Stále jsem váhala zda průběh mého druhého porodu sepsat či ne. Nakonec jsem si řekla, proč ne, jelikož to byl opět zážitek.

Teď už se nad tím zasměji, ovšem když začal můj druhý porod, byla jsem vážně strachy bez sebe. Šlo totiž o překotný porod, kdy celkový čas od první bolesti do narození toho malého uzlíčku štěstí, byla necelá hodina. Ale vezmu to od začátku 🙂

TP jsem měla 5.7. a i když jsem měla už celý měsíc občasné poslíčky (ty jsem u prvního porodu neznala), nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco chystalo. 4.7. jsem měla první kontrolu v porodnici, kde jsem chtěla rodit. Doktorka říká, že jsou cesty připraveny, hlavička velmi naléhá a nabízí mi hamiltonův hmat a já souhlasím. Bylo to sice nepříjemné ale nic hrozného, nicméně po vyšetření mi jde dělat ještě utz a už při něm mám slabé bolesti v podbříšku. Odjíždím a ty jemné bolesti cítím stále, dokonce mi okolo 16hod sílí a jsou stejné jako když jsem začala rodit prvního. Po 3 -5 -7min a tak dokola. Doma si dávám vanu ale ta nerozehnala ani nepopohnala. Chodím, tancuji, bolesti vítám. Trvají už 4 hodiny ale nikdy né tak silné, takže stále nechci jet a po 20hod. Začínají slábnout a já jsem zklamaná. Nechci jít spát, co kdyby..nicméně po 21 usínám a ráno jsem prostě smutná, že se nic nedělo. Ale ok, nějak se to snažím přejít. Pátek nic, sobota nic a tak už se snažím nemyslet na to, jen ty otázky, které zná většina těhotných zná. Ještě nic? Pořád v celku? To jsi ještě neporodila? To mě trochu vytáčí :D

Je neděle 7.7. a my se s manželem rozhodli po obědě udělat si výlet – výšlap na kopec, jen tak pozvolna, co kdyby 🙂 Jedeme, vystupujeme z auta a jdeme na to. Je krásně slunečno ale žádný hic. V půlce kopce říkám, že to raději sejdeme zpět, že už je mi to nepříjemné (né nešli jsme nějaké tempo ani to není žádný mega kopec :D). Scházíme s manželem a synem dolů a u restaurace potkáváme známou. Přichází známá poznámka : Já už myslela, že budete ve čtyřech. Tak manžel odpovídá, že se to právě snažíme trochu popohnat. Přeje nám hodně štěstí a ať to uteče a my jedeme zpět domu. Po cestě jsme se rozhodli jet k tchyni, zahrát si karty. Bylo okolo 16hod. A já po cestě říkám, že je dnes vlastně docela krásné datum, navíc neděle a že je škoda, že to už nevyjde, že to bych musela začít hned rodit ale i tak (prvního jsem rodila cca 8hod.).

Přijeli jsme, dělá se káva a míchají se karty. První dvě hry za námi a přichází bolest, nepříjemná ale dá se to. Už to ani neříkám a v klidu si ji prožiji. No ale za chviličku začíná druhá a není to moc příjemné a musím dýchat. Po té druhé jsem musela na záchod, kde přišla třetí a tedy, to už jsem se maličko kroutila. Nic hrozného ale rozhodně mi to nepřišlo tak slabé, jak to bylo na začátku prvního porodu. Vycházím ze záchoda a říkám manželovi, abychom raději jeli domu (cca 10min cesty), že skočím do vany ať víme. Jedeme a s tchýní se domlouváme, že pojede za námi, jen se oblékne. Ještě že jela!

Přijíždíme domu a já cítím, že je problém. V autě jsem se celou cestu kroutila a kontrakce byly opravdu silné a cca po 3min. Když jsme zaparkovali, říkám, že tu cestu asi nezvládnu (měli jsme porodnici 45min cesty). Manžel navrhuje záchranku, jelikož sám prý byl vyděšený, jak silné to asi je (přirovnala bych to k bolestem z prvního porodu, když jsem šla už na sál). Se zavolání záchranky souhlasím a jdu domu na záchod jelikož mě to moc tlačilo na velkou. Malý sedí v autě a manžel volá rychlou i mamku. Volám na něj ať jde domu, že je problém a bojím se. Manžel naštěstí odchytne před domem známého zda by nepohlídal syna v autě. Přijíždí tchýně a za chvilku slyším houkání sanity. Nejde popsat, jaký strach jsem měla. Opravdu jsem si myslela, že snad porodím na záchodě. Dokonce manžel koukal, zda neleze hlavička :D později mi říkal, že i tchýně, která čekala ve dveřích až dorazí záchranka, měla strach a bylo ji do breku, když slyšela, jak na záchodě sténám a ona neví, zda vážně není problém.

Nicméně zpět k příjezdu záchranky. Přecházím ven (jen zahlédnu okolo lidi – nojo vesnice :D ), lehám si na lehátko a jede se. Manžel hned za námi. V záchrance jsem chytla moc skvělou paní. Byla strašně hodná avšak jsem z ní cítila strach a nervozitu. Kupodivu mě to naopak drželo v klidu, že to prostě musím ustát, prodýchávat a hlavně netlačit, abych neporodila tam. Ptá se mě, kde jsem chtěla rodit. Říkám Roudnice a ona se jen pousmála a říká, že to tedy určitě nestihneme a jedeme Slaný. Ok, v tu chvíli mi je to jedno, jen chci abychom byly já i malá v pořádku. Kontrakce jsem měla co minutu a i když ta cesta trvala 12min (pak tam řidiče chválili, jelikož cesta běžně trvá min půl hodiny), přišlo mi to nekonečné. Ale naštěstí jsme přijeli, odvezli mě ihned na sál, proběhla kontrola a doktorka říká, že jsem na 9 a ještě mám prodýchat jednu dvě kontrakce. Mezitím mi píchají kanylu (měla jsem šílenou modřinu, jelikož se to sestře samozřejmě při té bolesti nepovedlo, strašně jsem se klepala) a ještě mi jde dr píchnout vodu, jelikož mi nepraskla. Musím říct, že po tom přišla tak silná kontrakce, že jsem myslela, že to nezvládnu a opravdu ji prokřičela (až jsem se styděla a pak se omlouvala).

Po té kontrakci mi doktorka řekla, že můžeme tlačit a v tu chvíli, to byla pro mě úleva. Už žádné silné bolesti, jsem jsem zatnula dech a tlačila. Po prvním zatlačení přišel manžel a prý akorát viděl, jak leze hlavička :D přichází ke mně a já mám radost, že u toho bude semnou. Ještě byla jedna kontrakce a při té šla hlavička a na další i zbytek tělíčka. Nejkrásnější pocit byl, když mi malou dali na břicho a já cítila to teplo, viděla jak je růžová a slyšela pláč. Úžasný pocit, který jsem při prvním porodu nezažila (syn měl špatné ozvy, musel rychle ven a když jsem porodila, byl celý fialový, neplakal, jen ho rychle odnesli pryč, pomoct mu rozdýchat se).

Malou vzali vedle mě, aby ji očistili apod. A já čekala na to nejhorší, co se stalo dole. Jelikož jsem si dříve o překotných porodech četla, věděla jsem, že bývají komplikace, hlavně ohledně poranění. O to víc jsem byla překvapena, že žádné nebylo! Ani uvnitř, ani venku. Placentu jsem porodila chviličku na to, krásnou a v celku.

Anička se narodila 17:20 v ten krásný den 7.7. 🙂) při váze 2930g a 50cm.

Když bych měla shrnout tento porod, tedy s porovnáním s tím prvním. První přišel pozvolna a než jsme šli na sál, s manželem jsme si ty chvíle užili. Dávala jsem si vanu, pouštěli muziku a manžel mim pomáhal při kontrakcích. Ovšem ten konec nebyl hezký, především kvůli stavu malého ale i nastřižení atd. (naštěstí „ťuk ťuk“ je malý úplně zdravý a nijak ho tento těžší vstup do života nepoznamenal 🙂 )

Tento první byl skvělý v tom, že bylo brzy „hotovo“ :D ovšem ty kontrakce byly od začátku moc silné a celkově mi přišly opravdu strašně silné oproti prvního + ten strach, aby vše bylo v pořádku byl opravdu hrozný a i teď, po skoro 3 měsících, když si vzpomenu na ty chvilky doma na záchodě (popravdě na tento když nemusím moc nechodím :D a raději jdu do koupelny) tak je mi úzko a derou se mi slzy do očí.

Člověk si pak říká, co kdyby... co kdybychom nezavolali záchranku, nebo ji zavolali později. Zvládli by to záchranáři? Bylo by vše v pořádku. A co kdybychom nevolali vůbec a jeli sami do té vzdálenější porodnice. To bychom určitě porodili v autě, já a manžel.

Naštěstí to dopadlo dobře a já děkuji, že bez komplikací a že byla maličká v pořádku.

Doktorka mi ještě po porodu říká, pokud budete mít třetí, nečekejte a při jakékoliv menší bolesti jeďte a jeďte do porodnice co je nejblíže :D No, to už se asi nestane. Jsem šťastná za dvě zdravé a úžasné děti <3

Děkuji za přečtení 🙂