Když jsem objevila poprvé dvě čárky na testu, měla jsem nesmírnou radost, ač miminko nebylo plánované. Celé těhotenství jsem si užívala, hlavně rostoucí bříško a na miminko se těšila. Každým dnem, kdy se porod blížil víc a víc se mě manžel a kamarádi ptali, jestli se bojím porodu. Pohotově jsem jim odpovídala, že ne. Byla to pro mě naprosto přirozená věc a nebyl důvod se bát. Jsem přece žena, která je k rození dětí stvořena.

Pak přišel den D, porod začal spontánně a já to věděla od první kontrakce a moc jsem se těšila. Při příjezdu do porodnice všechno pokračovalo dobře, měla jsem už půlku za sebou. Než přišla velmi silná kontrakce a já zazvonila na PA.

Tady to začalo: „Maminko, jste otevřená na 7cm, píchneme vodu a můžete začít tlačit.“

Byl to můj první porod a porodnici a doktory v ní jsem vnímala pozitivně, přece ví, co dělají. Začal kolotoč nekonečného tlačení, kdy se mi nedařilo sehrát s tělem, kontrakce pomalu mizely a mě docházeli síly. PA zavelela napíchnout oxytocin a zavolat doktora. To už šlo do tuhýho, kontrakce byli nesnesitelné, a nedávali mi čas na odpočinek. Byla jsem vyčerpaná a najednou měla pocit, že to nezvládnu. Přišel čas mi dávat kyslík. Přesto už jsem nemohla.

„Naštěstí“ mě v tom PA nenechala a začala mi miminko vytlačovat z břicha pomocí Kristellerovy exprese. Doktor navíc provedl ještě nástřih hráze. Trvalo to ještě pár minut a najednou bylo miminko na světě. Avšak to jak ze mě miminko vylítlo ven, jsem vůbec necítila. Prostě jako bych to nebyla já, kdo rodil.

Bohužel mi miminko nedali ani na břicho, ač se tím porodnice dušovala na předporodním kurzu, že to dělají automaticky. Po nějaké době mi ho podali zabaleného jako vánočku na první přisátí, a pak ho zase odnesli a nechali mě s mužem na porodním sále dvě hodinky „odpočívat“. Toť k bondingu.

Ten pocit po porodu byl nesnesitelný. Šla jsem do porodnice sebevědomě s tím, že si tam porodím své dítě a nakonec jsem jako žena naprosto selhala. Cítila jsem se naprosto mizerně, zlomeně a bylo mi z toho úzko. Nicméně přesto jsem pak zpětně porod vnímala pozitivně; byl přece rychlý (cca 13hod od první kontrakce) a miminko i já jsme byli živí a zdraví. A navíc to byl podle dnešní společnosti vlastně normální porod.

...

Než jsem narazila na krásný příběh hypnoporodu (asi cca měsíc po porodu). Hltala jsem každé slovo a nedalo mi to a hledala jsem další příběhy hypnoporodu a překvapovalo mě, že jsou všechny podobné. Tak přirozené, klidné a krásné. Dostala jsem se do skupiny přirozený porod a nestačila se divit. Všechno bylo špatně, všechno co v porodnici udělali, bylo naprosto zbytečné! Mohli ublížit mě i miminku! Byla jsem znechucená a nešťastná. Sebrali mi možnost si klidně a přirozeně porodit své dítě! V hlavě se mi rojily otázky co by kdyby. Kdyby mi dali víc času se zcela otevřít, kdyby mi nepíchali vodu, kdyby mi nedávali oxytocin, kdyby, kdyby....., kdyby vůbec nezasahovali, porod by byl úplně jiný!!! Nejhorší na tom je, že neměli důvod zasahovat, porod byl od počátku klidný a postupoval, jak měl. Všechny komplikace nastaly až po tom, co zdravotnický personál narušil přirozenost porodu.

Od té chvíle jsem věděla, že můj druhý porod bude zcela jiný. Zakoupila si knížku Hypnoporod a četla, zkoušela si techniky dýchání a nasávala informace z různých zdrojů, co ano, co ne, a proč, dívala se na hypnoporody. Nadšeně jsem vše vyprávěla svému okolí, ač ne všichni se mnou to nadšení úplně tak sdíleli. Pak jsem narazila na stránky Jemného zrození a zjistila, že dělají i kurzy a byla nadšená.

Měsíce plynuly a plynuly. Pak jsme se s manželem rozhodli, že je čas pořídit synovi sourozence. Když jsem podruhé objevila na testu dvě čárky, byla jsem šťastná! Jsem těhotná! Ovšem spolu s tím se ve mně objevil čertík jménem strach z porodu. Zvládnu to? Musím přiznat, že se mi při každé myšlence na porod sevřelo hrdlo. Na jednu stranu jsem se těšila, že jsem měla možnost to mít jinak, na druhou stranu už jsem nebyla tak sebevědomá a porod nebrala vůbec stejně jako poprvé. Tentokrát to bylo něco, za člověk musí bojovat. Myslím, že jsem se bála toho, že si své přání neobhájím. Bohužel jsem povahově typ člověka, co stáhne ocas a radši drží hubu, než odporovat autoritám.

Na svém strachu z porodu jsem pracovala a čertík se postupně zmenšoval a zmenšoval, až jsem měla pocit, že úplně zmizel. Teď s postupem času zjišťuji, že asi úplně tak nezmizel, ale to ještě vysvětlím.

Sepsala jsem si svá porodní přání a přemýšlela, kde budu rodit. U nás v Ostrově je porodnice, bylo zřejmé, že nejspíš tam. Navíc byla vyhlášená, že podporuje přirozené porody. Ovšem je to porodnice a ne všechna přání vyslyší. Pak jsem dostala tip na Centrum aktivního porodu v Kadani. Brečela jsem štěstím! Otevřela se přede mnou možnost klidného, tichého a přirozeného porodu skoro jako domácí porod a navíc jako třešnička na dortu, možnost porodu do vody. (O tom jsem snila už od puberty! Já vím, je to divné, ale tehdy se ke mně dostal román o těhotné dívce, která prožila porod do vody a mě se ten příběh neskutečně líbil a stalo se to mým přáním.) Prodiskutovala jsem to s manželem a měla nesmírnou radost, že ač je CAP od nás cca 30km, tak mi to prošlo. Pak jsem začala uvažovat o porodní dule a hledala, zda se u nás v okolí nějaká nachází.

Manžel mě sice v mých potřebách vždy podporoval a podporuje, ale po zkušenosti s prvním porodem a navíc jeho pesimistickou povahou měl v sobě strašáčka, že nikdy nevíš co se může stát, takže být jen na něm, strčí mě do rukou rovnou doktorům. A navíc je trochu povahově i jako já, netroufne si jen tak někomu autoritativnímu odporovat. Takže jsem chtěla u porodu někoho, kdo bude zastupovat má přání. Ovšem přizvat porodní dulu k porodu se manželovi moc nechtělo, byla to pro něj cizí osoba a nedokázal pochopit, jak by tam byla prospěšná, když tam přece budou jiné PA a doktoři.

Absolvovali jsme s manželem kurz hypnoporodu a já se začala pomalu na porod připravovat. Je tedy pravda, že příprava mohla být důkladnější, ale připravovala jsem se tak, jak mi můj první syn dovolil. Relaxace, afirmace a také téma porodní dula. Nakonec manžel přece jen svolil, a tak jsem si vybrala Žanetku. Úžasná to žena, ze které vyzařovala neskutečná pozitivní energie. Na porod jsem se díky ní těšila ještě víc a měla pocit, že to doopravdy zvládnu a bude to přesně takové, jak si přeji. Dny ubíhaly a byl pomalu čas navštívit CAP, ze kterého jsem mimochodem byla opravdu nadšená, ač nebyl moderně vybavený, působil na mě mile, domácky, příjemně, i personál byl velmi ochotný a milý. Navštívili jsme i ostrovskou porodnici, pro případ, že by šel porod moc rychle a do Kadaně jsme to nestíhali. Musím říct, že tam jsem se už tak příjemně necítila. Když jsme totiž probírali porodní přání, u spousty věcí mi řekli, že to není možné nebo to nejde provést zcela.

Od 30tt jsem pojídala datle, pak došlo i na lněné semínko a maliníkový čaj. Termín porodu se pomalu blížil a ač jsem si z nějakého důvodu od začátku těhotenství nasadila do hlavy, že budu přenášet, začala jsem být lehce nervózní. Především z toho, že jsme už rok dělali úplnou rekonstrukci bytu a stěhování se nám pořád kvůli maličkostem posunovalo. Byla jsem nešťastná, že nemám nic připraveného. Postýlku pro malého, přebalovací pult, věcičky ve skříni, atd. Nakonec jsme se přece jen 28.listopadu navečer konečně přestěhovali od rodičů. Spoustu nám toho chybělo, ale byli jsme ve svém.

Na druhý den šel manžel do práce a já měla mít poradnu v porodnici, no a protože první syn měl zlomenou ruku a tudíž nechodil do školky, bylo domluveno, že mi ho mezitím pohlídá prababička a navíc u tchýně doma, protože mi neměli ještě ani televizi, aby mu mohla pustit pohádky.

Tak tedy, 29. listopadu – první noc v novém bytě - okolo 3-4hodiny ranní (nevím přesně, na hodiny jsem se nedívala, ale manžel ještě spal) jsem cítila mírné bolení v podbřišku. Ale zaspala jsem to. Okolo 6hodiny už mi to moc spát nedalo, tak jsem vstala. Manžel se už připravoval do práce a mě vlny chodily víceméně pravidelně. Pak jsem musela navštívit i toaletu, tělo se čistilo. Musím říct, že mi hlavou blesklo, že takhle podobně probíhal i první porod. Ale nějak jsem to zase zahnala. Manželovi jsem se o vlnách zmínila, ale že se jedná zřejmě o poslíčky. Přece jenom jsem měla ještě do termínu 14dní a navíc jsem počítala s tím, že budu určitě přenášet. Takže když jsem si prodýchávala poměrně náročnou vlnu a manžel se mě ptal, jestli se náhodou něco neděje, ujišťovala jsem ho, že ne, že to přejde. Jemu se to moc nezdálo, tak mi ještě dal pro jistotu telefon do práce, kdybych ho nemohla zastihnout na mobilu, ale důvěřoval mi.

Honzík vyspával asi do 8hodin, já se mezitím najedla, a protože mi to nedalo, měřila si vlny. Byly pravidelně po 6 – 10 minutách. Psala jsem Žanetce, aby věděla, že se něco děje, ale že se jedná asi o poslíčky. Což mi Žanetka později potvrdila. Ač byly vlny pravidelné, šly stále do podbřišku.

Přišla prababička, a protože bych do porodnice sama nedošla (respektive bych to časově nestíhala, když jsem každou vlnu musela prodýchávat), auto máme jen jedno a s tím byl manžel v práci, zavolala babička svému synovi, který mě tam odvezl.

Bylo něco po 10hodině, když jsem přišla na poradnu, dali mě na monitor a já se jim o vlnách zmínila. Během monitoru jsem se snažila praktikovat naučené uvolnění a dýchání, ale po pravdě mi to moc nešlo, byla jsem na hodně rušivém místě, kde pořád někdo chodil. Na monitoru se samozřejmě vlny téměř neukázaly, ač už byly poměrně silné. Hlásím, že byly pravidelné po 6minutách, ale pořád jen v podbřišku. Doktor mi nabídl vyšetření (na to jsem pokrčila rameny, tak nějak jsem myslela, že to přece není na mě) a nakonec Hamiltona, že mimčo trošku popoženeme, ale to jsem odmítla. A odkráčela si to domů.

Z porodnice ke tchánovcům do bytu mi to trvalo cca půlhodinky, šla jsem pěšky a musela jsem se věru opravdu krásně otevírat. Navíc v tu dobu docela mrzlo, já při každý vlně nadávala, že se nemám o co opřít, aniž by mi přimrzaly ruce a těšila se, až ty blbý poslíčky rozeženu vanou!

Doma jsem se naložila do teplé vody (bylo asi půl dvanácté), nicméně místo aby vlny mizely, přišlo mi, že ještě víc zintenzivněly. Žanetka mi psala jak na tom jsem, ale nějak jsem nebyla schopná jí odpovědět. Takže mi nakonec raději zavolala, ptala se mě jak se cítím a jestli si myslím, že už je to ono. Nedokázala jsem jí odpovědět, tentokrát mě moje intuice nechala na holičkách a já sama nevěděla, co si mám myslet. Můj mozek úplně vypnul, odmítl mi prostě vyslat signál o tom, že rodím, ač mi to moje tělo jinak dávalo dostatečně najevo.

Nicméně protože šly vlny pořád jen do podbřišku, Žanetka mi řekla, že se pořád může jednat o poslíčky, že někdy trvá trochu déle, než se po vaně utiší. Ale přesto mi doporučila, ať se dostatečně najím, kdyby se přece jenom miminko rozhodlo přijít na svět. Vzala jsem si jogurt a banán, a šla do pokoje (kde jsem mimochodem celé těhotenství procvičovala relaxace) a babičce řekla, že si jdu udělat relaxaci. Vlezla jsem si na čtyři, opřela se o postel, spořádala banán a prodýchávala vlny. Jogurt už se mi jedl o dost hůře, vlny byly čím dál intenzivnější, už jsem vydávala i mručení. Žanetka mi stačila zavolat ještě jednou, a po tom co vyslechla jak jednu vlnu prodýchávám, rozhodla se, že raději už vyjede. To bylo asi okolo půl druhé hodiny.

A najednou to přišlo. Tělo mi vydalo signál, že mám začít tlačit. Rychle jsem volala na babičku, ať mi podá nějaký deky, že asi rodím. Chudák přiběhla nešťastná, nevěděla, co má dělat. Nevím, komu to trvalo dýl, jestli mě samotný nebo babičce, vstřebat informaci, že rodím. Hodila jsem pod sebe deku, přirozeně zatlačila a rup!, voda začala odtékat. Od té chvíle jsem měla nutkání pořád tlačit. Babička mezitím stačila zavolat švagrový a mě se ptala, jestli má zavolat záchranku. V tu chvíli mě proběhlo hlavou, že jsem chtěla do Kadaně, ale to nestíháme (a zamrzelo mě to), že nemám s sebou tašku a manžel nic neví. Babičce jsem kývla na záchranku a volala manželovi, ať okamžitě přijede, že rodíme.

Stihli jsme i domluvit, ať vyzvedne tašku, co má ještě dobalit a jet rovnou do Ostrovský porodnice. Zavolala jsem ještě Žanetce, ať nejezdí do Kadaně ale do Ostrova, že už tlačím a že to nejspíš stejně ani nestihne. Do toho přišla sousedka, švagrová a byl to pěknej mumraj a chaos. Sanitka už je prý na cestě a já že nemám tlačit. Což tedy moc nešlo. Vlny byly natolik intenzivní, že jsem vydávala už o dost hlasitější zvuk a přitom se kousala do ruky. Přesto to byl naprosto nepopsatelnej pocit.

Záchranka přijela (cca okolo 14hodiny), mě okamžitě položili na záda (musím podotknout, že to bylo velmi nepříjemné!), zkontrolovali stav – zašlá branka a napíchli mi kanylu. Na vozíku mě převezli k lehátku, na to položili, připoutali, naložili do sanitky a vyrazili jsme. Pořád mi bylo řečeno netlačit, ale prodýchávat. Přiznám se, že ač jsem měla nacvičené klidné dýchání na sestoupení miminka, prostě mi to nešlo a naopak mi pomáhalo spíš to jejich doporučované funění. Asi to bylo i tím, že jsem se za celou dobu nestihla uvolnit a zrelaxovat. Když mě přivezli na sál, byla tam i sestřička z dopolední poradny, prý: „Jéééé, vždyť paní tady byla ráno!“

Vyptávali se mě, kdy mi začali pravidelné kontrakce, tělo mi dalo pauzu na odpočinek před závěrečnými vlnami, takže jsem neměla problém jim odpovídat. Na druhé zatlačení jsem cítila, jak kousek hlavička vylezla a zase zajela zpátky. Doktor mi radil, že mam jít přes veškerou bolest a tlačit jak nejvíc mohu, tak jsem napotřetí zabrala. Cítila jsem jak to pálí a cítila jsem, jak hlavička a celé tělíčko vyklouzlo ven. Byl to pocit k nezaplacení!

Miminko mi dali okamžitě na břicho, to krásné malinkaté teplé tělíčko. Přivítala jsem ho slovy: „Ahoj lásko!!!“ Byla jsem šťastná! V tu chvíli dorazil manžel na porodní sál, moc nás oba mrzelo, že to nestihl. Miminko si zase vzali a pak mi ho podali zabaleného a nechali nás tři o samotě na porodním sále. Asi o hodinu a půl později dorazila Žanetka se na nás podívat, byla unešená, jak se nám porod povedl, že to byl krásný hypnoporod. Kubíček se narodil ve 14:14 a bylo na něm vidět, že je moc spokojený.

Ač jsem si vysnila klidný a tichý porod spolu s relaxační hudbou, byl to porod úplně jiný. Ale přesto krásný a dodnes na něj ráda vzpomínám. Byl tak přirozený! Tělo pracovalo jak potřebovalo, ač mi mozek zcela vypnul a mě ani na vteřinu nenapadlo, že rodím. Věřím, že uvnitř mě byl ještě ne zcela zpracovaný strach, tak si tělo a mozek poradilo jinak. Dovedu si představit, že mít v tu chvíli u sebe Žanetku, porodím doma a teprve pak bych jela do porodnice. I když nakonec jsem ráda, že jsem byla v porodnici. Mé tělo bylo bohužel zesláblé z nedostatku jídla a pití (za celý den jsem měla jen lehkou snídani, caro, půl litru vody, jogurt a banán), takže jsem pak před přesunem na šestinedělí začala kolabovat. Proto i došlo k tomu, že jsem miminko první noc u sebe neměla, ač to v ostrovské porodnici normálně dělají. Při vstání se mi dělalo mdlo a tělu trvalo, než se z toho vzpamatovalo. Věřím, že kdyby manžel nemusel druhý den do práce, využili bychom rodinný pokoj, který tam mají k dispozici a miminko bychom tak přesto mohli mít u sebe.

Jsem velmi vděčná za možnost porodit úplně jinak a ten porod si opravdu „vědomě“ užít, cítit jak miminko vyplouvá ven a cítit tu příjemnou úlevu a euforii. Díky tomuto zážitku, který dokonale přebil ten první, bych šla s radostí rodit znovu. A vlastně bych se nebála ani porodu doma, protože mě moje tělo ujistilo, že k tomu aby porodilo, nikoho nepotřebuje - vlastně téměř ani mě 😀. A dodnes se usmívám nad tím, že se chtěl Kubíček narodit zrovna v pokoji, kde jsme spolu při relaxacích trávili čas. Je také zajímavé, že jsem si ho vždy ve svých vizualizacích porodu představovala s tmavými vláskami a on se tak opravdu narodil – jeho bráška byl totiž blonďáček.