Návštěva aquacentra

Pokaždé, když se synem navštívíme aquacentrum, říkám si, že to bylo naposled, protože ten malý neřád vždycky něco vyvede a já na tohle nemám nervy. Nicméně i přes značnou část nepříjemných událostí, navštěvujeme aquacentrum i nadále. Tentokrát to však bylo opravdu naposled. To je bez debat.

Celý průběh aquacentrování probíhal nezvykle v poklidu. Čeněk se aktivně zúčastnil svého průběžného tonutí, občas si zavýskal slastí a sem tam se nalemtal vody a pak se poblil. Takové až nezvyklé pianko. Bylo jasné, že se něco chystá.

No a taky že jo. Po hodině a půl jsme zavítali do šaten a jali se převléknout a jet domů. V tu chvíli jsem se cítil velmi pozitivně, neboť kdykoliv, když Čeněk neudělá ostudu, nepoškodí cizí dítě nebo něco nerozbije, jsem tomu rád a mám dobrou náladu.

V místním aquacentru jsou smíšené šatny, protože je patrně aquacentrum děsně moderní a trendy. Tím pádem se zde každý pohybuje velmi obezřetně, nikomu nevěří a snaží se převléknout co nejvíce rychle, tajně a urychleně vypadnout.

I já jsem byl velmi nervózní, že by někdo byť koutkem oka zahlédl mé nahé tělo. Za prvé voda v bazénu byla studená a toto bych asi nikomu nevysvětlil a za druhé ač jsem aktivně nerodil, tak jsem zatím stále neshodil těhotenská kila. Na šmíráky tím pádem nejsem vůbec zvědavý.

Položil jsem Čeňka na zem vedle skříňky a ten malý sígr okamžitě využil situace a zdrhal směrem ven. Je nutno podotknou, že nakolik je to dítě drobné, je rychlé. Dohonil jsem ho až po několika metrech, kdy se snažil uniknout z prostor šatny.

A tady vyvstal problém. Dítě mělo zdrhací náladu a bylo velmi komplikované převléknout rychle sebe, aniž bych se nestal zvráceným cílem potulného voyera, kterých je zde jistě požehnaně a zároveň, udržet dítě v budově.

Přišlápl jsem tedy dítě něžně jednou nohou ke zdi, stál na druhé noze a rukama vyházel oblečení ze skříně. Dítě se svíjelo, kousalo, bylo hysterické, až se mu podařilo vysmeknout a suverénním během zamířilo vstříc velkému světu tam venku.

Opět jsem dítě na poslední chvíli odchytil a bez dalšího otálení jsme zamířili do převlékacích kabinek, kde jsem nás uzamknul. Čeněk se sice snažil zámek odemknout a znovu uniknout, leč to se mu nepodařilo. Vypadalo to, že jsem vyhrál, ale to byla chyba. Já totiž nikdy nevyhrávám. Čeněk si kabinku zevnitř důležitě obhlédnul, pak rychle skočil na zem a dveře kabinky podlezl. Nebyl čas zjišťovat, jak se pod dveře mohl vejít, musel jsem si rychle obléknout trenky (byl jsem toho času aktuálně nahatý), odemknout a vyběhnout za dítětem.

Kluk měl už solidní náskok a podařilo se mu vyběhnout z šaten přes turnikety pokladny až ven před budovu. Životním během jsem vysprintoval v trenkách z šaten, gazelím skokem přeskočil turnikety, přičemž jsem si v návalu přegazelování nečekaným pohybem roztrhnul trenýrky na zadku a dítě dostihnul než nahaté zmizelo na parkovišti.

Vítězně s holou prdelí třímaje dítě jsem šel zpět do šaten, leč zde nastal problém. Paní pokladní mě bez čipu nechtěla pustit přes turniket a nařkla mě, že si vymýšlím a že se tam chci dostat zadarmo:

„To si pane musíte koupit vstupenku. Jinak vás tam nepustím. To by mohl říct každý, že se tam vrací“

„Kristova noho, vypadám na to, že jsem sem přijel jenom v trenkách s nahatým dítětem? Já mám věci vevnitř“ Kontroval jsem logikou.

Na logiku však nebyl čas ani prostor, jelikož baba u pokladny brala svou práci očividně velmi vážně a s vidinou ocenění zaměstnance měsíce hodlala bránit vstup vlastním tělem. Jelikož jsem měl nervy hodně na pochodu, už to vypadalo, že bábu, která byla tak o polovinu menší než já a tvářila se, že je připravena na ultimátní souboj na život a na smrt prostě vezmu a zahodím, ale naštěstí se mě zastali lidé ve frontě, kteří potvrdili mou verzi příběhu.

Bylo to takové mé malé vítězství. Bába mě pustila přes turniket a já jsem vítězně s holým zadkem odkráčel v dál.

Vítězství to bylo však jen malé, jelikož Čeněk byl nahatý, já v trenýrkách a nevypadalo to, že zde někdo dneska bude oblečen. Čeněk pořád zdrhal a když jsem ho seřezal, tak řval a zdrhal stejně.  Jelikož zjistil, jak z kabinky zdrhnout, tato varianta padla.

A pak mě to napadlo. Vyndal jsem si z boty tkaničku a přivázal jsem Čeňka za nohu k lavici. Otec roku. Čeněk chvíli řval a pak si začal jako krysa přehryzávat nohu. To mi bylo jedno, jelikož jsem měl chvilku času začít se oblékat. Chvilka nepozornosti, pak se ohlédnu a Čeněk zdrhá ven a táhne za sebou lavici. Neuvěřitelné.

I se mi ho zželelo, rozvázal jsem ho, pevně ho držel a snažil se ho obléknout. Bylo to, jako byste se snažili nasranému rosomákovi uplést copánky. Má trpělivost docházela po kilech a blížil jsem se k fázi, kdy dítě zamknu do skříňky a budu dělat, že jsem nikdy žádné neměl. No a potom z rozhlasu zahlásili požární poplach a evakuaci budovy. To už jsem se pouze odevzdaně pousmál, udělal jsem si prstem přes rty několikrát „brm brm brm“, vzal nahaté dítě, oblékl ho do igelitové tašky a šlo se do auta. Do aquacentra už nikdy nepáchnu.