Zdravím všechny maminky, babičky, tety ke čtení mého blogu.
Přeji všem pokojný Advent a krásné radostné a pohodové Vánoce. :*)
Na výletě v neděli
S tátou s mámou
v neděli
co jsme všechno viděli?
V Zologické zahradě
pásly lamy v ohradě
žirafy si důstojně
prohlížely z výšky
na modřínech šišky
opice se šklebily a za chvíli
kradly lidem mobily
lev si jenom líně zívne
vůbec mu to není divné
papoušci se hádali
že jim žádný nedaly
medvěd mručel spokojeně
pomlaskával nad svačinkou
jenom tygr zařval vztekle
rychle děti, schovejte se za maminkou
tygr nemá rád ten křik a shon
mávnul chobotem dobrotivý slon
lachtani si užívali ve vodě
pózovali na focení
nenechali nic náhodě
pyšní pávi žárlili
kolem dětí chodili
a ostatní zvířátka?
Užila si pohlazení, těšila se na krmení
děti s ošetřovateli chystali jim do misky
potravu i pamlsky
Přeji všem krásné a radostné jarní dny :*)
Chcete pohádky a říkadla pro děti? Kukněte na blog pro děti https://detem-od-babicky-patricie.webnode.cz/
Milé maminky a babičky přeji vám všem krásné, kouzelné romantické májové dny. ❤
Májová
Láskou voní čas
to máj se hlásí
nový život proudí v nás
jako mladé víno kvasí
zase kvetou šeříky
a stromy jabloní
k polibkům svádí
svěží vítr dívkám
sukénky hladí
a mládencům září oči
Země dál se točí
slunce usmívá se
celé té jarní kráse 🙂 ❤
Milé maminky, jestli budete mít chuť a zájem, kukněte se na veršovánky pro děti i maminky. 🙂
Žily myšky u maminky
prázdná měly bříška
mamka kaši vařila
spadla do ní šiška
div se světe tomu nadělení!
Kde se vzala šiška doma?
Myšák táta mrouská fouskem
děti, to nic není!
Šel jsem lesem na procházku
trefila mě do čela
schoval jsem ji na kredenci
to se šiško nedělá!
Padat dětem do kašičky
zlobit nás tu nebudeš!
Veverce tě rádi dáme
na kaši si pochutnáme.
:*) 🐭
Setkali se mravenci
na zeleném koberci
kampak jdete, starý brachu?
Pomoci jdu kamarádům
nesou kládu velikou
rád pomůžu taky trochu
vezmeme to oklikou
je tam bláto, je tam trní
cesta špatná, daleká
kamarády, když jdou spolu
pranic neleká. ❤👏
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/vlastni...
Pohádka o tom, kdo čaruje v lese
V jednom dubovém lese žili dva skřítkové, Kryšpín a Filišpín. Byli to skřítci rošťáčci a šprýmaři. Rádi čarovali po lese a zlobili zvířátka svými darebnými kousky. Ale byli to také skřítci hodníčci a pomocníčci. Když potřebovalo některé zvířátko pomoci, rádi pomohli a když se některé zvířátko roznemohlo a onemocnělo, svými kouzly zvířátko uzdravili.
Jednou se na pasece uprostřed lesa konal velký sněm zvířátek. Přišli i skřítkové. Ti nesměli nikde chybět! Předsedal starý mrzout jezevec. „Ale budete hodní! Nebo vás nechám vyvést!“ Brblal pod vousy a mžoural unavenýma očima přes brýle. Projednávalo se všechno. Jak se v lese žije, co zvířátka potřebují a kdo ochořel, prostě všechno. Řešilo se, jak zabránit křivdám a rozporům a zamezit hádkám, jak chyby a nedobré věci napravit. Když už bylo všechno hotovo, přihlásil se statný mladý jelen:“V našem lese zase škodí pytláci!“ My mladí se jich nebojíme! Jsme bystří a rychlí. Jejich nástrahy přeskočíme a utečeme dál do hlubokého lesa. Ale ti staří a nemocní nemají od pytláků pokoj! Všude po lese jsou nastražená oka a pytláci číhají taky na posedu a střílí“. Zvířátka se vyděsila! „Už je to tu zase!“, zaskuhrala stará liška, „nedají nám pokoj!“ Zvířátka se radila a skřítkové dobře poslouchali. My bychom rádi čarovali a pytláky vystrašili. Ale to by nebylo to pravé!
Kryšpín trval na tom, že zvířátka musí ukázat, že ...........
DOKONČENÍ POHÁDKY NAJDETE ZDE:
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
Pohádka „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ 😍 👏
vypráví o princi Velenovi, který se vydal do světa hledat dívku svých snů, krásnou Večernici, která se jednoho večera snesla do jeho komnaty, když podřimoval. Byla to vlastně hvězda, která se mohla proměnit v dívku. Už celý rok na prince pohlížela každou noc, když spal a zamilovala se do něho. Byla krásná a milá a Velen se do ní také zamiloval.
Princ Velen měl tři sestry, které postupně provdal za její bratry - krále Slunce, krále Měsíce a krále Větru. Večernici unesl zlý král bouří a blesků, Mrakomor, protože ji chtěl mít pro sebe. Její bratři pomohli princi Velenovi milovanou Večernici vysvobodit.
Zlý Mrakomor byl poražen, princ Velen se oženil s Večernicí a po smrti svého otce, se stal králem své země. Narodil se jim synáček, dali mu jméno Večerník, po mamince. Žili spolu spokojeně až dokud nezemřeli.
A vy tomu věříte? Myslíte si opravdu, že zlo bylo navždy poraženo? Že je tak lehké nad ním zvítězit? I kdepak! Zlo je všude kolem nás, i v nás stále a my mu musíme čelit a bránit si své štěstí!
Král všech bouří a blesků Mrakomor, měl přece sestru Mrakomůru! Ta by nikomu jenom tak pro nic a zanic neškodila, ale smrt jejího bratra se jí velice dotkla! Musela bratra pomstít! To snad chápete? Po nějakém čase, když bratra oplakala, se rozhodla, že potrestá Velena. Jenže, on nebyl sám, kdo Mrakomora přemohl. Pomáhali mu jeho švagři a hlavně Slunečník, který Velenovi ozářil meč kouzelným paprskem mocné síly. Slunečník musí pykat za svoji drzost! Rozhodla se Mrakomůra.............😲
KONEC POHÁDKY SE DOZVÍTE NA MÉM BLOGU:
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
POHÁDKA O KOUZELNÉ KVĚTINĚ 🌷
Na jednom zámku v jednom království žil mladý král a královna. Žilo se jim dobře, žádné nebezpečí jim nehrozilo, království bylo bohaté a lidé byli spokojeni.
Tak, co trápilo královnu a proč byl pan král raději na honu, nebo ve vinném sklípku, se svou družinou rytířů, než se svou mladou ženou, královnou na zámku?
Královna se trápila kvůli tomu, že nemůže mít děti! Nejdříve byla smutná a často plakala, ale později už byla nesnesitelná tím, jak si vybíjela svou bolest a zoufalství na nevinných služkách i na svém manželovi. Byla hádavá, protivná a často křičela. Házela po služkách vším, co měla po ruce a ječela, až uši bolely! Pan král se také velice trápil, sám toužil po dítěti a nedokázal svou ženu utěšit. To ho mrzelo ještě víc, protože si nezasloužil to její škaredé náladové chování. Raději se jí stranil a útěchu hledal ve víně a v jízdě na koni, při toulavých projížďkách po svém království.
Jednou, při toulání po lese, pan král zabloudil a usnul u studánky. Zdál se mu podivný sen. Stála nad ním krásná víla, bosa, jenom v lehounkých zlatozelených šatech, s věncem lesních kvítků na hlavě. „Vím, co tě trápí“, promluvila k němu něžně, „naber si vody ze studánky a vezmi si tyto dva kvítky z mého věnce. Z růžového vyroste děvčátko a z toho modrého, chlapec. Zasaďte je s královnou o půlnoci a zalévejte po tři dny touto vodou.“ Voda má kouzelnou moc, stejně tak i tyto dvě květiny. Budete šťastni. Však pamatuj, až vaše děti dospějí a bude jim právě 18 let, musí přijít sem a sloužit královně víl po tři roky! Jinak by přišly o svou lidskou podobu a proměnily by se v tyto prosté lesní kvítky už navždy!
Když se král probudil, otřepal se a promnul si oči. To byl ale divný sen! Zavolal na svého koně, který se pásl nedaleko, když tu uviděl na zemi svou čutoru. Když ji zvedl, poznal, že je plná vody. Podíval se do dlaně a spatřil dvě prosté lesní květinky, jednu růžovou a druhou světlounce modrou. Opatrně je vložil do kapsy kabátce a zakroutil hlavou. Tak to tedy nebyl sen! Doma všechno své ženě vypověděl. Královna byla zpočátku vyplašená a o žádných kouzlech nechtěla slyšet! Po chvíli přemýšlení však svolila. „Snad nám lesní víla naše děti navždy nevezme! A tři roky služby není taková hrůza!“ Král ji konejšil, „neboj se, všechno dobře dopadne!“ Netrpělivě čekali na půlnoc. Vzali spolu velký zdobený porcelánový květináč a květiny zasadili. Potom je kropili, tak, jak jim víla poradila, tři dny vodou ze studánky. Připravili dětem jejich malou komnatu. Postýlky, nábytek, hračky, peřinky a vše potřebné.
Třetí den se už nemohli dočkat půlnoci! Hlídali v komnatě s napětím, co se bude dít?! Nakonec samým rozčilením a únavou usnuli. Probudily je hodiny na věži .Právě tloukly půlnoc a v komnatě se utvořila taková zvláštní modrorůžová mlha, květiny v květináči omamně voněly, až se královně zatočila hlava a omdlela! Král ji zachytil do náruče a ucítil, jak ......
❤🌞
KONEC POHÁDKY SE DOZVÍTE NA MÉM BLOGU:
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
užívejte :*) ❤🌹
Zdravím a děkuji všem, kterým se líbí moje tvorba.
Těm, na které nezbylo srdíčko, posílám kytičku :*)
Všem ostatním ženám, maminkám, tetám a babičkám posílám nabídku příjemného čtení a děkuji za případný zájem.
Přeju všem krásný a radostný máj 😘
Léto vítá země
sem poleť motýlku
ke mně
májem jaro končí
svět se kolem točí
nemá dovolenou
jak studila rosa
konipásci zapomenou
nad komínem čápi krouží
na pozdrav mávají čápata
na první pusu
vzpomínat bude
holka copatá
ve voňavé trávě
bosa
sem poleť motýlku
ke mně
létem už voní
země ❤💃
Čápi lítají, jaro vítají
a maminky potají, peřinky si chystají.
Růžovoučké pro holčičky
a modré pro kluky
kdopak je v ranečku,
nemají záruky. 🙂😝
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
LESNÍ KRÁLOVSTVÍ 🌳
Poslechněte si pohádku o ztraceném děvčátku. 💃
Žilo, bylo jednou jedno malé děvčátko, jmenovalo se Barunka. Narodilo se mamince a tatínkovi v chalupě u lesa. Tatínek byl dřevorubec, v lese sekal a řezal dřevo, které potom prodával lidem na topení. Barunka za ním chodila a nosila mu v ranečku svačinu. Někdy sebou nesla ještě džbánek na maliny pro maminku na koláče. Maminka se starala o domácnost, zahrádku, malé hospodářství a psa Broka. Barunka mamince pomáhala na zahrádce i při práci s domácími zvířaty a mazlila se s malými králíčky. Nejraději měla toho hebounkého, celého bílého s růžovým čumáčkem. Nikdo nevěděl, kde se u nich vzal. Maminka se podivila, když ho jednoho dne našla na dvorku. Prostě odněkud přihopkal a zabydlel se u nich.
Jednou, při krmení nedávala Barunka pozor a ten bílý králíček vyskočil a pelášil k lesu. Králík neposlechne, jako pejsek, když na něho zavoláte, prostě uteče! Barunce nezbývalo nic jiného, než utíkat za ním. Bílý huňatý ocásek se kmital mezi stromy a Barunka musela běžet ze všech sil, aby se jí králíček neztratil v lese! Celá zadýchaná doběhla ke skále, kde se králíček zastavil, jakoby na ni čekal a najednou splynul s tou skálou a zmizel!
Barunka leknutím vyjekla. Když se uklidnila, utřela si čelo a opřela se o skálu. Ucítila, jak se skála zachvěla a uslyšela temné hučení. Skála se rozestoupila na škvíru přesně tak velkou, aby se jí mohla Barunka prosmeknout a pak se s temným hučením opět zavřela! Barunka zprvu nic neviděla, uvnitř skály bylo šero a ticho. Po chvíli se rozkoukala a před sebou spatřila mírné světlo. Šla k němu a zjistila, se před ní otevírá nádherná obrovská zahrada, plná omamně vonících květin a vysokých stromů, jezírek s rybami a fontánami a bílým pískem vysypanými cestičkami. Vybrala si jednu cestičku a směle vykročila, zvědavá, kam až ji zavede. Došla k zavřené bráně bílého zámku. Klika byla příliš vysoko, Barunka směle zavolala: „ Haló! Je tam někdo? Haló, slyšíte mě?“ Nikdo neodpovídal, proto sebrala ze země ten největší kámen a zabušila na bránu.
Brána se otevřela a Barunka vstoupila do zámku. Nikoho neviděla, ani neslyšela. Prošla dlouhými chodbami a nahlížela do skvostně zařízených komnat s měkkými koberci, až došla do té největší a zůstala překvapeně stát ve dveřích. Přímo proti nim na konci komnaty stál vysoký trůn. Na něm seděla královna s dlouhými bílými vlasy až na zem se zlatou korunou na hlavě, oděna do jemných růžových šatů a zahalena lehounkým závojem. Takovou krásu Barunka nikdy neviděla. Úžasem ani nedýchala. „Pojď dál, Barunko, už na tebe čekám“, řekla vlídně královna a pokynula Barunce, aby se posadila vedle ní. A Barunka užasla podruhé, protože neviditelné ruce přistavily k trůnu malé pohodlné křesílko. Ale to nebylo všechno! Najednou se před zkoprnělou Barunkou objevil stoleček a na něm bohaté občerstvení, ovoce, kakao, koláče a spousta cukroví, které ani Barunka neznala! „Neboj se Barunko a občerstvi se, naběhala ses dost, potom tě zavedu do komnaty k odpočinku“, pobídla ji královna milým hlasem. „A neboj se mně, nemáš se čeho bát. Tady ti nikdo neublíží.“ Barunka se osmělila a když se dosyta najedla a napila, nechala se odvést královnou do vedlejší malé komnaty a sledovala, jak neviditelné ruce rozestýlají malou postýlku. Jak padla do měkounkých peřin, okamžitě usnula!
A co se zatím dělo v chalupě u lesa? Maminka volala a hledala Barunku kolem chalupy a na zahrádce. Zašla do stodoly, jestli si tam nehraje s panenkami a potom plna starostí zavolala na Broka:“Hledej!“ Pejsek poslušně očichal celé okolí, zaštěkal a vyrazil k lesu. Maminka běžela za ním a při tom volala: „ Tatínkůůůůů. Barunka se ztratila!“ Tatínek pracoval zrovna nedaleko a jak to slyšel, všeho nechal a běžel za maminkou. Celí uřícení doběhli ke skále, kterou Broček očichával a žalostně kňučel. Maminka s tatínkem nechápali, co se to stalo! Volali:“ Barunkóóó, Barunečko, holčičko naše! Slyšíš?! Odpověz.“ Tatínek zoufale bušil pěstmi do skály a maminka hořce plakala. Nastal večer a oba zmoženi a celí ochraptělí z marného volání, museli jít domů. „Musíme se postarat o zvířátka, maminko“, řekl smutně tatínek a objal nešťastnou maminku. „Pojď Bročku“, natáhl k pejskovi ruku tatínek, ale věrný pejsek se ani nepohnul. Složil hlavičku na tlapky a teskně zavyl.
Ubíhaly dny a noci a Barunka ze skály nevyšla. Marně maminka s tatínkem chodili ke skále, volali a plakali, prosili skálu, aby jim milovanou dcerušku vydala! Všechno marné. Věrný pejsek Broček hlídal u skály každou noc a každý den. Mamince zbělely vlasy a tatínkovi i vousy.
Uběhlo dlouhých deset let! Věrného Bročka pochoval tatínek u skály a maminka mu na hrobečku zasadila šípkové růže. Každý rok chodila maminka s tatínkem k malému hrobečku zapálit svíčku a vzpomínat na věrného pejska a svoji holčičku Barunku, kterou oplakali. Už nevěřili, že se s ní někdy ještě uvidí.
A co se mezitím dělo ve skále? Když se Barunka probudila ve své komnatě v kouzelném zámku, neviditelné ruce jí podaly zlatě vyšívané červené šatičky a červené střevíčky. Někdo ji učesal černé kudrnaté vlásky, uvázal na cop červenou mašli a podal jí zrcadlo. Podívala se na sebe a vykulila svoje černá očka. Byla krásná, jako malovaný obrázek! Usmála se na sebe a zatočila se do kolečka. Měla radost a těšila se na dobrodružství, které ji jistě čekalo!
Vešla královna a podala jí ruku:“ Pojď se mnou Barunko“ a vedla ji zámkem po chodbách a potom po schodech do vyššího patra, do bleděmodré komnaty. Uprostřed komnaty na podstavci, na modravém polštářku, jako na obláčku, ležel její nejmilejší hebounký bílý králíček. Světlemodrá očka se mu leskla, jako broušené diamanty a králíček promluvil lidským hlasem:“ Vítám tě, Barunko, ve svém královském zámku. Jsem princ Mojmír, zakletý zlou čarodějnicí. Moje maminka královna věří, že ty mě dokážeš vysvobodit. Všechno ti vysvětlí.“ Polekaná Barunka sebou žuchla na zem, až to zabolelo!
Královna pověděla Barunce celý jejich smutný příběh: „Královna víl, Lesana byla kdysi krásná a zamilovala se do mladého krále lesního království. On se však s ní nechtěl oženit, ale vybral si mě, prostou vílu. Ona nás ze msty oba proklela a celý náš rod! Můj synáček, princ Mojmírek, se proměnil v králíčka. Můj manžel, král této říše a všichni sloužící a dvořané a všichni lidé na zámku, kteří tu byli, se proměnili v neviditelné přízraky. Jenom mě nechala Lesana mou podobu, abych se trápila ještě víc. Za svou nepřejícnost a pýchu přišla Lesana o svou krásu a proměnila se v ošklivou čarodějnici. Sama nám předpověděla, že nás může vysvobodit děvčátko, které bude mít vlasy i oči černé, jako noc. Dívka, která vyroste do krásy, která předčí tu její. Dívka však musí být hodná, dobrá a statečná, pobude tu s námi přesně deset let a splní dané úkoly. Můj syn si tě sám vybral, Barunko. Dlouho tě z křoví pozoroval a proto za tebou přihopkal z lesa. Má tě moc rád a já věřím, že ty nás dokážeš zachránit.“
Barunka se velice podivila tomu neuvěřitelnému příběhu, chvilku přemýšlela a potom řekla:“Moje maminka s tatínkem mě budou hledat! Jistě se už trápí starostmi, kde jsem tak dlouho! Musím jít za nimi a poradit se, co mám udělat a jak.“ Královna se smutně usmála: „Barunko, odtud se sama nedostaneš! Co skála pohltila, jenom tak nevydá!“ Barunka se rozplakala a královna odešla. Králíček přihopkal k Barunce a stulil se jí do klína. „Neplač Barunko. Tím nikomu nepomůžeš“, domlouval jí něžně a díval se tak smutně, že mu Barunka odpustila. „Deset dlouhých let neuvidím maminku a tatínka!“, vzdychala nešťastně dívenka. Potom se však uklidnila a dostala vztek. Nějaká zlá a ošklivá čarodějnice si dovoluje lidem ničit jejich štěstí?! Kdo si myslí, že je?!
Barunka sundala králíčka z klína na zem a rázně vstala. Zadupala nožkama a vykřikla, jak nejvíc uměla nahlas:“Kde jsi, ty zlá babice?! Ukaž se mi, já se tě nebojím!“
Zahřmělo a zablýsklo se, až Barunka leknutím vyjekla. Potom však polkla a založila si ruce v bok. „Nic jiného neumíš?!“ Zvolala posměšně. „Bouřku znám a nebojím se jí. Dokonce jsem jednou byla s tatínkem v lese, schovaná před deštěm a kroupami v seníku! Nebojím se ani našeho zlého housera, který každého poštípe, ani našeho velkého záludného berana a nebojím se ani být doma sama potmě!“ Holedbala se statečně dívenka, ale přece jen se jí trošku třásl hlásek. Ale to bylo jenom nervozitou z neznámého, protože nevěděla, co ji čeká. Když se před ní zjevila čarodějnice v černém kouři, ošklivá s rozcuchanými šedivými vlasy a zlýma zelenýma očima, oblečená v hadrech. Barunka si jenom odfukla a vykřikla:“ A to má být všechno?“ Čarodějnice zaječela, až se otřásly zdi zámku. „Moc se nám tady nerozkřikuj! Nejsi tu doma“, napomenula ji Barunka a pokračovala: „ Raději mi řekni, co si přeješ, jak mám malého prince vysvobodit a zachránit celé království?! Víš, že je mi teprve osm let?“ Čarodějnice si zlostně prohlížela Barunku, blýskala zelenýma očima, a hrozila jí kostnatýma rukama s dlouhými drápy. Dívenka klidně stála, i když v ní byla malá dušička. Čarodějnice konečně promluvila:“Musíš splnit deset úkolů, za každý rok jeden!“ Zítra ti povím první úkol“ Opět se zablýsklo, zahřmělo a bylo ticho. Čarodějnice zmizela. „Tfůůůůůj!“ Odfukla si Barunka a vzala do náruče králíčka, který se klepal strachy a tulila si ho do náruče. Dlouho trvalo, než se uklidnil. „Neboj se, nikomu tě nedám“, mazlila se s ním dívenka úplně stejně, jako doma na dvorku.
Potom řekla nahlas:“Mělo by se vyvětrat!“ A rázem neviditelné ruce otevřely okna a čerstvý vánek provoněl komnatu. Po obědě si Barunka prohlédla celý zámek a potom si s králíčkem hrála v zahradě. Den rychle uběhl a unavená dívenka usnula, sotva ulehla do postýlky.
Druhý den ráno, hned po snídani, spěchala Barunka za Mojmírem a čekali spolu nedočkavě na Čarodějnici. Králíček se tulil k Barunce a strachy skoro nedýchal. Zablesklo se a začmoudilo a čarodějnice stála před nimi. „První úkol pro tebe Barunko je – vyšít polštářek pro tvého králíčka.“ Uchechtla se. „Do večera, ať máš hotovo! Ale pamatuj si, nesmíš nahlas zanaříkat, ani si postěžovat! Jinak svého králíčka už nikdy neuvidíš a neprolomíš prokletí!“
Barunka si pomyslela, že to nemůže být přece, co by nezvládla! Často se dívala na maminku, jak vyšívá ubrusy a sama už taky párkrát výšivku zkusila. Sama si šila šatičky na panenky a uměla s jehlou a nitěmi zacházet. Vybrala si světle modré plátýnko, hedvábné nitě a jehlu, pohodlně se usadila a začala vyšívat. Ale ouha! Co se to děje? Hedvábíčko se začalo šmodrchat a trhat! Všechny špulky se promíchaly a nitě zauzlovaly. Ale co bylo nejhorší, kam Barunka píchla do plátýnka, tam se zároveň píchla do prstu a kapky krve zbarvily plátýnko. Nešťastná dívenka věděla, že nesmí přestat, ani naříkat, jenom tichounce zasténala při každém píchnutí. Ani neobědvala a hlady a žízní byla celá umořená! Večer měla prstíky celé rozpíchané a oči plné slz. Králíček se chvěl po celém těle, už se na to nemohl dívat a hopkal za maminkou královnou. „Úkol jsem nesplnila, co s námi jenom bude?!“ Povzdechla si zmožená Barunka a slzy jí ukáply na plátýnko. A najednou, všude tam, kde byly kapky krve, vykvetly nádherné květy a kam ukáply slzičky, vyrostly lístečky! To byla nádherná výšivka! Barunka se zatajeným dechem sledovala jak neviditelné ruce plátýnko vzaly, přeložily, udělalo se jenom takové ššššíí a bylo hotovo! Povlak na polštářek pro králíčka byl ušit! Statečná dívenka svým odhodláním a pílí prolomila první kouzlo! Když to čarodějnice uviděla, jenom vztekle zaječela a zmizela. To bylo radosti! Vděčná královna objímala Barunku a ruce jí ošetřila hojivou mastičkou. Potom dívenku nakrmila a sama uložila do postýlky.
Sotva se rozednilo, odpočinutá a dobře vyspaná Barunka už netrpělivě čekala na čarodějnici s druhým úkolem. „Tvůj králíček tady není. Hledej! Večer přijdu.“ Dívenka si mohla nožky uběhat! Dobře věděla, že nesmí volat. Prohledala celý zámek od sklepa až po půdu a nic! Po obědě prohledávala zahradu, prolezla každé křoví a každý keřík. Večer byla tak unavená, že sotva stála a oči se jí samy zavíraly. Unaveně se opřela o kamennou zídku, na které stály sochy. Jistě ji to samotnou napadlo, byla to přece bystrá holčička, ale najednou kde se vzal, tu se vzal, přiběhl malý černý pejsek a čenichal kolem. Barunka se šťastně usmála a pozorně si prohlédla sochy. Opravdu! Chlapec a v náručí drží králíka! Hups! Králíček jí skočil do náruče a ona si ho blaženě přitiskla k sobě. A kam zmizel ten černý pejsek? Kdo ví, milé děti. Namítnete, že Barunka trochu šidila?! I kdepak! Zasloužila si trochu pomoci za svou vytrvalost a pevnou vůli! Zlomila druhé kouzlo.
Třetí úkol se zdál být jednoduchý. Měla pochytat deset rybiček holýma rukama v jezírku a nanosit je do zdobené skleněné mísy uprostřed komnaty. Ale zkuste si to! Rybičky ve vodě jsou ve svém živlu! Jsou hbité a kluzké. Než stačila Barunka rybičku vynořit z vody, vysmekla se jí a uplavala. Do večera byla dívenka celá smáčená a uondaná. S rozcuchanými vlásky vypadala, jako malý hastrmánek! Králíček to všechno pozoroval s velkými obavami, ale kupodivu, už se netřepal, ani netřásl. Už se nebál! Barunčina sveřepost, s jakou se snažila uspět, ho dojala. A cítil k ní nejen obdiv, ale i hlubokou náklonnost. Najednou připlavala k dívence želvička, mrkla na ni spiklenecky a nalákala rybičky na mělčinu. A bylo jich zrovna deset! Barunka je všechny pochytala do zástěrky a sotva s nimi doběhla do komnaty a vsypala je do mísy, zjevila se čarodějnice. Zaraženě si prohlížela dívenku a beze slova zmizela. Znavená, ale šťastná Barunka usnula, jakoby ji do vody hodil!
No no, děti, že měla pomocníčka? Aby ne! Zasloužila si ho. Třetí kouzlo zlomeno! Už se těšíte, jaký byl čtvrtý úkol? Já taky.
Měla natrhat květiny do vázy. To přece nic není! Namítnete. Ale zkuste si to holýma rukama ze záhonu plného trní a kopřiv! Do oběda měla uplakaná Barunka ruce až po lokty popálené, popíchané a rozedrané do krve. Sotva se jí podařilo jednu květinu přece jen utrhnout, okamžitě uschla. Začalo se šeřit a zoufalá dívenka padla na kolena se sklopenou hlavou.“Kdyby tu tak byla naše koza!“ Pomyslela si. Taková koza se totiž ničeho nebojí, spase všechno, žádné trny ani kopřivy jí nevadí. Barunka zvedla hlavu. Páni! Už se koza pásla na záhoně a opatrně se vyhýbala květinám! Šťastná Barunka rychle natrhala květiny a spěchala s nimi do komnaty. Sotva je vnořila do vázy, stála u stolu čarodějnice a dlouho beze slova hleděla na otrhanou a unavenou dívenku s krvavě dodrápanýma rukama. Potom zmizela. Barunka to nevěděla jistě. Byla příliš unavená a celá bolavá. Ale něco se jí na té čarodějnici nezdálo. Jakoby každým dnem krásněla! Její oči už nemetaly blesky, jenom se leskly, jako hluboké tůně. Čarodějnice už neječela, ani se neušklíbala, jako na začátku.
Barunka nemohla usnout. Házela sebou v postýlce a naříkala. Ustaraná královna přikládala dívence chladivé obklady a mazala ruce hojivou mastičkou. Nic nepomáhalo! Dívenka byla celá rozpálená. Onemocněla únavou a nachlazením. Králíček seděl u její postýlky a plakal. „To maminko, všechno kvůli mně! Kvůli nám trpí ta statečná dívenka. Zasloužíme si to, maminko?“ Královna tiše a vážně řekla:“ To víš, že ano, můj synečku. My ji všechnu tu její lásku a obětavost, se kterou to všechno pro nás podstoupila, vrátíme.“ A vzala její drobné ručky do svých a políbila je. Králíčkovy slzy skanuly na Barunčiny ruce a ty se rázem vyléčily! Dívenka se uklidnila a usnula. Dlouho do noci seděla královna u její postele a hlídala její spánek.
Pátý úkol byl opravdu zvláštní. Zdál se prostý a jednoduchý. Ovšem, byl v tom háček! Barunka ho nemohla splnit, ztratila hlásek. Měla totiž naučit králíčka zpívat. Znala hodně písniček. S maminkou si často zpívaly. Ale, prostě to nešlo. Jenom sípala a chraptěla! Královna jí nosila do komnaty mléko s medem a heřmánkový čaj a balila jí krk do obkladů. Všechno marné!Přece to nevzdáme! Zoufali si všichni tři. Zešeřilo se, do komnaty se nesla libá vůně květin ze zahrady a ptačí zpěv. Večer, než nastane úplná tma, naposledy všichni ptáci zapějí a pak se rozhostí ticho, všechno usne. A právě v té chvíli zapěl slavík. Jeho nádherný trylek zazněl zprvu tiše a něžně a pak rozezvučel celou komnatu. A Barunka se přidala. Zazpívala krásnou ukolébavku, kterou ji naučila maminka. Králíček se přidal i paní královna. Tklivá píseň zněla zámkem a nesla se do zahrady. A všichni ptáci se přidali a společně pěli, až se jim třepala hrdélka. A jak to, že Barunka najednou mohla zpívat? Možná jí ten slavík půjčil svůj hlas, kdo ví. Ve dveřích komnaty stála tiše čarodějnice se svěšenou hlavou k jednomu rameni a Barunce se zdálo, jakoby měla v očích slzy.
„Opravdu nevím, jak si poradíš se šestým úkolem“, řekla ráno pochybovačně čarodějnice, „Přijdu až večer, budeš hlídat svého králíčka celou noc!“ Barunka celý den odpočívala, aby vydržela celou noc zůstat vzhůru. Dobře jedla a pila a hrála si s králíčkem. Kolem krku mu uvázala světlemodrou hedvábnou mašličku a když se zešeřilo a červánky zbarvily oblohu, zašeptala:“ Neboj se, já tě uhlídám“ a dala mu pusu na čumáček.
Celý večer se nic zvláštního nedělo, chvilku si spolu ještě pohráli a potom králíček odpočíval na svém polštářku, až usnul. Barunka, aby neusnula, si hrála s panenkami, které jí věnovala hodná královna. Barunka je česala, převlékala jim šatičky a polohlasně si zpívala. Kolem půlnoci cítila, že se jí pomalu klíží oči, proběhla se po pokoji, zatančila si, vyvětrala, pohladila králíčka a spokojeně se usadila do pohodlného křesílka s panenkami na klíně. Ale ouha! Jen pár vteřinek zavřela oči a když je znovu otevřela, právě na hodinách na věži bila půlnoc. Barunka si protřela oči a pak je hrůzou vytřeštila! Králíček byl pryč! Ach jo, co si jen počnu, když ho nenajdu?! Tiše seděla a nabírala síly, když tu zaslechla ze zahrady smích a veselé hlasy. Podívala se z okna a viděla deset světlovlasých chlapců, úplně stejných! Oblečeni byli v modrých kalhotách a bílých košilích a bosí si na trávníku hráli se stříbrným míčem. Míč svítil, jako měsíc na nebi a oči chlapců zářily, jako hvězdy. Dívenka seběhla k nim a prohlížela si je zblízka. Oni, jakoby ji neviděli! Najednou ztichli a jenom se na ni dívali. Barunka každého z nich několikrát obešla a pečlivě si ho prohlédla od hlavy až k patě. Byli úplně stejní! Obloha bledla, začalo svítat. Když tu pojednou zaslechla Barunka soví houkání. Moudrá sova mi něco napovídá, pomyslela si dívenka a znovu obcházela chlapce kolem dokola a náhle ji svitlo! Mašlička! Opravdu, jeden z chlapců měl na krku světlemodrou hedvábnou mašličku. Barunka si oddechla a ukázala na něho. Usmál se na ni a radostně ji objal. Ostatní chlapci zmizeli. V tom okamžiku se zablesklo a zahřmělo tak silně, že se polekané děti k sobě přitiskly a zavřely oči. „Barunko, svůj úkol jsi splnila, utíkej do postýlky, ať si ještě trochu pospíš.“ Uslyšela dívenka a oči otevřela. V náruči držela svého králíčka a před ní stála čarodějnice.
Sedmý úkol se zdál být hodně obtížný! Ráno se ospalé Barunce nechtělo z vyhřáté postýlky a teď tu stála a poslouchala, jak jí čarodějnice vážně povídá:“ Barunko, dokázala jsi mi, že jsi neobyčejně šikovná, pracovitá, vytrvalá a statečná dívenka. Dnes se přesvědčím, jestli máš také tolik důvtipu, jako kuráže.“ A dala Barunce hádanku:“ Má to šest nohou, dvě hlavy, dva páry uší, dva páry očí a chodí to po čtyřech, co je to?“ Nu, co myslíte děti, je to těžká hádanka?! Barunce to dalo zabrat, než na to přišla! Celý den si lámala hlavičku s tou podivnou hádankou. Co to jenom může být za zvíře, když má šest noh a jenom po čtyřech chodí? Potom na to přece jenom přišla! Ale potřebovala mít jistotu. Seděla klidně v křesílku a trpělivě čekala na čarodějnici. Když zaslechla oknem venku zařehtat koně, byla si naprosto jistá a odpověď zašeptala čarodějnici do ucha. Ta se usmála a pohladila ji po vlasech. „ Jsi opravdu bystré děvčátko!“ A vy už to taky víte, děti? Je to pěkná kulišárna!
„To jsou samé počty!“, krčila nosík Barunka nad osmým úkolem. Měla spočítat, kolik roků má královna Lesana – čarodějnice, když měla v té době, kdy zaklela prince Mojmíra, 22 let a princ má stejně tolik roků, jako Barunka. To je přece lehký úkol! Viďte děti? Dívenka to měla spočítané za chvilinku a tak měla celý den na odpočinek a hrátky s panenkami a s králíčkem Mojmírem. Už mu taky tak důvěrně říkala, protože věřila, že všechno dobře dopadne! Po obědě se houpala na houpačce v zahradě a procházela se s královnou, králíček za nimi hopkal, nebo ho nosily v košíčku. Večer už všichni tři netrpělivě vyhlíželi čarodějnici Lesanu. Přišla za nimi do zahrady a Barunka si v duchu chtěla přepočítat úkol, když zaslechla kukačku….. kuku kuku, zakukala přesně tolik, kolik Barunka spočítala a ta si oddechla a pošeptala to Lesaně. Ta se zasmála a řekla:“To můžeš klidně říct nahlas, Barunko, to je jenom taková pověra, že se ženám nemá připomínat jejich věk.“ Mrkla na královnu a odešla. Dívenka si pomyslela:“Čím to je, že Lesana už nevypadá, jako čarodějnice a je čím dál milejší?“
Bylo překrásné letní ráno. Zahrada voněla, nádherní motýli se vznášeli nad květinami, ptáci zpívali, a ze zámku se linula příjemná hudba. Byla to kouzelná chvíle a Barunka zalitovala, že se bude muset brzy rozloučit. Královna s Barunkou a králíčkem Mojmírem snídali v zahradě a tam za nimi přišla čarodějnice Lesana. Jakoby četla dívence myšlenky, řekla:“ Ještě nemáš vyhráno, Barunko!“ Abys to nepokazila!“
„Dnes ti dám dva úkoly najednou. Právě uběhlo deset let.“ Dívenka se podivila:“ To přece není možné! Vždyť tu jsem teprve deset dní.“ Lesana jí vážně odpověděla:“Tady, ve skále čas ubíhá jinak, než tam venku, ve světě lidí, Barunko.“
Potom jí poručila: “Zavři oči, budeš hádat bylinu podle vůně.“ To byl opravdu lehký úkol! Barunka vyrostla v lese, často s maminkou sbírala a sušila různé bylinky a pomáhala mamince plet záhony květin na zahrádce. Lesana převázala oči dívence šátkem a dala jí přivonět. Barunka se zhluboka nadechla a zašeptala:“ Tuto bylinku bych poznala mezi všemi na světě. To je mateřídouška!“ A při vzpomínce na maminku se rozplakala. Lesana ji objala: „ Neplač Barunko a vymysli si sama poslední úkol“ a podala jí košíček modrofialových voňavých kvítků mateřídoušky.
„Musím chvilku přemýšlet“, odpověděla Barunka a pletla věneček z mateřídoušky. Když byl hotový, zadívala se na Lesanu a řekla mile:“ Ty nejsi zlá!A nejsi žádná čarodějnice! Jsi jenom opuštěná nešťastná žena. A nejsi vůbec ošklivá! Jenom trochu neučesaná a neupravená.“ Prohlížela si ji od hlavy k patě. „Chtělo by to hřeben a jiné šaty.“ Jen to vyslovila, neviditelné ruce jí podaly hřeben za slonoviny a nádherně zdobené světle zelené šaty z lehounké látky. Lesana se dotkla šatů a náhle stála před Barunkou oblečená. „Posaď se“, vybídla ji dívenka, „ať tě můžu učesat“ a sotva se dotkla jejích zcuchaných šedivých vlasů, proměnily se v nádherné husté zlatohnědé kadeře, splývající až k zemi. Barunka se na ni usmála a na hlavu jí nasadila věneček z mateřídoušky. Vtom se zablýsklo a zahřmělo tak silně, až uši bolely. Země se otřásla, tmu vystřídalo oslnivé světlo a pak všechno utichlo. Vyděšená Barunka se tiskla Lesaně do náruče a když jí pohlédla do tváře udiveně vydechla:“Ty jsi krásná Lesano!“ Opravdu, královna měla krásnou tvář a zelené oči jí zářily, jako safíry. Objala vřele Barunku a tiskla ji k sobě. „Děkuji ti ze srdce za vysvobození nás všech a za záchranu lesního království.“ Potom ji postavila na zem a hluboce se před ní uklonila.
Také lesní královna s vysvobozeným králem se hluboko skláněli před Barunkou děkovali jí. Rozpačitá Barunka stála a nevěděla, co má dělat. Stál před ní pohledný mladý muž se světlými vlasy a modrýma zářícíma očima a usmíval se. „Jsem princ Mojmír“, řekl mile a uklonil se. Barunce se z toho všeho zatočila hlava a omdlela.
Když přišla k sobě, ležela na měkkém kapradí u skály a pomyslela si, že usnula a měla nějaký podivný sen. Potom si vzpomněla, že hledala svého bílého králíčka a rozhlížela se kolem. „Asi se nadobro ztratil v lese“, vzdychla si,“ snad se vrátí!“
Den už pokročil k večeru. „Musím běžet domů. Maminka s tatínkem budou mít jistě starost!“ Barunka vstala a trochu se jí točila hlava. Napila se vody ze studánky a spěchala k domovu.
Jaké ji doma čekalo překvapení! Nikde neslyšela štěkat svého pejska Bročka a chalupa jí připadala taková nějaká stará, zanedbaná a zahrádka zarostlá plevelem. Na lavičce před chalupou seděla žena s šedivými vlasy a smutně se dívala někam do dálky. U kůlny stál šedovlasý muž a skládal dřevo. Barunka se polekala a volala:“ Maminko, tatínku, kde jste? Co se to děje?!“ Žena pomalu vstala a přistoupila k ní. „Barunko, dceruško moje!“, zašeptala s pláčem. Barunka zírala na maminku s tatínkem, které zprvu nepoznala. Oni ji bázlivě objímali a nevěřícně prohlíželi od hlavy až po paty. V chalupě se chtěla Barunka posadit ke stolu a v zrcadle u dveří spatřila dívčí tvář. Vylekaně si sáhla na svoji tvář a pohlédla na svoje ruce. Uvědomila, proč na ni maminka s tatínkem tak nevěřícně hleděli. Vyrostla z děvčátka v krásnou dívku. Zestárla o deset let! Byla vysoká a štíhlá, jako maminka, husté černé lesklé vlasy se jí v bohatých kadeřích vlnily až do pasu a pohlednou tvář zdobily černé jiskrné oči. Královna víl měla pravdu, jenom dívka, která se jim krásou vyrovná, je mohla vysvobodit.
Když se najedli a napili, vyprávěla Barunka mamince a tatínkovi svůj pohnutý příběh. „Vysvobodila jsem krále a královny i celé lesní království, schované ve skále. Ale ztratila jsem deset let obyčejného lidského života! Ztratila jsem své dětství a svého milého bílého králíčka. Je z něho princ a už ho nikdy neuvidím.“ Řekla smutně Barunka s očima plnýma slz. „Neplač, dceruško“, konejšila ji maminka v náručí, pomohla jsi nešťastným bytostem, udělala jsi správnou věc.“
Dobro se prý vždy vrací. Lidé to říkají. Snad je to pravda. ❤
Všude tam, kde ukáply Barunčiny slzy, proměnily se v pravé perly. Bylo jich tolik, že za ně tatínek nakoupil koně a pluh, novou pilu, opravil a přistavěl chalupu. Barunka s maminkou si koupily nové šaty, střevíce a všechno, co potřebovaly do domácnosti. Dobře se jim žilo, byli šťastní a spokojení. Maminka s tatínkem, jakoby omládli! Lidé říkali, že to samým štěstím.
Barunka byla nejkrásnější dívka v celém kraji. Byla hodná a ráda pomáhala lidem. Stala se bylinkářkou a vyhlášenou léčitelkou. Zanedlouho se vdala za urostlého pohledného mládence s modrýma očima a vlasy, jako len. Jednou přijel na koni, koupit od tatínka dřevo. Lidé říkali, že vypadal, jako princ, ale lidé toho napovídají! Měli spolu dvě děti, chlapce a děvčátko. Žili spolu ve štěstí a spokojenosti dlouho.
Dodnes se v tom kraji vypráví o tom, že paní Bára byla ctěnou a váženou, jako sama královna a dožila se sta let! 😘
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
Pokračování pohádky „Princezna se zlatou hvězdou" 💃
Po krásné a veselé svatbě princezny Lady s princem Radovanem se obě království spojila v jedno a všichni lidé byli šťastni a spokojeni. Království to bylo bohaté, velké a mocné! Starý pan král, tatínek princezny Lady odešel na odpočinek a mladý král Radovan vládl moudře a spravedlivě.
Brzy po svatbě se mladé královně Ladě narodila holčička. Byla krásná po mamince, se zlatavými vlásky a modrýma očima. Dali jí jméno Raduška, po tatínkovi. Ptáte se děti, jestli měla taky takovou zlatou hvězdičku na čele, jako její maminka? To víte, že ano! Princeznička byla milá a hodná holčička a hvězdička na jejím čele zářila, jako sluníčko. Maminka s tatínkem byli šťastni.
Jistě si pamatujete, děti, jak měla Lada ráda květiny, jak se s láskou starala o celou zahradu a jak ji měli proto všichni na zámku rádi. Princezna Radana byla zpočátku jako její maminka, opečovávala květiny a starala se také o zvířátka. Byla veselá od rána do večera, samý smích a zpěv. Zlatá hvězda na jejím čele zářila stejně, jako její oči.
Jak léta ubíhala, vyrostla princezna Radana do krásy a mnoho princů se o ni ucházelo.
Jenže, ouha! Sotva Radana odrostla dětským střevíčkům, zůstala jí jenom ta chladná krása. O svou parádu, šaty a šperky se zajímala více, než o květiny a do zahrady už skoro vůbec nechodila. Mnoho času trávila před zrcadly ve své komnatě. Hvězda na jejím čele ztratila třpyt, už nezářila, jenom se matně leskla, stejně jako Radčiny oči. Chladné a studené.
Přesto byli nápadníci o její ruku ochotni mezi sebou soupeřit. Také princi ze sousedního království se líbila a tajně doufal v její lásku. Ano, byl to syn krále Kazisvěta. Právě toho krále, který si kdysi dělal nároky na její maminku Ladu! Ten protivný a zlý král se oženil a světe div se, docela se změnil! Vzal si princeznu ráznou a přísnou, která mu všechny špatné manýry navždy vyhnala z těla i mysli! Narodil se jim syn, kterému dali jméno Bohumil. A vybrali to jméno opravdu dobře! Princ byl pohledný a urostlý, měl milou a přívětivou povahu, málokdy mu něco zkazilo náladu. Byl pravý opak svého otce. Neměl rád zbraně a války. Raději hrál na loutnu a skládal básně. Taky se zajímal o pěstování růži, hodně času trávil v zámecké zahradě.
V královském zámku Radovana a Lady se chystal velký ples na oslavu narozenin princezny Radany, která slavila svých osmnáct let. Její otec král Radovan dal vyhlásit, že na plese si jeho dcera vybere ženicha. Na zámek přijelo mnoho princů i z dalekých království, protože krása princezny Radany byla známá široko daleko. Princové přivezli princezně Radaně vzácné a drahé dary, každý se snažil udělat ten největší dojem. Vybírali opravdu pečlivě, aby se dary vyrovnaly její kráse. Princezna byla ve své komnatě obklopena zdobenými truhlicemi, které přetékaly nádhernými zlatými šperky, poseté drahokamy, perlovými náhrdelníky, nádhernými šaty a drahými kožešinami. Byla nadšena! Kochala se tou krásou a bohatstvím a potom se dlouho a pečlivě strojila a zdobila na ples. Všichni hosté trpělivě čekali v hodovní síni, muzikanti ladili nástroje a stoly se prohýbaly pod vybranými lahůtkami. Konečně zatroubily fanfáry, vešel král Radovan s královnou Ladou a za nimi se pyšně nesla princezna Radana.
Král zahájil ples a potom promluvila princezna Radana k princům: „ Děkuji vám vážení a milí nápadníci za vaše vzácné dary. Jsem poctěna. Je velmi těžké vybrat ten nejvzácnější! Pojďme tančit, později se rozhodnu.“ Začala hrát hudba a princezna podala ruku prvnímu princi v kole, když tu náhle a bez ohlášení vstoupil do síně princ Bohumil. Uklonil se před Radanou a podal jí malou, dřevěnou prostě vyřezávanou truhličku. „ Co je to?!“ Podivila se Radana a znechuceně truhličku otevřela. V truhličce ležela žlutá růže. „Má barvu tvých vlasů. Sám jsem ji vypěstoval pro tebe.“ Řekl tiše Bohumil a sklopil oči. Nádherná omamná vůně zavanula síní a všichni hosté obdivně vydechli. „A to je všechno?!“ Vykřikla zlostně Radana a mrštila růží na zem. „Chceš mě urážet?!“ Zahanbený a nešťastný Bohumil vyběhl ze síně a všichni princové se mu smáli. Začal ples a v divokém reji rozšlapali tanečníci plátky růže po celé síni. Pyšná Radana si ženicha nevybrala. Žádný princ jí nebyl dost dobrý! Začínalo svítat a všichni se unaveni odebrali na lože.
Ráno, když přišli sloužící uklízet v hodovní síni, užasli. Všude tam, kde byly rozšlapané okvětní lístky darované růže, ležely plátky ryzího zlata!
Sesbírali je do dřevěné truhličky a přinesli princezně Radaně. Ta s opovržlivým úsměvem a s nechutí truhličku otevřela a když zjistila, že sloužící nelhali, radostně křepčila po komnatě, smála se a točila dokola. „Něco tak nevídaného jsem ještě nedostala! Pošlete okamžitě posla k princi Bohumilovi, že je srdečně zván na turnaj.“ Poručila přísně a začala se strojit a zdobit na odpolední turnaj.
To víte děti, že byla marnivá, proto potřebovala tolik času. Stále nebyla spokojená s účesem, všechny kadeřnice vyhnala ze zámku, křičela, dupala nohama a škubala a cuchala si své překrásné zlatavé dlouhé kadeře. Až to maminka královna Lada nevydržela a spěchala do její komnaty. Zhrozila se, když viděla tu spoušť – rozházené šperky, šaty a závoje rozvěšené kde se dalo a rozkopané střevíce po zemi! Uplakané služky nestačily uklízet, Radana je neustále peskovala a hubovala. „Co se děje dceruško? Proč tolik křiku a nepořádku?“ Zlobila se Lada. „Protože chci být dnes nejkrásnější princezna na světě! Budu si přece vybírat ženicha, maminko a chci se mu líbit!“
Lada se přívětivě usmála a objala ji: „ Vždyť ty jsi přece nejkrásnější, dcerunko, jenom jsi zpychla, jsi zlá a nedůtklivá. Takhle si ženicha těžko vybereš!“ Radana pofňukávala a nechala se od maminky královny učesat. Potom se chtěla ještě naposledy prohlédnout v zrcadle a jak na sebe pohlédla, nemohla leknutím ani promluvit. „Maminko, zašeptala s námahou, já nemám svou zlatou hvězdu na čele!“ Opravdu. Její zlatá hvězda pomalu bledla, až vybledla docela. Marnivá a pyšná Radana si toho ani nestačila povšimnout. Královna Lada na sebe pohlédla do zrcadla, její zlatá hvězda na čele zářila, jako vždy. Radana plakala, až se z toho roznemohla. Král zrušil turnaj a oznámil princům, že zásnuby se odkládají. Jenom neradi se rozjížděli ke svým domovům a mrzelo je, že se s Radanou ani nemohli rozloučit.
„Maminko, já jsem si už vybrala ženicha. Prince Bohumila, dal mi dar ze všech nejzajímavější, nejkouzelnější a nejvzácnější! Podívej, lístky ryzího zlata z té růže, co mi přinesl.“ Královna Lada zírala nevěřícně na ten zázrak. „Jenže posel se vrátil, že nezastihl prince Bohumila na jeho zámku. Ten odjel do světa, hledat pro tebe dar, který by byl tebe hoden a vyrovnal se tvé kráse,“ povzdechla smutně. "Ach maminko, urazila jsem ho a ponížila, je mi to tak líto!" Zaplakala Radana.
Uběhl celý rok a princ Bohumil se ještě nevrátil.
Za tu dobu se hodně změnilo. Princezna Radana se změnila. Už nebyla pyšná a marnivá. Netrávila dlouhé hodiny vykrucováním se před zrcadlem a přehrabováním se v truhlici šperků. Vlastně ani prsteny nenosila každý den. Oblékala se do prostých a pohodlných šatů a svoje překrásné dlouhé zlatavé kadeře si nechala zaplétat do jednoho copu. Opět se starala o květiny v zámecké zahradě, stejně, jako kdysi její maminka Lada. Dohlížela na to, aby byly záhony pěkně upravené a květiny dostatečně zalité a ráda pomáhala zahradníkům při jejich práci. Nejraději pečovala o růže. Byla milá a přívětivá ke služebnictvu a za jejich práci jim vždy poděkovala. Dalo by se říct, že ještě zkrásněla, ale hvězda na jejím čele se neobjevila!
Na pozvání krále Radovana přijeli občas na zámek princové a účastnili se turnaje, nebo plesu. Ale princezna Radana si žádného z nich nechtěla vybrat. Čekala na svého Bohumila.
„Princ Bohumil mi dal prostou žlutou růži, maminko, kterou sám vypěstoval. A já hloupá jsem ji ve své pýše zahodila! Zahodila jsem svou lásku, přívětivost, pokoru i něhu. Růže se proměnila ve zlato, ale má zlatá hvězda se ztratila. A ztratila jsem i svého ženicha. Kdoví, kde teď ve světě bloudí! Jsem po zásluze potrestaná.“ Řekla tiše uplakaná Radana jednoho večera, když pohlížela na oblohu otevřeným oknem své komnaty. Královna Lada svou dceru konejšila v náručí:“Uvidíš, že se ti vrátí, neplač Raduško, všechno dobře dopadne!“ Nastal večer, vůni květin ze zahrady vnesl vánek do komnaty a na obloze zářily hvězdy. „Já vím, kam se ztratila tvoje zlatá hvězda, dceruško“, řekla královna. „Podívej, září na obloze s ostatními a přivede tvého Bohumila domů.“
A skutečně!
Třetího dne, když se právě sluníčko vyhouplo z mraků na oblohu a rozjasnilo vše kolem, vjížděl Bohumil na koni do zámecké brány. Čerstvě pokropená zahrada voněla svěží vůní květin a trav a ranní vánek ji nesl vstříc Bohumilovi. Ten seskočil s koně a spěchal do zahrady, kde spatřil princeznu Radanu, jak stříhá růže do vázy. Dlouho se na sebe mlčky dívali, až Radana nesměle řekla:“ Podívej Bohumile, nejsou tak krásné a voňavé, jako byla ta tvoje růže, ale sama jsem je vypěstovala.“ Bohumil se usmál: „Jsou krásné a s láskou pěstované, to se hned pozná.“ Radana sklopila oči a taky se trošku usmála. „To z lásky k tobě Bohumile, odpustíš mi, jak jsem byla hloupá a namyšlená?!“ Bohumil poklekl na jedno koleno a slavnostně prohlásil:“ Odpouštím ti, Radano, věřím, že jsi se opravdu polepšila a žádám tě o tvou ruku, staň se mou ženou.“ Radana se na něho podívala uslzenýma očima, které zářily štěstím a na jejím čele opět zářila zlatá hvězda.
„Nemám pro tebe ale žádný dar, protože v celém širém světě jsem nenalezl nic, co by se ti rovnalo“, řekl rozpačitě Bohumil když objímal Radanu, která se stulila do jeho náruče.
„Dal jsi mi dar nejvzácnější! Dar, který není vidět, ale je slyšet a cítit. Svou lásku a věrnost a byl jsi ochotný pro mě toulat se světem a hledat marně to, co nosíš sám v sobě. Své zlaté srdce.“
Co říci závěrem? Konala se svatba, na jakou budou dlouho všichni rádi vzpomínat! Veselí a radovánky nebraly konce. Tančilo se zpívalo až do rána a svatebčané nedostali žádné dary, jenom květiny. Vonělo to po celém zámku ještě dlouho potom, co si šťastný Bohumil odvezl svou princeznu ze zlatou hvězdou do svého království. 💃
A od té doby se říká, milé děti, že ten, kdo je dobrý a hodný, má zlaté srdce. ❤
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
Je sůl opravdu to nejvzácnější na světě?
❤
Maruška se stala královnou. Všechno dobře dopadlo!
Moudrost zvítězila nad hloupostí, a skromnost nad marnivostí a pýchou. Ale, jak to bylo dál?
Byli všichni opravdu tak šťastni a spokojeni, jak bylo napsáno?! I kdepak. Ani v životě to tak není. Tak, proč by tomu mělo tak být v pohádkách? Namítnete děti, že v pohádkách všechno dobře dopadne, proto jsou to přece pohádky! No, tak se hned nečertěte, to je teprve začátek a ne konec! Třeba to všechno teprve k dobrému konci dospěje. Nechte se překvapit. 😘
Kdo by si myslel, že marnivá Drahomíra se jenom tak podřídila tatínkově vůli a smířila se s jeho rozhodnutím, by byl hodně bláhový! Ona je přece prvorozená. Jí náleží královský trůn podle dávných zvyklostí a práv! Stejně tak i pyšná Zpěvanka. Cožpak by se ta její pýcha a sebestřednost přenesla přes tatínkovu vůli a smířila by se s tím, že je pouhou sestrou královny?! A co skromná Maruška? Myslíte si snad, že usedla na trůn, jenom tak, jako poslušná dcera svého otce a že by ji to mělo dokonce těšit?
Slunce několikrát políbilo Zem a pozdravilo se s Měsícem a třenice v království se projevily v plné síle. Nespokojené, pokořené sestry Marušky se velice hněvaly na tatínka krále. Odmítaly se před novou královnou klanět a poslouchat její rozhodnutí. Dělaly jí samé naschvály. Naváděly služebnictvo k reptání a nepokojům. Stížnosti narůstaly a tichá a nezkušená Maruška si často nevěděla rady. Pod různými záminkami se jí sestry pletly do její vlády a rozhodovaly vlastně za ni. S pomocí opravdu povedených rádců vymýšlely různé nesmyslné zákony, vlastně to byly samé zákazy a příkazy. Jedním z takových podivných zákonů bylo nošení závojů, nebo plachetek přes obličej. Všechny ženy musely chodit zahalené, aby nebylo vidět, jestli je některá krásnější, než Drahomíra! Zpěvanka už nezpívala od rána do večera, právě naopak, omrzena zpěvem, zakázala zpívat v celém království! Kolem Marušky se začali rojit všelijací podivní rádcové, kteří se tvářili pokorně, ale podplaceni Drahomírou a Zpěvankou, radili Marušce schválně samé špatnosti. V celém království nastaly zmatky, na které ani Maruščina moudrost a rozvážnost nestačila! Starý pan král zemřel a nebyl nikdo, kdo by byl Marušce oporou.
Maruška se provdala za milovaného rybáře, ale lidé ho neuznávali za krále a často projevovali svou nevoli i proti Marušce, královně. Maruška stále více pobývala v kuchyni, než na královském trůně. Oblékala se stále prostě a skromně, jak byla zvyklá. Dohlížela na služebnictvo, na vaření a všechny práce na zámku a v zámecké zahradě. Práce měla hodně a na kralování, tedy nějaké vážné rozhodování, neměla čas a ani nevěděla, jak se to dělá. Věřila svým rádcům a pobočníkům. Rybáře to trápilo a na zámku nebyl šťastný! Neměl vlastně nic na práci a na lenošení nebyl zvyklý. Stýskalo se mu po jeho chalupě. Po rozčeřené hladině rybníka a šumění rákosí, po vůni trav z luk a polí. Jednoho dne zrána řekl smutně Marušce: „Moje drahá ženo, já odcházím domů, do své prosté chalupy. Tam patřím, ne na zámek! Nejsem urozený a nepřísluší mi vládnout lidem, ani to neumím! Vracím ti tvůj prsten a dávám ti volnost, najdi si ženicha sobě rovného a dobrého krále nám všem. Moje láska zůstane navždy s tebou!“
A co se stalo se zahradníkem a dudákem? Oba byli bez milosti, na rozkaz Drahomíry a Zpěvanky, vyhnáni ze zámku. Sestry královny se přece nezahodí s takovými jelimany!
Maruška často plakala. Vzpomínala na svého laskavého tatínka krále a uvažovala nad tím, jestli opravdu rozhodl správně! A s láskou vzpomínala na svého muže rybáře, na jeho modrozelené oči, jako hladina rybníka a na jeho pevnou náruč. „Jak se mu asi v chalupě samotnému žije?“ Vzdychala jednoho večera a pohlížela na hvězdnou oblohu. Právě vyšel měsíc a jakoby se konejšivě usmíval. Maruška zaslechla naléhavý hlas:“Neplač Maruško. Jsi přece královna!“ Maruška se polekala. „Co se to děje? Kdo to ke mně mluví?“ Měsíc se zahalil do mraků a bylo ticho. Maruška ještě chvíli poseděla a potom si zčistajasna uvědomila, že už dlouho nebyla v lese u babičky kořenářky. „To ona mě jistě volala!“
Starostmi nemohla usnout a sotva se rozednilo, spěchala do lesa za babičkou kořenářkou. „Už tady na tebe čekám, děvenko.“ Přivítala ji přívětivě babička. „Pojď a posaď se, nasnídáme se spolu“ a už nalévala bílou kávu do malovaných hrníčků a podávala Marušce voňavé koláče. „ Všechno mi v klidu pověz, máme dost času.“ A nešťastná Maruška ze sebe o překot vylila všechnu starost a trápení, bolest a smutek. Jaká to byla úleva! Babička pozorně poslouchala a potom rozvážně pravila:“ Máš toho svého rybáře ještě pořád tak moc ráda, jako dříve?“ Maruška vyskočila ze židle:“ Ach babičko, jak se můžeš ptát? Život bych za něj dala! Ale on mě opustil! Odešel do své chalupy u rybníka a jistě na mě už zapomněl!“ Hořce se rozplakala Maruška.
Babička se usmála a pohladila uplakanou Marušku po vlasech: „Ale jdi ty hloupá! On tě přece miluje a z velké lásky k tobě odešel! Nechtěl být tvojí přítěží, když viděl, jaký neradostný život na zámku vedete.“
Všechno zlé je k něčemu dobré. To je stará pravda. Protože jenom z vlastních chyb se člověk nejvíce poučí. Mnohdy žádné kázání není nic platné. To věděla babička a přesvědčila o tom Marušku. A my to teď, milé děti, víme všichni taky.
„Ty jsi Maruško moudrá a rozumná žena“, tvůj tatínek král to věděl, proto ti vložil svou královskou korunu na hlavu a žezlo do ruky. „Všechno chce svůj čas a ty se musíš naučit vládnout. Drž to královské žezlo pevně v ruce, aby si tě lidé vážili a cenili si tvých rozhodnutí.“
Babička vysvětlila Marušce, že její rybář se pro ni z lásky obětoval, ale rozhodl se špatně! „Neboj se Maruško, já už to tvému muži vysvětlím. Teď pospíchej na zámek, propusť své falešné rádce a neschopné sloužící, zlodějského správce, který tě okrádá a svým sestrám pohroz domácím vězením, pokud tě nebudou poslouchat a vážit si tě! Buď přísná, nos hlavu hrdě vztyčenou a rovná záda, mluv nahlas, aby tě všichni slyšeli a nechej vytroubit své vlastní zákony a rozhodnutí!“
"Jsi královna, buď královna! Oblékej se podle toho a nos královskou korunu!“ Maruška jenom vykulila oči, polkla a vyběhla z chaloupky. Na kraji lesa se zadýchaná zastavila a zavolala:“ Děkuji ti babičko.“ Už se ničeho nebála. Pochopila, že musí především věřit sama sobě, aby mohla věřit i ostatním. To bylo na zámku divení a rozruchu!
Maruška nechala svolat shromáždění význačných osobností, dvořanů, rádců, sloužících, stráží a všech obyvatel zámku do hlavní zámecké síně. Oblékla si slavnostní šat, ozdobila se královskými klenoty, zahalila se hermelínem a na hlavu si posadila zlatou, drahokamy zdobenou královskou korunu. Se zlatým žezlem v pravé ruce důstojně vešla do síně a usedla na trůn. Bylo ticho. Úžasem nikdo ani nedýchal. Maruška pozvedla žezlo a ukázala na svého hlavního pobočníka:“ Vešla královna, což nevíte, jak se máte chovat?!“ Všichni se leknutím sklonili až k zemi. Maruška se přísně rozhlédla po síni a potom silným zvučným hlasem zvolala:“ Nikde tu nevidím své sestry, Drahomíru a Zpěvanku. Stráže, přiveďte je!“ Síní to zašumělo, ale nikdo se neodvážil ani pípnout. Do síně vběhly její rozlobené sestry a křičely:“ Co si to dovoluješ, volat pro nás stráže?!“
Ale rázem zmlkly, zkoprnělé úžasem, když pohlédly na trůn. Zprvu Marušku ani nepoznaly. Maruška se postavila a se vztyčenou hlavou rázně předstoupila před své sestry:“ Poklekněte před svou královnou!“ Mávla žezlem nad jejich hlavami a přísně nesmlouvavým tónem pronesla: „Odmítly jste uposlechnout mého rozkazu, přijít na shromáždění a vzdát mi hold! Trestám vás sedmi dny domácího vězení! Budete zamčeny, každá ve své komnatě, abyste mohly v klidu rozjímat o slušném chování. Potom si vás nechám předvolat a povíte mi o všech svých intrikách a nepravostech, co jste napáchaly za mými zády.“
Když stráže odvedly pokořenou Drahomíru se Zpěvankou, usedla Maruška opět na trůn a rozvážně a nahlas pronesla prohlášení:“ Propouštím všechny své rádce, mudrce a pobočníky, nechť neprodleně opustí zámek a království! Ruším všechny nesmyslné zákony, včetně nošení závojů a plachetek u žen a ruším zákaz zpěvu! Přeji si, aby stráže opět povolaly na zámek zahradníka, který dobře pracoval i dudáka, který nás obveseloval svou hudbou. Přeji si a zároveň nařizuji, aby všichni obyvatelé zámku i celého království pilně a poctivě pracovali. Ten, kdo bude špatně pracovat na zámku, bude propuštěn a ten, kdo bude špatně pracovat v království, bude potrestán vězením!Povolám na zámek učence a stanovím nové rádce. Nechám vypracovat nové zákony a nařízení, aby se všem dobře žilo. A nechám povolat na zámek svého manžela, rybáře a vy všichni zde, mu vzdáte hold a uznáte ho za svého krále! Toto je mé rozhodnutí a jako takové, je nezvratné!“ Maruška se postavila a pokynula žezlem:“ Nyní se můžete rozejít.“
Užaslí dvořané a všichni přítomní v hluboké úkloně mlčky čekali, až Maruška pomalu a důstojně prošla špalírem a opustila hlavní zámeckou síň.
Uběhlo sedm dní a Maruška si nechala předvést do své královské komnaty Drahomíru se Zpěvankou. :“Vítám vás, milé sestry, můžete se posadit,“ pokynula vlídně. Obě její sestry zachmuřeně hleděly na Marušku, která v bohatě zdobených šatech, ověšena šperky, s královskou korunou na umně vytvořeném účesu vypadala, úplně jako jejich drahá zesnulá maminka. Obě se náhle rozplakaly a padly na kolena:“Odpusť nám Maruško, jak jsme se k tobě ohavně chovaly! Byly jsme malicherné a hloupé. Žárlily jsme na tebe.“ Překvapená Maruška měla v očích slzy dojetí. „Vstaňte, sestřičky a pojďte se obejmout.“ Všechno zlé bylo rázem zapomenuto! Sesterská láska zvítězila nad žárlivostí.
Královna Maruška nechala vytroubit, že se za tři dny na královském zámku bude konat turnaj a večer ples na oslavu usmíření. Od rána se na zámek sjíždělo mnoho princů a vzácných hostí. Drahomíra se Zpěvankou se těšily, že si konečně vyberou ženichy, mezi udatnými princi, nebo večer na plese, až se předvedou při tanci. Zpěvanka od samé radosti začala opět zpívat a na zámku bylo veselo, samý spěch a shon. Drahomíra zaběhla do krásně upravené zahrady a poprosila zahradníka o odpuštění, že ho nechala vyhnat ze zámku. Styděla se a klopila oči, ale zahradník jí mile řekl:“ Já jsem vám dávno odpustil, princezno. Pohleďte na mou ženu , kterou jsem si v podzámčí našel. Pracujeme tady spolu a máme se dobře.“ Drahomíra si šťastně oddechla a vzala si od zahradníka nádhernou voňavou kytici. Zpěvanka našla dudáka v hodovní síni, kde pilně cvičil s ostatními muzikanty. Také ona se omluvila za svoji nadřazenost a pýchu a bylo jí odpuštěno. Dudák jí představil svou ženu, drobnou a milou zpěvačku a tanečnici. „Dnes večer budeme zpívat a tančit jen pro vás, princezno.“ Mrkl dudák spiklenecky na princeznu Zpěvanku, ta se začervenala. Styděla se za svou pýchu a bylo jí smutno. „Snad si zítra vyberu ženicha“, povzdechla si. Samým rozčilením nemohly Zpěvanka s Drahomírou usnout.
Ani Maruška nespala. Vůbec se netěšila, jako její sestry. Ze srdce jim přála, aby se jim princové dvořili, aby si obě našly ženichy a byly šťastné. Toužebně vzpomínala na svého muže rybáře, krále – nekrále. Přijde vůbec zítra? Co, když pozvání odmítne?
Co myslíte, děti? No, nechte se překvapit! Co asi dělal rybář celou tu dobu? Pletl sítě a chytal ryby? Nebo snad něco jiného? To se budete divit!
Babička kořenářka si ho zavolala k sobě do lesní chaloupky a tam mu nejdříve řádně vyhubovala! „Utíkat od milované ženy, i když jsi to myslel dobře a sám ses obětoval pro její blaho, je sice úctyhodné, ale není to zrovna vždy to nejlepší řešení!“ Rozprávěla babička vážně. „Už jsi Jeníku, dospělý muž a chlap! A ten od problému neutíká! No, nekoukej tak zaraženě, utekl jsi, jako kluk! Problémy a starosti jsou od toho, aby se řešily a nic není tak horké, jak to vypadá!“ Rybář Jan seděl se sklopenou hlavou a bylo mu bídně. Styděl se, že si nevěděl rady a že se tak trochu i bál. A bylo mu smutno po Marušce, kolikrát se chtěl rozběhnout na zámek! „Babičko, nejsem urozený! Lidé v království mě nechtějí za krále. Za zády se Marušce smáli, služebnictvo mě odmítalo poslouchat, zlí rádcové radili Marušce špatně a ty dvě dračice, její sestry jí pletichami dělaly samé starosti. Dvořané se ke mně chovali s opovržením. Neumím se chovat v takové společnosti. Na zámek odmítali kvůli mě pozvání princové a princezny z vedlejších království“.Vzdychal nešťastně rybář. Babička se zamračila a rázně pleskla rybáře po zádech: „ Jenom se mi tu nerozplač! To jsi chlap?! Všechno napravíme, ale musíš chtít!“ To víte, děti, že chtěl! A děly se věci!
Rybář Jan se celý změnil. Nejdříve na radu babičky kořenářky prodal chalupu i rybník a nastěhoval se do chaloupky v lese. Pilně se učil psát i číst. Počítat uměl moc dobře, to se učit nemusel. Za ten týden se Jan naučil to, co jiný za jeden rok! Přečetl všechny knihy, které mu babička opatřila. Naučil se mluvit francouzky, jedl příborem a nemlaskal, naučil se vybranému chování, tančit i šermovat.
Bylo svěží ráno letního dne. Na nádvoří královského zámku právě začal turnaj. Na zámek přijelo mnoho vzácných hostů, dvořanů, knížat, princů i princezen. Asi se všichni doslechli, že královna Maruška je sama. Bez krále – nekrále, jak rybáře posměšně nazývali. Maruška vyhlížela plna obav svého manžela, ale posel se vrátil s nepořízenou. Rybáře u rybníka nenašel a v chalupě bydlel někdo jiný. Zoufalá Maruška nesměla dát najevo své zklamání, bolest a žal. Byla královna!
To víme, že babička ovládala všelijaká kouzla, ale používala je jenom velmi zřídka a v těch nejdůležitějších chvílích. Ta chvíle právě nastala. „Běž se vykoupat Jane, jsi připraven jet na zámek.“ Potom dala přivonět rybáři kouzelnou bylinku, schovanou v plátěném pytlíku. „Zavři oči a nadechni se.“ Janovi se zatočila hlava a když oči otevřel, nestačil se divit! Byl oděn ve zlatém brnění a rudém plášti, s rudým chocholem na přilbě. Před chaloupkou stál bělouš se zlatě zdobeným sedlem a pověšeným mečem. Babička podala Janovi pytlík s bylinkou. „Večer se nadechni, budeš mít slavnostní oděv na ples“, usmála se šibalsky babička. Ale potom vážně a přísně dodala:“ Už nejsi rybář, Jane a nikdy nebudeš. Jsi manžel královny, která tě miluje a potřebuje! Jsi král a chovej se jako král!“ Jan se hluboce uklonil před babičkou kořenářkou a políbil jí tuku. „Děkuji ti drahá babičko za všechno. Od této chvíle se jiní budou klanět přede mnou a líbat mou ruku. Jsem král! Na přání mé milované ženy Marušky a na přání jejího otce, který tak rozhodl a dal nám své požehnání. Na jeho památku nikdy nezapomenu na to, kým jsem se stal!“ Potom se vyšvihl na koně, jakoby to dělal od narození, zamával babičce a ujížděl na zámek.
Turnaj byl v plném proudu. Na vyvýšených místech na tribuně seděla královna Maruška se svými sestrami, obklopeny dvořany. Dole pod tribunou se tlačili prostí lidé z celého království, sloužící a všichni, kdo pracovali na zámku. Byla to nevídaná podívaná! Muži se sázeli, který z udatných rytířů či princů vyhraje a ženy házely vítězům jednotlivých kol, květiny. Vtom zatroubili trubači a ohlásili neznámého rytíře, který tryskem vjel na vyhrazené místo turnaje. Bílý kůň se vzepjal a rytíř s vysoko zvednutým mečem pozdravil královnu. Jeho zlatá zbroj zářila, jako slunce v pravé poledne, až oči bolely a jeho krvavě rudý plášť bohatě zdobený zavířil ve větru. „Chci se utkat ve všech soutěžích!“ Zvolal zvučným jasným hlasem ke zbrojnošům a panošům, kteří stáli, jako přikovaní. Dav přihlížejících zašuměl překvapením a radostí. Těšili se na napínavou podívanou. Vítězové jednotlivých kol soutěžili s rytířem v jízdě na koni s dřevcem, kterým musí jezdec toho druhého vyhodit ze sedla. V jízdě na koních stříleli z luku šípy na terč a potom soupeřili postupně na zemi v souboji se sekerou, palcátem a nakonec v šermu mečem. Rytíř se ukázal, jako skvělý jezdec i nebojácný, silný a hbitý bojovník. Vyhrál všechny soutěže, turnaj skončil. Dav jásal! Křik, potlesk a jásot nebral konce. Všichni, prostí lidé i dvořané, byli okouzleni silou a hbitostí neznámého rytíře. Ženy i urozené dámy a princezny mu házely plné náruče květin a nemohly se dočkat, až sundá přilbici a ukáže svou tvář.
On se však hluboce uklonil před královnou a poklekl na jedno koleno, aby mu mohla položit květinový věnec a zlatý řád kolem krku „Má paní“, řekl tiše, „těším se na dnešní večer, zamlouvám si první tanec na plese.“ Přilbici nesundal, vyšvihl se na koně, mečem pozdravil své soupeře i diváky a odjel. Marušce se podlomila kolena! Ten hlas by poznala mezi všemi na světě! Nemohla se dočkat večera, ale byla tak zesláblá předchozími starostmi a tím překvapením, že nakonec ve své komnatě vyčerpaně usnula. Osvěžena spánkem se večer cítila skvěle! Nechala se ustrojit do bledě modrých šatů, které ladily s jejíma pomněnkovýma očima, své husté černé vlasy si nechala sčesat v bohatých kadeřích až do pasu a nasadila si perlový diadém. Vypadala vskutku nádherně! Spokojeně se prohlížela v zrcadle. Dnes večer se chtěla opravdu líbit. „Ale sestřičko!“, zaslechla rozpustilý hlas Drahomíry, „ty ses zakoukala do toho neznámého rytíře! A my jsme si na něho se Zpěvankou taky myslely!“ Objala Marušku kolem ramen shlížela se s ní v zrcadle. „Kterou z nás si asi vybere?“ Maruška se v duchu zasmála: „ Kdybys ty věděla!“
Začal ples a byl opravdu skvělý! Jídlo a pití bylo báječné, hosté se skvěle bavili a hudba dobře hrála. Drahomíra se Zpěvankou už měly své nápadníky a těšily se na společnou svatbu. Ale všichni byli nějak nervózní. Nemohli se dočkat neznámého rytíře! A čekali na první tanec královny. Zazněly fanfáry, vešla královna Maruška se svými sestrami po boku. Všichni ji úklonou pozdravili, Maruška usedla na trůn a pokynula hudebníkům. Zazněly první tóny a napětí v sále rostlo. Konečně! Opět zazněly fanfáry a ceremoniář ohlásil neznámého rytíře. Všichni pohlédli ke dveřím a strnuli. Stál tam urostlý, pohledný muž ve skvostných šatech. Mírně se usmíval a zářivé modrozelené oči měl upřené jen na Marušku. Opět před ní poklekl na jedno koleno:“ Prokážete mi tu čest, má paní a zatančíte si se mnou?“ Maruška už to nevydržela a vrhla se mu kolem krku“ Ano, můj pane, s největší radostí!“, zašeptala šťastně. Za velkého potlesku protančili Maruška se svým manželem Janem ke dveřím a dál, do královské komnaty. Tam si všechno vypověděli. Maruška přes slzy štěstí neviděla a tulila se do manželovy náruče. „Odpustíš mi, Maruško, prosím“, ptal se dojatý Jan. „Neměl jsem tě opouštět, byla to velká chyba!“
Maruška mu ráda odpustila. Věděla, že mu nebylo lehko a že to všechno podstoupil z lásky k ní.
Vrátili se spolu do sálu. Přede dveřmi Maruška pokynula trubačům. Zazněly fanfáry, tanečníci se rozestoupili a hudba utichla. Ceremoniář ohlásil – vchází král a královna! Překvapení hosté se hluboce ukláněli a neodvážili se zvednout hlavy. „Kdo je ten král?“ Divili se.
Maruška s Janem došli ke trůnu a Maruška zvolala:“ Pohleďte všichni! To je můj manžel Jan. Rybář, kterého vaše zloba a posměch vyhnaly ze zámku. To je váš král! Vzdejte mu hold!“
Od té doby lidé zmoudřeli. Přijali svého krále s úctou a láskou. Poznali, že sůl je nad zlato, avšak nejen jídlem je člověk živ! Nad solí je láska, neboť láska je solí života.
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
Na obloze se dějí věci!
Co to svítí?
Slunko, přeci
sluníčko se kutálí
od východu k západu
má výbornou náladu
písničku si brouká
na svět dolů kouká
směje se od ucha k uchu
věší duhu na oblohu
aby oschla trochu
duha vykoupaná září
pyšně se tváří
červená se maličko
děkuji ti sluníčko
natřásá se na obloze
jako pyšná princezna
slunko jenom nudou zívne
teď tě duho nikdo nezná
prstíkem kývne
schová se za mráček
rozverný panáček
pobledlá duha
ztrácí se v šeru
dějí se věci, věru! 🙂
Jede vláček, houká
sluníčko se kouká
jede vláček do dáli
koleje si šeptaly
co to veze
za náklad?
Šššš šš š a šš š
špitají si výhybky
veze, co má každý rád
vláček veze hračky dětem
křížem krážem
celým světem
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/news/vl...
❤
Zdravím všechny maminky, babičky, tety a všechny ženy, které mají rády poezii :*)
Na odreagování od všech starostí a pro dobrou pohodu, vám možná přijde vhod čtení v mém blogu.
Přeju všem krásné jarní dny. :*)
veselé Velikonoce :*)
Předjaří
Tobolky květů jívy nedočkavě pukají
chmýříčkem svým se hladí
hladovým včelkám sladký nektar nabízí
petrklíče bránu odemykají
cudně sklopené hlavičky bledulek
Jaro vítají
Ptáčci mají na pilno
hnízdečka si staví
peříčka si čechrají
práce je moc baví
před deštěm se schovají
nevadí jim přeháňky
v krmítkách si zobají
radostně si zpívají
zapomeňte na sáňky
zpívají si o jaru
švitorky si švitoří
na plotě
co děti dělají
v blátě se čvachtají
mají mokro v botě
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...
Pondělí, úterý
středa
čtvrtek, pátek
v sobotu a v neděli
měly myšky svátek
tancovaly na kredenci
tancovaly dokola
čekaly až na cukroví
maminka je zavolá
pojďte myšky
honem, honem
schováme se do díry
mlsný kocour
chodí kolem
brousí drápky
mrská fouskem
chytil by vás za chvíli
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/news/my...
Zase voní máj
načechrané náruče šeříků
objímají bezejmenné rovy
křížky hrdinů posmutněle zdraví nebe
bílé okvětí snáší se zdobně do alejí
v nekonečném života běhu
poslední vzpomínky zetlejí
a obrátí se v prach
jen oslavné písně zůstanou
věčné
zase voní máj
v tichém večeru doznívá vzdech prvních lásek
obtěžkané větvě s pokorou se zemi kloní
životu s příslibem otevírá se
a smíchem a písněmi Majálesu zvoní
https://www.alza.cz/media/rikadla-pro-deti-d559...
Zdravím všechny maminky a babičky 🙂
Kukněte se na nové říkánky pro děti. Knihu lze objednat i v tištěné podobě.
Koupim oblek na chlapečka velikost 98
V modré barvě
Koupim i boty velikost 23
Děkuji :*)
