Radosti, haló, kde jsi?
Začalo to plíživě. Odbývala jsem přípravy, nebavilo mě vymýšlet online kvízy, neprohlížela jsem profily jiných učitelů na sociálních sítích a nečerpala inspiraci pro hodiny. A každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že začíná zase další hrozný den. Moci tak zase zavřít oči a spát a spát. Nebo se moci probudit, vypravit děti do školy, naskočit do autobusu, stavit se do milovaného Cross café a pak do práce...
...zkrátka ztratila jsem radost. A taky motivaci k práci.
Stále stejné dny. Sekající se internet. Děti, kterým nefunguje mikrofon, a vy je už dva měsíce neslyšíte. Mlčící děti. Hodiny, kdy máte pocit, že mluvíte sami k sobě. Školní parlament, jenž se ani pořádně nerozjel a online nefunguje. Nekonečné porady, kde řešíte neřešitelné. Kolegové metodici prevence, kteří vám pošlou desatero pro duševní hygienu, ale když po nich konkrétně něco chcete, nemají čas. Vaření, to věčné vaření. Vaření o přestávkách, vaření večer, protože byste to přes den nestíhala. Doma dvě děti na onlinu a pocit, že se jim málo věnujete. Neměla jsem si vlastně vzít OČR? Ale co moji žáci?
Předminulý týden byl totálně kritický. Ráno jsem vstala jako robot a práci jsem si šla doslova odtrpět. Odpoledne jsem zaklapla notebook a měla pocit totálního zmaru. A výčitky, že takhle se pracovat prostě nedá. Večer do postele s tím, že další den bude úplně stejný.
Pak přišel dlouhý telefonát s kolegyní kamarádkou a uvolňující pocit, že v tom nejsem sama. Sdílená starost, poloviční starost. Ulevilo se mi a jí taky.
Pokud si myslíte, že se to zázračně jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, tak se mýlíte. Ale mám teď lepší dny. Snažím se s tím pracovat. Nejsem ten typ, který by si psal nějaký motivační deník nebo si zapisoval, co se mu ten den povedlo. Na to jsem moc cynická. Vypustila jsem zprávy, počty nakažených jsem viděla naposledy před třemi týdny. Pomohlo mi počasí. Díky, žes konečně přišlo, jaro. A taky datum. Upínám se k němu. 12. duben je dnem, kdy se možná žáci vrátí do škol. A možná, že se vše pomalu vrátí k normálu.
A co vy kolegyně učitelky a vy maminky na home officu. Co pomáhá vám, abyste si udržely radost ze života?
Doporučujeme
Hrozně vás mámy učitelky a vůbec mámy na HO obdivuju! Já si sem tam uteču na 12 hodin do práce a co se děje doma úplně vypustím (a naopak, když jsem doma, tak nemusím řešit práci). Zvládat to dlouhodobě obojí zároveň musí být extra vyčerpávající.
Mne pomaha kamoska, co bydli vedle. To je zachrana. Hele ja te obdivuju a vubec se nedivim, zes ztratila chut do prace. Ja jak sleduju nasi prvnakovskou vyuku, tak lituju pani ucitelku. Ona je asi zenovy mistr nebo vecer hodne pije, protoze spoluprace s prvnakama je fakt na bednu. Dneska jsme zacali hezky "Pani ucitelko, u nas hori!" "Cos rikal, Honziku?" " U nas hori!" "Honem to utikej rict mamince!" 😆
Teď jsem měla doma měsíc manžela, takže jsem aspoň občas mohla vyšoupnout svoje děti za ním na zahradu - když bylo alespoň trochu příznivé počasí. Jinak pocit zmaru a beznaděje mě občas přepadá, ale dokážu to zatím vždy "vynulovat" nějakou menší radostí - nakoupením nějaké "nezbytnosti" pro mimčo, prací v zahradě. Teď žiju slunečními dny.
A teď už se mi občas podaří "zrecyklovat" materiály z loňska, takže zase malá radost, že už mám o práci míň. 🙂
A když mám fakt nějakou blbou hodinu, zavoláme si s kolegyní a na ty smrady si navzájem požalujeme a postěžujeme. Pak se tomu zasměju a můžu fungovat dál.
Víc jak 12. duben vyhlížím konec května. Odejdu na mateřskou a tenhle blázinec konečně opustím! Protože ten návrat dětí po skoro roce distančky (učím 1. st.), ten bude opravdu hodně krušný...
Uz se taky upínám k 12.4... Nekonečné řešení vypadleho internetu u žáků, mikrofony, kamery, opisování zaku v testech, napovídani rodičů u ústního zkoušení, ... 😒 ale je mi jich líto, vsichni chtějí do skoly... do toho moje děti, 5 a 4 roky, které si tam vedle hrají.. první rok ve skole jsem si teda představovala jinak 😊 ale jo, ted sluníčko, bude dobre 😊
Holky učitelský držte se.
Holky učitelský, který to neflakate.tem naším bych dala pěsti mezi oči.
Nejsem učitelka,ale cítím to naprosto stejně...naprostý pocit vyhoření...nejvíc bych si prala být pár dní sama..a pak s detma,ale musely by mlčet a sedět...😂😂😂😂
Asi mam dobrou povahu - beru to tak, jak to je 🙂 Taky jsem učitelka- jsem prvni rok po 8letech na RD - ucim pataky, doma 3 deti (tretak, prvnak a ctyrletacka). Dopo jsem vyfasovala loznici, kde si krivim pater, nicim sluch a zrak u PC, dcera je u jidelniho stolu, syn v pokojiku. Co dela nejmensi, nevim. Muz si dal sluzby na odpoledne od 12-22. Takže sice je dopo pro ne k ruce (coz je super), nachysta jidlo (ve vareni se stridame), ale pak uz jsou stale se mnou - obed, dodelavani ukolu, ja se chystam na vyuku, opravuju detem praci - pres tyden ani nestihame chodit ven -se priznam 🙂 Furt nejake skoleni, porada -pripada mi, ze jsem stale na PC. Ale jako spliny nemam - beru to jako fakt. Navic ti moji pataci jsou takovi fajni. Hodně sil preji.
ŘŠ začal tento týden hospitace. 😒 Hned se mi chce mnohem víc 😤😒
Přiznám se bez mučení, že někdy večer se mi chce zvracet, když si představím další ráno u online... Přiznám se, že někdy si říkám, proč jsem tak blbá a nevezmu si OČR. Ale nevezmu, ty děti v tom nenechám. Učím online hodně, protože učím AJ a tam je třeba ten kontakt. Některé třídy jsou fajn a těším se na práci s nima, ale ve dvou třídách je to do slova a do písmene katastrofa, protože dva tři jedinci dokážou rozbít celou třídu. Miluju třídnické hodiny s mými šesťáky, ty mě vždy nabíjí, takže se těším na zítřejší ráno. 🌞
Nejsi v tom sama, chvílemi mám pocit, ze balancuji nad propasti. Jsou horší dny, jsou lepší dny. Jsou hodiny, které mě nabijí, jsou hodiny, které mě vydeptaji. Stále už téměř rok si říkám, ze jsem měla jit na OCR jako většina žen v mem okolí. Blby ještě je, ze neumím něco ošidit a připravuju se na hodinu na 100%. Asi to možná ani nikdo neocení, ale jinak to proste neumím. Mám přes 200 studentu, z toho 43 maturantu, které se snažím připravit na něco, co skoro nevíme, jak bude vypadat. Doma prvňáčka a třeťačka. Občas brecim vyčerpáním, občas se dobiju v přírodě jako třeba dneska. Drz se, věřím, ze brzy už snad aspoň nějaké děti nastoupí.
@lvicek2000 Tohle je šílené, nehorší je, že tyhle děti už jsou víc než rok a pořad se myslí pouze na první stupeň. Jsem sice ráda, že snad nastoupíme do školy, ale vůči druhému stupni a středním školám to není fér. Myslím, že by teď první měli nastupovat tyto děti/studenti.
@ilonne je to šílený, ale za první stupeň už se taky modlím. Moje třeťačka je doma v kuse od půlky prosince.
Jsem teď na rd, takže ucitelovani neresim, ale manžel ano. Je nešťastný, bolí ho záda, oči a hrozně mu chybí kontakt s dětmi. A teď je ještě čeká kontrola od inspekce.
Začni psát komentář...
No, vlastně ani nevím. Prostě každý den vstanu a vím, že musím fungovat. Pro svoje 3 děti a pro "svých" dalších 25 a 18 dětí. Někdy je to těžké, ale naštěstí mě tenhle splín ještě nedostihl. Držím ti palce.