Pobyt v nemocnici po porodu ve Vídni

Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

„To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

Každé ráno přišla vizita, prohmátli mi břicho, zeptali se jak se mám a šli. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nevím, jestli malá pije, že vůbec nespí, je jenom u prsa a často brečí. Zeptali se jestli kadí a čurá, tak je všechno v pořádku. Byla jsem na nervy...

Dopoledne si mě také každý den zavolali na sesternu – jednou jsme koupali, jindy natáčeli nějaký monitor nebo dělali nějaké testy (sluch, atd.), pokaždé jí zvážili... Tato místnost byla vždy plná křičících dětí, do toho jeden lékař, který to tam chudák snažil nějak zvládnout, zmatek nad zmatek... Stála jsem tam s malou a čekala, až si nás všimnou. Pak přilítl doktor, který se sice usmíval a byl milý, ale měl nějaký přízvuk a nerozuměla jsem mu ani slovo.

Byla jsem totálně vysílená. Obědy nám nosili, večeře byly studené bufety – chleba, sýr a tak. Házela jsem to sebe v rekordní rychlosti, vůbec jsem nevnímala co jím, jen abych měla energii na kojení.

Ne vždy to bylo tak hrozné. Personál se střídal a někteří byli ochotnější. Při jedné vizitě si se mnou doktorka sedla, všechno mi vysvětlila a opravdu se zajímala. Také za mnou přišla fyzioterapeutka a dala mi letáky a vysvětlila, jak cvičit, co můžu a nemůžu a kdy...

Nemocnice také měla vlastní fotografku, která nám udělala krásné fotky – mohli jsme se pak rozhodnout, jestli si chceme koupit fotoknihu a další věci..

Třetí den jsem měla jít domů – šla jsem opět na sesternu na vyšetření. Doktor se na mě jen podívala  hned řekl, vy domů nejdete, vždyť je žlutá..  (a já jsem si říkala, že ostatní miminka jsou nějaký růžovější). Zatočila se mi hlava – to ráno jsem se ani nestihla nasnídat a hned ať jdu na prohlídku, v noci jsem vůbec nespala a teď tohle. Musela jsem si sednout, myslela jsem že omdlím.

Paní co byla se mnou na pokoji také měla jít domů a taky měla žloutenku. Měli tam jen jeden „inkubátor“ a jednu svítící podložku. Tak tedy, že se budeme střídat po dvou hodinách.

Jo jenže dítě nejede podle budíku. Malá vůbec nespala, nešlo to, že bych ji nakojila a ona pak dvě hodiny v klidu ležela v inkubátoru nebo na podložce. Byla jsem z toho hotová, že takhle se neuzdraví a nepustí nás domů.

Naštěstí jsem narazila na úžasnou sestřičku – řekla jsem ji jako to je, to bylo v osm večer. Ona mi řekla, ať jí nechám kojit a jestli do půlnoci bude pořád u prsu a nebude spát, tak s tím něco uděláme. Samozřejmě že neusla, tak jsem za ní šla. Ona se mi dívala na prsa a řekla, že mlíko mám, naštěstí, ale malá asi hrozně neefektivně pije. Tak jsem si odpumpovala a ona jí to dala po stříkačce. Tu noc spala jako dudek, jen po dvou hodinách se napila a spala dál. Já mezitím pumpovala a ráno mi teklo mlíko mnohem víc a malá byla schopná se do půl hodiny u prsa nasytit a usnout.  Do dneška jsem ráda, že mi tato sestřička pomohla, že mě neodbyla, že pokud kadí, tak je vše ok a že malé děti jsou u prsu dlouho.

Abych to shrnula, byl to stres – nevyspalá, cizí děti na pokoji, pokaždé jiný personál a ne vždy  zrovna ochotný poslouchat moji lámanou němčinu, fyzické vyčerpání po porodu...

Dávala jsem se dokupy dlouho, ale zvládli jsem to. Dneska jsou Vanesce dva měsíce a je to spokojené a zdravé miminko a já zvládám i sepsat článek a poklidit.