Tak Čeněk má své vlastní zvířátko a my máme doma šneka. Našel ho venku při venčení a prostě si ho vzal domů. Když jsem mu řekl, že šneka si domů brát nemůže, tak udělal scénu. Jelikož jsem neměl náladu řešit hysterický dítě a v rámci zachování své duševní pohody, jsem to vzdal a šneka přivítal do rodiny.
Je to věc k ničemu. Vůbec nic to neumí a Čeněk na něho akorát fascinovaně kouká, jak leze po krabičce.
Nataša se šneka štítí a bojí, proto jsem ho využil k důmyslnému humoru. Když ležela, hodil jsem jí ho do vlasů. Nataša pištěla, pobíhala po bytě a pak se hodinu sprchovala. Od té doby ještě nebyl sex a asi ještě dlouho nebude, ale podle mě to za to stálo.
No a pak přišla ta příhoda. Byla už noc, když Čeněk opustil pokojíček a přišel nás navštívit do ložnice s tím, že chce bum bum. S maximální úrovní ospalosti jsem se vysoukal z postele, vzal lahvičku a Čeňka za ruku a vyrazil do kuchyně. Jak si tak v polospánku a zcela intuitivně kráčím, najednou mi pod nohou cosi zakřupe. „Zas nějaký to tvoje stupidní lego“, obracím se na syna v rozčilení a rozsvěcím světlo. Lego to nebylo. Rozšlápnul jsem šneka, který vylezl z krabičky a mířil kamsi za svobodou. Dítě začalo nepříčetně řvát a mlátit mě pěstičkama.
Od Nataši, která byla řevem násilně vzbuzena, jsem vyfasoval baterku a ve tři ráno jsem byl vyslán ven do deště najít dalšího šneka.
Jak jsem tak v tom dešti ve tři ráno před barákem pročesával na všech čtyřech trávu a hledal šneka, vzpomněl jsem si, jak mi můj táta kdysi říkal: „Hele musíš se dobře učit a pak se budeš mít dobře“. Takže jsem se podle jeho rad dobře učil a sám sebe se ptal, kde je do prdele to moje zasloužené dobře?