Chundeláček

“ Filipe! Filipe! “

Vítr můj hlas odnesl někam daleko. Postavila jsem se dalšímu poryvu a zavřela oči. Bylo ještě teplo, ale ve vzduchu bylo cítit, že je léto u konce. Ne nadarmo se říká svatá Anna, chladno zrána. Měla jsem pocit únavy a zvláštního prázdna z toho pozdního letního slunce.

“ Filipe!”

Ještě před týdnem se nechtěl k poli ani přiblížit, utíkal i ze dvorku do bezpečí domu, když zaslechl zvuk kombajnu nebo traktoru. Teď běhal po čerstvém strništi, občas se sehnul a něco zastrčil do kapsy. Stála jsem tam a koukala jsem na obzor, kde se ve větru pravidelně otáčely vrtule větrníků, na polní cestu protínající strniště, na svého chlapečka, který poskakujíc mezi stvoly kukuřice vypadal tak normálně.

Náhle ticho proťal ostrý zvuk. Blížil se zpoza kopce. Dobře jsem věděla, co bude následovat. Filip všeho nechal, nejdřív se vyplašeně rozhlédl a pak se rozeběhl. Zvuk kvílivě sílil, a když Filip doběhl až ke mně zabořil mi hlavu do břicha, levou rukou se plácal přes ucho a začal pištět. Pravou rukou chňapal do prázdna a já z kapsy rychle vytáhla Chundeláčka. Popadl ho a zacpal si jím pravé ucho. Hladila jsem ho po jeho hnědých kudrnatých vlasech. Vlastně jsem si takové chvíle užívala, protože mu v ten moment nevadil fyzický kontakt, mé hlazení. V takových chvílích mi byl nejblíž. Zvuk vylétl zpoza kopce a proburácel kolem nás. Filipovo pištění dosáhlo maximální intenzity. Hladila jsem ho stále stejně. Nic jsem neříkala, stejně by to nemělo cenu. Moje ruka hladila jeho ještě dětskou hlavičku, vlásky měl zpocené. Až se ode mě odtrhne, budu mít poslintané tričko a on úplně zpocenou tvář. Zvuk se vzdaloval a úměrně s ním slábla i intenzita Filípkova pištění. Za chvíli se odtrhl  a zkontroloval okolí, aby se snad odněkud nevynořil jiný strašidelně nepříjemný zvuk. Jeho pištění ustalo. Jedno ucho zbarvené do ruda, u druhého stále přitisknutého Chundeláčka.

“ Už je to dobrý Filípku, už je motorka pryč.”

“ Motolka plyč.” opakoval po mně.

“ Půjdeme domů? “ natáhla jsem po něm ruku, i když jsem věděla, že mě za ni nechytne.

“ Domů, domů.” opakoval a vykročil posekanou loukou k nízkému baráčku.

Ještě párkrát se poplašeně otočil k polní cestě, ale brzy se uklidnil. Po chvilce se zastavil a chvíli si po tváři přejížděl Chundeláčkem. Pak mi ho podal a řekl: “ Máma schovat, neplat”. Dečka s medvědí hlavičkou byla vlhká od potu. Už jsem ji neprala. Párkrát jsem to zkusila, ale následná scéna mi nestála za to. Filip se vždy začal svíjet na podlaze, mlátil Chundeláčkem o zem a pištěl: “ Smldí, smldí, smldí.”  Co bude, až se Chundeláček rozpadne? Mohla jsem kdysi koupit dva, ale Filip by toho nového stejně nepřijal. Dívala jsem se do jeho očiček na jeho smějící se pusinku a najednou jsem dostala vztek. Proč se na mě nikdy nebude takhle mile dívat můj vlastní syn? Proč má tahle pitomá plyšová hračka daleko vřelejší pohled než on? Proč se na mě nikdy takhle neusměje? Proč mě nikdy nevezme za ruku, proč mě nikdy neobejme, proč se se mnou nikdy nepomazlí?  A proč se to stalo právě mně?

Sedla jsem si na posekanou louku, hlavu zabořila mezi kolena a v rukou drtila Chundeláčka. Brečela jsem, řvala jsem. Můj syn ke mě přišel, postavil se opodál zjevně zmaten tím, co vidí.

“ Máma blečí. “

Pro M. a všechny děti úplňku