Jak se rodí ve Vídni

Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.

V sedm ráno přišla jiná Hebamme, vyšetřila mě a konstatovala, že jsem možná tak na dva prsty. Že to bude ještě trvat a jestli chci jít domů nebo zůstat. Řekla jsem, že chci zůstat, tak mě dali na normální pokoj (trojlůžkový), kde byla jenom jedna mamina s dítětem. Manžel se šel domů vyspat.

V poledne mi přinesli oběd, který jsem vzápětí vyzvracela. Kontrakce jsem měla tak po 5-7 minutách. Snažila jsem se pospávat, ale moc to nešlo. Asi dvakrát mi přišli natočit monitor. Malé se dařilo dobře, takže jsem prostě čekala. Kolem 4 přišel manžel. Mezitím kontrakce už zesílily, tak jsme šli zeptat Hebamme a ona nás přesunula již na porodní sál.

V St. Josefu jsou 4 porodní sály, každý má trochu jiné vybavení. Mohla jsem si vybrat ze dvou, tak jsem si vzala ten s vanou. Hebamme mi natočila horkou vanu, v které jsem se asi hodinu válela, to bylo příjemný. Mezitím se kontrakce pořád stupňovaly a asi kolem šesté už to byla jedna nekončící kontrakce, kde se střídala šílená bolest a snesitelná bolest.

Poprosila jsem Hebammě o něco na bolest, dala mi kapačky, které ale vůbec nepomohly. V půl sedmý jsem řekla, že chci epidurál. Bylo mi řečeno, že v sedm se mění směna, ať počkám, že mě v sedm zase vyšetří a uvidí se.

Ta půlhodina do sedmi byla krušná... nakonec přišla nová Hebamme až v půl osmý, řekla, že jsem na 5cm, takže jsem si řekla o epidurál. Než přišel anesteziolog, než to zabralo, no kolem osmé jsem konečně měla po bolestech.

Do dvou hodin jsem se pak otevřela natolik, že v deset jsem mohla začít tlačit. To jsem si naivně myslela, že do půl hodiny je konec (malá se narodila 23:40).

Ty poslední dvě hodiny byly opravdu intenzivní. Byla jsem totálně vysílená po dvou probdělých nocích, plus jsem nejedla od 23. oběd. Hebamme na mě furt že musím tlačit, ale já už jsem prostě nemohla... Zkoušela jsem milion různých poloh, na boku, na kolenou, v dřepu, na zádech...

Ze začátku byli všichni v klidu, malé se daří dobře, žádný stres... po hodině a půl jí ale začaly slábnout odezvy, najednou přiběhla doktorka plus ještě jedna Hebamme. Doktorka tahala vakuovou pumpou, Hebamme mi skákala po břiše, naprosto šílený, ale do deseti minut byla Vanesska venku.

Ještě na křesle začala křičet, což byl ten nejhezčí zvuk. Hned mi ji dali na tělo, malá přestala křičet a koukala na mě obrovskýma očima. Jen tak jsme ležely a odpočívaly, po chvíli přišel dětský lékař, na chvíli si malou půjčil, poslechl ji a prohlídl a hned mi ji zase vrátil. Takhle jsme spolu ležely dvě hodiny, mezitím mě sešili, Hebamme mi donesla jídlo (což jsem opravdu ocenila). Taky mi pomohli malou přiložit k prsu a dokonce se jí povedlo přisát.

Po dvou hodinách Vanessku zvážili a dali manželovi na hlídání. Já se šla osprchovat a pak už nás převezli na pokoj. Malá ležela v takové té přisunovací postýlce hned vedle mě.

A tím začala nová etapa našeho života. Pobyt v nemocnici byl kapitola sama pro sebe, jestli budu mít chvilku, napišu o tom.