Od minulýho úterý je každej den něco. Blbej výsledek u doktorky s pas, hledání manžela v nemocnici, atd atd, teď tohle. Snad už bude konec.
Museli jsme nechat uspat našeho psa. Říkám si, že se dožila 17 a půl, to není málo. Prožila se mnou velkou část mýho života a když nebyl nikdo, ona se vždycky přišla pomazlit, jak kdyby vážně věděla, že se cítím smutně. Mrzí mě, že jsem ji poslední roky vídala míň, než bych chtěla. Že jsem ji nevěnovala poslední rok a půl tolik pozornosti, protože jsem s Kildou ráda, když si sednu. Ale to už neovlivním. Nemohla jsem být při jejím odchodu na veterině, přišlo to najednou, což mě mrzí. Trochu doufám, že si mě třeba už tolik nepamatovala jak byla stará (ale její věčný vítaní při mým příchodu tomu nenapovídalo) protože mě děsí, že jsem ji při odchodu chyběla a nedala ji pusu na čelo, jak jsem měla ve zvyku vždycky když jsem odjížděla. Byla tam s ní matka, ale… chápete. Nevím, jestli se má teď líp, snad jo. Jsem ale vděčná, že se už netrápí. Díky za všechno!

Ve středu byl fajn den. Teda - měl bejt. Jela jsem poprvý v životě ke kadeřnici, pak k manželovo mamince, která mi hlídala Killerka. Manžel mi ještě psal, že jede z práce. Protože jsem “otravka” ještě ho zkouším ukecat, aby na nás deset minut počkal, že se sejdeme a pojedeme spolu. Prej ne, má hroznej hlad, je utahanej atd atd, potkáme se doma. Jdeme s Kildou na bus, píšu mu zprávu, že po sedmý jsem doma, čekám jestli si to přečte, abych zase mohla otravovat, jestli nás vyzvedne.🙂 Mám skoro chorobnou potřebu ho hnedka zasypávat vším co zase Kilda blbnul a prostě s nim chci mluvit co nejdřív. Když se blížím k baráku, všimnu si, že je zhasnuto. Takže buď usnul/je na nákupu, ale je mi to divný. Dojdu před dveře od bytu a neslyšim televizi, už začínám chápat, že doma není, což se mi potvrdí, jakmile vkročíme do tmy na chodbě a běží nás s mňoukáním vítat kočka. Vypustím Kiliána “na svobodu” z kočárku, zapnu pohádku a zkouším mužovi volat. Jednou… pětkrát.. kontroluju kdy byl naposledy aktivní na messengeru. Znovu volám. Můj chlap vždycky remcá, že já remcám, že má v práci zpoždění a tak mi radši vždycky napíše, abych nepindala moc.🙂 Takže šel na nákup? Po hodině, kdy volám s tím, že to snad už konečně zvedne, protože má přece chytrý hodinky a MUSÍ mu to aspoň vibrovat na ruce a to by si všiml, jdu volat tchýni. Že ji nechci zase otravovat, ale její syn není doma a vím, že by mi napsal, nevim, třeba je na mě za něco naštvanej a proto mi to nezvedá? Nesedí mi to a asi je to blbost, ale “mohla by jsi mu zkusit zavolat? Třeba ti to zvedne, nechápu co to má bejt.” Za chvíli telefon, čekám, že to bude chlap, ale tchyně. Taky ji to nezvedá. Mám jí dát vědět, až budu mít info. Píšu teda mladšímu bráchovi od manžela. Už jsem trochu nervní, tohle asi zpoždění na nákupu nebude. Ten je v klidu. Je někde s kámošema, pak mu zkusí zavolat. Snažím se mu vysvětlit, že potrebuju aby zavolal hnedka. Nebere to. Manželův šéf je jeho kamarád a kolega, tak píšu i jemu. Nechci hnedka buzerovat aby mu zavolal, tak se ptám, jestli o něm něco neví, jestli byl v práci. V hlavě mám, že snad ještě zjistím, že má někde nějakou bokovku, nebo že od nás beze slova zdrhnul, i když mi to k němu nesedí. Ok, prej spolu jeli metrem a on vystoupil dřív, v sedm byl doma. Teď je půl desátý a já už volám čistě ze zabejčenosti, pomalu nepočítám, že mi to zvedne. Počítám hodiny, nesmyslně se zase upínám na milenku nebo nějakej ohromnej nákup, mezitím co se šéf ptá, jestli mu má zkusit zavolat a já to přijímám.  Taky nic. Ještě mě uklidňoval, že to má určitě normální vysvětlení a dorazí domů, pak mám dát vědět. Nerada, ale zkouším ještě mojí matku, která je dost rázná a vím, že manžel by ji zvednul mobil i kdyby mu v tu chvíli někdo trhal prsty. Řeší, že neví co mu říct, jak kdyby jí bylo dvanáct. “To je jedno proboha! Prostě mu zavolej a když to zvedne, tak ať mi zavolá zpátky!” Už začínám bejt naštvaná. Má kolem 80 nepřijatých hovorů a většina byla do vypípnutí. Prej nic. Třeba šel na pivo a nedal mi vědět. Vysvětluju, že je to blbost, píše mi vždycky.. loucime se s tím, že kdyby něco…

Do hry se opět zapojuje mladší bratr. Prej můžeme vysledovat lokaci mobilu, pokud máme třeba sdílenej gmail, nebo přes aplikaci operátora. Oboje zkrachuje, ani k jednomu nemáme údaje. Už nevim co dělat a jsem rozhodnutá, že ho půjdu hledat aspoň do okolí bydliště. Uteče další čas a moje vzteklý telefonování překročí stovku, mezitím se objeví, že je obsazenej. Napadá nás, že možná  mobil někdo ukradl a manžel je na policii a proto mi nedal vědět. To se mi zdá jako blbost, pokud by nedošlo k potyčce, protože má chvíli novej mobil a dává si obecně na věci (narozdíl ode mě) opravdu pozor. Ale Ok. Třeba. Nakonec mi píše, že si vzpomněl, že je manžel v nějakým rodinným balíčku co platí jeho mamka u operátora. Že zkoušel hledat svůj a její mobil a lokaci to našlo, jen byla drobná odchylka od přesnýho místa. Ptá se, jestli se má zkusit podívat, bez váhání odepisuju, že jo. Že už to nejde okecat nákupem ani milenkou. Za pár minut píše. Nemocnice nedaleko našeho bydliště.
“cože”

Volám tchýni, jestli je jen ve filmech to, že zavolám do nemocnice, a oni mi řeknou, jestli ho tam mají. Neví. Tak jdu volat. Prvně pohotovost. Tam mě odkážou, že musím přímo do nemocnice, tohle je jiná linka a neporadi mi. Znovu. Manžel se mi nevrátil atd atd lokace mobilu je tam. Paní neni moc nápomocná. Naopak, přijdu si jak blázen a hysterka. Určitě je buď na záchytce nebo na interním nebo co. Záchytku vylučuju a ptám se, jestli když se stavím, tak můžu takhle pozdě trajdat a hledat ho. Prej můžu, ale kde ho chci jako hledat? Ať zkusím tu záchytku. Píšu znovu jeho šéfovi, že lokace je v nemocnici. Volá mi, že tam sjede a ja počkám doma s Kildou. To odmítám. Přestože nechci a nejde to ovládnout, začnu se celá klepat, musím si sednout a nahlas vydýchávám, zatímco mi v hlavě jede, že tohle není nájezd na panickou ataku, protože bych pak nebyla použitelná. Jen nervy.

To půjde. 

Uklidnit se.

Vysvetluju, že jestli mu něco je, nemůžu být přece doma. Chce nás nabrat taxíkem, vzpomenu si, že jedinou autosedacku má moje matka, my nemáme auto, tak ji přece podle muže nepotřebujeme.)) domluvíme se na tom, že pojedu busem, jen rychle obliknu Kildu, napíšu mužovi vzkaz kdyby se opravdu objevil a udělám Kildovi mliko na cestu, aby usnul. Je kolem jedenáctý večer. Začíná další maraton a to hnedka u informací. Nejsem schopná mluvit, díky bohu za mýho společníka. Snaží se vtipkovat a uklidňovat, že to nebude tak hrozný. Dostaneme tip na oddělení kde se zeptat a kde by mohli muže najít. Naše příjemná paní se záchytkou. Společník vysvětluje situaci a ta se do toho rázně vloží, nejdřív údajně volal nějakej chlap z jiný městský části, přičemž nás oba napadá mladší bratr a pak z toho vyjde, že “kvůli němu už volala nějaká ženská a já jí řekla, ať jde na tu záchytku..” poprvy se ozvu s nepříjemným úsměvem, že to jsem byla já. Nereaguje a pokračuje. O chlapovi uz ani slovo, nakonec prý zadnej nevolal, jen ženská, jak kdyby mě nevnimala, ze jsem rikala, ze jsem to byla já. Společníka to přestane bavit, ozve se, že záchytka není možnost, protože nepije. A kde jinde a jestli se může podívat do systému. Vítězoslavně odpoví, že v systému není a zase kolečko se záchytkou. Ptáme se, jestli kdyby ho přivezli..jestli by mi dali jako manželce vědět obratem, zavolali mi, cokoli. Prý ne. Můžeme si tam chodit jak chceme ale nemusíme zjistit nic… podekujeme a jdeme pryč. Dostáváme od ostrahy tip na další oddělení, kde byli příjemní, nicméně úplně chápu trochu podrážděný tón a “co tady děláte?!” Když je skoro půlnoc a evidentně jsme na oddělení se starouškama. Tady asi taky ne. V  systému není. Další dvě oddělení. Jsme venku a obchazíme budovy, z nějakýho důvodu si vzpomínám na porodnici a jak všechny ty nemocnice vypadají nepříjemně, když tam něco máš řešit.) Společník ukáže, že pracuje tam kde pracuje a začne mapovat jak se cítím. “Zoufale” odpovídám, spěchám do mírnýho kopce, škrábe mě v krku, jsem si jistá, že budu nemocná a venku poprchává. Znovu se ptá a šťourá. Říkám mu, že manžel je moje rodina. Přijmul mě, přestože jsem většinu času brblající a neschopná po sobě udržovat pořádek co má tak rád. Mám o něj strach. Znovu mě uklidňuje a ja znovu dekuju, že místo mě mluví. Že bych tam asi jen stála a čuměla, doslova. Další oddělení. Další odmítnutí a moje vyhrožování, že na to seru a volám policii a doufám, že ho začnou hledat, i když mám podezření, že po pár hodinách by to k ničemu nebylo. Jedeme výtahem a už to řeknu “kdyby něco dělali, operaci, cokoli, tak ho mají v systému, ne? Tak co znamená, že tam není? Může to znamenat, že jsem volala, zatímco je v černým pytli? Myslíš, že by mi dali vědět hnedka?” Odpověď nedostanu.

Další oddělení, je tma, nikde nikdo, uz nevim kde jsme byli a nebyli. Další odmítnutí. Ale dostaneme cennej tip, protože - když zavoláme na záchranku, pokud ho vezli, budou to vědět a možná i to, kde je. Ok. Jdeme zase ven. Kamarád se ptá, jestli má zavolat, jen kývnu. Už na to kašlu, vytahuju si iqos. “Mám dát odposlech, nebo budeš radši, když to neuslyšíš, kdyby náhodou..”  Chvíli přemýšlím. Je tohle místo, kde se to chci dozvědět, kdyby.. je to jedno. Radši to chci slyšet rovnou. Odposlech.

Kamarád vysvětluje situaci, zatimco je operátor konečně milej člověk, příjemnej hlas, nemáme pocit, že otravujeme zbytečně. Vezli ho. Dopravní nehoda, srazilo ho auto, ale není to život ohrožující. Spadne to ze mě a začnu se blbě usmívat. Moc mu děkujeme, uz víme kde je. Přemýšlím cestou nad tím, jestli třeba může být v komatu, jestli má všechny končetiny atd atd, nemůže mít vnitřní krvácení? Spěcháme. Překvapivě opět paní se záchytkou. Protahuje obličej, že nám řekla, že tam neni. Společník udeří, že ale na 155 řekli, že je. Takže chceme vědět kde. Najednou je v systému ) a znovu hledáme. Premyslime nad tím, jestli se opravdu predtim divala a jestli bezne o půlnoci běhají manželky s detma v kočárku a hledají svoje partnery. Můžu říct, že na zachytce nebyl. Že jsem ho viděla a byl fešák i potlučenej. Zbytek jsem psala - odnesly to jako zázrakem jen ruce a klíční kosti, nohy v pořádku. Srazili ho před barákem. A ještě cestou domů mu prý pres cestu běžela černá kočka a ona začal přemýšlet nad tím, jak můžou lidi věřit tomu, že nosí smůlu)) Byla jsem a jsem vděčná doktorům i těm nahoře, že toho mýho “zmetka” hlídali. Jako zázrakem neskončil pod autem, měl kolem sebe lidi co mu přiběhli na pomoc. Ve tři ráno jsem z nemocnice odjela za tchýní. Manžel mi ještě řekl, že dal policii kontakt na mě, ale telefonní číslo svojí mamky, nemohl si prý vzpomenout. Přijeli asi v jedenáct večer za jeho maminkou, ale hledali mě. Nemyslím to jako výtku, jsem ráda, ale přesně to sedí k situaci - zmatky.🙂 

Prý si říkal, co kdyby na mě počkal jak jsem chtěla, co kdyby si šel do obchodu jak přemýšlel, co kdyby… je to jedno. Stalo se. Dávejte na sebe pozor - z mýho manžela si dělají i v práci srandu, že čeká na červený i když nic v dálce nejede a furt čekuje silnici a pak tohle..🙂 Skoro mě napadá - čemu se vyhýbáme, to si pro nás přijde.🙂 já jdu konečně v klidu spát. Syna hlídá jedna z babiček, mám pocit, že jsem nespala věčnost.

Kilda nám chtěl pod stromeček asi přichystat překvápko jako minulej rok, kdy se začal přetáčet na bříško. První dva kroky!  A hnedka hlavou o stůl..) snad do večera už další modřiny nebudou.:D