Porod s Myasthenií? Bláznovství nebo splněný sen?

Pro ty, kdo mou „historii“ moc neznají, bych úvodem ráda krátce řekla, co stálo před tím 🙂. O dítě jsme se snažili asi rok a něco, ale v podstatě byl ten čas delší, protože jsme pár let předtím čekali, až se mi spraví základní onemocnění Myasthenia Gravis (nadměrná svalová unavitelnost), abych byla schopna vůbec otěhotnět, porodit a pečovat o dítě, takže pro mě byl ten čas de facto delší. Bohužel hned po vysazení HA se zjistilo, že mám větší problémy s cyklem a k základní diagnóze se přidalo i PCOS. To jsme zkoušeli léčit laparoskopií, stimulací s Clostilbegytem a IUI, nakonec jsem otěhotněla přirozeně měsíc před IVF. Už jsme měli na IVF našetřeno a podepsané papíry, když jsem objevila ony dvě čárky.

Těhotenství nebylo dvakrát nejsnadnější (ale to je asi na další povídání), ve zkratce řečeno, mě 5 měsíců trápily nevolnosti a od 30.tt byl malý otočený koncem pánevním, tak jsme šli na manuální obrat ve 36.tt, abych mohla rodit přirozeně. Dá se říct, že přirozený porod jsem si musela vybojovat, jednak tím obratem, za druhé i nepodporou okolí, hlavně neuroložky, která, byť jsem byla v remisi a měla problémy jen s očima a ne s ostatními svaly, mě hodně tlačila do císařského řezu, protože je to pro ně i pro mě jednodušší. Já jsem ale vždycky chtěla zažít, jaké to je porodit dítě, nechat mu prostor, aby si vybralo den, který chce, abych si ho mohla hned po porodu dlouho pomazlit, což u císařského řezu v naší republice většinou nejde. Nebylo to, že bych si chtěla přirozený porod vydupat, prostě jsem věděla, že ho zvládnu, ale nepodpora okolí byla dost těžká.

Z příprav na přirozený porod jsem toho ale moc nestihla, do obratu jsem pořád v depresích seděla doma a čekala, že mě ten císař stejně nemine, takže s bylinkami jsem začala až po něm. Čili jsem 14 dní brala maliník a lněné semínko, datle od 30.tt a s aniballem jsem stihla cvičit jen týden, ani to ne 😀 Ale v rodině máme dost rychlé porody, což se nakonec i potvrdilo, i když jsem rodila v zadní poloze, která je delší a složitější, to nakonec netrvalo tak dlouho.

Termín jsem měla 6.9., ale tak nějak vnitřně jsem delší dobu cítila, že se nenarodí v září. 17.8. měl narozeniny můj již zesnulý děda a jak se to datum blížilo, měla jsem pocit, že to bude okolo toho data. Už 14 dní předtím mi odešla hlenová zátka a poslíčky jsem měla čím dál častěji. Začal ve mně vítězit onen hnízdící instinkt, takže jsem nejen vycídila celý byt, ale usměrnila i pár lidí, kteří mě už dlouho štvali. Nechtěla jsem ale, aby se narodil právě toho 17.8., on děda nebyl zrovna charakter a vím, že by si to v rodině s ním všichni spojovali. Naštěstí to stihnul o celých 40 minut 😀

Bylo 16.8.  půl jedné, seděla jsem na gymnastickém míči u počítače, když jsem vstala, najednou ze mě vylítlo ohromné množství vody. „Aha, tak takhle to vypadá, když praskne voda“ řekla jsem si, protože předtím jsem několikrát jela do nemocnice s domnělým odtokem plodové vody (naposledy 2 dny před porodem). Tak jsem tedy zavolala manželovi, že mi praskla voda, ale zatím není kam spěchat, máme 2 hodiny na odjezd do porodnice. Pak jsem vzala mop a vytřela tu spoušť, ale byla to asi zbytečná práce, protože voda tekla už pořád. Manžel přijel, ještě jsme se oba stihli vysprchovat a dochystat věci, vše probíhalo v klidu bez nervozity. V autě (asi hodinu poté) pak začaly první kontrakce.

V porodnici jsme zažili několik veselých chvil. Ta první byla hned u vstupu na porodní sály, kde jsem zazvonila, sestra se zeptala na jméno a co že to chceme. „Mě praskla voda“ „Aha, a jste doma nebo kde?“ „V mínus jedničce“ (myslela jsem patro) a pak sestra zavěsila. Je fakt, že nemocnice byla v rekonstrukci a byl tam velký chaos, ale vážně jsem uvažovala, jestli teda fakt budu rodit na chodbě. Tak jsem zazvonila ještě jednou a to už mě konečně pustili 🙂. Díky rekonstrukci byly porodní sály jen tři, místo pěti, takže první hodinku jsem si prodýchávala na chodbě, ale zatím kontrakce nebyly moc pravidelné. Vyšetřili mě hned na začátku, nález 2 cm, vak blan částečně zůstal. Za tu hodinku nález nepostoupil, ale to je pochopitelné, když jsem „rodila“ na chodbě a nebyla v klidu.

Jakmile jsme se přesunuli na sál, tak se kontrakce zpravidelnily, ale nález stále 2 cm. Začala jsem chytat lehkou paniku, ale zkusila jsem si pomoct sama. V hlavě jsem měla to, co mi říkala neuroložka, že prý porody Myastheničkám nepostupují. Ale snažila jsem se to zahnat, věděla jsem, že je to nesmysl, vždyť Myasthenie postihuje jen příčně pruhované svaly, dělohu ne a že se to stává z jiných důvodů – ze obav, jestli to zvládnou nebo prostě díky faktu, že většina Myastheniček si na radu lékařů nechá napíchnout epidurál, jehož vedlejší účinek je, že porod může přestat postupovat.

Šla jsem tedy do sprchy, sprchovala si teplou vodou břicho a kříž, který mě hodně bolel, a mazala se rozmarýnovým olejem. Pak jsem intuitivně klekla a opřela se rukama o gymnastický míč. To byly jediné dvě polohy, které mi vyhovovaly. V leže jakkoliv, na čtyřech, v sedě mě to bolelo mnohem víc. Další věc, která mi asi pomohla, byly projevy hlasem, přiznám se, že jsem se ze začátku styděla se takhle před manželem a personálem projevovat, ale potom, co jsem se projevovala víc, tak porod začal konečně postupovat.
Za hodinu to byly 3-4 cm, další hodinu 5-6 cm za další hodinu 8 cm a za pár minut po nálezu 8 cm už nutkání na tlačení.

Dalším vtipným momentem, který vznikl právě díky rekonstrukci, bylo, že mi v návštěvních hodinách na sál vlezla romská rodinka s asi čtyřmi holčičkami. V onom patře totiž nebyly jen porodní sály, ale i normální pokoje pro rizikové těhotné a tato rodinka si očividně spletla dveře. V ten moment jsem se zrovna opírala o míč v kleče a prodýchávala kontrakci. Holčičky se tvářily dost vyděšeně, nejspíš uvažovaly, zda vůbec budou děti někdy chtít 😀.

Přiznám barvu, že okolo těch 5-6 cm jsem to už s bolestmi moc nezvládala, epidurál jsem sice odmítala (pár mým známým zastavil porod), ale nakonec jsem si o něco řekla a dostala jsem Tramadol. Ten mi od bolesti moc nepomohl, bylo to lepší možná tak o 5% a byla jsem po něm akorát trochu omámená, ale i tento účinek byl za 15 minut pryč. Spíš mám pocit, že to bylo pro mě takové placebo.

Když potom kolem 23 hodiny přišla PA, že natočíme monitor, tak jsem byla už lehce zoufalá (poloha v leže na boku v těchto bolestech, atd.), ale jak už jsem lezla na lůžko, tak jsem začala cítit tlak na kostrč. Ano, všude se píše o tlaku na konečník, ale ten jsem vůbec neměla, spíš takový celkový tlak dole a hlavně na kostrči. Možná to bylo tím, že malý byl v tzv. zadním postavení, čili se rodil obličejem nahoru, což je prý méně časté. Říká se jim sluníčkové děti. Takže díky tomu se monitor ani natočit nestihl, respektive ho jen krátce přiložili, vyšetřili a zjistili, že je už malý v porodních cestách. Popravdě jsme byli dost překvapení, všechno se projevovalo trochu jinak, ani kontrakce nebyly pravidelné po celou dobu porodu. Na konci se střídaly kontrakce po 1 a po 3 minutách.

Původně jsem chtěla rodit v nějaké alternativní poloze, třeba na porodní stoličce, nebo na všech čtyřech. Na všech čtyřech mi to vyhovovalo i u cvičení s aniballem. V reálu bylo ale všechno jinak. V porodním plánu jsem sice měla, že chci polohu v sedě nebo na všech čtyřech, s čímž by mi i vyhověli a chtěli mi nastavit křeslo na úplný sed, jak jsem si přála, ale mě to bylo v ten moment nepříjemné. Poloha na čtyřech byla taky nereálná, stejně jako klek, protože se mi bolestí podlamovaly ruce. Poloha na boku v leže sice je pro porod asi lepší, ale v ní byly bolesti zdaleka nejhorší a asi by pro malého taky nebyla ideální. Myslím, že si žena prostě instinktivně vybírá pozice, které dítěti i jí nejvíce pomůžou. Takže jsem si nakonec nechala křeslo snížit a rodila v polosedu. Cítila jsem se v něm prostě nejvíce silná a nejvíc bezpečně, mohla jsem mít přehled o dění okolo atd.

Když byl malý v porodních cestách, klesly mu ozvy, manžel se díval a měl tep 70, tak mi doktorka navrhla Oxytocin, protože se to malému nelíbilo. Nic nenutila, jen navrhla, já souhlasila. Bylo to už během 2. doby porodní, ale nepozorovala jsem, že by byly kontrakce nějak horší, přišly mi pořád stejné. A jak se říká, tělo opravdu tlačilo samo. Strach z toho, že mi u porodu dojde síla, byl asi opravdu zbytečný, protože jsem tlačila, i kdybych nechtěla. Mé samotné tlačení byla spíš jemná pomoc než tlačení z plných sil. Jedinou výjimkou bylo vytlačení ramínek, když mi řekli, že je hlavička venku, chytla mě drobná panika a zatlačila jsem plnou silou, tělíčko vyletělo ven velkou rychlostí a já se při tomto manévru natrhla. Je možné, že kdybych zůstala klidná a tlačila tak, jak jsem byla naučená s aniballem, tak se nenatrhnu. Nicméně šlo jen o rupturu prvního stupně, věřím, že nástřih by byl asi horší.

Tu druhou dobu porodní mám dost v mlze, pamatuji si jen ten tlak, jak se malý tlačil ven, pak že jsem manžela držela za ruku, chtěla jsem ho chytnout i druhou rukou, ale nemohla jsem ji najít, tak jsem se chytla nejbližší ruky. Byla to zrovna ruka doktorky gynekoložky, která stála po mém pravém boku. Sice mi říkala, abych se chytla madla, ale bohužel jsem už nevnímala, takže se rodilo takhle 😀. Děťátku pomáhala ven porodní asistentka, doktorka jen přihlížela. Víc si pamatuje manžel, ten byl u všeho a viděl i jak šel malý ven, byť jsem to původně nechtěla. Daniel se narodil obličejem napřed, byl v zadním postavení, díky čemuž byl porod trošku jiný, třeba v tom, že jsem měla spíše křížové bolesti, delší dobu jsem se neotvírala, i ono natržení bylo jiné než u ostatních porodů, protože většinou se poraní hráz, což se mi nestalo. Po porodu zjistili, že má na sobě ještě vak blan, měl ho na hlavičce a na zádech, tak říkali něco v tom smyslu, že je to dítě štěstěny. To vnímal manžel, já ne, popravdě jsem před tlačením zavřela oči a otevřela je, až když byl na mém břiše.
Malému pomáhala jen PA, lehce ho přidržovala, když už byl na světě, hned mi ho dali na břicho a začali utírat nějakým papírem. Byl trochu modrý, ale po tom utírání zádíček hezky zrůžověl. Měl agapar 8, 9, 10. Po chvilce si ho dali vedle mě na ošetření, to mohlo trvat tak 4 minuty, pak mi ho vrátili nahatého a přikryli nás ručníkem. Bonding jsme měli opravdu ty 2 hodiny, jedinou chvíli, kdy jsem je poprosila, aby si ho na chvilku vzali, bylo šití, to jsem bohužel s malým na hrudníku nezvládala. Vnitřní šití bylo vcelku snesitelné, ale šití kůže bylo hodně nepříjemné i přes umrtvující injekci.

Po těch 2 hodinách mě už přesunuli na pokoj na šestinedělí. Na pokoji jsme byly docela dobrá trojka. Já byla natržená, sousedka nastřižená a druhá sousedka po císaři. Takže suma sumárum jsme skučely úplně všechny tři, kdykoliv jsme vstávaly z postele. Fakultka je prý pověstná tím, že nemají na šestinedělí dobré sestry, ale mě se to nepotvrdilo, právě naopak. Opravdu téměř vždy přišly, když měl malý problém se přisát, ale nakonec jsem na to stejně přišla sama, jak na to. I sestry z gynekologie byly super. Jediný, s kým jsem tam měla problém, byla nějaká paní, co se stará o jídlo, ta byla hodmě nepříjemná, asi to ani nebyla sestra, ale příjemná jak osina v zadku 😀.

Každopádně jsem po porodu zjistila, že mnoho mýtů, kterým jsem věřila a nebyly tak docela pravda.

Ten první byl, že u porodu musí být pravidelné kontrakce. Já je pravidelné neměla ani do konce. Na konci se střídaly co 1 až 3 minuty a jednou za půlhodiny 1 kontrakce vynechala, takže tam byla pauza 8 minut.

Že bych poznala, že už se jde tlačit, to taky nebyla úplně pravda, byla jsem si nejistá tím, co jsem cítila, asi by mi to došlo až když bych cítila dole hlavičku, to už byly ty kontrakce opravdu hodně silné.

Další mýtus? Že malá a hubená žena není schopna porodit dítě, protože má úzkou pánev. Žádnou úzkou pánev jsem neměla a nikdo neřešil, jak je má pánev velká.

Další mýtus – že ženy s malými prsy mají málo mléka. Ba naopak jsem měla mléka tolik, že bych v klidu mohla mít dvojčata. Dobu kojení jsem pravidelně poznala tak, že mi „kapal kohoutek“ 😀

Říká se, že porod ženu buď psychicky hodně posílí, nebo hodně oslabí. Vím, že nějaké věci nebyly ideální, jako ten Tramadol a Oxytocin, ale suma sumárum mě posílil, už jenom tím, že jsem přes svou diagnózu rodila přirozeně a dokonce se i rozkojila. Hodně mě to změnilo. Už si nenechám líbit věci, které jsem si před těhotenstvím a před porodem líbit nechala. Navíc jsem mohla mít malého hned u sebe, věřím, že mu to hodně pomohlo v adaptaci, když se narodil tři týdny před termínem.