida a zeptal se: „ A co jsi vyváděl, že ses ztratil? “ Kvido se jej bál, ale když vedle sebe uviděl stát medvědici, dodal si odvahy a spustil: „ Neposlouchal jsem tatínka a běhal jsem tam, kam jsem neměl. A potom jsem se ztratil.“

„ A ty nevíš, že se mají rodiče poslouchat? “ huboval mu vůdce. Kvido odvětil, že ví a že už si to všechno bude pamatovat a bude poslouchat. Vlk se nad ním tedy slitoval a povolal nejmladšího člena smečky, vlka Šedáka. Šedák přesně věděl, kudy má Kvida vést, protože široko, daleko zde byla pouze jedna jediná lidská osada.

Kvido se tedy rozloučil s medvědy a poděkoval jim za pomoc. Sedl Šedákovi na hřbet a ten pospíchal k osadě, aby tam byli co nejdříve.

U osady Kvido sesedl a Šedák mu ještě naposledy připomněl: „ Nezapomeň, co jsi slíbil.“ „ Nezapomenu a děkuju. “ zvolal Kvido a utíkal do osady.

Tam už to poznával. Věděl, že je doma. Viděl tetičky, strýčky, iglú, ve kterém bydlí, ale hlavně maminku a tatínka, kterým se rozběhl ihned do náruče.

A co jim slíbil?

„ Maminko, tatínku, já už budu poslouchat. “

A tak skončilo Kvidovo dobrodružství. Poznal nejen zvířátka, která neznal, ale také ochotu pomoci druhých a důležitost přátelství.