Vyrůstala jsem na vesnici. Naši sousedi měli na zahradě rybízy, angrešty, umělé jezírko s lekníny, které nás jako malé přímo fascinovalo, několik záhonků se zeleninou, krásné keříkové růže, pak starou kůlnu a ještě starší třešeň. Vývoj ale nelze zastavit. První vzala za své kůlna a před pár lety si najali zahradnickou firmu na renovaci zahrady. Jezírko bylo zaházeno, všechny keře vyrvány ze země, záhonky zaorány, i ty krásné růže vzaly za své. Po celé ploše byl rozprostřen trávník bez jediné sedmikrásky, v růžku se krčí kanadská borůvka a zbyl jen jediný záhonek s květinami, pečlivě obsypanými kůrou. Jen stará třešeň zůstala, ale nějak se do té nové zahrady nehodí.

Vzpomeňme si na zahrady našeho dětství, byly to živé zahrady, kde nacházely útočiště ještěrky, nejrůznější hmyz a ptáci. Byli jsme zvyklí pozorovat a chytat motýly, housenky, občas narazit na ještěrku nebo ježka. Dnes se z většiny zahrad ozývá co týden zvuk sekaček, jež oholí trávu na kraťoučkého ježka, ale je to střih bez jakéhokoli života.