A proč, tati? A proč? A proč?

Nedávno jsme s mladým využili situace, kdy bylo relativně ještě hezké počasí a odpoledne vyrazili k řece krmit kachny. Vybaveni jedním rohlíkem jsme šli vycházkovým tempem k vodě s vidinou báječného zážitku (na mateřské dovolené, kdy se člověk utápí ve stereotypu každého dne, je cokoliv, co se nedělá denně báječný zážitek)

Čeněk se cestou loudal, kopal do listí, načež našel klacek, chvíli s ním švihal ve vzduchu, jakože je to děsnej šermíř a pak klacek začal ohlodávat.

Ohlodaný klacek jsem mu zabavil, pročež mladík začal řvát, neboť děsnej šermíř tím pádem došermoval a dožadoval se svého meče na hlodání.

Abych dostál své pověsti zodpovědného rodiče, který výchovu zvládá na jedničku, klacek jsem mu vrátil (na výchovu kašlu. Za chvíli jde mladej do školky a tam už si ho vychovají. Já na to už nemám) a smýkal s ním směrem k vodě, neboť tma se už blížila.

U vody bylo pár vypelichaných kačen v posledním tažení. Sešli jsme až k vodě, kde jsem mladýmu dal rohlík, aby z něho utrhával kousky a tyto házel kačenkám. Čeněk jim hodil celý rohlík, čímž krmení kachen skončilo, neboť jiné pečivo jsme neměli.

Byl by to obyčejný podvečer, kdyby mládežník neobjevil trubku ústící do řeky, ze které vytékala voda. Trubka ho naprosto nadchla.

On: „Co to je“                                                                                                                                                 

Já: „To je trubka Čeňku“

On. „A proč?“

Já: „Co? Co to je za dotaz? Nevím“

On: „Co to je?“

Já: „To je trubka, už jsem ti to říkal“

On: „Tam teče voda?“

Já: „Ano, teče, vždyť to vidíš“

On: „A proč?“

Já: „No, nevím. Tam teče voda z baráků. Když se lidi sprchujou, tak jim voda ze sprchy odteče takovým tím vírem do trubky, pak to teče barákem dolů do větší trubky a ta trubka pak teče do vody“

To už jsem ho táhnul od vody směrem domů. Čeněk poslušně ťapal za ruku a cestou neustále řešil trubku“

On: „Kde je trubka?“

Já: „U Vody“

On: „Já ji nevidím“

Já: „No taky nejsme u vody“

On: „Já chci trubku“

Já: „Kristova noho, teď trubku mít nemůžeš, trubka je tady pod náma pod zemí“

On: „A proč?“

Já: „Aby nebyla vidět a nepřekážela“

On: „Já ji nevidím“

Já: „No tu nemáš vidět“

On. „A proč?“

Inu, tento zajímavý rozhovor trval celou cestu domů. Doma se mladej nevzdal a neustále pokládal dotazy na téma trubka. Konkrétně dotazy typu: „Proč?“ „Kde?“ a následně tvrdil, že ji nevidí.

Doma se navečeřel, načež přitvrdil a potvrdil, že chce trubku. Byl děsně otravný. Pořád chodil do kolečka, fňukal a dožadoval se trubky.

V takových situacích se láme chleba. Tady se pozná, co je rodič ve skutečnosti zač. Mazaný rodič by mladýmu trubku namaloval na papír. Vynalézavý rodič by mu trubku vyrobil. Odevzdaný rodič by se před ním zamknul na záchodě, dokud by únavou neusnul (rodič nebo Čeněk). Protřelý rodič, který odchoval již několik potomků, by mladého seřezal a dal ho spát. Nadšený rodič, který do toho jde na plno by dítě naložil do auta a ač je večer, objížeděl by město, dokud by nenarazili na nějaké trubky.

A co jsem já? Ačkoliv nejsem nadšený rodič, sebral jsem kluka, nasedli jsme do auta a do noci jezdili po městě hledaje nějaký debilní trubky.

Jak si tak v noci jedu po městě, hledám trubku a mladej na mě ze zadu z autosedačky huláká: „Já nevidím trubky“ a ptá se mě, proč nevidí trubky, říkám si jestli jsem někdy v průběhu výchovy neudělal nějakou chybu.