Dítě je dar...

To, že čekáme potomka jsme s partnerem zjistili přesně v den našeho třetího výročí. Poprosila jsem ho, aby nám vzal bublinky a protože jsem byla na pochybách, tak i těhotenský test. Na něj došlo v prvé řadě a po výměně vyděšených pohledů na ty dvě tmavě fialové čáry, došlo i na přípitek. Cucla jsem si. A pak jsem si téměř rok necucla vůbec. Prvních pár měsíců jsem od rána do pozdního odpoledne strávila velmi podrobnou prohlídkou vnitřku naší WC mísy. Krásná práce, ta 24karátová sanitární keramika. A partner si vyzkoušel brždění smykem kdykoliv jsme někam museli jet.  Přiznám se, pozvracela jsem značnou část Vysočiny a Jižní Moravy. Po návštěvě screeningu se mi povedlo zvracet na Grohove v Brně, kdy tam bylo opravdu narváno. (Možná jste mě tam viděli a říkali si: "Takhle pozdě a je ještě ožralá..." Ted už s úsměvem vzpomínám, jak jsem tam zoufale běhala ve snaze najít alespon trochu skryté místo. Dávalo mi to neskutečně zabrat. S prvním ranním zvracením jsem přišla o veškerou energii po celonočním spánku. Ale tehdy jsem měla to štěstí, že jsem mohla jít zase spát. Potom se všechno uklidnilo a já se začala doopravdy těšit, plánovat, zařizovat... a pak začalo růst břicho, hodně a podivně nahoře. Sestra mi vynadala, že moc žeru a že by to takhle nešlo. Za týden jsem skončila v nemocnici, kde mi punktovali cystu. Ta měla ke třem litrům. To jsem měla asi z toho všeho žraní...