Adámek 11:31hod 23.3.2011

Můj druhý porod nastal až za 12 let po narození mé první dcerky. Těhotenství nebylo ze začátku bez komplikací, musela jsem brát hormony, krvácela jsem, dost jsem se bála, že miminko nedonosím, měla jsem 2× samovolný potrat. Ale miminko bylo silné a krásně se drželo a roslo, kupodivu moje bříško příliš nerostlo. Přibrala jsem 8 kg, celé těhotenství od začátku až do konce jsem zvracela, zvláštní bylo, že když jsem čekala dcerku, nebylo mi vůbec nic. Ale miminko krásně přibývalo na váze, takže jsem se tím neznepokojovala.
Prošla jsem všemi kontrolami, co jsou v těhotenství nutné a žádoucí. Protože mi vyšel jen test s výsledkem atypický, tak jsem byla poslána na genetiku do Brna, kde mi zkontrolovali srdíčko a všechny orgány, a tohle vyšetření jsem šla 2×, s výsledkem, že je všechno v pořádku a na svém místě, vše funguje jak má a pak ještě jednou jinam na genetiku, na vlastní pěst, protože jsem odmítla odběr plodové vody, měla jsem strach, že bych mohla miminko potratit, tak jsem šla ještě k jinému genetikovi a vyšetření opět v naprostém pořádku, byla jsem nesmírně štastná a těšila jsem se, jak tohle oznámím tatínkovi a své dcerce, která se taky už moc těšila.

Dny ubíhaly a my jsme se moc těšili na miminko, dle utz chlapečka – 3× potvrzeno jiným lékařem, tak jsem to víc věřila, přesto né úplně (dcerka byla na utz před 12 lety taky 3× chlapeček Věcičky pro miminko jsem začala chystat asi v 7 měsíci, postýlku, kočárek atd. jsme sháněli až týden před termínem porodu – pořád bylo nějak dost času Asi 14 dní před termínem mi konečně vyrostlo bříško, celou dobu jsem tam podle ostatních nic neměla

Den před termínem mě v noci přepadly bolesti, ale protože jsme už porodem prošla, věděla jsem, že jsou to jen ti mí hodně silní poslíčci, trvalo to ovšem asi 4 hodiny, celou noc jsem nespala, ráno už nic, ani stah, druhý den v noci se to opět opakovalo, ještě silněji, chvilkami jsem si říkala, že asi pojedeme, ale nakonec to k ránu zase přešlo.

Dost mě zaráželo, že můj gynekolog mě nepředal v 37. tt do péče porodnice, ptala jsem se ho, že jsem s dcerku u jiného lékaře chodila na konci těhotenství do porodnice, ale řekl mi, že na natáčení a všechny kontroly mám zatím chodit k němu, bylo mi to divné, ale myslela jsem si, že je to nějaká novinka. Nakonec jsem přenášela 9 dní, to už jsem neměla od těch poslední poslíčků ani náznak, že by měl být porod. Dr. mě ještě ten den předal z kontroly do porodnice, kde se primář nesmíreně rozčílil, že jsem k nim už dávno měla chodit na kontroly a natáčení, že o mém stavu potřebuje vědět víc než jen že 9 dní přenáším.

Když sem řekla, že mi můj dr. řekl, že mám chodit až do konce na všechno k němu,tak mi primář řekl, že mi řekne jak to je, že dr. nejde o rodičky, ale o peníze a byl právem naštvaný, né na mě, ale na mého dr., a já taky. Chtěl mě hospitalizovat hned, ale nakonec jsme se domluvili, že přijedu druhý den ráno a začnou mě natáčet a dělat různá vyšetření a když se porod nerozběhne, vyvolají ho. Přijela jsem tedy zabalená druhý den, docela jsem se bála, přeci jen už jsem prožila dlouhy a komplikovaný porod, tak jsem si jen říkala, ať není tenhle porod takový jako ten první.

Celý den mě natačeli, ale graf byl špatný, posílali mě i na jiná, přesnější natáčení a miminko mělo dle grafu aritmii, už mu tam nebylo dobře, dle UTZ byla placenta menší, unavenější a vykazovala již známky starnutí, ten den jsem musela porodit. Trochu jsme si říkala, že mi třeba udělají císařský řez, ale to jsem si jen myslela. Kolem 16. hodiny mi dr. zavedla nějaký gel na změkčení čípku, že je kupodivu úplně dlouhý a tuhý, asi do hodiny jsem dostala hrozný průjem a lehké stahy, ale za 3 hodiny to nikam nepokročilo, tak jsem dostala další tabletu, během půlhodiny začaly pořádné kontrakce a pořád se stupňovaly, kolem půlnoci jsem se už dost kroutila a dr., co tam v noci se mnou byla (byla jsem jediná rodička), říkala, že u vyvolání bývají bolesti silnější, ale že to jde většinou i rychle, ovšem po vyšetření zjistila, že se čípek jen trošku zkrátil, zavedla mi další tabletu a za hodinu jsem myslela, že to už nevydržím. Bolesti jako blázen, navíc, protože graf miminka nebyl dobrý, mě pořád natáčeli, občas mě pustili, ať se můžu nějak zkroutit, sestřička mě chodila s paní doktorkou uklidňovat, říkala jsem jim, že u prvního porodu se mi taky neotvíral čípek a ani tentokrát ne.

K ránu, asi v 5 hodin jsem byla pouze na jeden prst, i když hrozné bolesti, v 8 hodin na 2 prsty a dál se to nechtělo hnout, už jsem říkala, ať mi udělají císaře nebo něco, že se to už nedá vydržet, tak mi píchli vodu a že se to rozjede, nerozjelo, ale opět jen silnější bolesti. Konečně dorazil tatínek a pomáhal mi, masíroval mi záda, vodil mě do sprchy a na wc. Byla jsem moc ráda, že tam je. Čípek, prevít, pořád nic, dr. už několikrát pomáhala prstem rozevřít, ale nic, na monitoru bylo srdíčko našeho chlapečka čím dál horší, nakonec jsme se domluvili, že mi píchnou epidural a pomůžou mechanicky roztánout cesty a miminko porodit, to bylo 10 hodin dopoledne a kolem mně chodilo několik sestřiček, doktorů a doktorek, a začala jsem tušit, že něco asi není v pořádku.

Napíchnutí epiduralu jsem se hrozně moc bála, pořád jsem se ptala, jestli neochrnu, i když v těch bolestech jsem si také říkala, ať mě píchnou třeba do oka, jen ať to přestane. Napíchnutí epiduralu nebolelo, bylo to nepříjemné, ale nebolelo to. To už už mně bylo asi 7 doktorů, začala jsem se opravdu bát, sice mě pořád uklidňovali, že je všechno v pořádku, ale já jsem tušila, že není, najednou mi nasadili masku s kyslíkem, že musím pořád a hodně dýchat pro miminko, slyšela jsem že ozvy jsou hrozně pomalé, bolesti asi po 5 minutách pominuly a já cítila jen velké tlaky, během 40 minut mě roztáhly ze 2 cm na 10 cm a šlo se tlačit, to si pořád doktoři něco špitali. Taťka je jednou uslyšel,že se miminko dusí, že musí okamžitě ven – to mi řekl, až když jsme byla doma po porodu.

Pořád kolem mně skákali, pořád mi pouštěli víc a víc kyslíku, hlavně ať dýchám. Pak konečně že mužu tlačit, asi na 4 zatlačení byla venku hlavička, porodník hned říkal, že má hodně vlásků, ať tlačím dál a dýcham do masky, ještě 3 zatlačení a miminko bylo venku, ale místo toho, aby mi ho dali na bříško jako mou první dcerku, rychle utíkali pryč, zahlédla jsem jen šedé tělíčko a ani hláska, všichni zmizeli, jak plakala. Co se děje? Tatínek mě hladil, taky mu tekly slzy, přišla jedna střička a držela mě za ruku, musela jsem ležet, chtělo se mi křičet, ale nezmohla jsem se na nic, jen jsem plakala a říkala: co mu je? Proč nepláče? Bylo to šílené, každá vteřina byla nekonečná, sestřička se šla už taky podívat, co se děje, pak přišla, nic neříkala, jen mě hladila. Začala jsem panikařit, to jsem už propukala v hysterický pláč, ale najednou jsem uslyšela z vedlejší místnosti nějaký tlumený hlásek, sestřička, co mě držela, utíkala, potom hned přišla, že to už bude dobré.

Po nějaké chvíli zavolali tatínka, ať se rychle podívá na syna, že ho musí rychle odnést do inkubátoru, že ho museli dlouho křísit a musí plně na kyslík, tatínek nablikal pár snímečků a plakal dojetím, mně ho po chvilce jen ukázali, zavazaného jako kuklu, jen obličejíček koukal, a utíkali zase pryč. Syn dostal jméno ADAM, měl 3120 g a 50 cm a AS MĚL POUZE 3–6–7, AŽ PO 20MINUTÁCH 10–10–10. Všichni doktoři co byli u porodu a pak následně u oživování miminka, mě přišli uklidnit a popřát. To jsem už plakala štěstím. Chvilku jsme si s tatínkem povídali a já chtěla vidět synáčka.

Nepustili mě chodit, nesměla jsme ani do sprchy, že mi toho dali trochu víc, aby mě mohly rychle roztáhnout a porodit, nechápala jsem, že když věděli, že je něco špatně, že mi neudělali císaře. Syn měl prý pupečník kolem krku, a ten byl dost krátký a hodně utažený. Syn byl už prý v cestách a na císaře už bylo pozdě, což se mi moc nezdálo, protože se doktoři kolem mě začali rojit ještě dříve, než mi přišli nabídnout epidural. Nicméně byli všichni nesmírně hodní, strašně moc milí. Setřička mě umyla a nesměla jsem chodit, odvezly mě na pokoj. Až k včeru mi dovolili jít se podívat za synem do inkubátoru, nemohla jsem zastavit proud slz štěstí, ale nesměla jsem si ho ani pochovat, nakojit, jen se dívat. Takhle dívat jsem se mohla 5 dní,pak mi ho konečně dali poprvé nakojit. Byla jsem přešťastná, jen mojemu zlatíčku nešlo přisát se a křičel a křičel, křičel i celou dobu v inkubátoru, nakonec jsem dostala klobouček a nakojit už šlo, i když s obtížemi.

Domů jsme přijeli 10 den po porodu, chodíme do rizikové poradny, ale naštěstí je všechno v pořádku. Adámek je docela křikloun, je to s ním dost náročné, denně spí 3 až 4 hodiny, ale ať klidně křičí,vted křičí i za to, že nekřičel, když vykoukl na tento svět. Jsem nesmírně štastná, že Adámka máme, je to naše všechno a sestřička ho zbožnuje taky. Porod byl náročný, rodit už fakt nepůjdu, další děti už neplánuji, ale ADÁMEK STOJÍ ZA TO