Manuální obrat zevními hmaty z mého pohledu

Když jsem se rozhodovala, zda jít nebo nejít na manuální obrat, překvapilo mě, kolik je na něj negativních názorů, našla jsem dokonce i zablokované diskuse na toto téma. Je to vážně tak hrozné?
Že je něco takového možné jsem věděla od dětství, kdy náhodou běžel v TV film z doby středověku a nastávající mamince tam porodní bába takhle miminko otáčela a ještě nad ní lamentovala, že si zase dítko postavilo hlavu a otočilo se. Takhle jsem to i vnímala - jako něco, co dělaly porodní báby odjakživa a bylo to v pořádku, protože tím zachránily asi nejeden život ženy a dítěte, jen teď je to prostě pod lékařskou kontrolou.

Malý byl koncem pánevním prakticky celé těhotenství, měl zkrátka trochu klidnější povahu, nikdy ani nějak extra nekopal a přesuny se u něj nekonaly ani, když měl místa habaděj.

Zkoušela jsem samozřejmě jiné metody - cvičení všeho druhu, svícení baterkou, pouštění hudby, atd. Nic nepomáhalo. Cvičení, u kterého měl být údajně aktivní a mělo ho to motivovat k otočení vedlo spíš k tomu, že u toho usnul. Takže nastávaly vtipné situace typu - pracuji u pc, malý začal kopat, tak jsem honem šla na všechny 4 a začala drhnout podlahu (rada jedné PA) a Daniel? Toho to ukolébalo k spánku tak pěkně, že kopat přestal. Takže ne, tudy cesta nevedla. Tušila jsem, že se sám od sebe neotočí.

Měla jsem jen dvě možnosti. Rodit císařem nebo zkusit jedinou metodu, která má větší šanci na úspěch – manuální obrat. Přirozeně KP rodit nemůžu kvůli neurologickému onemocnění. Císaře jsem se ale strašně děsila. Měla jsem nějaké zkušenosti z jiných operací - větších či menších, které nebyly zrovna pozitivní, nebudu se rozepisovat proč (nebo argumentovat proč císař ne), ale nebyla jsem schopna se s plánovaným císařem srovnat. Kolikrát se stalo, že manžel přišel domů a já seděla v koutku pokoje a byla schopná jen brečet. Stále se mi vracely vzpomínky z puberty a z pobytu na JIPce a v nemocnici. Nemohla jsem si pomoct. Možná v normálním stavu bych to nějak zvládla, ale v těhotenství jsou hold všechny emoce na maximu, alespoň u mě byly. Snažila jsem se první vyřešit možnost císaře, abych ho nějak snesla, ale všechno bylo proti mě. Pokud existovaly porodnice, kde to není jako na běžícím pásu a dítě by mi i po CS dali na hrudník, tak bohužel kvůli vzácnému onemocnění mě nechtěli vzít. Byly ochotny mě vzít jen 2 porodnice, z nichž jedna řekla na bonding po CS "Absolutně neexistuje" a druhá řekla: "Nevíme, možná snad... jsme v rekonstrukci a nemůžeme nic slibovat, byť jsme to do rekonstrukce takhle dělali." Nakonec mi i manžel řekl, že u CS se mnou nebude, což byla poslední kapka, takže cokoliv mi mohlo psychicky ulehčit se s operací srovnat, mi bylo zakázáno, zamítnuto, znemožněno. Možná jiná situace je u maminky, která může rodit v Krnově, kde i CS probíhá lidsky, ale já tuto možnost neměla. Fakultka (naše vybraná porodnice) sice jinak maminkám umožňovala i po CS být 2 hodiny s dítětem a manželem, ale bohužel ne v době rekonstrukce. Měla jsem prostě smůlu na termín.

Rozhodla jsem se proto pro obrat zevními hmaty, pro nás to byla opravdu poslední možnost.

Mezi mými známými nastal lehký povyk, že jsem prý hazardér a "miminko samo rozhodlo, že to tak má být." Jenže miminko neví, že je jeho máma nemocná, a tak jej nemůže porodit a neví, jak se svět staví k porodu KP. A už vůbec neví, že porodnice se zrovna rekonstruuje a vybralo si špatný termín pro příchod na svět. Byla jsem naivní, když jsem se pár lidem svěřila. Nebyli schopni pochopit, jak těžké je rodit CS v nemocnici, kde probíhá rekonstrukce a nemít možnost mít u sebe muže, dítě a dokonce ani kontakt na JIP – byť jen telefonický. Běžný zdravý člověk by to zvládl, ale ne holka, která strávila na přelomu dětství a dospělosti mnoho měsíců v nemocnici a která má z lékařů takový strach, že si nenechá vytrhnout ani osmičku. Bylo to pravda náročné období a dokonce jsem si kvůli těm lidem vypla facebook a omezila kontakt s nimi. Nakonec to bylo - jak se říká mnoho povyku pro nic. Vypíšu tedy, jak to probíhalo, abyste věděli, že to není tak strašné, jak to vypadá nebo se povídá a jak moc se to kontroluje.

27.7.2017 - proběhla kontrola před manuálním obratem. Dr. zkontrolovala snad vše, co šlo od množství plodové vody, velikosti dítěte až po pupečník - zda náhodou není kolem krku. Vše bylo v pořádku a nebyl prokázán žádný anatomický důvod, proč je KP. Ukazovala mi i kousek toho hmatu a malého za 3 vteřiny posunula do příčné polohy. Malý se ani neprobudil - nekopal, neměl zrychlený tep, nic. Nicméně ještě měl malou váhu, tak jsme to odložili o týden. Upozornila mě i na rizika obratu, nejčastější jsou 2: jednak, že se miminko nepodaří otočit a druhak, že se dítko vrátí zpět (obvykle to udělá do druhého dne). Velmi vzácné je odloučení části placenty nebo změna srdeční akce. Prý se ale ani jedna z těchto komplikací, za celou dobu, co nemocnice stojí, ještě nestaly.

Můžete se podívat i do dokumentu - informovaného souhlasu k obratu:

http://www.fno.cz/documents/informovane-souhlasy/Obrat_plodu_zevnimi_hmaty_IS_r01.pdf

1.8. Den před obratem... tenhle den mi hodně pomohl psychicky a nevím, jestli to někomu pomůže, ale před něčím důležitým mi pomáhá, když se můžu o něco opřít. Já na to mám víru, někdo může mít něco jiného. A s tímto jsem tam pak druhý den šla, věřila jsem, že to dopadne dobře. Jelikož jsme s manželem křesťané, pomáhalo mi čtení z Bible, kde jsem záhadně pořád narážela na verš typu: "Slitoval jsem se a změním tvůj úděl." Podobný verš jsem našla za poslední týden 3x, takže mi to pomohlo věřit a nebýt tolik vynervovaná. Ale jak říkám, každému pomůže něco jiného, možná někomu pomůžou blízcí, ale já nemám ve svém okolí takovou podporu.

2.8.

v 8:00 nástup do nemocnice, doktorka opět udělala ultrazvuk, malý si stále hověl na zadku, ale podmínky byly stejné jako před týdnem. Trochu mě znervóznělo, že na mě koukalo 5 doktorů vč. 2 mediků. Ještě mi natočili monitor, při kterém jsem měla 2 pěkné stahy. Zrovna šel okolo doktor, a když viděl na záznamu děložní činnosti 90, tak se opatrně ptal, jestli to mám často. Já že ne, jen párkrát denně a že je to úplně v pohodě, jen mi prostě tvrdne břicho. Tak se zatvářil jakoby měl v obočí zaseklý háček a šel pryč. Pak jsem pochopila proč, paní na pokoji se mnou už začala rodit a u té 90tky už solidně hekala .

Po utz vyšetření mi už dali kapačku s tokolytiky, což jsou léky potlačující děložní činnost. Trochu po nich buší srdce a člověk je pak trochu vyklepaný, ale dá se to přežít.

V 10:00 přišla doktorka, že to zkusíme. Cože? To jako už? Rozklepaly se mi kolena.
V 10:15 jsem už byla na sále, stejné osazenstvo asi 5 doktorů, ale tentokrát mi to bylo jedno. Obrat probíhal tak, že jsem ležela na zádech a musela se uvolnit. Doktorka pak chytla malého pod zadečkem a nad hlavičkou a pomalu jej otáčela proti směru hodinových ručiček. Nebylo to nějak moc bolestivé, spíš takový tlak, ale bylo těžké se přitom nestáhnout - nejen tím tlakem, kterým tlačila, ale hlavně stresem. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit, jak jsem mohla. Pak jej doktorka obracela skrz to nejužší místo (byl v příčné poloze), vlastně to jediné místo, kde to jde otáčet hůř. Opět jsem zavřela oči. V ten moment to chvilku zabolelo, ale to by zabolelo, i kdyby se otáčel přirozeně, ono 2,6 kg není už málo. Pak se začala doktorka usmívat a já věděla, že je vyhráno. Celé to trvalo ani ne minutu. Vše se dělá pod UTZ kontrolou, kontroluje se i srdíčko. Malý to sice proškytal, ale opět mu to bylo asi jedno, tep měl stejný jako předtím ani jednou nekopl ani se nevzpínal. Doktorce jsem poděkovala, slíbila kytku a šla na pokoj, kde se natáčel monitor.

Po těch všech monitorech, co jsem za ten den absolvovala je mi už teď jasné, že je budu u porodu nesnášet
U prvního monitoru před obratem jsem měla ty kontrakce (ten probíhal v sedě). U prvního monitoru po obratu mi vypadla sonda, tak jsme jí tam nějak vrátili spolu se sestrou, očividně na špatné místo… Protože za chvilku mi tep miminka "sjel" na 90, což je samozřejmě špatně. Miminko si zrovna hledalo trochu příjemnější pozici, tak se posunulo. Přístroj začal řvát. Dostala jsem div ne infarkt, volala sestru a ta zjistila, že sonda přeskočila na můj tep a ne tep miminka. Dala to tedy na správné místo a monitor už byl O.K, i když malému se nelíbila moje poloha v leže na boku (respektive se mu nelíbilo, že jsem ležela na levé straně boku, takhle protestuje i doma a já se vždy otočím, ale teď jsem nemohla)

Natočili tedy dalších 45 minut a už to bylo v pořádku.

Na dalším monitoru po 2 hodinách se malému monitor v leže v jeho neoblíbené pozici natolik nelíbil, že se rozkopal, zvedl se mu tep na pár vteřin na 170 a opět rozezněl alarm. Za chvilku se uklidnil, přišla sestra s naprostým klidem vypla alarm, asi se jim to stává každou chvíli. Já už viděla, jak přiletí pět doktorů a budou malého rychle vyndávat. Protestoval víceméně u všech monitorů, když byly v leže, takže ty další jsme už dělali v sedě a to už bylo bez problému, křivky úplně ukázkové. Takže bych doporučila dělat monitory spíš v sedě, pokud vám to v nemocnici umožní.

Pak jsem se na to ptala na vizitě a prý je ten záznam v pořádku, naopak byl prý jinak ukázkový, prostě se to někdy stává, když je miminko hodně aktivní. Ale asi museli mít ze mě dobrou srandu, protože to snímá i můj tep a jak se rozezněl alarm, tak jsem málem dostala infarkt. Vím, že ten alarm se nespustil kvůli obratu, ale spíš kvůli nepříjemné poloze pro malého, příště si na to dám už pozor a budu chtít monitor buď na druhém (tom lepším boku) nebo v sedě.

Ten den proběhly celkem 4 monitory – jeden před obratem a 3 po něm. A několikrát za den i v noci chodila ještě navíc sestra kontrolovat miminko doplerem, takže jsem se moc nevyspala, v noci chodili každé 2-3 hodiny všem těhotným miminko kontrolovat.

Ráno proběhl ještě jeden monitor, naštěstí v sedě a tak byl aktivní jen tak akorát a pak ještě utz, kde se potvrdilo, že se opravdu už neotočil zpátky. Poté propuštění domů.

Závěrem bych chtěla říct, že obrat asi není pro každého, pokud někomu nevadí císařský řez a má možnost jej mít v porodnici, která je trochu přátelštější nebo pokud žena může a chce rodit KP, tak asi není důvod na obrat chodit. Já ale tuto možnost neměla a proto jsem zvolila takhle. I když je to teď trochu nepříjemné, jak tlačí hlavička dolů, chodím jak tlustá kachna a nevylezu ani schody, tak nelituju, hodně mě to uklidnilo a umožnilo si zbytek těhotenství užít a neprožít ho ve strachu.