Tak dobře, já se tedy "pochlubím". Je to už nějaký ten pátek, co jsem dojížděla do školy z Mladé Boleslavi do Jihlavy a protože nejezdil přímý spoj, musela jsem vždy s přestupem přes Prahu.
Byl pátek, já se těšila domů, ale už od rána jsem cítila, že se NĚCO děje......to něco se za dvě hodiny jasné ohlásilo jako "zánět močového měchýře". A tak jako vždy, nasadila jsem zvýšený pitný režim a brusinkovou kůru.......jaksi mi však nedošlo, že mě čeká 1,5 dlouhá cesta do Prahy a to po D1 (drn-štráse). Před odjezdem jsem se řádně vyčůrala a s přesvědčením, že to zvládnu nastoupila do autobusu. Jo, tak hodinku to šlo, ale jakmile už jsme se začali blížit k Praze.....tak se močák začal hlásit: "já chci čůrat"......mno, co teď? Podotýkám, že WC v autobuse nebylo. Stále jsem se snažila to zadržet a nervózně poposedávala a křížila nohy, až si můj spolucestující musel myslet, že mám blechy, nebo co...... Mě se hlavou honily různé scénáře, které jsem vždy zahnala s tím, že to vydržím. Ovšem nepodařilo se, sebrala jsem odvahu a vyrazila k řidiči. Vůbec jsme se nedívala na udivené výrazy spolucestujících a šeptem sdělila řidiči, že bych jako potřebovala na WC a že je to strašně akutní. On procedil mezi zuby, že jako na dálnici mi zastavit nemůže a že tak leda na první benzínce. Poděkovala jsem a šla si sednout. Jak slíbil, tak i splnil. Na první benzínce zastavil a já vylétla z autobusu směr WC. Lidi koukali a asi nechápali. Já se vyčůrala a při návratu do autobusu jsem chtěla být neviditelná, jak mi bylo trapně. Mno co, když musíš, tak musíš. Ani nevím, komu všemu třeba tenkrát ujel přípoj v Praze.
#trapna_chvilka_britaxromer