Prodloužená dovolená aneb Náš pobyt v nemocnici v Grazu

Rozhodli jsme se zkrátit si dlouhé volno mezi svátky výletem do Grazu. Bydlíme ve Vídni, takže to máme 2 hoďky autem. Vivienne (20m) měla předtím trochu teplotu a rýmu, ale nálada dobrá a ubytování už bylo zaplacené, tak jsme si říkali proč ne.

První den večer jsem si všimla, že má kolem oka růžový kruh, jako kdyby modřinu. Ještě jsem si říkala, jestli z toho nebude ječné zrno. No a druhý den ráno, když se vzbudila, očičko měla nateklé, že vůbec nebylo vidět. 

Při pohledu na ni mi bylo do breku. Ona byla spokojená, nestěžovala si, ale já hned vzbudila manžela a začli jsme shánět dětského doktora. Všichni měli dovolenou. Pak jsme zkoušeli oční obvolávat. Opět všichni až do sedmého na dovolené. Nakonec jsme se jednomu dovolali a ten nám hned doporučil, ať jedeme do místní fakultní nemocnice, kde je oční klinika otevřená non-stop a malé děti berou přednostně.

Naštěstí jsem měla auto, tak jsme nasedli a jeli. Fakultní nemocnice v Grazu je obří komplex, úplný campus, městečko samo o sobě. Zaparkovali jsem v podzemní garáži a našli oční kliniku. 

Nejdéle jsme čekali než jsme se dostali na recepci, abysme se mohli nahlásit. Trochu mě polilo při pohledu na tři plné čekárny, tak 50 lidí minimálně, ale opravdu jsme nečekali déle jak 10 minut.

Pan doktor se na nás jen podíval a hned hlásil, že nás musí převést na dětské oddělení, že si myslí, že bude potřebovat intravenózní antibiotika. Dostali jsme dřevěné puzzle pro malou jako dárek a šli zpět do čekárny, kde do 5 minut přišel pán, odvedl nás k autu a převezl k dětské klinice.

Opět jsme se nahlásili, ale už o nás věděli a šli jsme do 15m na řadu. Dětská dr. řekla, že je potřeba hospitalizace a mě se roztřásla kolena. V nemocnici jsem nikdy nebyla, kromě porodu, vůbec jsem na to nebyla psychicky připravená.

Vyplnili jsme papíry a vyjeli výtahem do 6. patra, kde nás hned ubytovali na pokoj - soukromý pokoj, kde jsem byla jen já a Vivi, vlastní sprcha a koupelna. Vystřídalo se u nás spoustu lidí, všichni se ptali na ty samé otázky, vyplňovala jsem jeden papír za druhým, ale všichni byli moc milí.

Pak mě poslali na ORL, což bylo jen kousek pěšky. Opět žádné čekání, ačkoliv čekárna byla narvaná. Pan doktor řekl, že uděláme CT a podle toho se uvidí, zda budeme operovat. 

To ovšem znamenalo, že do té doby nesmí jíst a pít. To bylo kolem 1 odpoledne a na CT jsme měli jít ve 3. To vydržíme, říkala jsem si. Vivi usla, po řevu, protože nedostala prso, ale šlo to.

Ve tři přišla sestra, že má špatné zprávy. Že přivezli nějakou nehodu a že se operuje, takže CT musí počkat. Musím říct, že to čekání, kdy malá byla hlady, bylo nejhorší. Napíchli ji kanylu, dostala první dávku ATB, plus pak nějaké tekutiny a mohla si loknout vody, ale jídlo nic, kojení nic.

Na řadu jsme přišli asi v půl sedmý. Mohla jsem tam být s ní, uspali mi ji v ruce a pak teprv položili na ten CT sken. Pak mi ji přivezli, když ještě spala a vzbudila se až se mnou. 

Asi za dvacet minut přišel ORL doktor, že viděl sken a že je potřeba operovat, že má hnis v očním důlku (kam pronikl z nosní dutiny) a musí ho přes nos odsát, protože je to velice nebezpečné a hrozí, že by infekce mohla proniknout až do mozku. Jedná se o docela vzácné a závažné onemocnění, anglicky Orbital cellulitis

Pak už to šlo hned. Vivi jsem v náručí odnesla na operační sál, opět ji přiuspali, když byla u mě, a pak odnesli. Já se vrátila na pokoj a snažila se trochu spát, což teda moc nešlo.

V 11 pro mě přišla sestřička, že malá je vzhůru a můžu za ní na JIP o dvě patra níž. Vivi byla chudák celá zmatená, milion hadiček z ní koukalo, ale mohla jsem si vzít do ruky a uhoupat, dokud neusla. Pak jsem ji uložila zpět do postýlky, dostala jsem číslo, kam si můžu kdykoliv zavolat a šla jsem zpět na pokoj.

Od 5 jsem tam volala snad každou hodinu. Musím říct, že v tu chvíli šli všechny moje ostychy z nedokonalé němčiny stranou. Bylo mi úplně jedno, jak zním, nebo že dělám gramatické chyby, prostě jsem se nima nějak domluvila. 

V osm hodin jsem za ní šla opět na JIP. Za chvíli se probudila s dobrou náladou, hned se smála. Dostala snídani, kterou spořádala, a pak jsem tam s ní byla až do 1, kdy ji pustili zpět na náš pokoj.

Manžel se starší dcerkou byli mezitím na hotelu a jezdili za náma, jak to šlo, ale bylo to komplikované, protože naše oddělení bylo infekční a Vaneska tam nesměla na návštěvu (děti do 14 let zákaz). Po domluvě s dr, která řekla, že minimálně ještě 5 dní zůstaneme, se manžel rozhodl jet zpět do Vídně vlakem se starší dcerou, aby byli doma při pohodlí.

Těch pět dní bylo dlouhých. Neměla jsem pořádně nic na sebe (počítala jsem, že budu v Grazu 2 dny, z toho mě ještě párkrát malá pozvracela). Navíc pak už ji bylo dobře a hrozně se nudila. A posledních pár dní začala zvracet, nejspíš z antibiotik, takže to byl taky boj.

Sestry se tam střídaly, některé byly super, jiné odměřené, ale celkově nemůžu říct křivé slovo na nemocnici v Grazu, ačkoliv pak už jsem se opravdu těšila domů. Každý den ráno jsme chodili na kontrolu na ORL, kde nás brali přednostně. Pak už konečně mohla přejít na ustní ATB. V pondělí jsem nastoupili, v sobotu nás pustili.

Měla jsem trochu hrůzu, co zaplatím za parkování, ale konečná částka byla 54 euro. Jinak budu platit 8 euro na noc jakožto doprovod, malá neplatí nic. Podotýkám, že máme rakouské pojištění, ale mělo by to být to samé s evropskou kartičkou pojištěnce.

Konec dobrý, všechno dobré.