Je 22.ledna 2020 6:35, právě zvoní budík a já ho ještě posunuji o 10min., nechce se mi vstávat. Jenže s dalším zvoněním přichází i první bolest v podbřišku. Začínám tedy počítat intervaly a jsou pravidelně po 6-7 minutách. Budím manžela, musí odvést Matyska do školky on. Z vany mu ještě dávám instrukce a prosím, aby mi dovezl snídani. Chci se ještě nasnídat než vyrazíme do porodnice. Jenže než oškrábe auto, tak už mám kontrakce po 3 minutách, volám na něj z okna ať jede ze školky hned domů. 

Zatím se namaluju a připravím tašky do porodnice. Po příjezdu ze školky hned vyrážíme, máme to 20min. V půlce cesty si všímám, že nemám kabelku 🙄 vracíme se. Bolesti se prodloužily na 5 minutový interval, takže jsem celkem v klidu. Jenže po příjezdu do porodnice už jsou najednou po minutě. Dá se to prodýchat a tak začínám panikařit jestli tu nejsem moc brzo...nejsem :D Po vyšetření jsem otevřená už na 6 a vyslána na porodní box.

Při vyšetření mi paní doktorka řekla, že malý bude mít max 3700g. Nemusím se bát, že bude mít přes 4kg jako Mates. 

Na porodnim boxu jsem přesně v 9:40.

V 10:00 prosím o klystýr a i když mi ho nechtějí dát tak si aspoň poloviční vydupu :D Posílám manžela na kafe, nemusí být u všeho. Po 10 minutách už kleju, kde je ? Bolesti se pořád dají prodýchat a po vyprázdnění už jsem na 8. Říkám COŽE??? Já fakt rodim, začíná mi to docházet...

V 10:35 píchá PA vodu, mam pocit že umřu a v duchu jí proklínám.

V 10:40 přichází kontrakce jako blázen a já řvu: ,, Pomoc,pomoc hlavička. Cítím hlavičku" PA přiskočí a vola na doktorku, že už rodíme. Na 2 zatlačení je venku. 

Přesně v 10:45, 4180g a 52 cm velký Mireček.

Byl to fofr a celý den mi docházelo, že je náš. Naše druhý štěstí. 

Je 31.12. poslední den v roce 2015 a náš termín porodu. Od rána připravuji pohoštění k odpolednímu sledování televize. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měla ten den rodit.

O půlnoci si přeji, aby se malý dnes  1.1. nenarodil, protože to datum se mi nelíbí.

V 11:30 mám kontrolu v porodnici, tašku si beru raději sebou. Paní doktorka mě nepotěší, nic se nechystá, otevřená jsem pořád na prst a hlavička je dost vysoko. Pokud se to nezlepší do pondělí tak mi udělá Hamiltona a jestli do pátku neporodím tak vyvolávačka. Dostanu domácí úkol – sex a jedu domu. Jenže M. má rýmičku a se smrtelnou nemocí  to nejde tak se chopím vyhánění sama.

Na internetu jsem zjistila, že pomáhá horká vana, ale musí mít aspoň 40 °C. Měřím, měřím ale přes 38 °C to nedám. Musí to stačit, po vaně vypiju hrnek Maliníku a udělám 5 dřepů. To mě vyčerpá natolik, že si musím jít lehnout. 

2.1.2016 v cca 3:30 mě budí slabé píchání v podbřišku. Začínám měřit: 8min., 6min., 4min., 8min., říkám si, že asi blbý poslové a snažím se usnout. Ve 4:30 naštvaná, že musím vylézt, lehám do vany. Kontrakce opět nepravidelné, vylézám a píšu mamce info, aby byla v obraze. Zase lezu do postele a vydržím tam až do 8:00. Budím M. aby si připravil věci do práce, protože ty slabé bolesti nepřestávají a já dnes asi porodím. V 9 dávám další vanu a bolesti opět nepravidelné. Zpravidelní se mi až když jsem v pohybu. Cca v 11:30 uklízím nádobí do myčky a M. , který mi mezitím měří kontrakce na stopkách, oznamuje že už je to pátá kontrakce po 2 minutách a tak zavelim a jedeme. Po cestě jsme chytli kolonu a já začínám plašit, že je to bouračka – píšu info na koně, mamce a možná ještě někomu.. .Jdou na mě mdloby, že porodím v autě. Naštěstí to jsou jen lufťáci co se vrací z hor a ucpali kruháč. Za 20 min. jsme v porodnici.

Přijíždíme něco po 12.hodině. Vyšetří mě, otevřená už konečně na 3 prsty, kontrakce po minutě, ale pořád slabé a krátké – tak 20 max.30 sekund. Oblékám anděla a ujišťuji se u sestřičky, že mě za chvilku zdrogují. M.byl vyhnán na oběd a já dostávám klystýr. Toho jsem se bála víc než samotného porodu. Ve 13:00 dorazí  M. a sestra mi přijde píchnout vodu a konečně mě zdrogovat, bolesti sice nejsou silné, ale já jsem srab. Asi 2 hodiny jsem vysmátá jak lečo a říkám si, že ten porod není až tak strašněj. Jenže po 2 hodinách se začínají bolesti stupňovat a já dostávám druhou dávku epidurálu, ta ty bolesti ještě zhorší. Zrovna dávají výměnu manželek na kterou jsem se těšila a místo koukání klečím ve sprše a prodýchávám  kontrakce, zvoním na sestřičku, že už od píchnutí vody s každou kontrakcí krvácím jestli je to normální a že jsem chudokrevná. Prý to nevadí, tak fajn asi mám dost krve. 🙂 V půl 5. přichází paní doktorka a ptá se mě jak jsem na tom. No jak asi ? Takže pícháme třetí dávku a jsem opět happy, otevřená už na 8. Jenže jsem už tak unavená, že místo pohybu ležím v posteli a vtipkuji jestli vůbec stihnu večeři, protože mám hrozný hlad.

Úsměv mě přechází  v půl 7 kdy už opět začínám cítit bolesti, ale z postele se ani nehnu ! Jenže sestra mě přinutí, jinak prý hlavička pořádně nesestoupí. Tak jó nó nechávám se ukecat a opět klečím na zemi a prodýchávám, chci tu i rodit,ale doktorka rozhodne ať vylezu na postel, že už je to tady. Na to jí odpovídám: ,,To nedám ty vole" všichni se tomu smějí, já to však v tu chvíli myslím smrtelně vážně.Nakonec mi nahoru pomůžou, už ani nevím kdo. Dostávám instrukce, že mám čekat na kontrakci a pak tlačit. Sakra jak čekat ? Vždyť mám kontrakci nonstop. Tlačím ani nevím, jestli ve správný čas, každopádně za 2 zatlačení je venku hlavička. S třetím zatlačením a pomocí sestřičky je venku celý.

2.1.2016 v 19:10. S hvězdnými mírami: 4,10kg a 51 cm. Bez nástřihu, jen s drobným poraněním.

Dnes je to 8 týdnů, 8 týdnů kdy jsem spatřila to nejkrásnější miminko na světě. Svého syna Matěje !!!