Cože? Já tě neslyším, promiň.
Asi všichni známe pocit zalehlého ucha. Občas to způsobuje změna tlaku nebo třeba i rozrušení (vztek, adrenalin atp.). Jednoho březnového rána jsem se probudila a moje ucho přestalo prostě fungovat. Vždycky to po chvilce samo odlehlo, ale tentokrát ne. V Hlavě se mi usadila olověná kulička, která mě táhla do všech možných stran. Když jsem se předklonila, měla jsem pocit, že poletím rovnou na ústa. V prostoru jsem byla úplně zmatená. Takové motolice jsem v životě neměla.
Po dvou dnech jsem zašla na ORL. Tam mě poslali na audio do nemocnice, aby mi sluch změřili. Vcelku žádná paráda se nekonala, slyšela dost špatně a některé tóniny vůbec. Takže jsem začala chodit ambulantně na infuze, dostala hromady dalších léků a během čtyř dnů jsem začala mít problémy jak fyzické, tak psychické. A navíc jsem v tu dobu byla čerstvě těhotná, ale to jsme ještě nikdo nevěděl.
Léčbu jsem ukončila sama předčasně. Nasazený Prednison mi rozházel psychiku tak, že jsem chytala záchvaty paniky, brečela jsem a myslela, že umřu. To vedlo i ke zhoršení při infuzích. Nemám ráda odběry, ale dokážu to ustát a relativně v klidu. Teď to nešlo. Nezvládala jsem se ovládat. Po infuzích mě bolelo celé tělo, hučení v hlavě bylo silnější a byla jsem oteklá, jak dýně.
Tinnitus zní relativně hezky a těžce se dá představit, dokud ho sami nemáte. Nicméně tahle mrcha vám dokáže dost nepříjemně zkomplikovat život a nezřídka vás dovede až do rukou psychiatra. Ticho je něco, co tinnitář nevyhledává. Slyšet absolutní ticho je jedno z velkých přání těch, kteří slyší v uchu permanentní šum, pískot, cvrkot, dokonce i turbínu a to v různých hlasitostech. Nicméně pro překrytí těchto zvuků, co slyší jen oni, je pro ně milosrdnější jakákoliv zvuková kulisa.
Moje levé ucho slyší jen něco, některé vyšší tóniny divně "překládá", takže občas slyším zvuky jak z Marsu. Ale je to relativně tiché a zvladatelné. Infuze mi paradoxně vehnaly do druhého ucha (na které slyším normálně) halucinaci. Takovýho tichýho cvrčka, který jde slyšet jen v absolutním tichu.
Trvalo mi pár týdnů, než jsem se naučila zvuk rozkládat a vnímat. Hodně mě znervózňovalo, že neslyším kroky svého syna, když šel na procházce za mnou. Motolice se občas vracely, ale s tím, jak jsem si zvykala, se postupně samy vytrácely. Dnes už je prakticky nemám (je to půl roku).
Jsou ovšem věci, které jsou naprosto problém - třeba pokud mluví víc jak dva lidé najednou, nejsem schopná zvuk selektovat. Nebo když hraje rádio, syn žvatlá a muž mi něco říká. Pokud jsem někde ve větším hluku, zesílí se i můj tinnitus. Většinou se to samo zas zklidní, během pár hodin. Přesto jsem jedna z těch, kteří s tím dokáží ještě dobře žít a neomezuje je to v běžném i pracovním životě. Ale na koncert System of a down jsem si letos netroufla..
Má asi nejčastější věta teď zní: Cože? Já tě neslyším, promiň. Musíš nahlas.