Pokyn zněl jasně. Doporučuje se neznámkovat, hodně opakovat, děti motivovat, ve třídách dělat aktivity na posílení kolektivu. Někteří ale četli toto - napařit čtvrtletku, vzápětí další malé opáčko. Žádné opakování, to je tvůj problém, měl jsi dávat při onlinech pozor. Nebudeme opakovat, musíme jet dál. 

Moje třída psala čtvrletku dva dny po návratu do školy. Dopadla nevalně. Paní učitelka si ale libovala, jak se jí hezky srovnaly známky. Následně psali fyziku, zeměpis, jazyky. Byli dost otrávení, někdy mi připadali jako tažná zvířata, která prostě musí tu káru táhnout dál a nějak všechno přetrpět. Pak přišel pokyn od vedení. Čtrnáct dní neznámkovat, nebo dávat známky na bázi dobrovolnosti. Testy hodnotit slovně. Bylo z toho haló. ,,Cože, jsme ve škole a nebudeme známkovat? Co je to za výmysl???"

Většině dětí se do školy nechtělo, děsily se právě této smrště písemek a opáček. Když se jedna třída ozvala a přes paní učitelku třídní se o tom začalo mluvit, někteří učitelé je odsoudili. ,,No, tak to nevím, jak si ty známky opravíte, když se teď nebude známkovat." znělo z úst některých učitelů. 

Chceme, aby žáci říkali svůj názor, ale pokud s jejich postojem nesouhlasíme, automaticky je vnímán jako ten špatný. Dost často se mi na hodinách stává, že děti v rámci diskuze začínají svůj proslov obligátně. ,,Ale paní učitelko, já nevím, jestli to můžu říct, jestli z toho nebudu mít problém..." Smutné, že. A ještě smutnější je věta, která zazněla od mé kolegyně. ,,Přece jim nemůžu dát na vysvědčení tak hezké známky!"

PS: Všichni citovaní pedagogové jsou u nás v menšině, většina taková opravdu není.

Začalo to plíživě. Odbývala jsem přípravy, nebavilo mě vymýšlet online kvízy, neprohlížela jsem profily jiných učitelů na sociálních sítích a nečerpala inspiraci pro hodiny. A každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že začíná zase další hrozný den. Moci tak zase zavřít oči a spát a spát. Nebo se moci probudit, vypravit děti do školy, naskočit do autobusu, stavit se do milovaného Cross café a pak do práce...

...zkrátka ztratila jsem radost. A taky motivaci k práci. 

Stále stejné dny. Sekající se internet. Děti, kterým nefunguje mikrofon, a vy je už dva měsíce neslyšíte. Mlčící děti. Hodiny, kdy máte pocit, že mluvíte sami k sobě. Školní parlament, jenž se ani pořádně nerozjel a online nefunguje. Nekonečné porady, kde řešíte neřešitelné.  Kolegové metodici prevence, kteří vám pošlou desatero pro duševní hygienu, ale když po nich konkrétně něco chcete, nemají čas. Vaření, to věčné vaření. Vaření o přestávkách, vaření večer, protože byste to přes den nestíhala. Doma dvě děti na onlinu a pocit, že se jim málo věnujete. Neměla jsem si vlastně vzít OČR? Ale co moji žáci? 

Předminulý týden byl totálně kritický. Ráno jsem vstala jako robot a práci jsem si šla doslova  odtrpět. Odpoledne jsem zaklapla notebook a měla pocit totálního zmaru. A výčitky, že takhle se pracovat prostě nedá. Večer do postele s tím, že další den bude úplně stejný.

Pak přišel dlouhý telefonát s kolegyní kamarádkou a uvolňující pocit, že v tom nejsem sama. Sdílená starost, poloviční starost. Ulevilo se mi a jí taky.

Pokud si myslíte, že se to zázračně jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, tak se mýlíte. Ale mám teď lepší dny. Snažím se s tím pracovat. Nejsem ten typ, který by si psal nějaký motivační deník nebo si zapisoval, co se mu ten den povedlo. Na to jsem moc cynická. Vypustila jsem zprávy, počty nakažených jsem viděla naposledy před třemi týdny. Pomohlo mi počasí. Díky, žes konečně přišlo, jaro. A taky datum. Upínám se k němu. 12. duben je dnem, kdy se možná žáci vrátí do škol. A možná, že se vše pomalu vrátí k normálu. 

A co vy kolegyně učitelky a vy maminky na home officu. Co pomáhá vám, abyste si udržely radost ze života?

Den - úterý

Čas - 8:00

Prostor - virtuální

Počet členů - 24 (stabilní)

Já: Dobré ráno, jak se máte? (dlouhá pauza)

Aneta: Dobře

Já: Super, to jsem ráda. Zažil někdo z vás o víkendu něco zajímavého?

(pauza ještě delší, ale nemá dobrý konec, nikdo se neozve)

Já: No, nevadí. Tak přejdeme k minulé látce. Pamatuje si někdo, o čem jsme se bavili v pátek?

(ticho, nikde ani hlásek, vidím jen ikonky zvířat a kreslených figurek, kameru nemá zapnutou nikdo)

Já: Haló jste tam? Může aspoň někdo promluvit?

Sam: Mluvili jsme o vidu.

Já: Super Samueli, ano slovesný vid. Tak jaké jsou dva typy vidu?

(opět ticho, možná tam vůbec nikdo není, možná že mluvím do nějakého hrozně prázdného temného virtuálního prostoru, najednou tmou probleskne hlásící se žlutá ikonka ruky, ale hned zase zmizí)

Já: Verčo, tys tam problikla, pamatuješ si na to?

Verča: Hmm... no... dokonalý a nedokonalý.

Já: Skoro, pozor je to DOKONAVÝ a NEDOKONAVÝ (začnu vysvětlovat, jak se vidy rozeznají, pustím dětem prezentaci)

Já: (po prvním slidu) Máte to napsané? (Zase to hrozné zlověstné ticho) Můžu dál?

Aneta: Ano

Já: (po druhém slidu) Můžu na další stránku? (TICHOOOOO) Haló jste tam? Můžete na mě mluvit?

Aneta: Ano 

Já: Velmi bych ocenila, kdyby taky mluvil někdo JINÝ než Aneta.

Já: (po obšírném vysvětlování) Rozumíte tomu všichni? Nebo je tady někdo, kdo se chce na něco zeptat? (už nechci ticho, chci ODEZVU, jakoukoli!!!) 

Sam: Ano

Já: Na co má, Same, být to ano?

Sam: Rozumím tomu.

Já: Ok, to je Samuel, co vy ostatní?

Ostatní: (pár řekne ano, někteří jen A, protože si hned vypínají mikrofon)

Já: No dobře, teď si uděláme jedno online cvičení a uvidíme. (Mám připravené kartičky se jmény, takže se mi nestane, že bych na někoho zapomněla, vyvolám postupně všechny, u některých se nedočkám odpovědi a vzápětí píšou do chatu, že jim nefunguje mikrofon)

Já: (po konci online cvičení) Musím vás pochválit, docela vám to šlo. Je tedy ještě někdo, kdo potřebuje něco vysvětlit? (ano, nemýlíte se, opět TICHO, ano je to vyčerpávající, když člověk nemá žádnou nebo jen minimální odezvu)

Já: No, moc jste toho dnes teda nenamluvili.

Honza: Paní učitelko, vždyť je první hodina. Jsem vstával v padesát pět. 

Jasmína: Já v padesát. Sem ještě v pyžamu. 

Kája: Já sem se teda dneska stihnul převlíknout. 

Já: No, tak vidím, že jste se nakonec přece jen trochu rozmluvili. (pak následuje moje krátká připomínka, že by měli dodržovat režim, jako kdyby vstávali do školy, v osm být nasnídaní a převlečení... UTOPIE) Dobře, tak to je pro dnešek vše. Uslyšíme se zítra. To máme 3. hodinu, tak očekávám příval slov. Tak na shledanou!

Ostatní: Nashledanou, nashle... (takže tam byli, BYLI TAM, nemluvila jsem do hrozivé černé kyberdíry)

Já: (odhlašuji se a těším se na hodinu se šesťáky, ti sice někdy mluví až moc, ale reagují, zkrátka jdu z extrému do extrému)

Epilog: Čím vyšší třída, tím méně komunikace ze strany žáků. Kamery se ve vyšším ročnících vůbec nezapínají. V každé třídě se najdou tzv. "mrtvé duše" tedy děti, které jsou sice přihlášené, ale vůbec nereagují a zřejmě ani nejsou u počítače nebo mají vypnutý zvuk. Záškoláctví školního roku 2020/21 - vypnuté kamery, vypnutý mikrofon.  Také bohužel platí přímá úměra, že starší děti více ztrácí motivaci a chuť k učení online. Proč? O tom zase někdy příště...

PS: Jména jsou smyšlená, věty zcela autentické.

Den - pondělí

Čas - 8:55

Prostor - virtuální

Počet členů - 22 (ale kolísá)

Já: Dobrý den děti, tak jak se máte? Zažily jste něco zajímavého o víkendu?

Anička: Já jsem paní učitelko...(bohužel dál neslyším, protože jí někdo ztlumí mikrofon)

David: Hej Filipe, nech toho! Paní učitelko, to dělá Filip.

Filip: Nene! Pančelko, to fakt nedělám já.

Já: Tak se nehádejte kluci! (následuje krátká přednáška o tom, jak tohle nemají dělat, že se nemají chovat jako děti, ach jo, ale vždyť to jsou děti)

Já: Dobře, dnes si zopakujeme dvojné číslo. Kdo si pamatuje, čeho se to týká? 

(ve třídě zvedne virtuální ruce 5 žáků, jsou to stále titíž)

Já: Tak Sofčo spusť. 

Sofča: Duální skloňování se týká párových částí těla jako ruce, oči, uši...

Já: Ano, výborně.

Oskar: Paní učitelko, vy jste se sekla!

Já: Aha (spíš pro sebe, vypínám a zapínám wifi.)

David: Už jste tady, pančelko!

Já: Dobře (opakuji, čeho se dvojné číslo týká - je to super zajímavé!!!) Tak a teď si vyplníme  cvičení v pracovním sešitě na str. 27.

Adam: Jakáže strana?

Natálka: Vydržte paní učitelko, já si jdu pro ten pracák. 

Oskar: Já ho tu měl, ale teď tady není...(pauza)...jó, už ho mám!

Já: 27, napíšu vám to tady do chatu (píšu do chatu str. 27) Dobře, tak kdo začne? (Opět se hlásí těch pět dětí) Tak Adélka.

Adéla: Zacvičil sestavu s napnutýma nohama.

Já: Ano, výborně. Dál třeba Šárka.

Šárka: (nic)

Já: Šárko, slyšíš nás?

Šárka: (nic)

Já: Nevadí, pokračuje třeba FIlip.

Filip: Pančelko, Šárka píše do chatu, že jí nejde mikrofon. Ale prý Vás slyší.

Já: Aha, tak díky za informaci. Filipe máš další větu.

Filip: A jaká je to strana?

Já: 27, druhá věta.

Filip: Ryba proklouzla mezi okami sítě?

Já: Ne, tvar okami v češtině neexistuje.

Tadeáš: Na jaké že sme to straně?

Já: 27, máte to napsané i v chatu.(Buď trpělivá, buď trpělivá!!!) Jak to teda bude správně? A mohl by se taky přihlásit někdo jiný! Co třeba Klára?

Klára: Nó, já si nejsem teda jistá, ale oky?

Já: Ano, super. Mezi oky sítě.

David: Pančelko, zase ste se sekla!

Já: Bože, bože! (pro sebe, aby žáci nepřišli k mylnému dojmu, že mají nábožensky orientovanou učitelku, vypínám a zapínám wifi) Tak už jsem tady. Kdo bude pokračovat? Tak kdo další se hlásí? Tak třeba Oskar.

Oskar: Paní učitelko, kdybyste viděla, jakej bordel mám v pokoji. Já sem teď našel tolik obalů od sušenek.

Já: (Mám sice totálně rozbitou hodinu, protože půlka třídy chce vidět ten bordel u něho v pokoji a druhá půlka se trumfuje, jak velký bordel mají v pokoji oni,  ale můžu se zlobit? Nemůžu!) Tak si Oskare ukliď, mamka bude mít určitě radost. A víš, jak bude ta třetí věta?

Oskar: (šustí asi s těmi obaly od sušenek) Jo, moment (evidentně otvírá pracovní sešit, který měl mít dávno otevřený)

Já: Strana 27 třetí věta.

Oskar: Promluvíme si z očí do očí.  

Já: Správně, tak další větu třeba. Ivanka

Ludvík: Paní učitelko, můžu jít na záchod?

Já:  (Rohle mě u online hodin vždycky dostane, je to tak milé, že to některé děti berou tak poctivě) Samozřejmě běž. Další větu Nelča.

Nelča: Hrnky měly...(dlouhá pauza) ...malované uši.

Já: Ne, uši může mít je člověk nebo zvíře. Ví někdo, jak to bude?

Pavel: Malovaná ucha!

Já: Ano, správně.

Adéla: Paní učitelko, zase ste se sekla!

Já: (Použiji vulgární výraz, protože vím, že mě žáci neslyší, vypínám a zapínám wifi...)

Epilog: Při online hodině toho stihnete o dost méně než při klasické hodině. Technika zrazuje nás, učitele,  i děti. Nemáte kontrolu nad tím, že děti mají všechno připravené. A to nejpodstatnější - výuka na dálku vyhovuje opravdu malému počtu dětí, pokroky v ní dělá jen málokdo. 

PS: Všechna jména dětí jsou smyšlená, věty jsou zcela autentické. 

Když se 11. března zavřely školy, na naší škole zmatek zdánlivě nenastal. Máme jednotný systém -bakaláře -, takže většina kolegů z druhého stupně začala se starou dobrou metodou. Poslala rodičům zprávy, kde byly vypsány strany z učebnice, které se mají žáci naučit, a označena cvičení, která mají vypracovat v pracovních sešitech. Basta.

Někteří z nás ale chtěli víc - online hodiny. A tak jsme s kolegyní přešly na google clasroom. Fungovalo nám to čtrnáct dní, když vedení školy zavelelo a zavedlo jednotný systém - MS Teams. Chvilku mi trvalo, než jsem se v tomto systému zorientovala, ale pak mi opravdu hodně vyhovoval. Hlavně konečně ty ONLINE HODINY. Třídy jsem si rozdělila do skupin a každý den opravdu učila. Nakonec jsme s žáky našli i rozumný kompromis v počtu úkolů. Prostě paráda!

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že konkrétně v mé třídě učím takto online jen já a moje dvě kolegyně. Ostatní pouze změnily systém a opět jeli samostudium a domácí úkoly. Děti byly nešťastné obzvláště v matematice a fyzice, kde bylo mnohdy samostudium nad jejich síly a nad síly mnohých rodičů. Mrzelo mě to o to víc, když mi jedna maminka napsala, že napsala email paní učitelce, zda by nemohla dětem látku vysvětlit, protože ji samy nejsou schopny pochopit a bylo jí odepsáno, že to není její povinnost. Co na to máte proboha tomu rodiči říct? Každé vedení školy si zakládá na loajalitě zaměstnanců i na loajalitě mezi zaměstnanci. Jak se ale máte takového kolegy zastat? 

Nevím, jak bude naše vedení hodnotit distanční výuku. Nevím, jestli my, kteří jsme opravdu učili online, budeme pochváleni nebo dostaneme nějakou odměnu. Ale o to mi ani nejde. Prostě jsem to brala jako svoji povinnost. Jsem učitelka, tak musím nějak učit. Spíš mě mrzí, že někteří učitelé si z distanční výuky udělali prázdniny, odjeli na chalupy a jednou za týden poslali žákům pracovní list. Nastuduj si a vypracuj!

Klukovi v tomto příběhu budu říkat Jakub. Jakub měl mít pro třídu připravené povídání o jedné řecké pověsti. Došel k tabuli, řekl její název, pak zrudl, zasekl se a nastalo ticho. Takové to třeskutě tiché ticho, kdy se děti ve třídě přestanou zabývat pohledem z okna, čmáráním si propiskou na ruku a pozorováním roztřepených konečků vlasů. Třída se zcela ztiší a všichni se soustředí na divadlo, které se začíná odehrávat přímo před tabulí. "Jakube, začni klidně ještě jednou. Děje se něco? Víš, co? Sedni si a uvidíme, třeba to do konce hodiny ještě dáš." 

Nedal. Seděl v lavici, oči měl zalité slzami a upřeně zíral před sebe.. Ale protože se ve třídě děje spousta dalších věcí, za pár minut už tomu nikdo kromě mě nevěnoval pozornost. Jakub se celkem uklidnil, ale mému pohledu se vytrvale celou hodinu vyhýbal. Po zvonění za mnou přišel s omluvou že vůbec neví, co se s ním dělo. Dohodli jsme se, že to nebudeme dělat problém, on mi tu notoricky známou pověst převyprávěl o přestávce a bylo. A protože v dalších hodinách už to byl opět starý známý Jakub, tuto příhodu jsem odsunula někam do pozadí.

Za čtrnáct dní se konaly třídní schůzky. Přišla za mnou maminka, kterou jsem vůbec neznala a vláčela s sebou dárkovou tašku. Představila se jako Jakubova matka a začala mi děkovat za moje vstřícné jednání. Vstřícné jednání? "Ano, ano. Ani doma nechápal, co se stalo, on trémou netrpí. Paní učitelko, za to, že jste ho posadila a nenutila ho to převyprávět, tak tady máte." A podávala mi fialovou tašku s motivy levandule . Bránila jsem se, bylo mi to trapné. To přece nebyla vstřícnost, ale samozřejmost. "Ne paní učitelko, nebyla. Spousta učitelů by si ho vychutnala." 

Tak jsem si ten dárek vzala. Paní mi ještě jednou poděkovala a odešla. Nechala mě stát v prázdné třídě se spoustou otázek, myšlenek a s instantní kávou a sypaným čajem na pevné nervy.

Při každé čtvrtletní poradě s hrůzou zjišťuji, kolika dětem z mé třídy hrozí propadnutí a kolik k tomu pomalým tempem směřuje. Letos byla situace horší než loni, ale zase ne tak kritická jako v paralelní třídě. Kdyby se teď rozdávalo vysvědčení, pět dětí z pětadvaceti by mělo nedostatečnou. Učím na normální základní škole.  Proč jsou tedy děti z pohledu známek tak neúspěšné? 

Já odchodila povinnou školní docházku na vesnické škole, končila jsem v roce 1994. Za celých osm let propadl jeden jediný žák a to ve čtvrté třídě. Nikdo další k němu nikdy nepřibyl,  nikdo další nedělal ani reparát. Učili jsme se toho méně? Je vesnická škola něco jiného než základka v Praze? Nebo se dnešní děti prostě neučí?

Ano, některé děti se neučí. Některé to ani nepotřebují. Já si celou základku vystačila s přečtením látky o přestávce. Pak jsem tvrdě narazila na gymplu, kde jsem brzy pochopila, že takhle to stačit nebude. Jsou ale děti, které se učí denně, ale výsledky nejsou vidět. Co byste poradili holčině, která se v sedmé třídě učí denně dvě až tři hodiny, ale tato snaha nenese ovoce. 

Je velký rozdíl mezi prvním a druhým stupněm. V páté třídě má čtyřku na vysvědčení minimum dětí. V mé třídě to byli konkrétně dva. A už v prvním čtvrtletí šesté třídy byl vidět ohromný propad. Evergreenem jsou některé předměty, z nichž má dostatečnou nebo nedostatečnou třeba třetina třídy. Špatné bylo podle mého názoru zavedení druhého povinného cizího jazyka. Děti, které jsou na jazyky slabé, se najednou musí potýkat s dvěma cizími řečmi.

Jestli teď čekáte nějaké řešení, tak budete zklamaní. Nevím, proč se toto děje. Ani nevím, jestli je podobná situace i na jiných školách. Nevím, jestli je to tím, že učitelé na prvním stupni umí s dětmi lépe pracovat.  Nevím, jestli je to tím, že základka na které učím, je na sídlišti, kde je skladba obyvatel přece jen trochu jiná než ve vilových čtvrtích. Řešení na naší škole je zatím v nedohlednu. Ne všichni kolegové vidí tento stav jako problém. Pro některé jsou děti jen tupci, kteří se prostě neučí.    

Na konci listopadu to bude půl roku, co zemřela moje babička. Měla 96 let a kromě posledních deseti dnů, které strávila v nemocnici, byla celý život vitální a soběstačná.

Den pohřbu byl na začátku června. Byl krásný den. Posečené louky voněly senem, obloha byla azurová, nad asfaltkou se chvěl horký vzduch. Do takového dne jako by se černě oděné děti ani nehodily. Špičky balerínek zašpiněné od prachu, tmavě modré sukýnky, které se tak krásně točí. Dominik v bílé košili zapnuté až ke krku. "Kdo přeskočí tenhle příkop?"

Vzduch v kostele je chladný. Varhany tlumeně hrají, dlaždice kolem hlavního vstupu a kropenky jsou ošoupané dohladka. Ve jménu otce i syna i ducha svatého. Vpředu leží rakev. Jdeme k ní. Lucka se mě drží za ruku jako klíště.  Mamka stojí u rakve, má svěšená ramena a červené oči. "Prababička je uvnitř?" Kostelní lavice vrzají. Špičky zaprášených balerínek kopou do přední dřevěné stěny. Z levé strany na nás trpitelky shlíží Panna Marie a kárá nás pozvednutou pravicí. 

Moje sestra čte smuteční řeč, slyším tlumené vzlyky. Někdo právě lupnutím otevřel balíček papírových kapesníků. Sestru přemůže dojetí a v půlce se jí zlomí hlas, "promiňte", rychle si utřít kapesníkem oči. "Mami, proč brečíš?"

Za zvuků babiččiny nejoblíbenější písně Santa Lucia je rakev vynesena z kostela na hřbitov. Ostré světlo a náraz horkého vzduchu do prsou. Kráčíme za rakví, kapela hraje. Za hřbitovní zdí se zelená lán kukuřice. Muzikanti jsou zpocení, okvětní lístky kopretin se smutně stáčí dolů, jen karafiátky pevně drží své rozvité hlavičky.

Květiny padají na hnědou rakev do černé země. Lucka se naklání nad hrob a pozoruje zvětšující se hromadu květin. Červená, bílá, zelená. Stojíme v řadě. Spousta lidí a spousta kondolencí. Všechny ženy pohladí Dominika po blonďaté hlavičce. Objímá sestru kolem boků. Žluté vlásky na pozadí černých šatů. "Kdy už půjdeme domů?"

Je krásný den. V takový den babička většinou seděla na lavičce ve stínu hrušně, u nohou košík s trávou. "Takové sucho jako letos jsem ještě nezažila. Jestli nezalijeme hrášek, tak z něho nic nebude."

Je úterní podvečer. Sedím na balkónu a pode mnou v tělocvičně právě začíná hodina cvičení předškoláků. Děti jsou rozřazeny do skupinek a já zjišťuji, že  naše Lucka nějakým záhadným způsobem přes prázdniny přišla na to, jak se skáče z odrazového můstku na švédskou bednu. 

Mezi dětmi byl chlapeček. Všimla jsem si ho hned, protože měl na sobě dívčí fialové legíny. Chudák, řekla jsem si. Při každém cviku, na každém nářadí pak vypadal jako by se chtěl zabít. Chudák máma, řekla jsem si. Od půlky jako by přestal vnímat. Dělal vše možné i nemožné, jen ne to, co měl právě dělat. Chudáci ve škole, ti si s ním užijí, spratek jeden, řekla jsem si potřetí. A už jsem si v hlavě sumírovala MORALIZUJÍCÍ článek o tom, kde končí nevychovaná roztomilost a začíná pouze ta nevychovanost,  a o matkách, které to nechají zajít příliš daleko.

Za pár dní jsem toho kluka potkala na hřišti, i s bráchou a mámou. Lucka si odložila na lavičku nejoblíbenějšího petšopáka a šla si po svých. Kluk se za chvíli přišoural k lavičce a začal si ježka prohlížet. Jestli chceš, půjč si to na chvíli, řekla jsem. Chlapec po mně loupl očima a beze slova odešel. Maminka přišla vzápětí. Neobtěžoval? Nechtěl to sebrat? On ježky miluje. Byla jste taky na cvičení s předškoláky, že? Snažíme se ho socializovat. Je autista. Dozvěděli jsme se to teprve před půl rokem. Já to ale tušila už dlouho. Má snahu se kamarádit, ale odmítnutí zpracovává tři dny. A nejhůř nese posměch. Za rok má jít do školy. Neumím si to představit. 

Omlouvám se vám, myslela jsem, že je váš syn jen nevychovaný spratek, řekla jsem v duchu. A zastyděla jsem se. Kolikrát jsou asi mámy autistů konfrontovány okolím s tím, že neumí vychovat dítě. Pohledy ostatních, že oni tedy výchovu zvládli lépe. Úsečným větám, že by dítě potřebovalo jen pár na prdel. 

Chlapeček si nakonec petšopáka půjčil. Měla jsem dobrý pocit, nejraději bych mu ho dala. Lucka přiběhla zkontrolovat, že jí bude ježek vrácen a než zase odběhla, podívala se na  kluka  a řekla posměšně: "Proč máš na sobě holčičí legíny? Fialová je přece holčičí barva, to nevíš?"

Omlouvám se, řekla jsem. Bylo mi trapně za Lucku i za sebe. Paní se mile usmála: "To nic. Když on tu fialovou vážně zbožňuje."

1) Hnusné učebnice 

Některé jsou plesnivé, některé jen zvlněné od vylitého pití a některé mají slepené listy tak, že nejdou odtrhnout. A peníze na nové nejsou. Letos je to ještě horší než loni, protože školy dostaly na pomůcky méně peněz. O nových učebnicích si mnozí učitelé na 2. stupni mohou nechat jen zdát. Když už se kupují kompletně nové učebnice, má vždy přednost stupeň první. Když jsem se včera ve skladu probírala učebnicemi pro moji třídu, řešila jsem velká dilemata. Je lepší učebnice, které sice chybí pár stránek a další vypadávají, ale je celkem hezká nebo ta, která je kompletní, ale sem tam má skrvny od kafe, které překrývají text? 

2) Negativní učitelé

Jasně, že vás někdy žák naštve a v duchu k němu vyšlete pár peprných nadávek. Co ale bytostně nesnáším jsou učitelé, kteří o dětech zásadně mluví jako o dementech, blbečcích nebo o debilech. A to už 4. září, nikoli 30. června, kdy bych si mohla říct, že na to mají trošku právo. 

3) Nekřič a neběhej

Víte, proč by většina učitelů na 2. stupni nezakázala používání mobilních telefonů? Protože mají o přestávkách při dozorech klid. Děti jsou přilepení k displejům a jsou HODNÉ. Neběhají, nekřičí, a že si  nepovídají a jeden druhého ani nevnímá? Ale to nevadí, hlavně že je klid. 

4) Papírování

Po pěti letech na mateřské jsem s hrůzou zjistila, že administrativa se pro běžného učitele zdvojnásobila. Vyplňujete formuláře pro děti se specifickými poruchami, vyplňujete karty třídy, píšete učební plány, na konci roku sepisujete seznamy akcí, na kterých jste byli. Připravíte akci, na kterou dostala škola grant. Jste nadšení, děti jsou nadšené, vedení je nadšené, vše se povedlo. Jupí.  A pak o této akci musíte sepsat lejstro. V loňském roce mi jedno vraceli dvakrát. Jednou proto, že se v textu málo objevovala slova jako kompetence, demokratický a spolupráce. Nekecám. Úředník si to odškrtl, papír někam založil, teď už po něm ani pes  neštěkne a já nad jedním hloupým papírem stárávila, troufám si říct, několik hodin. 

Mám ve třídě holčičku. Bude to třeba Nela. Nela má rodiče vegany. Nosí do školy svoje svačinky, na obědy nechodí nebo si je nosí v krabičce. Nedávno jsem ji o přestávce viděla s vajíčkem na tvrdo. Říkám jí:"Nelčo, vy už doma jíte vajíčka?" Nela se divně culila a s ní další dvě kamarádky. Pak z ní vypadlo, že jí holky občas nosí z domu vajíčka, plátkový sýr nebo jogurt. Že na to mívá hroznou chuť, a tak některou kamarádku poprosí o  "potravinovou pomoc". Zeptala jsem se jí, jestli to ví její mamka. Řekla mi že ne, a že to jí to říkat nebude. A víte proč? Protože by byla smutná a zklamaná.

Já osobně jsem všejedlík.  Něco miluju, něco už méně. Určitě bych nebyla dvakrát nadšená, kdyby se z některé z mých dcer stala veganka. Určitě bych musela vždy dlouho plánovat, co bych jí připravila k nedělnímu obědu. A určitě bych se bála, aby měla pro své tělo všechny potřebné látky.  Ale určitě bych nebyla zklamaná nebo smutná.

Na internetu ze sebe někteří vegetariáni a vegani dělají lepší sortu lidí. Někteří jsou ve svých stravovacích názorech i dost ortodoxní. Jedna maminka veganka mi v internetové diskuzi vytkla, že já nedávám svým dětem v jídle možnost výběru. Když jsem jí napsala, že ona taky nedává svým dětem možnost výběru, tak mi odepsala, že to je přece něco úplně jiného, protože ona nemá na svědomí SMRT!

Co tím vším chci říct? Že nejde o to, jaké máme stravovací návyky. Jde o toleranci k druhým, protože co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat někomu druhému. Nemůžeme být přece všichni stejní, ať se to týká jídla nebo čehokoli jiného.

A nebuďme zklamaní, pokud si naše děti vyberou v dospívání nebo dospělosti odlišnou stravovací cestu než máme my, jejich rodiče. 

... je v dnešní době těžké a hlavně úplně out.

Když nejste vegan nebo vegetarián, tak jste cukr free, nebo aspoň pečete domácí chleba nebo každý den něco super zdravého vaříte z lokálních a bio surovin. Dítěti na svačiny koupíte designovou krabičku, kterou naplníte domácími lívanečky (samozřejmě bez lepku), syrovým ovocem a zeleninou a navrch přidáte domácí jogurt s homemade granolou.

Určitě jste zero waste nebo se o to aspoň snažíte. Já vím, v dnešní době plastové je to tak těžké. 

Dítě neposíláte do normální školy, ale protože  unschooling zákony v ČR ještě nepovolily, tak dítě vzděláváte doma, nebo založíte komunitní školu nebo ho aspoň pošlete do alternarivního vzdělávacího institutu. 

Dětem kupujete jen oblečení v šedé, starorůžové nebo horčicové barvě, jehož výrobní proces nepřekročil hranice naší republiky. Celý jejich pokojíček je bílo šedý s černými prvky a všechno vybavení a hračky jsou z cool designových severských eshopů. 

O víkendech chodíte s dětmi do stylových kaváren a galerií a tato místa vás jen utvrzují v tom, jak jsou vaše děti vyspělé.

Každý den děkujete vesmíru za to, jakou vám seslal lidskou bytost, od které se toho dokážete tolik naučit. A samozřejmě nezapomenete dítěti poděkovat za to, že si vybralo zrovna vás. 

Věnováno všem, kdo neztratili zdravý rozum a volí zlatou střední cestu. 

Po Paříži Vídeň. Tentokrát dvakrát více dětí a stejně dospělých. Já, sestra a čtyři děti, nejmladší čerstvě tříletá, nejstarší skoro sedmiletá. Celkem jsme strávili ve Vídni tři dny a bylo to tak akorát. 

Cesta

Jeli jsme z Brna vlakem společnosti Regiojet. Cesta trvá hodinu a půl a jednou nám vyšlo  i luxusní dětské kupé. 

Ubytování

Opět jsme se spolehli na Airbnb a našli si byt. V centru nám byty připadaly dost předražené, a tak jsme si našli byt jednu stanici od Schonbrunnu. Vždy si vybíráme byty v blízkosti metra, protože doprava metrem nám přijde s dětmi nejlepší. 

Metro

Vídeň nabízí širokou paletu jízdenek. Jedna jízda stojí 2, 40, ale dají se koupit jízdenky na 24 hodin, 48 hodin a podobně. Děti do 6 let mají jízdné zdarma. Děti od šesti do patnácti platí za jízdenku 1, 40. Pro děti nejsou bohužel žádné denní nebo dvoudenní jízdenky k dispozici.

Schonbrunn

V schonbrunnském parku jsme strávili jedno krásné odpoledne. Jeho součástí je i zoologická zahrada (platí se zvláť) a bludiště s dětským hřištěm, kam také musíte zaplatit vstupné. Kromě dětského hřiště je v areálu i minibludiště se spoustou drobností pro děti jako je zvonkohra nebo fontánky. Klasické bludiště je drsné. Šli jsme ho 3krát a nemohli se dobrat středu. Nakonec jsme tedy porušili pravidla fair play a prolezli dírou v keři a nakonec se dobrali středu.

Prater

Kapitola sama pro sebe. My tam strávili skoro celý den. Prater je o dost méně kýčovitý a rozhodně méně uřvaný než Matějská pouť. Působí dost starosvětsky a to já mám ráda.  Nikde jsme se nedočetli v kolik se Prater otvírá. Dorazili jsme v půl desáté, ale první atrakce se otevíraly až v deset. Většina až v jedenáct hodin. Neplatí se vstupné, platíte pouze za atrakce. Nejlevnější jsou za 2, 50, ty dražší za 4 až 5 eur. Kolik stojí horské dráhy a atrakce pro dospělé nevím. Škála atrakcí je skutečně pestrá. My měli limit, který jsme nechtěli překročit a přestože byl poměrně velkorysý, velmi jsme se mu přiblížili. Mrzelo mě, že jsem nepřesvědčila starší děti k návstěvě klasického domu hrůzy, kam jsem se sama chtěla podívat, ale zase jsem to nechtěla lámat přes koleno. Kromě  rychlých občerstvení jsou v Pratru i klasické restaurace. My byli paradoxně ve Vídni v restauraci Švýcarský dvůr a mohu ji jen doporučit. Vídeňský řízek byla velká dobrota. 

Ač jsme v Pratru strávili skoro celý den, odchod se samozřejmě neobešel bez slz a záchvatu vzteku a dožadování se té úplně poslední atrakce

Dům moře

Dům moře je jedenáctipatrová budova s obřími akvárii. Kromě ryb jsou ale k vidění i různí plazi, pavouci, ptáci nebo drobné opičky. V jednom patře mají  něco na způsob pražské indonéské džungle. Opičky a ptáci jsou vám na dosah ruky.  Děti nejvíc fascinovalo akvárium s medůzami a k vidění byli opravdu obrovití hadi, ze kterých se může slabým povahám dělat až nevolno. 

Centrum

Navštívili jsme i centrum Vídně kolem katedrály sv. Štěpána. Ale pobyli jsme tam jen chvilku. Byla tam spousta turistů a prodírat se davy se čtyřmi dětmi není to pravé ořechové. Pokud máte malé děti, centru se vyhněte. Pro děti tam není nic zajímavého. My chtěli děti vzít na sachr k Sachrovi, ale nekonec to byl propadák. Ač čokoládový, děti nějak nenadchl. 

Hřiště

Ve Vídni je spousta hřiť. My měli jedno kousek od bytu a chodili tam vždy večer. Na webu mapy.cz jsou hřiště i v cizích metropolích přehledně vyznačená. 

                                                            Schonbrunn

                                                                        Prater

                                                                            Prater

                                                                Haus des Meeres

                                                                Haus des Meeres

                                                                Haus des Meeres

Eiffelovka

Magická kráska. Děti z ní byly nadšené.  Celá Eiffelovka je obehnaná plotem a dovnitř se dostanete jen přes bezpečnostní rám a osobní prohlídku. Do věže jsou čtyři vstupy, ale málokdy jsou otevřené všechny. Nebudu vám lhát, jsou tam vždy fronty. My si postáli zhruba hodinu, ale děti to zvládly celkem statečně. Poté co jsme přišli k okýnku se vstupenkami, jsme s hrůzou zjistili, že celou dobu stojíme u vchodu s nápisem stairs only,  a po krátké úvaze se rozhodli, že to zkusíe s dětmi vyšlápnout. Vyšli jsme s dětmi do prvního patra (cca 60 metrů) a pak i do druhého (115 metrů). Ve druhém patře je možnost přesednout na rychlovýtah přímo na vrchol, ale odradila nás další šílená fronta a dětem ta dvě patra bohatě stačila. V prvním patře je na zemi průhledná plocha  a k té se děti odmítly byť jen přiblížit. Já byla odvážnější, ale koukat se do šedesátimetrové hloubky  a mít pocit, že pod nohama máte jen sklo, není nic moc.

La grande Arche a La Defense

Od 70. let se začala na místě tohoto pařížského předměstí stavba moderní kancelářské čtvrti. K oslavě dvoustého dobytí Bastily, byla slavnostně otevřena Archa neboli moderní vítězný oblouk. Je to monumentální stavba, která tvoří osu s Vítězným obloukem a celou Champs-Élysées. Celá čtvrť je plná moderních fontán a soch, ze kterých byly děti nadšené. Pokud byste sem přijeli večer, budete zklamaní, je to totiž mrtvo, lidé sem jezdní hlavně za prací. V této čtvrti najdete také velké nákupní středisko Les 4 Temps. I sem vás pustí až po prohlídce zavazadel, což je pravidlem ve všech pařížských nákupních centrech. 

Vítězný oblouk

Vyšlapat s dětmi 360 schodů (oproti Eiffelovce žádný problém) a zaujmout  místa právě včas. Přijít o 10 minut později nezbyde na nás místo u zábradlí. Je totiž večer a všichni čekají, až se rozsvítí Eiffelovka. Tuhle vyhlídku mám ráda. Pod vámi hučí Champs-Élysées, vidíte Louvre, Archu, jako na dlani máte baziliku  Sacré-Cœur na Montmartru. Dolů jezdí výtah nebo si můžete schody zopáknout. Pod obloukem hoří věčný oheň na památku všech padlých vojáků a ten mého synovce fascinoval ze všeho nejvíc.

Co jsme už nestihli

Určitě vyjížďku lodí po Seině. Po řece jezdí Batobus, který má tarify jako MHD, děti do 3 let ho mají zdarma a má zastávky u nejznámějších památek jako je Notre Dame, Eiffelovka, Louvre apod.

Montmartre - ale nejsem  si jistá,  jestli by děti tato čtvrť zas tak zaujala. Je tam vždy plno turistů a posadit se před Sacré-Coeur a kochat se Paříží by  naše děti zas tak moc nebavilo. 

Stravování 

Jak už jsem psala v předchozím článku, měli jsme v bytě kuchyni a snídali a večeřeli jsme doma. Obědy jsme řešili dost provizorně. Buď to byla bagetka v parku nebo oběd v restauraci. V Paříži vychází oběd v závislosti na předkrmu a dezertu. Oběd s předkrmem a dezertem vychází cca do 15 euro. Pokud si vyberete buď dezert nebo předkrm a hlavní chod, zaplatíte cca 12 euro. My pro děti vybíraly klasická jídla - kuře, rýži, hranolky, karbanátek. Nevím jak vaše děti, ale ty naše jsou dost konzervativní a některá jídla by prostě nepozřely. My starší si většinou vybrali něco typicky francouzského a na cibulačku s parmezánovými krutony budu vzpomínat ještě dlouho. Úplně nejlepší je, pokud narazíte na restauraci/jídelnu, kde si můžete vybrat jídla formou bufetu, takže si klidně můžete naložit na talíř hranolky, rýži a maso a všem je to fuk. Jedna taková výborná je na Avenue de Wagram. 

S dětmi jsme chodili i do kaváren, ale spíš než klasické kavárny jsme si vybírali croissanterie, kde mají široký výběr sladkého pečiva. Hlavně ráno a dopoledne je vše super čerstvé, křupavoučké a voňavé, odpoledne jsou tyto typy podniků už dost vybílené.

Bezpečnost

Jeli jsme do Paříže na konci srpna, asi 14 dní po útocích ve Španělsku. Nebudu lhát, měla jsem smíšené pocity. Po prvním dnu mě to naštěstí přešlo. V Paříži všude na turisticky exponovaných místech hlídkují policisté a vojáci.  Nejpatrnější je to u Eiffelovky a na Trocaderu. Kolem Martových polí, kde se vždy sedělo na trávě, na dekách, popíjelo a pozorovala se Eifellovka jsou ploty, takže se tam nikdo nedostane. Na Trocaderu jsme potkávali vždy šest vojáků ve dvoustupech, což vám na klidu taky moc nepřidá. 

V Paříži je také mnoho muslimů, obvzlášť v některých městských  částech. Hodně jich žije kolem stanice metra Stalingrad, která je součástí Montmartru. Když jsme jeden den jeli do muzea Cité des sciences et de l'industrie, nastoupil k nám do vagónu muslim v tradičním oděvu a zřejmě s koránemv ruce, ze kterého si něco mumlal. No a aby toho nebylo málo, měl na zádech batoh. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit a tak jsme udělali asi tu nejrozumnější věc - po dvou zastávkách jsme vystoupili a počkali na další soupravu. Je na delší úvahu, jestli jsme přestrašení celkovou atmosférou, kterou přiživují i média nebo jestli je tento pocit strachu oprávněný.

Tipy na nákupy

Pokud hledáte klasické obchodní centrum, navštivte určitě Les 4 Temps, které se nachází přímo na metru ve čtvrti La Defense. Je obrovské a najdete zde i obchody, které v Česku nejsou. Dalším velkým centrum, které je také hned u stanice metra Chatelet nebo Les Halles je Centre Hip Hop La Place.

Na Montmartu je spousta obchodů s levným textilem. Jsou tu i klasické sekáče, které jsou hodně levné, ale zase se musíte prokousat velkým množstvím nepoužitelného oblečení, než najdete nějaký super kousek.

Pokud hledáte něco speciálního, tak spousta luxusních second handů je ve čtvrti

LeMarais. Připravte se ale na ceny odpovídající novému oblečení. 

Pozor na neděli - ve Francii jsou v tento den všechny obchody zavřené. Výjimkou jsou jen obchody se suvenýry a malé obchody s potravinami.

                                Eiffelova věž a carousel

                La Defense

                  Vítězný oblouk

              Pohled z Vítězného oblouku    

                    V croissanterii, děti jedí pain au chocolat, mňam

Paříž je moje srdeční záležitost,  takže byla jen otázka času, kdy tam vezmu i svoje děti. Po delší úvaze jsem se rozhodla, že moje mladší tříletá dcera je na objevování kouzla Paříže ještě moc malá, a tak aby té starší nebylo ve městě světel moc smutno, přibrali jsme ještě jejího bratránka. A kompletní sestavu ještě doplnila moje mamka, aby se vyvážil poměr dospělých a dětí.

Byt

Ubytovali jsme se přes airbnb v pařížské části Ternes a cenově vyšel byt s kuchyní, koupelnou a obývákem stejně jako hotel. Byl to menší byt s dvěma francouzkými okny do ulice a jeho jedinou vadou bylo třetí patro bez výtahu. 

Metro

Pařížské metro rozhodně není baby friendly. Je staré a jezdící schody nebo výtahy najdete málokde. Pořád si říkám, jak to Francouzky dělají s miminky, protože jsem v životě v metru neviděla maminku s kočárkem. Děti mají zdarma metro do čtyř let. Ty starší mají slevu, ale jen pokud si koupíte carnet, což je 10 lístků najednou, to pak lístek vychází na 70 centů. Jednotlivě koupit slevněné lístky nejde. Carnet existuje i pro dospělé a my ho plně využili. Paříž má jednu z nejhustějších linek metra na světě a metrem se dostanete  prakticky kamkoli.

Muzea

Louvre? Orsay? Pro děti rozhodně ne! My to ani neriskovali. Obdivovat Monu Lisu nebo impresionisty budou moct až za pár let. Co ale rozhodně stojí za vidění je francouzské technické muzeum Cité des sciences et de l'industrie. Mají oddělení pro děti do 7 let a pak pro děti do 15 let. Koupíte si vstupenku na předem určený čas a pak můžete v expozicích pobývat hodinu a půl. Výhodou je, že když se kapacita naplní, další zájemci si lístky koupit nemůžou, takže tam nikdy není přeplněno a děti nikde nečekají dlouho, až na ně přijdě řada. A expozice jsou úžasné! Na vše si můžou děti sáhnout, vše vyzkoušet. Je to vlastně jedna veliká technická herna!

Parky

Ano, ano, ano! Miluju pařížské parky a pro děti jsou idální. Jsou čisté, všude jsou kovové židle nebo lavičky, takže tam můžete v klidu posedět a posvačit.

VLucembuských zahradách  si děti můžou za 2,5 euro půjčit loďku a pouštět ji na malém jezírku, k čemuž dostanou i velké bidlo. Hřiště v Lucemburských zahradách je poměrně velké, ale platí se za ně 2,5 euro za dítě na neomezenou dobu.  Dospělí zaplatí za vstup 1 euro nebo mohou počkat na lavičce za plotem. Park Monceau je moje srdeční záležitost. Je tam hřiště, carousel a dá se tam zaplatit projížďka na ponících. My si vzali deku a povalovali se, pak si celý park prošli, pak se zase povalovali a děti se nakonec vyřádily na hřišti. Je s podivem, že i když jsou hřiště v Paříži plná dětí, nikdo se tam s nikým nepere nebo o něco nepřetahuje. Nebo jsme to aspoň nezažili. 
                                            

                                                Cité des sciences et de l'industrie

                                               Cité des sciences et de l'industrie

                                                                 Lucemburské zahrady    

                                                                    Park Monceau

                                                                  Ranní siesta v bytě

“ Filipe! Filipe! “

Vítr můj hlas odnesl někam daleko. Postavila jsem se dalšímu poryvu a zavřela oči. Bylo ještě teplo, ale ve vzduchu bylo cítit, že je léto u konce. Ne nadarmo se říká svatá Anna, chladno zrána. Měla jsem pocit únavy a zvláštního prázdna z toho pozdního letního slunce.

“ Filipe!”

Ještě před týdnem se nechtěl k poli ani přiblížit, utíkal i ze dvorku do bezpečí domu, když zaslechl zvuk kombajnu nebo traktoru. Teď běhal po čerstvém strništi, občas se sehnul a něco zastrčil do kapsy. Stála jsem tam a koukala jsem na obzor, kde se ve větru pravidelně otáčely vrtule větrníků, na polní cestu protínající strniště, na svého chlapečka, který poskakujíc mezi stvoly kukuřice vypadal tak normálně.

Náhle ticho proťal ostrý zvuk. Blížil se zpoza kopce. Dobře jsem věděla, co bude následovat. Filip všeho nechal, nejdřív se vyplašeně rozhlédl a pak se rozeběhl. Zvuk kvílivě sílil, a když Filip doběhl až ke mně zabořil mi hlavu do břicha, levou rukou se plácal přes ucho a začal pištět. Pravou rukou chňapal do prázdna a já z kapsy rychle vytáhla Chundeláčka. Popadl ho a zacpal si jím pravé ucho. Hladila jsem ho po jeho hnědých kudrnatých vlasech. Vlastně jsem si takové chvíle užívala, protože mu v ten moment nevadil fyzický kontakt, mé hlazení. V takových chvílích mi byl nejblíž. Zvuk vylétl zpoza kopce a proburácel kolem nás. Filipovo pištění dosáhlo maximální intenzity. Hladila jsem ho stále stejně. Nic jsem neříkala, stejně by to nemělo cenu. Moje ruka hladila jeho ještě dětskou hlavičku, vlásky měl zpocené. Až se ode mě odtrhne, budu mít poslintané tričko a on úplně zpocenou tvář. Zvuk se vzdaloval a úměrně s ním slábla i intenzita Filípkova pištění. Za chvíli se odtrhl  a zkontroloval okolí, aby se snad odněkud nevynořil jiný strašidelně nepříjemný zvuk. Jeho pištění ustalo. Jedno ucho zbarvené do ruda, u druhého stále přitisknutého Chundeláčka.

“ Už je to dobrý Filípku, už je motorka pryč.”

“ Motolka plyč.” opakoval po mně.

“ Půjdeme domů? “ natáhla jsem po něm ruku, i když jsem věděla, že mě za ni nechytne.

“ Domů, domů.” opakoval a vykročil posekanou loukou k nízkému baráčku.

Ještě párkrát se poplašeně otočil k polní cestě, ale brzy se uklidnil. Po chvilce se zastavil a chvíli si po tváři přejížděl Chundeláčkem. Pak mi ho podal a řekl: “ Máma schovat, neplat”. Dečka s medvědí hlavičkou byla vlhká od potu. Už jsem ji neprala. Párkrát jsem to zkusila, ale následná scéna mi nestála za to. Filip se vždy začal svíjet na podlaze, mlátil Chundeláčkem o zem a pištěl: “ Smldí, smldí, smldí.”  Co bude, až se Chundeláček rozpadne? Mohla jsem kdysi koupit dva, ale Filip by toho nového stejně nepřijal. Dívala jsem se do jeho očiček na jeho smějící se pusinku a najednou jsem dostala vztek. Proč se na mě nikdy nebude takhle mile dívat můj vlastní syn? Proč má tahle pitomá plyšová hračka daleko vřelejší pohled než on? Proč se na mě nikdy takhle neusměje? Proč mě nikdy nevezme za ruku, proč mě nikdy neobejme, proč se se mnou nikdy nepomazlí?  A proč se to stalo právě mně?

Sedla jsem si na posekanou louku, hlavu zabořila mezi kolena a v rukou drtila Chundeláčka. Brečela jsem, řvala jsem. Můj syn ke mě přišel, postavil se opodál zjevně zmaten tím, co vidí.

“ Máma blečí. “

Pro M. a všechny děti úplňku