Rozloučení

Od minulýho úterý je každej den něco. Blbej výsledek u doktorky s pas, hledání manžela v nemocnici, atd atd, teď tohle. Snad už bude konec.
Museli jsme nechat uspat našeho psa. Říkám si, že se dožila 17 a půl, to není málo. Prožila se mnou velkou část mýho života a když nebyl nikdo, ona se vždycky přišla pomazlit, jak kdyby vážně věděla, že se cítím smutně. Mrzí mě, že jsem ji poslední roky vídala míň, než bych chtěla. Že jsem ji nevěnovala poslední rok a půl tolik pozornosti, protože jsem s Kildou ráda, když si sednu. Ale to už neovlivním. Nemohla jsem být při jejím odchodu na veterině, přišlo to najednou, což mě mrzí. Trochu doufám, že si mě třeba už tolik nepamatovala jak byla stará (ale její věčný vítaní při mým příchodu tomu nenapovídalo) protože mě děsí, že jsem ji při odchodu chyběla a nedala ji pusu na čelo, jak jsem měla ve zvyku vždycky když jsem odjížděla. Byla tam s ní matka, ale… chápete. Nevím, jestli se má teď líp, snad jo. Jsem ale vděčná, že se už netrápí. Díky za všechno!