Na začátku léta jsem se holek na diskusi ptala, jak odplenkovat nemluvící batole. Syn neměl k nočníku úplně dobrý vztah, posadit se tam nenechal, hned utekl. Držet ho tam nemělo cenu, to by brečel. Nicméně, díky radám zde se mi povedlo úspěšně odplenkovat a to i navzdory tomu, že nemluví a většinou se mu nic nového nechce učit.

Říkala jsem si, že bych mohla popsat postup, jak se to nakonec povedlo, protože je léto a jistě se spousta maminek snaží o totéž. Takže mám pár tipů:

1. Dobré načasování

Ideální je léto, kdy může dítě běhat bez kalhot. Musí si uvědomit, co se s jeho tělem děje a na to je nejlepší, aby bylo dítě doma nahé. Co se věku týče, mnoho kamarádek mi nezávisle na sobě, poradilo věk okolo 2 let. I známá indiánská metoda se provádí v tomto věku.

2. Připravte si arzenál.

Nebudu vám lhát, nehody budou. A budou někdy pěkně špinavé. Stočte na nějaký čas koberce a podobné věci, ať vás netrápí případná nehoda. Do každé místnosti si připravte látkovou plenu pro případ nehody skvěle a rychle saje, používám ji jako hadru. Nočník dejte na místo, kde se dítě ochomýtá nejčastěji. U nás to byl obývák. Doporučuji i nějaký nočník do auta / kočárku / k babičce, prostě tam, kde trávíte dost času.

Je tomu několik měsíců, co jsem se rozhodla začít fotit soubor o maminkách s handicapem. Dnes bych ráda napsala o tom, co mě k tomu vedlo a trochu více napsala o své nemoci. O tom, jaké to je, být Myastenikem.

To, co mě přímo vedlo k tomu, abych jej začala fotit, byl nepříjemný komentář jedné zdravotní sestry (která ironií osudu sama má 2 děti), která mi řekla doslova: „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“

Tento komentář mě srazil na kolena na několik dní a popravdě, i dnes, kdybych tu ženskou potkala, nejradši bych jí jednu vlepila . Ale tato bolest mě dovedla do dalších vzpomínek na x lidí, kteří měli potřebu se vyjádřit k mému životu a posuzovat můj zdravotní stav. Zjistila jsem ale, že nejsem jediná a že i ostatní s jakoukoli nemocí zažívají to samé.

Dalo by se říct, že se předsudky dělí na dva tábory. Ten první tábor usnul v historii někde v období za minulého režimu, kdy byli postižení odsouváni na okraj společnosti, do ústavů a nebylo jim dovoleno fungovat, jako normální lidi. Protože to nebyl člověk, kterého chtěli ve společnosti vídat. Společnost pro ně byla jen pro zdravé a „normální“ jedince (s čímž má naše společnost problém dodnes nejen v otázce handicapovaných). Bylo to motivováno politicky. V případě 2. světové končili ještě hůř.

Ano, je štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy nám za nemoc nehrozí smrt ani odsunutí na okraj společnosti. Přesto tento model tady fungoval tak dlouho, že pro mnohé je problém, že i handicapovaní chtějí žít normální život. Chtějí chodit ven, cestovat, mít rodinu a děti, užívat si života. Jako každý jiný. Společnost si stále ještě nezvykla.

Často tento pohled vídám u zdravotníků, zvlášť u těch, kteří jsou přepracovaní. Proč? Inu, ona zdravotní sestra, která mi řekla, že jsem sobec, totiž pracuje na Gerontopsychiatrii. Což je psychiatrie pro seniory. Sestra měla pravděpodobně jednu, možná dvě zkušenosti s Myastenií. Která nejen že u každého vypadá úplně jinak, ale mění se i s věkem. Je logické, že žena v produktivním věku na tom nemusí být tak špatně, jako sedmdesátiletá babička, které se už přidružily i potíže s věkem a pak té sestře přijde, že toto onemocnění je příliš těžké na to, aby vůbec mohl mít někdo s Myastenií děti.

“Lidi, vy*erte se na domácí porody! Já fakt nechci jezdit na zbytečně mrtvé děti!!! Brečet až o samotě v sanitce”. Pamatujete si tuto památnou větu? Oběhla snad všechny média před několika týdny. Zveřejnil ji záchranář Daniel na Twitteru. Asi 15 různorodých médií o tomto psalo.

Mezitím vody vychladly, mediální senzace opadla a média se pak zaměřila na jinou dojnou krávu – na kojící aféru v bance. Později se vrátím i k tomuto.

Před několika dny bylo na fb stránce DULA/Laktační poradkyně - Zrozeni Sláskou.cz zveřejněno, co se tehdy u onoho „domácího“ porodu skutečně stalo. Jak už se dalo předpokládat, všechno bylo jinak. Články o záchranáři, co brečel v sanitce, vůbec neřekly, co se stalo. Vlastně řekl jen to, že záchranář brečel v sanitce a nějaké dítě umřelo. Jak? Proč? To nikdo nevysvětlil. Nevím, jak jste to měly vy. Ale já sama jsem máma, porodila jsem díky Bohu zdravého syna a neumím ani vyslovit, jak by mě ztráta syna bolela. Bylo mi úzko z pomyšlení, co se mohlo stát. Mě a většinu maminek zajímala jediná otázka. Proč? Tak pokud chcete vědět, jak to ve skutečnosti bylo, čtěte dál.

Zde je citace z oné fb stránky:

„Toto je autorský text ženy, která před několika týdny přišla o miminko a dovolila mi tento text sdílet

“Dlouho jsem se rozmýšlela, zda se odvážím podělit o svůj příběh. Naše holčička se narodila doma před 7 týdny, mrtvá.

Znáte to. Napíšete někde k tématu se svou osobní zkušeností nebo názor. Nereagujete na nikoho, jen se vyjádříte k tématu. A pak se najde někdo, kdo má vysloveně potřebu začít posuzovat, jaká jste, co děláte blbě atd. Tento článek jsem nazvala "Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně", ale dost možná bych ho mohla nazvat i "Proč už nikdy nechci dělat moderátora"

Protože jakmile se stanete někde moderátorem nebo nedejbože redaktorem, tak se podobné kritiky ztrojnásobí. Lidi mají pocit jakési autority, i když ten moderátor vlastně až tak autoritou není, pouze zdarma ve svém volném čase pomáhá s chodem serveru. Každý ví, že lidé dělají chyby, ale na chyby někoho, kdo se zdá být autoritou, jsou lidi velmi hákliví.

Za ty léta, co na internetu funguju, jsem se dostala asi 3x do nějakých podobných "funkcí", jak zde na MK, kde jsem to včera z podobných důvodů ukončila, tak na uměleckém serveru.

Ráda bych sdílela zkušenost z toho uměleckého serveru a pozadí toho, proč jsem s tím sekla. (Protože důvody, proč jsem to ukončila teď na MK, jsou z velké části i osobní a tady na MK jsou lidé, kteří mě osobně a mou rodinu znají). Ale myslím, že to poslouží jako zářný příklad toho titulku „Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně“

Tehdy měl ten server dost problémů, odcházeli výtvarní redaktoři. Tehdy mě oslovili, zda bych se nechtěla stát redaktorem. Byli jsme jen dva. Naším úkolem bylo vydávání časopisu, ale také mazání nevhodných fotek / maleb (sem tam se nějaká super sprosťárna vyskytla, ale ne moc často). Taky jsme mohli hodnotit a komentovat díla ostatních, stejně tak jako vkládat vlastní tvorbu. Samozřejmě psychologicky měl komentář redaktora větší váhu.

No a pak se objevil on. Říkal si Cesare Borgia a očividně uměl skvěle malovat, ale choval se hrozně. K ostatním jen občas, byť uznávám, někteří fotili i telegrafní sloupy, ale na nikoho nebyl tak tvrdý, jako na ty dva redaktory, co zbyli. Hejtoval pod jakoukoli naší tvorbou, ale i pod komentáři, kterými jsme se ostatním snažili poradit, co zlepšit a tak. Čímž jakoukoli mou radu shodil a pak se už začali přidávat i ostatní uživatelé. Ten člověk se vyloženě vztekal, že zrovna já jsem redaktorem, protože jsem dle jeho mínění nebyla kvalitní umělec. Nu, možná nejsem. Ale snažila jsem se stále učit a byla to práce zadarmo v mém volném čase.  Moc lidí, kteří jsou toto ochotni věnovat, není.

Když se mi narodil Daník, potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.

Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.

Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?

Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.

Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.

Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.

Dnes bych ráda napsala více o tom, proč jsem se pustila do kreslení omalovánek, a zároveň promluvila o tom, jak jsem toto téma vnímala já jako dítě.

Popravdě řečeno, jsem nechtěla být holčičkou a v budoucnu ženou. Těch důvodů bylo více. Holčičími zájmy počínaje odporem k nošení sukní šatů a kabelek konče.

Ale jeden z důvodů byl fakt, že žena má děti. Pečuje o ně, kojí a hlavně rodí. Jako dítě jsem se o to moc nezajímala, akorát jsem se jednou s kamarádkou dohadovala, zda miminko vytáhnou z bříška nebo z…. no… všichni víme, odkud . Já byla zastánce bříška a kupodivu, měly jsme pravdu vlastně obě. Ale jinak nám to nikdo moc nevysvětlil. Možná teoreticky bez obrázků ve škole, ale tam jsem obligátně nedávala pozor. Navíc nás nikdo nevaroval, že se to děje v leže na zádech v pozici nemohoucí želvy a všichni na vás budou koukat.

První vizuální vzpomínku jsem měla, jako většina z mé generace, z televize z dokumentárního filmu o porodech. Mohlo mi být tak 11. (Věk těsně před pubertou, naprosto ideální věk na strašení o porodech) V tom dokumentu byla rodící nahá žena, která měla nohy do praku, přidělané v madlech, se zadkem do kopce a děsně tam řvala. Mezi jejíma nohama byl pochopitelně zástup doktorů a sester v rouškách. Vytáhli řvoucí dítě a někdo ho nesl pryč. Pak se v dokumentu vyjadřoval ještě její muž, který mě šokoval poznámkou: "Ona je teď hrozně neatraktivní, protože má tmavé bradavky, ale chtěl jsem to, no..." Bohužel tento vizuální vjem byl prvním, který se ke mně dostal a který toto ovlivnil. Až tehdy jsem začala mít z porodu strach (a myslet si svoje o chlapech).

Co mi tehdy jako dospívající dívce, která teprve hledá svou identitu, vadilo? Vždyť tento obraz pokládáme za naprosto běžný. V knížkách, pohádkách tento obraz +/- je podobný, akorát tam místo řevu jsou usměvavé maminky a doktoři, ale v principu jde o to samé. Někteří dokonce berou tento obraz jako krásný. Šmankote. Co je na tom krásného? Dítě řve, žena řve, otec omdlévá. Ano, přichází nový život… Ale jak?

Tehdy jako teenager jsem byla velmi citlivá na narušení mé intimní zóny. A představa, že jsem (v jakékoli životní situaci) v této poloze, kde na mě koukají cizí lidé, se mi dvakrát nelíbila... Proč já? Proč nejsem chlap?

Ačkoliv opravdu nemám ráda „tabulkování“ nebo porovnávání dětí, tak v případě tohoto průzkumu jsem udělala výjimku, protože právě ony tabulky se staly jakousi zbraní proti nosícím maminkám a pokud mělo nošené dítě jakýkoli problém ve vývoji, bylo to svedeno na nošení. Pokud by ale ona maminka přijela na rehabilitace s kočárkem, na co by se daný problém svedl? Každopádně, toto mě k tomu vedlo - osobní zkušenost. Syn měl predilekci, měl ji od narození, nejspíš kvůli poloze koncem pánevním a nakonec měl i porod o něco složitější, byť jsme jej z KP otočili manuálním obratem, ale při porodu byl v zadním postavení, což je vždy o něco těžší a nějaké následky mohly zůstat. Nicméně i tak byly jeho problémy sváděny na nošení, ačkoliv jsem v době rehabilitací až tolik nenosila, protože jsem z toho měla obavy. Dotazník měl primárně pomoct maminkám, které také nosí a musí oponovat zdravotníkům či rodině. Výsledky ukazují jasně – nošení pomáhá k dobré náladě miminka i psychomotorickému vývoji . Nošené i nenošené děti jsou na tom podobně, v mnohém jsou na tom nošené i lépe. Kvůli dotazníku jsem zjišťovala i do kdy má dítě danou věc stihnout, nejsem tohoto příznivcem, ale vím, že mnoho pediatrů či neurologů toto hodně řeší, proto jsem to zjišťovala a kompromitovala to s výsledky průzkumu .

Nevím proč, ale vždy, když něco dělám (hlavně průzkumy či články), tak se najdou rýpálci, kteří začnou kritizovat např., odkud jsem vybírala respondenty atd., tak právě těm chci říct, že toto dělám pro ty, kteří si musí nošení, případně kojení obhajovat před lékaři a zdravotníky i rodinou, čelit tomuto není snadné. Vyhradila jsem si zbytky volného času a strávila na tom mnoho hodin, abych těmto ženám pomohla si nošení obhájit, nemusela jsem to dělat, ale chtěla jsem nějak pomoct .

Úvodem jsem se maminek ptala na typ nosítka, ve kterém maminky nosily, cíleně jsem vyřadila z průzkumu ty, které nosily v neergonomickém nosítku (klokánky, krosny, hipseaty), protože mohou vývoji naopak ublížit. Tyto ženy nemohly dotazník vyplňovat dále. Naštěstí jich mnoho nebylo, jen 6 .

Teď už k výsledkům:

Z krajů, kde se nosí nejvíce, je to na prvním místě Moravskoslezský kraj (29,5%), poté Praha spolu se Středočeským krajem (obojí 13,5%) a na třetím místě byl Jihomoravský kraj (11,6%).

O trochu více nosí ženy s vysokou školou – tj. 53% nosících oproti 46,7% nenosících maminek s VŠ.

Když jsem ještě lehce zoufalá ze svého paličatého dítěte (sedící celé těhotenství na zadku), vyráběla tento dotazník, slíbila jsem výsledky zveřejnit a poslat, nuže tady jsou . Jen úvodem chci podotknout, že cílem dotazníku není žádná odborná studie (to by muselo být vyplňujících žen daleko víc), ale spíš podpora pro ty, které miminko v KP poloze mají a rozhodují se pro přirozený porod apod.

Dotazník mi vyplnilo celkově 163 žen.

Některá čísla je třeba brát ale s rezervou, protože jsem cíleně oslovovala ženy, které miminko KP polohou měly, proto je např. v mém dotazníku, že 28% žen mělo dítě při porodu jinou polohou než hlavičkou. Ve skutečnosti je celosvětově to číslo 3-4%.

Díky tomu, že jsem oslovila více žen, které měly KP polohu i při porodu, jsme se dověděli daleko více o tom, jaký porod KP je .

Teď už ke konkrétním číslům:

Má vliv to, zda je dítě prvorozené?

Pro ty, kdo mou „historii“ moc neznají, bych úvodem ráda krátce řekla, co stálo před tím . O dítě jsme se snažili asi rok a něco, ale v podstatě byl ten čas delší, protože jsme pár let předtím čekali, až se mi spraví základní onemocnění Myasthenia Gravis (nadměrná svalová unavitelnost), abych byla schopna vůbec otěhotnět, porodit a pečovat o dítě, takže pro mě byl ten čas de facto delší. Bohužel hned po vysazení HA se zjistilo, že mám větší problémy s cyklem a k základní diagnóze se přidalo i PCOS. To jsme zkoušeli léčit laparoskopií, stimulací s Clostilbegytem a IUI, nakonec jsem otěhotněla přirozeně měsíc před IVF. Už jsme měli na IVF našetřeno a podepsané papíry, když jsem objevila ony dvě čárky.

Těhotenství nebylo dvakrát nejsnadnější (ale to je asi na další povídání), ve zkratce řečeno, mě 5 měsíců trápily nevolnosti a od 30.tt byl malý otočený koncem pánevním, tak jsme šli na manuální obrat ve 36.tt, abych mohla rodit přirozeně. Dá se říct, že přirozený porod jsem si musela vybojovat, jednak tím obratem, za druhé i nepodporou okolí, hlavně neuroložky, která, byť jsem byla v remisi a měla problémy jen s očima a ne s ostatními svaly, mě hodně tlačila do císařského řezu, protože je to pro ně i pro mě jednodušší. Já jsem ale vždycky chtěla zažít, jaké to je porodit dítě, nechat mu prostor, aby si vybralo den, který chce, abych si ho mohla hned po porodu dlouho pomazlit, což u císařského řezu v naší republice většinou nejde. Nebylo to, že bych si chtěla přirozený porod vydupat, prostě jsem věděla, že ho zvládnu, ale nepodpora okolí byla dost těžká.

Z příprav na přirozený porod jsem toho ale moc nestihla, do obratu jsem pořád v depresích seděla doma a čekala, že mě ten císař stejně nemine, takže s bylinkami jsem začala až po něm. Čili jsem 14 dní brala maliník a lněné semínko, datle od 30.tt a s aniballem jsem stihla cvičit jen týden, ani to ne Ale v rodině máme dost rychlé porody, což se nakonec i potvrdilo, i když jsem rodila v zadní poloze, která je delší a složitější, to nakonec netrvalo tak dlouho.

Termín jsem měla 6.9., ale tak nějak vnitřně jsem delší dobu cítila, že se nenarodí v září. 17.8. měl narozeniny můj již zesnulý děda a jak se to datum blížilo, měla jsem pocit, že to bude okolo toho data. Už 14 dní předtím mi odešla hlenová zátka a poslíčky jsem měla čím dál častěji. Začal ve mně vítězit onen hnízdící instinkt, takže jsem nejen vycídila celý byt, ale usměrnila i pár lidí, kteří mě už dlouho štvali. Nechtěla jsem ale, aby se narodil právě toho 17.8., on děda nebyl zrovna charakter a vím, že by si to v rodině s ním všichni spojovali. Naštěstí to stihnul o celých 40 minut

Bylo 16.8.  půl jedné, seděla jsem na gymnastickém míči u počítače, když jsem vstala, najednou ze mě vylítlo ohromné množství vody. „Aha, tak takhle to vypadá, když praskne voda“ řekla jsem si, protože předtím jsem několikrát jela do nemocnice s domnělým odtokem plodové vody (naposledy 2 dny před porodem). Tak jsem tedy zavolala manželovi, že mi praskla voda, ale zatím není kam spěchat, máme 2 hodiny na odjezd do porodnice. Pak jsem vzala mop a vytřela tu spoušť, ale byla to asi zbytečná práce, protože voda tekla už pořád. Manžel přijel, ještě jsme se oba stihli vysprchovat a dochystat věci, vše probíhalo v klidu bez nervozity. V autě (asi hodinu poté) pak začaly první kontrakce.

V porodnici jsme zažili několik veselých chvil. Ta první byla hned u vstupu na porodní sály, kde jsem zazvonila, sestra se zeptala na jméno a co že to chceme. „Mě praskla voda“ „Aha, a jste doma nebo kde?“ „V mínus jedničce“ (myslela jsem patro) a pak sestra zavěsila. Je fakt, že nemocnice byla v rekonstrukci a byl tam velký chaos, ale vážně jsem uvažovala, jestli teda fakt budu rodit na chodbě. Tak jsem zazvonila ještě jednou a to už mě konečně pustili . Díky rekonstrukci byly porodní sály jen tři, místo pěti, takže první hodinku jsem si prodýchávala na chodbě, ale zatím kontrakce nebyly moc pravidelné. Vyšetřili mě hned na začátku, nález 2 cm, vak blan částečně zůstal. Za tu hodinku nález nepostoupil, ale to je pochopitelné, když jsem „rodila“ na chodbě a nebyla v klidu.

Když jsem se rozhodovala, zda jít nebo nejít na manuální obrat, překvapilo mě, kolik je na něj negativních názorů, našla jsem dokonce i zablokované diskuse na toto téma. Je to vážně tak hrozné?
Že je něco takového možné jsem věděla od dětství, kdy náhodou běžel v TV film z doby středověku a nastávající mamince tam porodní bába takhle miminko otáčela a ještě nad ní lamentovala, že si zase dítko postavilo hlavu a otočilo se. Takhle jsem to i vnímala - jako něco, co dělaly porodní báby odjakživa a bylo to v pořádku, protože tím zachránily asi nejeden život ženy a dítěte, jen teď je to prostě pod lékařskou kontrolou.

Malý byl koncem pánevním prakticky celé těhotenství, měl zkrátka trochu klidnější povahu, nikdy ani nějak extra nekopal a přesuny se u něj nekonaly ani, když měl místa habaděj.

Zkoušela jsem samozřejmě jiné metody - cvičení všeho druhu, svícení baterkou, pouštění hudby, atd. Nic nepomáhalo. Cvičení, u kterého měl být údajně aktivní a mělo ho to motivovat k otočení vedlo spíš k tomu, že u toho usnul. Takže nastávaly vtipné situace typu - pracuji u pc, malý začal kopat, tak jsem honem šla na všechny 4 a začala drhnout podlahu (rada jedné PA) a Daniel? Toho to ukolébalo k spánku tak pěkně, že kopat přestal. Takže ne, tudy cesta nevedla. Tušila jsem, že se sám od sebe neotočí.

Měla jsem jen dvě možnosti. Rodit císařem nebo zkusit jedinou metodu, která má větší šanci na úspěch – manuální obrat. Přirozeně KP rodit nemůžu kvůli neurologickému onemocnění. Císaře jsem se ale strašně děsila. Měla jsem nějaké zkušenosti z jiných operací - větších či menších, které nebyly zrovna pozitivní, nebudu se rozepisovat proč (nebo argumentovat proč císař ne), ale nebyla jsem schopna se s plánovaným císařem srovnat. Kolikrát se stalo, že manžel přišel domů a já seděla v koutku pokoje a byla schopná jen brečet. Stále se mi vracely vzpomínky z puberty a z pobytu na JIPce a v nemocnici. Nemohla jsem si pomoct. Možná v normálním stavu bych to nějak zvládla, ale v těhotenství jsou hold všechny emoce na maximu, alespoň u mě byly. Snažila jsem se první vyřešit možnost císaře, abych ho nějak snesla, ale všechno bylo proti mě. Pokud existovaly porodnice, kde to není jako na běžícím pásu a dítě by mi i po CS dali na hrudník, tak bohužel kvůli vzácnému onemocnění mě nechtěli vzít. Byly ochotny mě vzít jen 2 porodnice, z nichž jedna řekla na bonding po CS "Absolutně neexistuje" a druhá řekla: "Nevíme, možná snad... jsme v rekonstrukci a nemůžeme nic slibovat, byť jsme to do rekonstrukce takhle dělali." Nakonec mi i manžel řekl, že u CS se mnou nebude, což byla poslední kapka, takže cokoliv mi mohlo psychicky ulehčit se s operací srovnat, mi bylo zakázáno, zamítnuto, znemožněno. Možná jiná situace je u maminky, která může rodit v Krnově, kde i CS probíhá lidsky, ale já tuto možnost neměla. Fakultka (naše vybraná porodnice) sice jinak maminkám umožňovala i po CS být 2 hodiny s dítětem a manželem, ale bohužel ne v době rekonstrukce. Měla jsem prostě smůlu na termín.

Rozhodla jsem se proto pro obrat zevními hmaty, pro nás to byla opravdu poslední možnost.

Mezi mými známými nastal lehký povyk, že jsem prý hazardér a "miminko samo rozhodlo, že to tak má být." Jenže miminko neví, že je jeho máma nemocná, a tak jej nemůže porodit a neví, jak se svět staví k porodu KP. A už vůbec neví, že porodnice se zrovna rekonstruuje a vybralo si špatný termín pro příchod na svět. Byla jsem naivní, když jsem se pár lidem svěřila. Nebyli schopni pochopit, jak těžké je rodit CS v nemocnici, kde probíhá rekonstrukce a nemít možnost mít u sebe muže, dítě a dokonce ani kontakt na JIP – byť jen telefonický. Běžný zdravý člověk by to zvládl, ale ne holka, která strávila na přelomu dětství a dospělosti mnoho měsíců v nemocnici a která má z lékařů takový strach, že si nenechá vytrhnout ani osmičku. Bylo to pravda náročné období a dokonce jsem si kvůli těm lidem vypla facebook a omezila kontakt s nimi. Nakonec to bylo - jak se říká mnoho povyku pro nic. Vypíšu tedy, jak to probíhalo, abyste věděli, že to není tak strašné, jak to vypadá nebo se povídá a jak moc se to kontroluje.

Protože už nemůžu ve fóru najít původní příspěvek, kde jsem vás prosila o vyplnění dotazníku, posílám výsledky sem . "Průzkum"  v uvozovkách je to hlavně proto, že šlo o malý vzorek, vyplnilo jej 182 žen, nicméně mnohé se z něj vyčíst dá. Samozřejmě přesnější výsledky by byly, kdyby vyplnilo tak 1000 maminek .

Nejzajímavějšími fakty, byl vliv cvičení na natržení či nástřih. V případě nástřihu na tom byly cvičitelky s balonkem o 15% lépe a v natržení o 5% lépe než ty, které necvičily. A další překvapení? Pokud NEcvičíte s balonkem, je o 7% vyšší pravděpodobnost komplikací po porodu (hemeroidy, inkontinence, bolestivý styk aj.). Cvičení s balonkem dokonce snižuje pravděpodobnost císařského řezu o přibližně 6%. Vysvětlením může být psychická příprava cvičících maminek a tím klidnější vnímání porodu, navíc si tyto ženy často z vlastní zkušenosti nenechávají píchnout "zlepšováky" v podobě umělého oxytocinu, který zvyšuje riziko ukončení porodu akutním císařským řezem.

A teď už čísla:

Pravděpodobnost nástřihu maminky cvičící           23%            - maminky necvičící 38%           
Pravděpodobnost natržení maminky cvičící         13%                 - maminky necvičící 18%

Těhotenství bylo ukončeno císařským řezem:
                  - maminky cvičící 5%                             - maminky necvičící 11%

Porod byl zcela bez komlikací

                 - maminky cvičící 50%                            - maminky necvičící 33%

Doba 1. doby porodní:    

 - maminky cvičící prům. doba 1. doby porodní: 7,7 hod
 - maminky necvičící prům. doba 1. doby porodní: 7,7 hod


Doba 2. doby porodní: 

 - maminky cvičící prům. doba 2. doby porodní: 22 min
 - maminky necvičící prům. doba 2. doby porodní: 19 min


Vnímání bolesti:
Bolelo to, ale dalo se to vydržet           

                    - maminky cvičící 52%                     - maminky necvičící 58%    

 
Bolelo to, bylo to nesnesitelné  

Myslím, že nejsem od přírody pesimista, ale okolnosti mě časem dotlačily vidět všechno černě. Až nedávno jsem si uvědomila, že tím vlastně poškozuji hlavně sama sebe a také naše manželství. Tento článek píšu, abych nezapomněla na to, co jsem si slíbila, ale také pro ty, kteří bojují s tím samým.
Znáte to, jste celý den doma, venku je šero, nic se nedaří, tu připálíte oběd, tu zakopnete s připáleným obědem a vychrstnete jej podlahu i na strop. Andulky ječí (kdybych měla dítě, tak by ječelo i ono  ). Pak přijde unavený a otrávený manžel z práce a je vymalováno, hádka přijde vlastně tak nějak sama.

Uvědomila jsem si, že s tím musím něco dělat. Na střední se mnou dokonce holky kvůli tomu, že vidím všechno černě nechtěly dělat skupinky. Nechtěla jsem přijít i o manžela. Navíc se snažíme o dítě a znáte to, když je v pohodě máma, je v pohodě i dítě. Ale já jsem v pohodě nebyla. Samozřejmě jsem zkoušela i psychologa, dokonce jsem brala i antidepresiva (po kterých jsem měla spíš hysterické než klidné stavy), psycholog mi doporučoval nějaké relaxační techniky a jógu, ale já na tohle moc nejsem.
Nakonec jsem si pomohla sama . Změnila jsem 3 věci, na tu první jsem přišla, když jsem si dávala novoroční předsevzetí.

1. Udělat si každý den s něčím radost - u mě to většinou skončilo jídlem, teď se snažím najít i jiné věci, třeba masáž, abych zas nebyla jako koule. Ale vždycky jsem se těšila, až si udělám radost a dám si koupel nebo pytlík chipsů.

2. Večer si vzpomenout na věci, co mi udělaly radost.

3. Třetí a nejdůležitější moment pro mě bylo, kdy jsem přestala potlačovat tolik emoce. Když mi bylo do pláče, plakala jsem (ještě že pracuju doma a ne v normálním zaměstnání ). Když jsem byla šťastná, prožívala jsem to.

4. Čtvrtý zatím nerealizovaný nápad je dodržování "dne odpočinku". Bohužel se většinou nedonutím odpočívat a nic nedělat Snad někdy časem...